Květen 2011

Generálové bitev minulých aneb O vnitřní svobodě a její hranici

Luděk Frýbort

Více se chápá rozumného jedno domluvení, nežli bys blázna stokrát ubil. (Přísloví Šalomounova, 17:10)

Mezi čtenářskými komentáři nalezl podnět, jenž si zaslouží být rozvinut. Jako už vícekrát, poukázal jsem na ne zcela nereálnou možnost, že než mine pět či šest desítiletí, převládne v Evropě kulturně i politicky islám se svými, řekněme, trochu podivnými zákony a obyčeji. Jakému nátlaku bude v tom případě vystaven zbytek původních obyvatel, jak ochotně či neochotně se pravidlům islámu podřídí, o tom bych se zatím zdržel proroctví. Na to mi sdělil jistý pán, jejž z ohleduplnosti nechci jmenovat, mezi jiným toto: „Já se muslimem nestanu a koránu se nepodřídím, protože nechci. Neexistuje způsob, kterým by mě někdo mohl vychovávat koránem proti mé vůli.“ Nu, třeba je ten pán morální gigant, který neustoupí z poznané pravdy, i kdyby z něj katané kůži po tenkých nudličkách stahovat měli. Spíš bych ale řekl, že je buď ještě mladý a nezkušený, nebo i nemladý, ale s krátkou pamětí. Jinak by věděl, že takový způsob existuje. Člověk mu snadno podlehne, aniž by chtěl nebo o tom vůbec věděl, což, zdůrazňuji, se netýká jen výchovy koránem, nýbrž jakoukoli totalitní ideologií, co jich bylo a - Pánbůh nás chraniž ode všeho zlého - ještě bude.

Upadne-li společnost do područí diktatury – jakékoliv - počne se štěpit. Jako první se vydělí ti, kteří se zásadami totalitní (jakobínské, komunistické, nacionálně socialistické, islámské atd.) ideologie souzněli už předtím. Jako první to také odskáčí. Ale to až pak. Nejdřív horliví pomocníci utlačovatelského režimu běhají, k vyvěšování hesel a fangliček nabádají, oslavné poémy spisují, slídí, udávají, až se jim zazdá, že se režimní praxe jaksi neslučuje s čistotou původního ideálu. I počnou vyslovovat ony věčné věty zklamaných spasitelů lidstva: „Tak jsme to nechtěli. Za to jsme nebojovali.“ Svého ideálu se sice nevzdají, to bychom od nich žádali mnoho, jmou se jej ale napravovat a reformovat. Volnost, rovnost, bratrství, říkají, to ano, ale bez guillotin a bez Robespierrů. Nacismus, ano, ale bez plynových komor. Socialismus, ano, ale s lidskou tváří. A když na to přijde, třeba i korán ano, ale bez jeho nenávistných súr. Islám, ano, ale bez zahalování žen do beztvarých pytlů. Tím se ovšem znelíbí, jsou svrženi z dosažených pozic, někteří zmizí v černých dírách vězení a popravišť, jiní bouři času přežijí a třeba ještě sepíší nějakou Chartu 2077, neboť představa nápravy nenapravitelného je nesmrtelná. Mezi zbývajícími začne tu a tam někdo, postupně a zpočátku stydlivě, nacházet na nové situaci dobré stránky. „Já jsem demokrat, rozumíte,“ říkávají takoví, „mě nikdo nepředělá. Ale on má ten (Hitler, Husák atd.) taky kus pravdy. Aspoň tady udělal pořádek. Aspoň je konečně klid.“ Máť slovce „aspoň“ v začátcích totalit velkou konjunkturu, čemuž nebude jinak, ani kdyby se vlády nad lidstvem zmocnili otykadlovaní mužíci z galaxie X beta 149. A ovšem, ovšemže nastane hodina těch, kteří jsou jakéhokoliv ideálu prosti, ale kopajíce a lokty se rozhánějíce dají se do úsilovného běhu, aby byli první u všech možností, výhod a privilegií, než se k nim nacpou jiní. Také teprve jimi, za všech okolností šikovnými, ohebnými a cokoliv spolknout ochotnými, se totalitní systém stává téměř nezničitelným.

Největší díl však vždy byl a zase bude těch, kteří by - zůstaňme u toho koránu - za jeho ideje zlámaný pětník nedali, ale ovinou si hlavy turbanem (kde zase mám ten blbej kus hadru, budou se shánět po ránu) a občas někde zarecitují úryvek vhodné súry, aby měli svatý pokoj, děti mohly studovat a oni sami bez překážek větších než obvyklých pracovat ve svém oboru. Nechci je za to kárat ani se nad nimi ošklebovat, taková je duše člověka; a kdo je nejvíc přesvědčen o své neotřesitelnosti – ne že bych na někoho chtěl prstem ukazovat - bývá z prvních, kteří si omotávají hlavy turbany ideologií.

A byli i budou tací, kteří si ponechají hlavu neomotanou, buď že neopatrností svých hub spadli do pozice, v níž je to zbytečné, buď z věrnosti ideálům svobodné společnosti. Budou topit v kotelnách a zametat kolem mešit s povznášejícím vědomím, že si uchovali svou vnitřní svobodu, již jim žádný mohamedán nemůže vzít. Vím to, protože sám jsem k takovým náležel. Také jsem si myslíval, že mi imámové rudé víry do hlavy nevidí, a mohu tudíž sám pro sebe a v kruhu svých nejbližších zůstat věren tomu, čemu jsem říkal „pravda.“ A byla to iluze. Rudí imámové mě sice o správnosti své víry nepřesvědčili, v tom mi bylo snadné zůstat pevným. Daleko těžší a snad i nemožné bylo nenakazit se móresy socialismu. Nepředbíhat, nepídit se, kde bych si mohl utrhnout kousek ubohé výhodičky, vymést si z duše příkazy poddanského desatera, velící nikomu moc nevěřit, každého hned odpálit, být chytrý, chytřejší než jiní… ale netřeba dál pokračovat, známe to všichni. Asi jsem se po příchodu na Západ svou socialistickou načichlostí dost divně vyjímal, ale lidé byli tak ohleduplní, že mi ji nepředhazovali. Musel jsem si ji uvědomit sám a pomalu se jí zbavovat. Úplně snadné to nebylo.

Ale aspoň teď vím, jak ovlivnitelné je lidské vědomí, nemá-li srovnání s vnějším, totalitní nákazy uchráněným světem. Stačí člověka odstřihnout od nezávislých informací, neumožnit mu jiný pohled než z pozice bezmocně pobrblávajícího otroka uprostřed zotročené společnosti, a začne si zvykat. Je to mizerie, začne si říkat, ale jiné to už nebude, musím vzít na vědomí realitu jaká je a hledat si v ní koutky, kde bych byl se svými myšlenkami sám a svobodný. Ale zase je to iluze. Buď se společnost začne bránit totalitní nákaze, dokud je čas, nebo se jí přizpůsobí, jeden víc, druhý méně, jeden vědomě, druhý bezděky a brblaje neochotně. Tak tomu bylo za Hitlera, tak tomu bylo za Gottwalda i za Husáka, tak tomu bude za všech dalších režimů, umínivších si přivedení lidstva na cestu jediné, nezpochybnitelné Pravdy, ať již politické, náboženské nebo obojí najednou.

Kdo chce vydávat prognózy budoucnosti, musí s tím počítat, avšak často je opak skutečností. Říká se o generálech, že se pokaždé chystají do bitev, které už minuly… no, nejen generálové. Už otcové naší samostatnosti nevyvodili z hrůz první světové války jiné poučení než že volali - „Už nikdy Rakousko! Už nikdy Habsburkové!“ A hotovili se do boje proti habsburskému nebezpečí, když už jim seděl za krkem Hitler. Když se ho – s pramalým vlastním přičiněním, nutno přiznat – konečně zbavili, vyrajtovali Čechové do právě skončivší bitvy, provolávajíce: „Pryč s Němci! Už nikdy Němce!“ A otevřeli, radostně a s národními písněmi na rtech, dveře dokořán bolševikovi. Když se bolševika… ne, tady už srovnání kulhá. Bolševika s jeho móresy se Čechové zbavili stěží napůl, a další potenciální zhoubce jim sedí za krkem také až někdy za polovinou století, což ovšem neznamená, že by jej měli nedbat. Ostatně, abych pořád jen nedrbal hlavu Čechům: i generálové veškerého Západu by učinili moudřeji, kdyby nevyráželi do bitev proti kdečemu, jen ne proti eventualitě nejhrozivější, jíž je ztráta vlastní civilizační identity. Netvrdím nezlomně, že musí nastat. Ale velmi dobře může, mnohem pravděpodobněji než klimatické pohromy, co se nám jimi horem dolem vyhrožuje.

Nu, dost už. Beztak se obávám, že úvahy jako tato nejsou mnoho platné. Prozíravého se chápá jedno domluvení, a blázna nepřesvědčíš, ani kdybys ho polenem mlátil, jaká pravda, králi Šalomoune.