Květen 2011

Lidumil Kaddáfí aneb Balada o nasyceném otroku

Luděk Frýbort

Nějak to v té Libyi nechce vést k ničemu rozumnému. Západní mocnosti, pravda, Kaddáfího protivníky podporují, ale jen opatrně, ze vzduchu, bojovou iniciativu – nebo už ani ne iniciativu – na zemi přenechávají povstalcům. Ovšem; kdo by se zase chtěl zamotat do bezvýchodných bojů, v nichž dělej co dělej, je Západ se svou humanitou a s ohledy na civilní obyvatelstvo vždy v nevýhodě proti těm, kteří takových ohledů neznají. A povstalci už zjevně zjišťují, že si ukousli příliš velké sousto, svůj omyl zjišťují i západní političtí a mediální činitelé, zpočátku celí rozjásaní nad snadností, s níž se tuniský a egyptský lid zbavil svých parazitických prezidentů… kdepak. Znovu se osvědčuje opomíjená zákonitost – na bodácích se sedět dá, jak ukazuje severokorejský či barmský příklad, i když trochu nekomfortně. Který tyran je dost tvrdý a bezohledný, nic si nedělá z odsudků demokratického světa ani z rezolucí OSN a je v zájmu uhájení svého panství připraven prolít potoky krve, nakonec prosadí svou. To, obávám se, platí i pro Kaddáfího.

Nicméně musím přiznat, že jsem se v hodnocení řečeného velikána poněkud mýlil. A býval bych při svém omylu zůstal, nebýt poznámky v internetových zprávách, jíž se do debaty vložila jistá znalkyně libyjských poměrů. Ne že by Kaddáfího způsob vlády obhajovala nebo sršela hněvem proti západním interventům; jen tak, vcelku věcně a popořádku, podala výčet dobrodiní, jimiž jmenovaný muž zahrnuje svůj milovaný národ. Ať prý pak každý sám posoudí, co si o něm má myslet. Nuže, posuďme:

Kaddáfího zásluhou se Libye může chlubit nejvyšším příjmem na hlavu i ve srovnání s jinými ropnými velmocemi. Pouštní země, jejímiž jedinými vodními zdroji bývala řídce roztroušená, smetí a hmyzu plná velbloudí napajedla, skýtá nyní svému obyvatelstvu dostatek, ba přebytek čisté, zdravé vody; způsob získávání není sice bez háčků, ale tu skutečnost ponechme jiné úvaze. Kdo z mladých Libyjců se rozhodne pro studium, přísluší mu vládní stipendium 1000 euro ročně. Na rozdíl od úděsné zaodpadkovanosti a všeobecné špíny takové Káhiry nebo Alžíru jsou libyjská města vzorně čistá. Lékařská péče je samozřejmě bezplatná se zvláštním zřetelem na vdovy, sirotky a staré lidi. Za každé narozené dítě obdrží rodiče odměnu ve výši 7000 US$. Minimální měsíční mzda činí ze zákona 1000 US$, to ve srovnání s jinými africkými státy, kde se lidé musí spokojit s jedním dolarem na den, ropa neropa. Elektrický proud je domácnostem dodáván zdarma, za benzin u čerpadla pak Libyjec zaplatí 6 US centů (jedna kačka a dva halíře – pukni závistí, evropský automobilisto!).

Pochopitelně je celý ten sociální ráj podmíněn příjmy z exportu ropy, kromě níž a snad trochy datlí neprodukuje říše lidumila Kaddáfího pranic; i jest otázka, jak dlouho ještě může ten zázrak trvat a co přijde po něm. Ale přesto. Zdá se, že libyjský vládce nezapadá do běžného vzorku chamtivého, do dřeně kostí zkorumpovaného orientálního mocipána, jací, když se jim vláda stane obtížnou, seberou nahamoněné metráky zlata a odletí s nimi například do Saúdské Arábie. Spíš by se dal přiřadit k dosti vzácnějšímu typu diktátora, jehož nejproslulejším reprezentantem býval jistý Adolf Hitler. Muž osobně skromný až asketický, statky a majetky nehromadící, jachty a luxusní vily neskupující, miliardy na švýcarských kontech nechovající, odporné zločiny páchající, avšak z pohnutek povýtce ideálních, z pocitu dějinami mu svěřeného úkolu. Z téhož důvodu nepráskne zástupce této sorty do bot, jen co se pod ním zakýve vladařská židle, nýbrž vytrvá do hořkého konce, jímž byla v Hitlerově případě ohořelá mrtvola v troskách Reichstagu, v případě Kaddáfího… avšak nepředbíhejme. Určitého soudu, jak se zdá vyplývat z historického srovnání, se však odvážit můžeme: z obojího druhu tyranů je to idealistický zanícenec, který je sobě, své zemi i všemu světu nebezpečnější, paseka jím způsobená strašlivější. Uchovejž nám, ó Alláhu, naše Mubaraky, když už si nezasloužíme nic lepšího, a chraň nás lidumilů!

Dál ale už srovnání kulhá. Hitlerův ideologický experiment nebyl tak luxusní jako Kaddáfího, místo sociálního ráje a benzinu za kačku přinesl německému národu jen nevýslovnou zkázu a utrpení. Přesto, nepočítáme-li osamělý pokus Stauffenbergovy důstojnické skupiny, se proti němu nikdo významněji nebouřil. Kaddáfí kolem sebe miliardami dolarů jen tak hází, a přesto ho nezanedbatelný díl poddaných (nevíme jaký, zdání masovosti, jak je zprostředkuje tisk a televize, bývá klamavé) posílá k čertu, zčásti i zbraněmi. Ač bych na vítězství povstalců vysoké částky nevsázel, něco to napovídá.

Důvodů zdánlivého rozporu mezi přepychovou zajištěností libyjského lidu a zuřivým odbojem proti dobrotivému vládci může být vícero, za nejhlavnější bych však pokládal věčný omyl osvícených autokratů, majících za to, že když své nevolníky dobře krmí, nebudou mít pomyšlení na rebelii. Naopak, ctný panovníče. Nikdo není svému pánu nebezpečnější než otrok s plným břichem. Člověk, otroky nevyjímaje, si váží toho, oč se nějakým dílkem zasloužil, třeba i nedobrovolně a pod bičem. Blahobyt jen tak shůry spadlý však začne brzy pokládat za samozřejmost a bude se zlobit na neužilého pána, že mu nenasypal do koryta víc. Mizera pán je bohatý, mohl by nasypat, ale nechce. Místo radostného souhlasu tak začne v duších poddaného davu kypět temné magma zášti a je jen otázkou příležitosti, kdy a jakým kráterem se vylije.

Opusťme však libyjského lidumila a pokusme se z jeho příkladu vydestilovat obecnější poučení. Zní takto: Kdo chceš vládnout nevolnickým davům, nepřekrmuj je! Nech jim aspoň iluzi vlastní součinnosti, nedej vzniknout otrockému postoji – ať zle nebo dobře, moje zodpovědnost to není, od toho je tady pán. Pán může odsypat ze svého nezměrného bohatství, abych se měl dobře, chce-li, nebo nechat korýtko prázdné, je-li mizera, lakomec a mamlas, v kterémžto případě si zaslouží hněv, a možno-li vzpouru. Hlavně ale nenech, adepte samovlády, plout své nevolníky v bezčasém prostoru, v němž není budoucnosti ani minulosti, jen setrvale blažená přítomnost. Nabídnutá budoucnost, jak ukazuje Hitlerův příklad, může být i krušná, plná trosek a hrobů, ale musíš v nich udržovat dojem, že vůdce a lid jedno jest. Jakmile uvidíš, že si ukazují přes rameno říkajíce „oni“, věz, že dnové tvé slávy jsou sečteni.

Čímž, jak každý pochopí, jsme opustili pole historických paralel a ocitáme se rovnýma nohama v politické realitě. Nejen v realitě zemí českých, dlužno podotknout; demokracie se ocitá v krizi téměř všude, pokud vůbec jde o demokracii a ne o vyprázdněný rituál. Zájem o politiku setrvale klesá, partajní představitelé se stali předmětem všeobecného pohrdání, pokud se občan vůbec zúčastňuje voleb, pak s unaveným přesvědčením, že vol koho vol, vyjde z toho vždy týž prošvindlovaný guláš, neboť dávno pryč jsou časy, kdy politika bývala soutěží idejí. Sám pojem „občan“ se v těch souvislostech stává pochybným; termín „poddaný“ by vztah politika k jeho živitelům (a naopak) vyjádřil lépe. Demokratická společnost, postavená kdysi na předpokladu zodpovědnosti a svobodné vůle, se znovu štěpí na vládnoucí a ovládané, na kastu demokratů z povolání a anonymní lidovou masu, ukazující si u vědomí své bezmoci palcem přes rameno a říkající „oni“. Jediný rozdíl lze nalézt mezi společnostmi, jež byly pokud možno ušetřeny všech spásných ideologií, spravedlivějších zítřků a podobných žertů dějin, takže v nich prastarý, nepsaný, babičkovským rčením „to se přece nedělá“ vyjádřitelný zákon slušnosti zůstal jakž takž zachován, a těmi, jež takové štěstí neměly. Zbývá ještě určit, proč a jakými oklikami se demokracie k takovým koncům domotala.

Dávám k uvážení, není-li příčinou vědomá či neuvědomělá snaha politické kasty obklopit se tím, co jsme výše nazvali nakrmenými, na státní péči závislými… nu dobře, nebudu mluvit o otrocích, jen o poddaných. Na počátku byla rozumná snaha o zabezpečení určitého existenčního minima i pro ty, kdož jsou z vážných důvodů vlastního výdělku neschopní; pervertovala však v samoúčel a stala se vše požírajícím molochem. Už ne hodnoty vytvářející občan je středem státního zájmu a péče, nýbrž občan-neobčan hodnoty spotřebovávající. O něj se stará bezpočet vládních i nevládních úřadů a korporací; o jejich tvůrce se zajímá tak leda berňák. Nikdy, ani kdyby si obě ruce po lokty upracoval, jich nevytvoří tolik, aby stačily nárokům sociálního státu, nikdy nenasytí neustále bobtnající sociální byrokracii; z téhož důvodu nemůže být konjunktury tak vynikající, aby spanilomyslný erár hloub a hloub neklesal do bažiny zadluženosti. Proč tomu tak je a jak se zdá, být musí.

Protože, mínil bych, je státně opečovávaný, vůle k vlastní existenci zbavený a ani ji nepotřebující poddaný mnohem vydatnějším zdrojem moci než samostatně myslící, jednající a hodnoty tvořící občan. A nejen moci. Úžasný, ducha povznášející je pocit dobrotivého vládce, milovaného tatíčka lidu, jenž se o každého postará, nikomu do nouze upadnouti nedá. Někteří tatíčkové si ještě krom toho pocitu dovedou obstarat řečené již statky a majetky, jachty, vily a miliardová konta, ale jsou i tací, jimž stačí pocit samotný. Ti jsou… nechci říkat, že nejhorší; jejich pohnutky bývají počestné až za hranici sebeobětování. Ale spoušť jimi zanechaná bývá nejstrašnější. To proto, že postavili na hlavu zákony přírodní i společenské, že obrátili pořadí kvality, odměňujíce místo tvůrčí snahy pasivní konzumentství.

Jak z toho kola ven… asi nijak, obávám se. Čekal bych, že horkokrevnější letora islámského Východu ještě vykvete leckterou rebelií proti dobrotivému panstvu, které by mohlo z bezedného žoku rozdávat víc, ale nechce se mu. Platné to pochopitelně nebude nic. U nás (čímž nemyslím jen přeslavné Království české, nýbrž s místními odchylkami veškerý Západ), kde přece jen existuje jakési povědomí toho, že žok není tak úplně bezedný, se asi budou dál střídat záchvaty reformní šetřivosti (před volbami) s ukřivděným pokřikem „nesahejte nám na naše výdobytky“ (po volbách). Leda by už nikdo nechtěl půjčit, sociální hodokvas na sekyru financovat. Jestli by se pak zase všechno vrátilo k začátku, k přirozenému prvenství těch, kdož hodnoty vytvářejí, a k skromnějšímu postavení těch, kdož nejsou schopni či ochotni je víc než projídat, té předpovědi bych se raději zdržel.