Květen 2011

Fukušima aneb Máme se zbláznit?

Luděk Frýbort

Dovedu být dost ostrý kritik obyčejů v zemi předků svých, ale jedno musím českému člověku přiznat: je mnohem méně chytlavý na módní paniky než jeho západní protějšek, daleko skeptičtější k imperativně vyhlašovaným pravdám dneška. S čím by u nás v Německu mohl vystoupit na veřejnost leda kdo zatoužil stát se národním vyvrhelem, toho jsou v Česku plné noviny; co by si na březích Rýna koledovalo o hranici kacířovu, je nad Vltavou přetřásáno s gustem a bez omezení; česká diskuze kolem choulostivých témat nebývá vždy úplně chytrá, také ale není spoutaná dogmaty tohoto pokryteckého času. Je-li následkem půlstoleté zkušenosti s marxismem ve skutek uvedeným, že český člověk neletí hned tam, kam se na něj mávne ideologickou korouhvičkou, věru bych i západním mudrlantům popřál aspoň půlroku téhož povyražení. Jakž z nejednoho příkladu patrno.

Už po řadu týdnů líčí německé sdělovací prostředky v nejstrašlivějších barvách, co se děje v japonské Fukušimě. Nebo že by se pomalu přestávalo dít? Sám nevím. Já jen že tak listuji novinami, jestli se někde dočtu o nové a ještě strašlivější pohromě v té zlopověstné elektrárně, která se teď už ale jistojistě rozletí na cimprcampr… a ono nic, jen stále tytéž, pořád dokolečka ohřívané hrůzy. Byl bych v pokušení usoudit z toho, že se Japoncům přece jen povedlo dostat ten malér jakž takž pod kontrolu, čímž přestal být pro sedmou velmoc zajímavý, ale jistého nevím nic a nejspíš se ani nedozvím. Naštěstí jsem se za bolševika, sláva mu, naučil číst mezi řádky. I mohu vyfiltrovat, co zvěstovatelé atomové apokalypsy bohatýrsky zveličují, nebo co naopak hledí zlehčit či zamlčet. Poté si dát všechno dohromady a přemýšlet, komu a k čemu může být takovéhle zpravodajství dobré, i jakými metodami pracuje.

Nejosvědčenějším nástrojem profesionálního panikáře je zamlčení číselných údajů. Bude bědovat, ruce spínat, čerty strašlivých pohrom na zeď malovat, ale číslo měrné hodnoty neuvede. A stane-li se vzácně, že přece jen numírko udrobí, nikdy s údajem míry ohrožení, aby vážený čtenář věděl, má-li se zbláznit hned nebo až potom nebo si nad celou patálií lusknout prsty. Jako hned tadyhle zpráva internetového magazínu WEB z 23. března: 75 kilometrů od Fukušimy byla - spaste duši - naměřena dávka 1,68 mikrosievertů v hodině! Tak nevím: tropí si z nás slavný magazín šprťouchlata? Nebo jde o obvyklou novinářskou poloinformovanost, která ví ode všeho kousek a dohromady houby? Nebo, zatřetí, je v tom panikaření zaklet kus jakéhosi záměru? Ledacos mi povypadalo z hlavy od času, kdy jsem se v rámci svého povolání tou tématikou zabýval, ale tolik ještě vím: jeden mikrosievert je tisícina milisievertu a ten zase tisícina sievertu, přičemž teprve u 0,5 až 1,0 této jednotky se mohou (mohou, podotýkám), dostavit první příznaky nemoci z radioaktivity. Prostým vynásobením výše zmíněného údaje obdržíme celoroční dávku ozáření: rovná se 14,7 milisievertu, což je přibližně tolik, co člověku nadělí jedno až dvojí rentgenové vyšetření. I jest zjevno, že se zatím nikdo zbláznit nemusí, ba ani ti Japonci. Tím méně my na opačné straně zeměkoule.

Také v té zlořečené Fukušimě vyteklo do moře několik tun radioaktivitou zamořené chladicí vody. A nastojte – až 120 km od místa činu naskočil na jakési lodi Geiger-Müllerův měrný přístroj! Jelikož jsem za dnů své mladosti sám s řečeným vercajkem po českých lesích a lukách běhával, vím, že ochotně naskakuje, i strčíme-li jej doma pod peřinu; jako v předešlém případě, zbláznit se netřeba. Že v místě vypuštění vykazuje mořská voda mnohasetnásobnou radioaktivitu než jaká je běžná norma… nu, bylo by divné, kdyby ji nevykazovala. Zase ale hraje panikářské zpravodajství s cinknutými kartami: dělá, jako by už navěky bylo údělem toho nebohého kraje mít u svých břehů takto vysoce toxickou vodu, zamlčujíc taktně, že existuje cosi jako disperze: rychlé rozptýlení, jaké může každý pozorovat, když například plivne do rybníka. I lze očekávat, že v několika týdnech bude po senzaci. Ostatně je takto rozptýleno v mořích a oceánech – zadržme dech – 80 milonů tun radia, jehož toxicita je dvacetinásobná už v poměru k plutoniu, natož k uranovému palivu jaderných elektráren. K tomu, jak zřejmo, už pár škopků jakkoli kontaminované vody z Fukušimy mnoho nepřidá. O nic jinak tomu není s avizovanými radioaktivními mračny, co se před nimi tluče na poplach v Německu i jinde: radioaktivita na místě havárie nejdřív dramaticky stoupne a pak rychle klesá, v atmosféře ji rozvane vítr a v mořích disperze, až z ní nezůstane dohromady nic, rozhodně nic zdraví a život ohrožujícího.

Ale nechal bych každému, v čem si libuje, tedy i panikaření z dávek radioaktivity tak mizivých, že je zaznamená citlivý vědecký přístroj, naše zdraví však naprosto nikoliv. Vadí mi však a štve, že vedle panikářských tanců kolem jedné havarované elektrárny jako by nestálo za řeč celé to příšerné lidské neštěstí i materiální zkáza, v niž severozápad japonského ostrova Honšú uvrhl mimořádně silný tektonický otřes. Třem pracovníkům záchranné čety (už jsou zase ze špitálu doma), běda, běda, natekla do holínek radioaktivní voda! Že trosky pod sebou pohřbily a tsunami spláchlo přes dvacet tisíc lidských bytostí, že se škody v důsledku obojího odhadují na 300 miliard US$, jako by ve srovnání s vodou v holínkách bylo ničím. Novinářská povrchnost? Chtivost dobře prodejných senzací? Nebo vítaná vodička na ideologický mlýnek? Pravda, od 26. dubna 1986, kdy vinou sovětského lajdáctví a technické zaostalosti vyletěl do povětří Černobyl, se už žádný pořádnější karambol nepřihodil, a obrázek atomového čerta na zdi pomalu vybledá. Teď… hotová mana z nebes. Je to všechno?

Zamysleme se v trochu širších souvislostech. Nepochybuji, že Japonci, národ ukázněný, pracovitý, panikám nepropadající - jinak by ze své ob týden nějakým nadělením navštěvované země museli dávno utéct – v přiměřeném čase trosky odklidí, smutek nad obětmi katastrofy za zdvořilým úsměvem ukryjí – japonská etiketa nedovoluje otravovat bližní zakaboněnou tváří – zřícené domy a rozlámané silnice znovu vybudují, a nemajíce při svém nedostatku surovin na vybranou, vybudují i zničenou elektrárnu, na témže místě či na jiném. Zase bude Japonsko ta čistá, půvabná, k cizinci vlídná, průmyslová a přesto velmi přírodní země v dokonalé syntéze modernity a tradice, jak jsem ji poznal a proč ji po potoulání osmdesáti jinými zeměmi světa stále pokládám za toho druhu zážitek číslo jedna.

Západ a především Evropa… to už může být jiné. Ne že by jí také nekynula lecjaká pohroma. Ale jako by ji běsi posedli, troubí do boje proti pohromám výhradně jen teoretickým, majícím se dostavit až v dlouhém časovém rozpětí, nadto ohlašovaným trubači ne zvlášť věrohodnými. Daleko pravděpodobnější, ba téměř jisté rány osudu v blízké budoucnosti jako by nikomu nestály za uvážení. Klimatopravci počítají tuny CO2, co jimi člověk (ovšemže výhradně jen západní) zatěžuje atmosféru, vyhrožují stupni Celsia, o něž se ohřeje planetární ovzduší, centimetry, o něž v důsledku téhož nastoupají hladiny moří, nikoho však nenapadne započítat do té aritmetiky příšerné přemnožování obyvatel zemí jemnocitně zvaných rozvojovými. Třebaže je zřejmo, že když to dejme tomu takový Egypt dotáhl z 12,5 milionů duší počátkem 20. století k dnešním 81 milionům, všechny ty nadbytečné miliony vaří, topí, svítí, semotamo jezdí, zvířata chovají, ano i dýchají… nějaké následky to, sakra, přece mít musí. Jiný druh dobrovolníků zase troubí – a s úspěchem – do boje proti atomovému satanovi, ústa si termíny GAU a SuperGAU vyplachují, jakkoliv je pravděpodobnost takto označitelné havárie leda hypotetická. Místo toho nabízejí neúčinné, přitom ale hezky drahé hračky tzv. alternativních energií.

A dalo by takhle pokračovat dál, my se ale vraťme o řádek výš a povšimněme si slůvka „drahý.“ Vskutku, všechny hlučně ohlašované hrůzy lze uvést na jeden společný jmenovatel: boj proti nim bude stát – nebo už dávno stojí - pěkné prachy. Stamiliardami předpokládaných výdajů jen tak pohazují klimatopravci a jimi poblázněné vlády. Miliardy miliardoucí, o zaostání desítek let ve vývoji jaderné energetiky nemluvě, nás stála a ještě bude stát protiatomová hysterie. Je přinejmenším pokrytecké, žádají-li odpůrci jaderné energie uzavření té či oné elektrárny pro její zastaralost, pominuvše decentně, že k zastarání došlo vinou jejich věčných žalob, průtahů a obstrukcí. Stejně je tomu s argumentem, dle nějž nelze zodpovědně vyrábět energii z jádra, dokud není vyřešena otázka ukládání radioaktivních odpadů. Jelikož právě toto byl úkol, na němž jsem patnáct let pracoval, mohu dosvědčit, že po vědecké a technické stránce byla otázka vyřešena třemi až čtyřmi lety zodpovědné práce; vše navíc nutno opět přičíst obstrukcím a soudním tahanicím. A tak dále, a nejen v oboru jaderné energie. Silniční obchvat, který mohl být hotov za tři roky a stát dvacet milionů, se nakonec stejně postaví, ale bude to trvat let dvacet a stát půl miliardy. Že v zájmu životního prostředí? Věru divný zájem. Nebo že by v tom nebyla ani tak ekologie, jako…?

Aťsi jsem zase nařčen z vytváření teorie spiknutí, pro niž není důkazu; je opravdu jen náhodou, že kdyby Západ měl vyhovět všem požadavkům, jež na něj klade jednotná fronta klimatopravců, odpíračů jaderné energie i jiných přepřísných strážců životního prostředí, zruinoval by se dokonale a nenávratně? Že Evropa, honíc v povětří molekuly CO2, aby ji za sto let, běda, nezaplavila dvaceticentimetrová potopa, se s daleko vyšší pravděpodobností a mnohem dřív dočká záplavy islámem? Kterýžto pak zatočí s veškerým životním i neživotním prostředím, až budou oči přecházet a zuby drkotat? Že zdárně potřený jaderný satan, bude-li Západ tak nekonečně pošetilý, se rovná trvalé závislosti na ropných vyděračích, než úpadkem Západu, svého hlavního klienta, přivedou na mizinu i sami sebe? Chce to někdo? Potřebuje to někdo? Líbí se taková vyhlídka někomu? Ovšemže pro to není přímého důkazu, připouštím. Ale přisámbůh to tak vypadá.