Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Květen 2011


Z blízka i z daleka bez růžových brýlí 13

Luděk Frýbort

Stará, dobrá Anglie, o Irsku nemluvě

Jest dostatečně známo, že se lidstvo dělí na řadu protichůdných dvojskupin. Jsou sparťané a slávisté, piva- a vínapitelé, zapřisáhlí konzumenti kávy a proti nim ti, kteří se kochají váčaji, váneposlední řadě pak frankofilové a anglofilové. Není nikterak dáno, že kdo rád víno, jakživ by hlt piva do huby nevzal nebo kdo si libuje vábritské kultuře, nutně musí opovrhovat francouzskou; ale priority jsou zjevné a snadno oddělitelné. Co se mých zálib a předností týče, sportovní vášně mým ledvím nelomcují, ostatek pak vyznívá jasně: víno, čaj, Anglie. Pohříchu jsem musel, svázán nemožnostmi socialistického živobytí, až do relativně vysokého věku sytit svou anglickou náklonnost detektivkami a jinou literaturou, až teprve vápočtu sedmapadesáti let svých jsem poprvé stanul na půdě Spojeného království.

A zase to nebylo úplně ono. První cesta zamířila do Skotska sájeho hrady, strašidly, dudáky, gleny a lochy, a už tam uvízla. Druhá, spíš příbuzenská návštěva než cestovatelský počin, se točila kolem Oxfordu sávýletem do Londýna; když jsem pak vároce 1997 pojal plán přejet na kole Anglii závýchodu na západ, i záněj zůstalo jen torzo, jelikož mě vytrvalý déšť přinutil vápůli cesty káobrátce a návratu na vlídnější pevninu. Další přejetí, rovněž na kole, bylo součástí výpravy do Irska a dotklo se Anglie jen vájejím severovýchodním cípu. Představa dlouhého, vydatného, časem nešetřícího průzkumu země anglické a zčásti i země irské mě však neopouštěla a došla naplnění vápozdnějším jaře roku 2008. Jelikož mi mezitím čas vepsal na hřbet sedm křížků a z osmého půlku, jelikož se cesta konala ve společnosti mé manželky, ač o řádku let mladší, přesto sápohybovým ústrojím o něco zchátralejším než mé, dá rozum, že velké vandrování horami a vřesovišti té pozoruhodné země zátoho nevycházelo. Leč pořídil jsem stan dost vysoký, aby do něj má choť se svou bolavou kostrou nemusela lézt po čtyřech, naložili jsme jej do auta, kátomu i řádku jiných paďourských vymožeností, a takto vybaveni jsme se jednoho květnového dne přepravili přes Doverskou úžinu. Kdo mi poví, že takovýto způsob cestování není nic extrovního, tomu rád přisvědčím. Kdo řekne, že takhle cestují každý rok do Anglie a zase zpátky lidstva miliony milionoucí a tudíž jsem mohl jen stěží doufat, že tam objevím něco nového, tomu budu odporovat: něco nového, jen do vlastní duše zapsaného, může poutník objevit všude a vždy, je-li dost pozorný a vnímá-li nejen očima, nýbrž i citem a fantazií. VáAnglii ľ aniž bych opomíjel ostatní části ostrovního království ľ pak víc než kdekoliv jinde. Snad, až přijdu domů a srovnám si své dojmy, zápisky a obrázky, budu mít i o čem vyprávět.

Ještě než s tím začnu, chci se předem omluvit, že na následujících stránkách možná až příliš popustím uzdu svému zájmu o keltské jazyky, dosud živé nebo už vyhynulé, o keltský svéráz, o keltskou historii i o památníky předhistorie. Oba britské ostrovy jich jsou plné; a třebaže z nich už keltskou mluvu až na drobné zbytky dávno vytlačila angličtina, divné kouzlo keltství je na mnoha místech vycítitelné pro toho, kdo se do něj dovede ponořit. Není to bez významu ani pro nás Čechy, jejichž charakter je svým způsobem a z jisté části ľ těžko určit z jaké ľ keltský. Kdo by trval na bližším objasnění toho jevu, odkazuji ho na své články o české povaze, jak vyšly svého času v Českém deníku i jinde, především pak na předmluvu k mému románu Praotcové.

1. Stará, dobrá Anglie

A ještě než se nalodím váDoveru, musím si vylít záduše jeden zážitek, který už asi patří káživotu této doby, ale pořád se sáním nemohu smířit. Do přístavu zbývá ještě dvacet kilometrů, když v tom váprotisměru ľ naštěstí! ľ se želvím tempem sune blikající, houkající a prapory záokének mávající kolona osobních aut. Co se dějeů inu ovšem. Stávka. Jsme přece ve Francii. Za kolonou se trpělivě pocourává mnohakilometrová zácpa, náklaďáky, autobusy, nikdo se už ani nevzteká, netroubí, o úhybné manévry nepokouší, stávkování je francouzská národní vášeň a má přednost absolutně přede vším, snad i před prezidentem Sarkozym. Jak se časy mění! Za dřevních dob toho sportu stačilo stávkujícím zastavit stroje ve fabrice a tak dlouho se hádat sákapitalistou, až záněj vypadl nějaký groš ke mzdě. Dnesů celou společnost musí odbory vzít za rukojmí svého soukromého zájmu, všechno musí umrtvit, každého otrávit, tisícům lidí, kterým do stávkového handrkování pranic není, zkazit dovolenou, nepustit je do práce, zápráce domů, nechat trčet na zablokovaných nádražích, způsobit miliardové škody, jen když si přijde na své posvátný rituál. Ó bohové! Nejsem žádný ekonomický genius, ale dejte mi týden času, všechna hospodářská data a pět lahviček slušného vína, a já vám vypracuji tabulky pohybu mezd ne plošně, ať jednotlivé podniky vydělávají nebo se pohybují na hranici bankrotu, nýbrž odděleně podle možností jednoho každého z nich. Nemůže přece být zájmem ani nejdivočejšího třídního bojovníka, aby zničil zdroj existence jiných i své vlastní. Žijeme váprávní době; máme práv a zákonů, že by častokrát méně bylo více; proč, ke všem ďáblům, zrovna tento jediný obor konání lidského, mzda za vykonanou práci, musí být ponechán neandertálskému systému vydírání a protivydírání? Proč to nejde kultivovaněji, ohleduplněji a na konci všech konců i spravedlivěji? O tom nechť mi podá zprávu nějaký odborový předák, jelikož můj rozum je na to krátký. Případně též některý Francouz.

Z mořského oparu se vynořily bílé útesy doverské, cestující nechávají luštění křížovek a chystají se sejít keásvým autům. Ti zánich, jejichž vozy zdobí italská, německá a jiná taková poznávací značka, sájistým nepokojem váhrudi. To znám. Také mi zachvíval osrdím, když jsem se poprvé chystal vyjet zápřevozního korábu na půdu ostrovního království. Teď užů

äVy jste byli váAnglii autem? Jak se vám tam jezdilo?ô tázali se po návratu známí, málem se křižujíce. Musel jsem je zátoho zděšení vyvést: ač válevostranném provozu ľ to byla okolnost, na niž naráželi ľ jezdilo se nám skvěle. Nejen proto, že to pro nás nebyla žádná novinka, najezdili jsme se po levé straně dost už váAustrálii, váJižní Africe i vájiných končinách světa. Nejen proto, že na anglické silnici vládne na rozdíl od nervózní, frajersky neurvalé jízdy vájisté nejmenované zemi způsob nevzrušený a gentlemansky ohleduplný, jenž necítí potřebu každého předjet a na každém předvést svou řidičskou bravuru, i kdyby se přitom přerazit měl. Ale hlavně, ač to někomu může přijít divné, je jízda po levé straně jaksi přirozenější, lidské nátuře lépe vyhovující. Je to pokaždé stejné: vyjedu zápřevozní lodi, ať autem nebo na kole, pár minut si ještě nejsem úplně jistý, pak už jsem na levé straně jako doma, až mi ani nepřijde, že jsem kdy jezdil jinak. Zato po návratu si ne a ne zvyknout. Jako tenkrát před čtrnácti lety, když jsem se vrátil zácyklistické výpravy do Irska: sednu takhle ráno na kolo a jedu nakoupit, proti mně nějaká autaů co na mě všichni ti blázni blikají? Ach, Ježíši, já zase jedu vlevo! Trvá týdny, než si zvyknu na kontinentální mravy. Obráceně to jde jedna dvě. Čím to?

Vytvořil jsem si o tom jevu vlastní teorii, a vážený čtenář nechť podumá, jestli na ní něco je. Jsme lidé moderní, ale zároveň hromada genů zašitá do pytle lidské kůže; není vánašich pudech a nejzákladnějších vzorech jednání nic, co by už neprovozovali naši chlupatí pradědečkové. Představuji si tedy takového paleolitického dědečka, kterak kráčí lesostepní krajinou některé meziledové doby. Proti útokům šelem a konkurenčních pralidí je ozbrojen kamenným mlatem, jejž svírá vápravé ruce, o níž lze mít za to, že už za těch dob bývala šikovnější než levačka. Druhý, nechráněný bok se snaží si něčím krýt, křovím či skálou; zátoho vyplývá, že se po své prapěšině ubírá vlevo. A už to vánás zůstalo. Pravidla silničního provozu se mohou měnit, ale pravěký instinkt ne, ten lze jen potlačit, a když se dostane do příhodných podmínek, znovu propukne. Proto se po anglické silnici pohybuji sánaprostou jistotou dřív než se vypletu záulic Doveru; a proto si musím po návratu každé ráno říkat ľ Troubo! Pozor! Jsi zase doma! Tady se jezdí vpravo, ať něco nevyvedeš! Rád bych věděl, zda moji zkušenost sdílejí i jiní. Ostatně, jak vím, zavedl váčeských zemích jízdu po pravé straně Hitler. Přemýšlím, jestli bych neměl vydat nějaké prohlášení proti neonacismu vádopravě.

Měl jsem váplánu se podívat, kdeže to roku 1066 svedl dobyvatel Vilém Normanský vítěznou bitvu sášiky anglosaského krále Haralda, a pak to brát pěkně pomaloučku spíš vedlejšími cestami než po uhoněné dálnici až do Petersfieldu, kde žije můj čtenář a přítel Vladimír. Nastavím tedy čorta do směru městečka Rye, tam někde poblíž leží to dávné bojištěů ale teď si uvědomuji, že vy asi nevíte, kdo nebo co je čort. Čortem se vánaší domácnosti nazývá navigační přístroj, ozvěna to jisté události zádob, kdy naši vlast osvobozovala Rudá armáda. Šel prý tenkrát jeden takový osvoboditel po ulici, když mu v tom náhle váranci na zádech začalo něco zvonit. Pověst praví, že rudoarmějec strhl sáramene samopal, ze zad ranec, vysypal záněj budík, a za pokřiku äČort!ô jej rozstřílel na hromádku plechu a koleček. Neboť sovětští osvoboditelé, jestli někdo ten čas nepamatuje, byli sice hrdinní, avšak vájejich vzdělání zely mezery; na polích slávy ukořistili mnoho fašistických (i jiných) hodinek a budíků, jejich funkce jim však zůstávala zahalena tajemstvím. Sám jsem viděl rudoarmějce, majícího hodinek od zápěstí po loket; snímal jedny po druhých, přikládal je káuchu, a když nešly, hodil je přes rameno, jelikož ho život neseznámil sáprincipem natahování. Nu, nechci se někdejším osvoboditelům pošklebovat přespříliš, sám si nejsa jist, jaké nadpřirozené síly ovládají navigační krabičku na čelním skle mého auta. Rudoarmějský čort se mi zdá být přijatelným vysvětlením.

Jest ovšem známo zápohádek, že čert je sice mocný, ale drobet přitroublý. To by souhlasilo. Ten náš poslušně zaregistroval udaný cíl, rozběhl seů když se mu po pár stech yardů (jsme váAnglii) postavila do cesty rozkopaná silnice. Vátu chvíli se nadobro zbláznil. Honil nás tam a zpátky nejužšími silničkami hrabství Kent, jaké mohl nalézt, a musíte vědět, jak taková silnička vypadá: hluboký zářez, obrostlý neprůhlednou stěnou křovin a stromoví, na dně komunikace tak zrovna za dvojí rozpažení, a kdoví jestli. Je to takhle docela pěkné, ba romantické: hradba bíle kvetoucích hlohů, větve se svírají do formy temného tunelu, silnička se kroutí a klikatí, tady drobná vesnička, tady panské sídlo jako vystřižené zárománu Jane Austenové, aů pozor! Ze zatáčky se vynořilo auto. Co teď? Naštěstí jsou Angličané lid zdvořilý a trpělivý, takže žádné troubení a potupných znamení dělání, Angličan jede chvíli pozpátku, až najde vázarostlém úbočí hlinitý výklenek, a můžeme se zopatrna, málem se boky otírajíce, minout. To by tedy bylo pro jednou za námi. A pak týmž způsobem dál, kázápadu, káseveru, kájihu a zase zpátkyů znovu jsem si ověřil poznatek, jejž jsem získal už na svých cyklistických cestách: anglické komunikace nejnižšího řádu nejsou od toho, aby vedly odněkud někam, nýbrž aby se motaly kolem dokola v katastrálním území jedné obce. Konečně silnička vyběhne na nějakou hlavnější spojnici a na křižovatce číst zřít návěstí: Folkestone ľ 7 mil.

Běda! I přes Folkestone jsem jel před oněmi lety na kole, a pamatuji se, že jsem celý úsek mezi Doverem a tímto přímořským letoviskem včetně pekelného stoupání ušlapal za hodinku a něco. Teď jsme po dvojnásobku toho času zásluhou čortova navigačního umu tak právě vápolovičce. Nic, mapu do ruky, manželku za volant, a nedbaje kvílení našeho čorta, který by nás pořád honil do nějakého roští, bez dalších potíží absolvujeme stanovenou trasu a krátce před setměním jsme váPetersfieldu. V tu ránu se čort zastyděl, že nás tak tahal za nos, a sávelkou svědomitostí nás zavedl před Vladimírův dům, jejž bychom jinak možná těžko hledali. Ale to už tak máte sápekelníky. Mohou být dobrými sluhy, ale také mohou jednoho odnést dírou vástropě. Vákaždém případě, poutníče, jenž jsa na cestách v britském království hledáš kudy kam, nevěř příliš pokynům navigačního čorta. Může být, že nedostává signály záoběžné dráhy Země, nýbrž z temnot pekelných. Stará, dobrá mapa budiž ti užitečným doplňkem.

Jak známo záliteratury, je to vátéto části Anglie samý Winchester, Chichester, Dorchester, Worcester, Gloucester i mnoho jiných ľchesterů či -cesterů, jak kdysi vznikly zářímských vojenských táborů (castrum). Každý má ve svém středu katedrálu nebo přinejmenším mohutný kostel ve stylu normanské gotiky, ulice a uličky černobíle hrázděných domů, půvabnou pěší zónu sáozdobnou oktagonální stavbičkou, středem to někdejšího tržiště, kátomu méně či více souvislý pás hradeb, na vyvýšeném místě hrad či citadelu, a to všechno pochází záhlubokého středověku nebo se to tak aspoň tváří. To oko neodborníkovo na první pohled nepozná, neboť i dnešní Angličan má velké trhání stavět goticky a hrázděně. Na druhý pohledů ukáže se, že trámoví leckterého zátěch hrázděných domkůáje betonové, na černo natřené a opatřené betonovými čepy, škvírami a záseky seker, aby byl dojem co nejautentičtější. Švindl? Jak se to vezme. Dá se i mluvit o úctě kástarobylosti, s níž Angličan hned všechno nezbourá a nenahradí něčím třeskutě moderním, jak tomu bývá, ať popustím uzdičku svému fandovství, naproti ve Francii. Proto jsou anglická městečka půvab sám, domky ze světlého kamene nebo ze stářím potmavělých cihel, pravým či falešným hrázděním proložené, břečťanem a popínavými růžemi porostlé, krbové komíny, na dveřích místo zvonku mosazná klepadla, od té chvíle by se tudy mohl procházet pan Pickwick za ruku sáOliverem Twistem, o Sherlocku Holmesovi ani nemluvě. Záporem toho uspořádání je, že středověk jaksi nepamatoval na auta; i panuje váanglickém městě nedostatek parkovacích míst, a, řekli bychom my zpoza kanálu, znamenitý zmatek. Auta stojí jak Bůh dá i nedá, vyhřezlá do půli ulice i přes ni, mezi tím se protlačuje doprava jako mlýnkem na maso, evropský policajt by se sápokutami uběhal a botiček unasazoval. Tady panuje odevzdaná trpělivost, sousedská tolerance, Anglie je jednou taková, jakou ji staletí stvořila. Nepatří se něco na tom měnit jenom kvůli mizernému parkování, raději se každý uskrovní ve svých nárocích. Angličan ví, co kájiným národům neproniklo: že nějaký barák můžeš za dva měsíce postavit a za dva dny zbourat, ale patina, atmosféra, osobitý duch místa, to je jiná, ty rostou jen zvolna,ápůl tisíciletí může trvat, než se zánovostavby vyvine takovýhle důstojný a přece jaksi veselý, starodávný a přece útulný dům. Celý život jsem se bránil domovnímu vlastnictví, dobře věda, co je to za starost a lopotu nekonečnou, při níž bych asi nezcestoval půl světa a nenapsal řádku knížek, ale teď vám mám vyhlédnutý vájedné vesničce hrabství Gloucestershireů no, o tom později.

Když byla řeč o těch ľchesterech: nejvznešeněji se aspoň oku mému jevil Winchester, centrum moci wessexských králů ve století sedmém až jedenáctém. Roku 1086 dal král Vilém Normanský, zvaný Dobyvatel, vájeho zdech sepsat první evropskou pozemkovou knihu Domesday Book, kterýžto počin můžeme právem pokládat za počátek moderního věku Až o dvě stě let později ukončil ničivý požár královskou slávu Winchesteru a dal podnět kápřemístění anglického trůnu do Londýna. Nestačil jsem proběhat všechny katedrály, co se jich váAnglii stačilo urodit od jihu káseveru a od východu na západ, ale pokládal bych winchesterskou ľ snad vedle yorské ľ za nejimpozantnější, věkovitou ctihodností nejvíc dýšící. Kromě tohoů no, ne že by to byl úkaz ze všeho nejpozoruhodnější. Nicméně nabízí kázamyšlení ľ jako ostatně i jiné anglické svatostánky - cosi, nad čím by se možná zvedl káravý ukazovák politicky korektního myslitele, ale na mne, starého konzervativce, působí vysloveně sympaticky. Vnitřní stěny jsou posázeny tabulemi cti, velkými, skromnějšími, bronzovými, mramorovými, váupomínku na bojovníky Jeho Veličenstva, položivší vánejrůznějších koncích britské koloniální říše život za krále a impérium. Přičítám kádobru Angličanům, že se za tento kus své historie zřejmě nestydí, jak je jinak mravem tohoto sebemrskačského času, a oceňuji zdrženlivost anglikánské církve, která jinak dovede být pokroková až běda, ale na tabule cti nesáhla, ani se nepokouší je něčím zastřít. Neboť impérium, kolonie, bitvy vásúdánské poušti i váhorách indického pomezíů to vše náleží minulosti, zajisté. Jenže jaké minulosti? Horší? Jsme si tím tak jisti? Opravdu? Byl svět bezpečnější,áspořádanější, funkčnější, vypočitatelnější, snad i svobodnější za královny Viktorie a našeho císaře pána Františka Josefa, nebo dospěl kávýšinám těchto hodnot zrovna teď? Co? Že to sátím bezpečím a spořádanosti, ehmmm, jaksiů Nic mi nevykládejte, svět získal málo a ztratil mnoho zavržením pořádku, jehož výrazem jsou pamětní desky ve zdech winchesterské katedrály. Pravda, mnoho zemí a národů, úpících vákoloniálním područí, získalo samostatnost. Jest ale otázkou, jak si tím pomohly. Prapory, hymny, židle váOSN a jiné takové věci nejsou atributy svobody, za jaké se zápovrchnosti vydávají, nýbrž pestrý nátěr na chatrném podkladě, jemuž ve většině případů stačilo pár desítiletí, aby se odloupal. Skutečně svobodný řádů rád bych doufal, že na svět ještě čeká, ale nějak se o tom nedovedu přesvědčit. A jestli jsem kvůli tomuto odstavci zpátečník, aťsi tedy jsem. Dějiny jsou jízlivé zařízení, rády dávají zapravdu zpátečníkům, když se na konci všech konců všechno spočítá a domnělý pokrok se obrátí vzhůru nohama.

Nutno ovšem podotknout, že pobíhání anglickými katedrálami není zrovna levná záležitost. Na pevnině bývají chrámy kvůli zlodějům často zavřené, ale mincičku do kostelní kasičky hodíš nebo také nehodíš, nikdo tě kátomu popohánět nebude. Tadyů hned u vchodu pult, za pultem dáma, a chce čtyři libry, pět liber, jak kde. Jelikož je historických objektů po celé ostrovní říši nad pomyšlení mnoho a prachy chtějí všechny, musí se nepříliš majetný poutník náramně rozmyslet, kam vstoupí a kterou památku raději okoukne jen zvenčí. Ony vůbec na půdě Spojeného království utíkají prašule zákapes rychleji, než by našinec čekal a nač se připravil. Benzin je tu z celé Evropy sáodstupem nejdražší, a noclehyů o nějakém Bed and Breakfast, zařízení pro anglické pohostinství nejtypičtějším, raději ani nepřemýšlet. Dobře, že máme ten stan, a i kempinky lezou pořádně do peněz. Šest neděl táboření, a osm set liber, přepočtem nějakých 25.000 kaček českých, je váháji. Najdou se i primitivnější a proto o něco levnější ložumenty, ale jen obtížně a ne všude. Pěkně drahá je ta stará, dobrá Anglie! Vzpomínám si při té příležitosti, co bylo u nás váNěmecku strachů a temných předpovědí, když se chystalo zavedení eura, a co strachů je ostatně i vákrálovství českém, jež takové zavedeni možná, kdožví, teprve čeká. Dnes, po sedmi letech, mohu závlastní mnohostranné zkušenosti stanovit všeevropské pořadí drahoty. Vypadá takto: Island ľ Norsko ľ Velká Británie, sájistým odstupem Švýcary, Švédsko a Dánsko. Jak si vážený čtenář zajisté všiml, všechno země, které nepodlehly bruselskému diktátu, nýbrž si hrdě zachovaly vlastní měnu.

Poznámka o rok později: blahodárným působením hospodářské krize se stalo, žeábritská libra během několika týdnů ztratila čtvrtinu své hodnoty a rovná se nyní zhruba euru. Cestovatelské živobytí se tak veáSpojeném království podstatně zlevnilo.

Byl by dlouhý výčet starobyle půvabných měst, co jich má jižnější Anglie, poutník by však neměl vynechat aspoň jedno ze sídel anglické vzdělanosti. Nám zátoho vyšlo univerzitní město Oxford, které jsem znal už od dřívějška, moje choť však ne. Krom toho se nám, což na stará kolena také není kázahození, naskytla zase jednou možnost strávit pár nocí pod pevnou střechou a vádoopravdické posteli. A jakkoli nechci unavovat sárodinnými historiemi, tato snad stojí za zmínku. Věc se má tak, že moje choť má sestřenici, původem zátyrolského Innsbrucku, kam její rodiče zavál vítr poválečných odsunů. Od raného mládí prohlašovala ona rezolutní dívčina, že jsou dvě odrůdy lidstva, které naprosto, ale naprosto nesnáší a které jí za žádných okolností nesmí do baráku, až jednou bude nějaký mít: Angličani a oficíři. Jest však potměšilý diblík, jejž stvořil Pán k tomu, aby obracel kategorická prohlášení naruby, a ten ji vyslyšel. Ve svém opovržení kávšemu anglickému vykazovala milá sestřenička nevalný prospěch vájazyce anglickém, pročež jí rodiče sjednali prázdninovou výměnu váoné nemilované zemi. V rodině, jímž se stala hostem, se vyskytl úhledný mladík, opovržení vystřídala láska jako trám a záhy veselka. Potměšilý diblík pak zařídil, že se záúhledného mladíka vyvinul, hahaha, oficír Jejího britského Veličenstva, posádkou várůzných místech tehdejšího Západního Německa. Takže prosím: Rakušanka sáčeskými kořeny, provdaná za Angličana a vymetající západoněmecké posádkyů není-liž to docela pěkný příklad evropské identity, o níž mnozí prohlašují, že neexistuje? Dnes žijí oba ukázkově šťastní manželé váměstečku dvacet minut vlakem od Oxfordu, a paní domu mele po anglicku nejen se svým chotěm a třemi porůznu váevropském prostoru poprovdávanými dcerami, nýbrž i se psem a sákocourem. Což je, doznávám, rozšíření identity, káněmuž jsem sám nikdy nedospěl; setrvávámť vápřesvědčení, že psi, kočky a malé děti na celém světě rozumí česky. Ledaže český pes říká haf-haf, kdežto německý wau-wau. Anglického jsem se zapomněl zeptat.

Studentský živel je váOxfordu znát na každém kroku, ale jaksi nevýtržnický, pokojnější než jinde. Nebylo tomu tak vždy; rvačky mezi studenty a měšťanstvem byly na denním pořádku už od samého založení univerzity, vyvrcholily vzájemným masakrem na den sv. Scolastiky r. 1355, a trvalo neuvěřitelných šest set let, než univerzita podala měšťanům ruku ke smíru. Sám její vznik je pozoruhodný, připomínající tak trochu děje univerzity pražské, ledaže váobrácením smyslu. Domnívalť se francouzský král Jindřich II., že prospěje národním zájmům, když r. 1167 vyhnal ze Sorbonny neposedné anglické studenty. Studenti, co měli dělat, odešli do Oxfordu, a o necelé půlstoletí později se dočkala svého zrodu univerzita. Nachází se dnes vápořadí celosvětového hodnocení kvality na druhém místě. Sorbonna, sáníž to myslel tak dobře král Jindřich, daleko za ní. Rovněž český král Václav IV. to myslel velmi dobře sánárodními zájmy, když Dekretem kutnohorským omezil práva zahraničního studentstva. Studentstvo tedy, co mělo dělat, šlo a založilo řádku univerzit ve svých domovských zemích. Nemám po ruce jejich hodnocení; o univerzitě Karlově je mi však známo, že se umisťuje kdesi kolem poloviny světového pořadí. Inu, tak to dopadá, když někdo chce horempádem pomáhat národním zájmům.

Je ale třeba říci, že univerzita váOxfordu vlastně moc neznamená, jsouc spíš střediskem administrativy než chrámem věd. Studium je tradičně rozloženo do kolejí, jejichž počet během času narůstal až kádnešním devětatřiceti. Záčehož dobrou polovina tvoří ústavy mnohasetleté, nejstarší sahající založením do roku 1249, a příslušně důstojné. Vládne vánich uměřené ticho, až bychom mohli propadnout dojmu, že jsme se ocitli na zámku nebo vábiskupském sídle, ne vádomě plném kluků a holek sájejich sklonem kározjívenosti. Ostatně jací kluci a jaké holky; mladé ladies a dospívající gentlemani se procházejí v parcích Oxfordu nebo ve vší vážnosti hrají kriket vákolejní zahradě. .Někdy je lze potkat váulicích města, dívky oděné vádlouhý černý šat, mládence ve večerním oděvu téže barvy, to se právě ubírají ke složení závěrečné zkoušky. Zpátky se vracejí o poznání veseleji, s růžičkami váklopách na znamení úspěchu.

Ukázněnému, ztichlému řádu kolejí se musí přizpůsobit i případný návštěvník. Smí za určitých okolností nahlédnout do kaple nebo do jídelny, když tam právě není provoz, je mu však dáno srozumitelně na vědomí, že se ocitl vámístě studijního úsilí, ne váturistickém zábavním parku. Nad řádem a mravy bdí pán váčerném a sábuřinkou na hlavě, zvaný bulldog, vlídný, ale sánepochybnou autoritou. To stačí. Dalších nátlakových prostředků netřeba. Tak se chová gentleman. Tak vzniká elita společnosti. Jsou země, kde je nevhodno mluvit o elitách; jest přesvědčením, že středem a měřítkem všeho je malý, prostý, tuctový člověk. Lid. Dav beze jména, bez vlastností a bez kvality, dalo by se říci, ale zájakéhosi ostychu neříká. Výsledkem pak je prostřednost. Umístění za polovinou světové tabulky. Čemu bychom se vlastně divili.

Kolejní kaple je malý a po anglicku gotický chrám, což návštěvníka ani příliš nepřekvapí. Zato jídelnaů snad ani mnohé korunované hlavy nestolují váprostředí tak vznešeně ušlechtilém. Vysoké klenuté stropy, gotická okna, ostění zátemného dřeva, dlouhé hodovní tabule, mosazné svícny, a po stěnách kol dokola váoleji vyvedené portréty absolventů, jejichž jméno se proslavilo. Co obraz, to kus anglických a často i světových dějin, kulturních i politických: králové, vojevůdci a admirálové, církevní hodnostáři a objevitelští mořeplavci, spisovatelé, umělci, myslitelé. Duch čehosi jako by se nade vším vznášel, vážný, žehnající, duch staletími posvěcené tradice. Proč vlastně je Anglie zemí tradic, jež jiné kraje Evropy do té míry nemají, a když i mají, tolik jim neznamenají? Na to je obtížná odpověď.

Snad že Anglie, chráněná vodami mořské úžiny, nepoznala tolik vpádů a invazí jako jiné země, i když snahy mnohdy nechybělo. Vylodění Viléma Dobyvatele u Hastings je výjimkou, nemající snad vádějinách obdoby; nepřineslo zkázu a rozvrat, nýbrž impuls potřebný k rozvinutí přirozených schopností anglického ľ nyní už anglo-normanského člověka. Válek, převratů a jiných krvavých kratochvílí si Anglie užila i bez všech invazí hojnost, nikdy však nepřinesly totální zmar, zánějž není jiná cesta než nový začátek záničeho; a jediná revoluce, Cromwellova, si nekladla za úkol zbořit vše staré a domněle přežité, na troskách starého řádu pak postavit nový, lepší a spravedlivější svět, chiméru to, jíž se ještě nestalo, aby se nedočkala fiaska. Proto je Anglie tak jiná než zbytek Evropy, a ne káhoršímu. Proto její řád spočívá na zákonech, ale též na tradici; proto nemá psanou ústavu a ani ji nepotřebuje, neboť panuje přesvědčení, že netřeba každé prstem hnutí stanovit zákonem, když stačí podívat se do tisícileté tradice, jak se co osvědčilo nebo také neosvědčilo. Proto anglické soudy nejsou zmateny a ochromeny, nemohou-li najít potřebný paragraf, ale drží se práva precendenčního: stal už se někdy takový případ? Jak byl vyřešen? Jestli uspokojivě, proč zkoušet něco jiného? Proto možná také ľ ale to už se jen dohaduji ľ zůstávají váplatnosti prapodivné zákony, dávno už pozbyvší všeho účelu: dosud například platí nařízení, že není dovoleno střílet váneděli Skoty kuší. Toť se ví, že se kvůli tomu žádný Angličan nevydá střílet Skoty ve čtvrtek. Na zkušenosti dvanáctera staletí postavený právní řád si může dovolit luxus předpokladu, že svéprávný, zodpovědný občan už si sám vybere, co je nařízení potřebné a rozumné, a co pitorekní ilustrace váknížce dějin, již by byla škoda vytrhnout.

A možnost si vybrat, sám dle nejlepšího vědomí rozhodnout, co je potřebné a co ne, zádruhé strany pak důvěra váobčana, že se nebude chytat nesmyslů a vyvádět naschvály, toť, milí Čechové, toť svoboda. Jenomže jak kání dospět tam, kde jen za mého života po čtyřikrát přestalo všechno bývalé platit, ať už vájakémkoli smyslu, a začaly se vyrábět nové, lepší zítřky? Jakmile se začne žvanit o nových, lepších zítřcích, i to je zkušenost tisíciletí, jest záhodno popadnout ranec a emigrovat ľ je-li kam.

Byla zatím řeč o městech a zase bude, ale znalci anglické literatury klasického období mi potvrdí, že město v ní není příliš váženo, Londýn obzvláště. Je pokládáno za peleš hříchu, v němž vládne sobectví a mravní úpadek, kdežto vyjádřením staré, poctivé Anglie je venkov. Nu, nebyl bych na anglická města tak přísný, ale jinak na tom něco může být. Vákaždém případě stojí za to neběhat pořád po samých památkách a nahlédnout do některého venkovského koutku, jenž je památkou sám o sobě. Před lety jsem tak na své cyklistické toulce dospěl do hezoučkého městečka Goring a zůstal překvapen stát. Tohle přece už dávno a dávno znám! Temže, vátěchto místech trochu jiná řeka, než jak ji poutník zná z Londýna, zelené vršky kolem, na hladině hra světel a stínů starého stromoví, široký splav se zdymadlem, výletní loďky, ještě chybí, aby tudy, oděni vápruhované blejzry a se slaměnými kloboučky na hlavách, veslovali tři muži ve člunu, o psu nemluvě. Široký, mírně proudící tok ve mně, starém vodákovi, hned vzbuzuje choutkyů jaké by to bylo, zkusit to jednou po třech mužích a psu? Sjet si tuhle idylickou Temži, jenže na kanoi a také ne proti proudu, jak to bůhvíproč dělali ti třiů jestli až do Londýna, to by se ukázalo. Jenže čím je člověk starší, tím víc přibývá nesplněných snů, takže mi tu zůstávejte sáBohem, tři muži a pse. Já vím, že jste odtud nezmizeli sádevatenáctým stoletím, jako vůbec ve staré, dobré Anglii máloco opravdu mizí, spíš kdesi zůstává, neviditelné, ale tušitelné.

A samozřejmě nesmí poutník, hledající duši staré Anglie, vynechat kraj jménem Cotswolds. Rozkládá se severně od Oxfordu mezi řekami Avon a horní Temží, měkká vrchovina, široká údolí, háje a lučiny, kamenné zídky, kamenné vesničky, klenuté kamenné můstky, a všechno tak starosvětsky útulné, jako by se zde zastavil čas, jenže v tom právě tkví kouzlo staré Anglie, že se čas nepotřebuje zastavovat, aby starobylý půvab zůstal zachován. Drobná městečka, Burton, Stow-on-the-Wold, spíš ještě zdůrazňují venkovský ráz krajiny než aby jej rušily. Že mimořádná krása vábí turisty, je pochopitelné, ale jsou to angličtí turisté. Hlučné, fotoaparáty cvakající mezinárodní davy mají dost co běhat po Londýně a několika jiných prohlášených místech, tento idylický kout zatím neobjevily. Kdybych byl co nejsem, člověk hledající klid a odpočinek vápodzimu života, dovedl bych si představit týden nebo dva, strávené vátomhle duši konejšícím prostředí. Výlety, procházky, váněkteré starosvětsky útulné hospůdce posedětů Zatím mám ale dost klidu a odpočinku doma a ještě toho zbývá dost k vidění váširém světě, takže se omezím na takovéhle zběžné posbírání dojmů. Ale stejně mi nepřestává vrtat hlavou představaů máme teď přece tu Evropskou unii sájejí svobodou usadit se, kde se komu zlíbí, že ano. Ukrutně by se mi například líbilo usadit se vájedné takové vesničce, nejlíbeznější zácelých Cotwolds a snad zácelé Anglie. Jmenuje se Upper Slaughter (neznačí ten název místo žádné krvavé bitvy, jak by se podle slovníku mohlo zdát, nýbrž pochází ze staroanglického slohtre, bahniště), kde jsem našel hned pod kostelem domeček záopukových kvádříků, gotická okna - já vím, že napodobená, ale to jim na půvabu neubírá - vysoká, břidlicí krytá střecha, krbový komín, růžemi a břečťanem obrostlé zdi, povím vám, kouzlo samo. Kátomu visí na vrátkách cedule for sale, na prodej, hned bych sáhl do kapsy, kolik ten zázrak může stát? No, nesáhl jsem, i kdybych ty prachy měl, při vší sympatii cítím, že bych se teď, na stará kolena, už stěží dokázal přeškolit na Angličana. Kousek té touhy mi ale váduši zůstává. Cotwolds, srdce staré Anglie. Domeček pod kostelem váUpper Slaughter, srdce Cotwolds. Snad se na něj ještě jednou přijdu aspoň podívat.

Cesta teď vede dál kázápadu a kájihozápadu, ale tam už se duch staré, dobré Anglie začíná mísit sáněčím ještě mnohem, mnohem dávnějším, i je třeba načít novou kapitolu.

2. Anglie pravěká

Po nevysokém hřebeni se táhne stezka Ridgway Path, pro auta nesjízdná a snad i zakázaná, ale dost dobrá pro vandrovníka na kole, zvlášť když nechal rance u příbuzných. Tudy jsem šlapal do pedálů před tuctem let, maje za lubemů ale abych začal odjinud. Anglie, a sání celá civilizační oblast, zvaná Západ, má svou bohatou historii. Zanechala po sobě starobylá města, hrady na návrších, středověká opatství zachovalá i vátroskách, a my víme více či méně přesně, co památného se vátěch zdech dělo. Víme to, protože to někdo pro nás zapsal. Tak vznikl dojem, že co není zapsáno, jako by neexistovalo; že historie má svou spodní mez, pod níž se nedělo nic, nejvýš cosi nezřetelného, co může zajímat ještě tak ty pány, co vyhrabávají ze země všelijaké střepy, brumlajíce si přitom něco o lidu vypichované keramiky nebo zvoncových pohárů. Ale ono se dělo, a pořádně dělo, lze mít za to, že děje oněch tisíců let před příchodem písma formovaly náš dnešní způsobáživota i myšlení podstatněji než všechny bitvy a společenské zvraty historického věku od říše Římské až po Velkou Říjnovouů ale odpusťte, začínám blbnout. Nebyli bychom prostě tím, čím jsme, lidmi západní civilizace, kdyby její základy nepoložili už naši analfabetičtí předkové. Jenže o tom se ničeho nedočteme vákronikách, to musíme poskládat záněmých zbytků. A máme-li tu schopnost, odebrat se na předhistorické místo a vtušit se do jeho atmosféry. Bývá jí někdy, že by se dala krájet. Třeba tam, kde poblíž obce Uffington, pod stezkou Ridgway Path, je do travnaté stráně vřezána magická kresba bílého koníčka.

Je to zvláštní. Koníčka je pořádný kus; vyrýpaný vádrnu ažána sněhobílé křídové podloží měří 107 x 37 metrů, přesto není odnikud vidět celý, leda svrchu ptactvem nebeským. Jistě by se zátoho dala uplést nějaká teorie o zásahu otykadlovaných mimozemšťanů, ale zůstaňme při zemi a jako obvykle, když nám psaná historie neumí podat vysvětlení, sáhněme do pověstí. Má například uffingtonská kresba nějakou spojitost sákultovním znamením bílého hřebce, jejž uctívali pohanští Sasové a jenž podnes zdobí prapor německé země Dolní Sasko, jejímž obyvatelem mám tu čest být? Jedna z pověstí by tomu odpovídala; bílého koníka prý kázali vyrýt saští náčelníci Hengist a Horsa (obojí znamená kůň), když údajně vápátém století započali sáosídlováním dotud keltské Británie. Jiní soudí, že kresbu zhotovili právě Keltové kápoctě koňské bohyně Epony, ale nejblíž pravdě asi bude vědecké zkoumání, předpokládající, že ji vytvořili nějací lidé v počátcích doby bronzové, tedy zhruba před 5000 lety. Jací lidé? A proč to dělali? Co si u toho mysleli?

Něco se zdá napovídat strmý kuželovitý kopeček Dragon Hill (Dračí kopec) naproti koníčkově stráni, který vypadá, jako by byl navršen rukou lidskou, ale prý ho tak udělala vánějakém rozmaru geologie. Lidská ruka jen zákopečka seřízla vršek, vytvořivši tak okrouhlou plošinku, prý proto, aby na ní mohl svatý Jiří zamordovat toho draka, jak již jméno napovídá. Jestli nějaká spojitostů bílý koníček ve stráni, a svatý Jiří mordoval své draky (nejen zde) také zákoně, takže by něcoů Nebo možná žádný svatý, ale žreci, věštci a obětníci, kteří na místě, odkud je koníčka vidět největší kus, provozovali pohanské obřady? K tomu se nedaleko rozkládají zatravněné valy předvěké pevnostiů také spojitost? Asi. Možná. Nejlepší je nechat hloubání, vyčistit si hlavu a počkat, až co se samo ohlásí váuprázdněné mysli. Už se ohlašuje. Je toů Bože, ty zástupy lidí, hloubí tady příkopy, navršují valy, provádějí na komolém kopci obětní obřady, vzývají křídového koníčka, o něco ho žádají, něco od něj čekajíů a všechno to jsou naši předkové, naši přímí příbuzní, od nich pocházíme, jejich geny nosíme, ságeny i prastaré vzory myšlení a konáníů není tak trochu škoda opouštět je ve prospěch jakési multikulturní společnosti, co se teď zrovna stává idolem povrchních duší? Je tak moudré smíchat všechno do jednotné kaše, váníž se rozvaří vše, čím kánám mluvila a čím byla cenná minulost? Ti lidé, kteří dnes přicházejí zánejrůznějších světa krajů, zvyků a kultur všelijakýchů snad se časem opravdu integrují. Budou říkatů tady jsem doma, tady váAnglii, na Rýně, váČechách. Snad, i když nevím. Ale bude jim ještě něco říkat uffingtonský koníček? Nebude to pro ně jen pár divných rýh vázemi, které se nechají zarůst, když beztak nic zpeněžitelného nepřinášejí? Nebudou pro ně i historické památky českých zemí jen hromadami němého kamení beze smyslu a bez významu? Bojím se toho. Bojím se, že nám předkové zadali úkol, a my jsme váněm velmi blízko selhání. To říkám já, emigrant. Člověk může opustit svou .zemi, a nezahyne, jak nás strašil komunista. Neměl by ale opouštět svou civilizaci. Na jinou si nezvykne a ona na něj také ne ľ přinejmenším.

Chtěl jsem vlastně přejít kádalší, ještě úžasnější svatyni evropského dávnověku, ale ono leží po cestě hezoučké město Salisbury se svými uličkami hrázděných domů, bránami a vývěsními štítyů proč zrovna vývěsní štíty působí tak velice staroanglicky, hospodské především? Pravěkem kápoutníkovi sice nepromlouvá, ale čímsi velmi starým ano. Tahle říčka sályskami a labutěmi, co tak rychle proudí mezi nábřežními zdmi, to je Avon. Každý si asi vzpomene na Shaskespeara, ale ten žil o kus dál ve Stratfordu, také nad Avonou, ostatně prý není Stratford až na toho Shakespeara nic moc. Ale to jménoů slyšíte? Avon, avan, ava, po keltsku řeka. Také u nás máme všelijaké Avony, ledaže si je obvykle nespojujeme sáněčím keltským. Na ukázku aspoň jednu: Mor-ava. Vákeltských jazycích mor značí velký. Velká řeka. Jsme asi sáAngličany větší bratranci, než bychom si mysleli. I vájejich zemi se mluvívalo keltsky, ale přišly před půldruha tisíciletím germánské kmeny a překryly ji svým jazykem. I váČechách a na Mor Avě mluvili kdysi lidé keltsky, ale přišly slovanské kmeny a přinesly svůj jazyk. To se vádějinách stává. Že se někde mluví jinou řečí než před staletími, to ještě neznamená, že se obyvatelstvo vyměnilo jako stará košile za novou, jen že životnější, snad agresivnější mluva pozvolna vytlačila starou, ochablejší. Dodnes probíhá váEvropě takových procesů spousta: lužická srbština je vytlačována němčinou, bretaňština francouzštinou, laponština finštinou, až se možná za pár set let začne říkat ľ oni ti lužičtí Srbové někam odešli a místo nich přišli Němci. Kdepak. Jazyky se střídají, ale lidé zůstávají a dál si předávají své příbuzenské geny. Jsme aspoň zápoloviny Keltové, my Češi, jenže zrovna teď mluvíme slovanským jazykem. Bůh ví, jak budou mlít pantem obyvatelé krajů mezi Šumavou a Beskydem za dalších tisíc let, a pořád to budou naši potomci, naše krev. Bůh ví, jak lidé mluvili váAnglii i u nás před Kelty, a přesto to byli naši přímí předkové, a jací, pane. Ale o tom bude řeč za chvíli.

A jako každé anglické město, které na sebe dbá, má Salisbury svou mohutnou, krásnou katedrálu. Ne však váobvyklém normanském slohu sáuseknutou věží, jako by stavitelům došel materiál, ale se štíhlou, zdaleka viditelnou kostelní špicí. Uvnitř pak, vápříšeří zasklené, dokonale zabezpečené schrány, spočívá jeden záopisů snad nejdůležitějšího dokumentu naší civilizace, Magna Charta Libertatum. Velká listina svobod, jak si ji 15.áčervna 1215 na poli Runnymede vymohli angličtí baroni na neschopném králi Janovi, zvaném Bezzemek. Baroni si nejspíš nemysleli, že tím kladou základ moderní demokracie. Nicméně Magna charta rozlišila, která práva zůstanou vámoci krále, tedy státu, a která přejdou váužívání šlechty, tedy dalším vývojem celé společnosti. Dodnes má svou platnost; stala se základem britského zákonodárství a ústavy Spojených států amerických, záníž pak jsou odvozovány další ústavy. Je to zvláštní pocit, luštit pancéřovým sklem zlatavě rezavé litery pergamenu, bez nějž bychom dnesů nevím. Snad bychom neúpěli v nejtužším poddanství. Jen by, kdoví, nebylo přesně znát, co patří do kompetence státu a váčem spočívá kontrolní funkce občanské společnosti. Anebo by to bylo všechno jinak, jako už je vůbec obtížné hádat, co by bylo, kdyby nebylo.

Stonehenge. Nikomu asi nemusím vysvětlovat, co to slovo značí: nejmohutnější, a zcela určitě nejproslulejší megalitickou stavbu Evropy. Jak vypadá a čemu před těmi pěti tisíci let sloužila, si čtenář zajisté najde jinde; zde bych se chtěl omezit na krátkou úvahu. Takže: dva soustředné kruhy kamenných, na stojato umístěných kvádrů. Vnitřní, zámodravé vulkanické horniny, váží kolem čtyř tun, vnější, zátvrdého křemenného pískovce, zčásti překryté stejně obrovským překladem, se pohybují mezi 25 až 50 tunami. Prokristapána! Když vynecháme otázku äpročô ľ jak ti lidé tak příšerné šutráky vláčeli? A ne zrovna zblízka; čtyřtunové kameny vnitřního, staršího kruhu pocházejí závrchoviny Preseli vájihozápadním Walesu a musely být dopravován nejdřív ľ asi po dřevěných válcích ľ padesát kilometrů s kopce na kopec a dolů k moři, poté dalších dvě stě kilometrů na vorech podél pobřeží, a pak už jen kousek, nějakých sedmdesát kilometrů zčásti po říčkách, zčásti přes trní a hloží až na místo. Kameny vnějšího, mladšího kruhu nebylo třeba tahat zátak ukrutné dálky, jen zálomů u Amesbury asi 35 km odtud, zato mají svých pětadvacet až padesát tun. Představme si to! Aby toho nebylo málo, ke všem potřebným výkopům byl po ruce jen jelení paroh, běžný to bagr mladší doby kamenné. Zkusme si odvodit, co zátoho pro nás vyplývá.

Máme sklon pokládat naše předky analfabetického času za primitivy zatmělého ducha, kteří málem že ještě neskákali závětve na větev. Nevzal se ten pohrdlivý obrázek odnikud; byli to misionáři typu svatého Patrika váIrsku či u nás Cyrila a Metoděje, kteří měli svůj zájem na tom, aby se jacísi pohané jevili jako opovrženíhodná napůl ještě zvířata, zánichž teprve křest udělá lidi. Marx nám pak úspěšně nažvástal cosi o prvobytně pospolné společnosti, což není obrázek o moc lepší: chaotické tlupy divochů, běhajících po lese a žeroucích žaludy. Stavby jako Stonehenge však ukazují na něco jiného: na dobře proorganizovanou práci velkých skupin, která nebyla možná bez hierarchicky rozčleněné společnosti, snad i nějaké formy státní moci. Někdo musel tím jelením parohem kopat, lámat kámen ve vzdálených horách, otesávat jej kamennými dláty do přesně určené podoby a opracované kvádry dopravit na místo určení. Jiní, kvalifikovanější, museli všechno dokonale promyslet, rozměřit, naplánovat, dohlížet na práciů bane, nemohla to být banda primitivů, ti naši předkové. Ať to dnes někdo zkusí po nich! Ne že bychom nedovedli postavit Stonehenge. Technické prostředky kátomu máme. Ale bylo by to, spočítejme si pracovní hodiny, materiál, dopravuů bylo by to téměř nezaplatitelné. Rozpočet menšího státu by se pod těmi náklady prohnul, až by heknul.

Oprosťme se od povýšených představ. Jediné, čím se ti lidé od nás skutečně a podstatně lišili, byla jejich neznalost písma. Konstrukční a organizační plány si nemohli si spočítat a vyťukat do počítače, všechno museli nosit váhlavě. To není nic káošklíbnutí, to byl intelektuální výkon, na nějž kam my se dnes hrabeme.

3.Anglie magická

äSun before seven, rain before eleven,ô odtušil skepticky švagr Hugh na můj jásot, jaké se nám dneska udělalo krásné ráno. Slunce před sedmou, déšť před jedenáctou. Taky že jo. Vápůl jedenácté jako když přehodí deku, přihnaly se odkudsi mraky a spustil se déšť. Sakra, řekne si našinec. Teď bude lejt až do pozejtří. Ale kolem třetí, zase jako když zatáhne za šňůrku, se obloha začala protrhávat, sluníčko pěkně svítí, i když žádné zvláštní vedro také není. Navečer zabubnuje na střechu déšť, ale když uprostřed noci za jistým účelem vstanu, svítí venku hvězdy jako pětikoruny, a tak to jde pořád dokola. Chci tím zaodporovat špatné pověsti anglického počasí: nestojí kompletně za starou bačkoru, jak se říká, jen je drobátko nestálé. Což dokonce může být výhoda proti našim končinám, kdy máš před dovolenou celé týdny krásně, a jen co za sebou otočíš klíčem, přihrne si to nějaká fronta a nepřestane pršet, dokud není po prázdninách. Propršená dovolenáů musím se zeptat Hugha, má-li vůbec jazyk anglický pro ten jev nějaký výraz.

To jen tenkrát před dvanácti lety, když jsem pojal úmysl přejet Anglii na kole od východního konce kázápadnímu, mi den za dnem pršelo, až jsem podoben rozmáčené myši musel obrátit řidítka zpátky zhruba vámístech, o nichž pojednává předešlá kapitola. Teď, sávousem o poznání bělejším a v síle těla také už o něco ochablejší než vájunáckých pětašedesáti letech věku svého snad ten deficit zahladím, i když po paďoursku, autem. Cit pro mapu, jejž má zkušený vandrovník zakódován vámozku a vede ho spolehlivěji než tištěný průvodce, ukazuje kázápadu, do hrabství Somerset. Tady se krajinaů no, ani moc nemění. Rázovité vesničky, vározlehlých parcích skrytá panská sídla, malebná středověká městečka, zelené lučiny, kamenné zídky, oblouky kamenných můstků, hluboké úvozy mezi rozkvetlými hlohy, všechno jedním slovem anglické. Jen už skončil kraj megalitických památníků ľ i když by se nějaké také našly ľ a poutník vstupuje do země ság. Kamkoli přijde, všude byl a něco dělal král Artuš, stejně jako váNěmecku všude byl a něco pamětihodného provozoval Goethe. To už tak máte ty národní báje.

Král Artušů ale snad abych nejdřív podal krátký nástin zpráv a pověstí, vížících se k tomuto bájemi opředenému panovníkovi. Byl to nebo také nebyl, jak je kdo ochoten věřit, britonský (ne britský, Britony nazýváme keltské obyvatele předgermánské Anglie a Walesu) náčelník někdy kolem roku 500. To je asi tak všechno. Co dalšího, všechno už jsou báje, pohádky a pověsti. Ale nádherné báje. Plné keltského kouzla a fantazie. O čaroději Merlinovi, o vílách Morganě a Vivianě, zvané Paní zájezera, o nepřemožitelné rytířské družině a o krásné Artušově choti Guineveře, kvůli níž se nakonec celý rytířský spolek rozhádal a rozpadl. O meči Excaliburu, jejž mladík Artuš jediný dokázal vytrhnout zákovadliny, čímž se kvalifikoval pro úřad krále. O jeho smrti váposlední bitvě u Camlannu, o zrádném synovci Mordredovi a o tom, jak a kde skončil zázračný meč Excalibur. Kátomu ještě celé předivo druhotných pověstí, o svatém Grálu, o tragických milencích Tristanovi a Isolděů Byli to úžasní, neuvěřitelní básnivci, tihle Keltové. Dovedli proplétat vlákna skutečnosti a snů sílou fantazie, již zbytek Evropy dokázal už jen přebírat a napodobovat.

Kde by bylo nejlépe začít klubko bájí rozmotávatů kde jinde než váGlastonbury. To je bod, kde se vákeltském podání stýká náš viditelný svět se skrytým světem víl a živých stínů, obojí existující vedle sebe vájeden čas a na jednom místě, ale jen kdo je znalý příslušných kouzel, může přecházet zájednoho do druhého. Také bod, kde poprvé se britské půdy dotklo křesťanství kámalé radosti zmíněných víl, které tou chvílí uzavřely brány své říše a nedají se víc poznat. Leda by jejich vyslanci byly ty divné postavy, co jich je Glastonbury plné: proroků a blouznivců, svátečních budhistů, bohémů, korálky a copánky ověšených vyznavačů kultu New Age a jiných podivínů, co tady všichni hledají osvícení divotvornou mocí svatého místa. I uřízl jsem si vákřoví vidlicovitě rozdvojený proutek a šel jsem si ji vyzkoušet také. Místa vhodná káproutkařským experimentům jsou váokolí tři, jak už vákeltském zvykosloví ani jinak být nemůže.

Glastonburské opatství stojí ľ nebo už ani moc nestojí ľ tam, kde dle pověsti Josef Arimathejský, strýc Ježíše Krista, založil první křesťanský chrám na půdě Anglie. Učinil tak proto, aby měl kde umístit nádobku sákrví svého božského synovce, onen svatý Grál, co se kolem něj váposlední době protrhl pytel sábestsellery. Člověk se musí až divit, jak zdatní turisté museli být všichni tihle apoštolové a novozákonní svatí; svatý Tomáš kupříkladu dopochodoval až do Indie, svatý Jan zase do severošpanělské Galicie, nu, a Josef záArimatheje rovnýma nohama sem do Glastonbury. Měl tu prý co vyřizovat vájakési obchodní záležitosti. Opatství, jež založil král Ine vásedmém století, je dnes vározvalinách, doákteréžto podoby je upravili vítězní protestanté roku 1539, jakož i skoro všechna ostatní britská a irská řeholní místa. Já vím, že bych neměl děje minulých staletí poměřovat latí dneška, ale když ke mně ty zřícené zdi, ty prázdné oblouky gotických oken něčím volají, němě žalují. Vyrostl jsemů nu, ne vázvlášť horlivé evangelické víře. Ale jistou sympatii bych si dovedl zachovat, kdybyů kdyby nebylo toho příšerného, vzteklého pustošení všeho, co protestantům přišlo pod ruku, jakmile se své katolické konkurenci dostali na kobylku. Tak se vyjádřila jejich horlivá snaha o nápravu církve. O očištění Kristova učení. Vlezte mi na záda, reformátoři. Jak se někde začne něco očišťovat požáry a bořením, končí veškerá disputace.

Ale že to jsou krásné rozvaliny, může-li být spojována krása se zkázou. Zázraků plné: tamhle například se bělá posvátný hloh, co tu třicet let po Kristově smrti vyrostl zápoutnické hole Josefa Arimathejského. A tamhleů komu by se dech nezatajil, hrob, v němž spočívá sám král Artuš se svou chotí Guineverou. Které jiné místo by už mělo vyzařovat magickou sílu, když ne toto. Vezmu do dlaní proutek, pomalu se blížímů no, nic extra. Proutek se trochu hýbá, ale to konec konců dělá leckde. On také, co vím, má král Artuš hrobů od Glastonbury přes Cornwall až za moře do Bretaně, že by se musel ulítat, kdyby měl ležet ve všech. Tohle kouzlo se tedy odkouzlilo, pojďme jinam.

Za okrajem města ční záploché krajiny Glastonbury Tor, strmý, kuželovitý kopec jako vysoustruhovaný, dost podobný onomu, co stojí naproti uffingtonskému koníčkovi, jen nepoměrně vyšší. Je divné, že nikde jinde než zrovna váAnglii jsem takové útvary neviděl, jako by je síla země zvlášť vytvořila pro žrece, druidy a svaté rytíře, aby měli kde provádět kouzla a bojovat s draky. Na vrcholku ční kamenná věž, zbytek někdejšího kostela svatého Michala, jejž také rozmydlili zbožní evangelíci várámci církevní očisty. To by ještě nebylo niců ale vězme, že před kostelem zde stával bájeslovný hrad keltských pověstí Gwyn ap Nudd, sídlo Krále podsvětí. Jinak též Avalon, ostrov víl, vájejichž péči se léčil, ale nevyléčil král Artuš záran své poslední bitvy. Zde ve skrytu žije dál se svými rytíři a čeká, až bude jeho zemi nejhůře, aby se zjevil a zachránil ji - jak vidno, nebude asi hora Blaník žádný originál. Hledím do krajiny a sílou představivosti zkouším spatřit vání rozlehlé, vámlhy zahalené jezero, na břehu postavu vábílém, to snad sám kouzelník Merlin teď vysloví kouzelnou formuli, zámlh neslyšně vypluje člun a odveze ho do říše Jezerní paní.

Nu což, kouzelník Merlin dokáže leccos, vzpomínám si, jak mi před pár lety váBretani málem že neukroutil ruku. To by vátom čert byl, aby se na takovémhle místě proutkařská vidlička nejprojevila ještě důrazněji. Obcházím magický kopec, ale abych pravdu děl, dost mě ruší krávy, co tady všude stojí, pouštějí své lívance a koukajíů inu, jako když nadloube volovi. Zatím nic zvláštního. Až vásamotné věži sebou vidlička zalomcuje silněji, ale v tom nemusí mít prsty král Artuš, možná se mi hlásí poslední glastonburský opat Richard Whyting, co ho tady před půlpáta stoletím věšeli. Jo, když se do toho dá protestantská perestrojka, kam se hrabe nějaký Koniáš, povím vám. Jinak je to zklamání. Měl král Artuš se svými blanickými rytíři toho čekání už třeba dost a někam se vytratil? Ale ještě zbývá třetí místo. Je hned pod kopcem a jmenuje se Chalice Well, Studna Kalichu. Což nám může znít skoro husitsky, ale mají tu být váčinnosti daleko tajemnější síly. Hned uvidíme jaké.

Bezčasé, svaté místo, praví informační letáček, plné legend, symboliky a zvláštní atmosféry, místo, jehož historie postrádá začátkuů Opravdu, i nám oběma se něco takového zdá, a není to autosugestce. Malé, zahradně upravené údolíčko, na dně plyne potůček červenavé vody, a jako by nade vším spočíval příkrov zvonivého, trochu úzkostného ticha. A už mi nemusí letáček dál nic vyprávět, to už poznám sám: dva prastaré duby, jmenují se Gog a Magog, co tu prý zbyly záobřadní aleje. Dub, posvátný strom starých Keltů, ne bez příčiny se jejich kněží nazývali druidy: drú-vid, ten, který rozumí dubům. A voda potůčku vyvěrá mohutným proudem ze studně, váníž to bublá a víří, za tisíc let, kam až paměť sahá, prý ještě nikdy nevyschla. Že je zdraváů takováhle voda prostě musí být zdravá, i kdyby nechtěla, a zaručeně léčí všechny neduhy, co jich věda zná i nezná, od neplodnosti až po páchnoucí nohy, jak se dušuje moje příručka. Po předchozích zkušenostech beru vidličku do ruky trochu skepticky, ale hned mi dá znát, že jsem tentokrát na správném místě: vážně, klidně, ale sáobrovskou sílou ukazuje k místu, kde zeje otvor svaté studně. Praví se, že tam někde, v té chladné hlubině, se skrývá svatý Grál. Kalich sáKristovou krví, jejž sem přinesl Josef z Arimatheje, když tu byl na té obchodní cestě. Zázračná voda krev z kalichu vymývá, ale nikdy nevymyje, takže je zbarvená do červena. Logické, že ano. Také král Artuš tady prý cosi provozoval, a snad i víly a Merlin a ostatní čeládka. Zkouším si všechno srovnat váhlavě a vácitu, a spíš než král Artuš i se svatým Grálem mi zátoho vycházejí ti druidové. Po tisíc let a snad ještě déle do hloubi předhistorického času konané obřady a oběti. Je to lidský cit, víra, úcta, bázeň, extáze, snad i hrůza, které se stálým opakováním na takovém místě střádají a dodávají proutkařské vidličce její nevysvětlitelnou energii. Nebo že by za tím byla i bez všech králů a druidů obyčejná geologie vodního zdrojeů možná zčásti. Tak trochu. Ale sama by na to nestačila. To se pozná, co kroutí rukou až káneudržení, jestli geologie nebo nastřádaná síla Země.

A tak mi tady zůstávejte zdrávi, králi Artuši, víly a čaroději. Hlídejte mi posvátný pramen, ať nevyschne. Ať neztratí svou sílu, která není nic jiného než duchovní síla západního člověka, tkvící kořeny už v čase megalitických staveb a snad vádobách ještě mnohem, mnohem dávnějších. Roste, věky se střádá a má schopnost vyvíjet se kávyšším a ještě vyšším stupňům dokonalosti, ledaů leda bychom byli takoví blázni a sami se jí zřekli. Vyměnili ji za módní hesla váhlupácké póze předstírané multikulturní tolerance. Podlézavě ji odevzdali jiným, kteří s ní nedovedou a nikdy nebudou umět zacházet, protože kdyby uměli, dávno by jí už dosáhli sami. To by se nás museli stihnout nejstrašlivějším prokletím zrazení předkové, a my bychom si jejich prokletí zasloužili. Tady, vákouzelném údolí víl, je slyším mluvit, naléhat, varovat, důtklivěji než kde jinde.

Ještě dál kázápadu, za řekou Exe, to už je Devon. Jakožto vysloužilému geologovi se mi při vyslovení toho jména nevybavilo jedno záanglických hrabství, nýbrž rozvrstvení prvohor, jak jsem se mu učíval: kambrium, silur, devon, karbon, permů Manželka se divila, co si to vájednom kuse broukám, pitomě se usmívajeů inu, toto:

Devonské moře špouchalo tam vlnama

a váněm se plácali, hej, triolobiti

hej, sáchlupatejma nohamaů

Pěje se na melodii Políčko, pole, kdyby se někomu zachtělo. Jestli je Devon pořád ještě Anglie magickáů snad je, ale zase jinak. Krajina rázem zdrsní, nadělají se vání vrchoviny se slatěmi a vřesovišti, Exmoor, Dartmoor, ano, přesně, to je tam, kam ruka spravedlnosti vápodání anglických detektivek posílá dopadené zlosyny. Na rozdíl od jiných literárně proslulých kriminálů ještě dartmoorské vězení stojí a svému účelu slouží, ale nejdřív kátěm vřesovištím.

Je to zvláštní, prastarý svět. Anglie, jaká byla, než do ní sedlák vyoral první brázdu. Svět sychravý, mhlivý a větrný, teprve teď se nám udělalo na celé dva dny to, čemu se na pevnině říká anglické počasí. Snad se ani jiné udělat nesmělo, protože jen vítr, ledové spršky a zamračené pološero dovedou dodat slatinám nádech onoho pravěce nehostinného tajemna, váněmž jako by kvílely duše zatracenců. Žulová návrší a osamocené balvany pochmurný obraz ještě dokreslují, jen tu a tam se krčí zmoklá ovečka. Je sápodivem, že i zde se rozhodl usídlit člověk megalitického času, navláčet žulových desek na své dolmeny a menhiry, to neměl dole vákraji místa dost? Asi měl, ale bál se; a veástrachu záostatních pralidí vylezl do těchhle kormutlivých výšin.

Vtírá se mi myšlenkaů já vím, jak je zavrženíhodná, ale ona, potvora, nechce dát pokoj. Jestlipak člověk tenhle koloběh káněčemu nepotřebuje: bránit se strachu a zároveň jej rozsévat, toužit po klidu a hojnosti a přitom působit chaos a zmar. Kdoví, jak by to dopadlo, kdyby se splnil věčný sen lidstva a zavládl konečný mír. Jak už má příroda sklon obracet lidská přání naruby, možná by se všechno rozsypalo na prach a popel. Jsou ponuré, ty dartmoorské slatiny ve vichru a dešti, ale zároveň i jaksi krásné. I lidský život dovedl bývat krutý, ale člověk záněj získával odolnost a sílu. Dnes jej máme při všem nářku až příliš pohodlný; je otázka, zdali jsme se tím svět nevykolejili zájeho přirozeného běhu a my s celou naší moudrostí a sánašimi ideály nepochodujeme kápropastem zániku. Cosi se děje, nějaký zvrat nastává a ničím dobrým nevoní. No, dost už. Mělo by se vyčasit, aby na mne nešly takovéhle myšlenky.

Lidských sídel je váté pustině pořídku, osamělá hospoda jako dělaná pro pytláky a pašeráky (ale je to ctihodný turistický hostinec), dále osada Postbridge sáosmset let starým můstkem zážulových desek, šedivé městečko Princeton sáprohlášeným kriminálem. Jdeme se na něj podívat, a je to rozsáhlý komplex baráků zákamenných kvádrů, působící vátom počasí obzvlášť odpudlivě. Čemuž bych rozuměl, nebude přece britská koruna stavět žaláře pro své nejtěžší zločince na Riviéře. Ano, a vámístní hospodě čepují jail ale, vězeňské pivo. Snad se váté base dokonce i vaří, ale tím si nejsem jist. A pořád prší.

Ale ne věčně; jakmile sbalíme stan a sjedeme do Tavistocku, šedivá peřina se protrhá a udělá se modro. Řečené město se projeví po anglicku důstojně a přitom vlídněů ale nebudu se pořád opakovat. Záradnice povívá prapor Devonu, zelený sábílým křížem, a já pořád ne a ne přijít na to, odkud tenhle Tavistock znám. Vzpomenu si za hodinku, ale to už jsme překročili hraniční řeku Tamar a ocitáme se vátrochu jiné zemi. Je to Anglie, a přece to není Anglie.

4. Kernow aneb Váříši krále Artuše

Už to mám: o Tavistocku se zmiňuje Daphné du Maurier v slavnémárománu Hospoda Jamaica, ale jen tak mimochodem, protože se jinak celý děj odehrává váCornwallu. To je ta země, kde lidé dodnes říkají ľ pojedeme do Anglie, nemohouce si zvyknout na pomyšlení, že by měli být občany té pořád ještě napůl cizí končiny za řekou Tamar. Až do devatenáctého století měl Cornwall várámci britské říše postavení polosamostatného vévodství, sávlastními zákony a s vlastním, nyní už vyhaslým keltským jazykem kerneweg. To ovšem je voda na můj soukromý mlýnek.

Míval jsem během života všelijaké záchvaty: vázeleném mládí jsem byl ohnivě zaujat pro vše islámské, arabské a jiné takové, později mi tu vášeň vystřídala záliba ve všem vikingském a vůbec severském, no, a na starší kolena, jak je zátohoto vyprávění jistě patrno, mě popadla keltomanie. Vím dokonce proč, což jsem vápřípadě předchozích zaujetí tak úplně nevěděl: je vákeltství zakleto zvláštní, rozumem nepostižitelné tajemství, do nějž, jsme-li dosti citliví, můžeme pronikat ľ ale nikdy zcela neproniknout ľ fantazií, citem, letmým tušením. Není asi náhodou, že nejzákladnější schémata pohádek a pověstí vácelé oblasti evropské civilizace jsou svými kořeny keltské. Oč studenější, fádnější by byla Evropa, nebýt Keltů a jejich snové, do prostorů lidskými smysly neuchopitelných se dobývající představivosti? Ani nám není cizí, postavme se jen do ticha starého kostela, klášterní zříceniny či jiného objektu, do jehož zdí se vtiskla staletí se svými ději, utrpením, radostmi i hrůzami, a hned je ucítíme, ono zvláštní, trochu úzkostné, jen citem vnímatelné vlání.

Vázadrátované vlasti jsem měl malou možnost svého keltského koníčka napájet, leda na Závisti nebo jiném zápředvěkých hradišť, co jich je rozseto po zemích českých Jakmile se mi však otevřel svět, umínil jsem si keltské kraje Evropy osobně probádat, jelikož vím, že žádnou četbou a žádným studiem se člověk nedostuduje toho nejpodstatnějšího a jen na místě samém pochytitelného: atmosféry země. Postupně jsem si své předsevzetí naplňoval, skotské Highlands přišly na řadu nejdřív, po nich Wales, Irsko, Bretaň, a nyní tedy Cornwall. Tím mámů no ještě ne úplně, ještě mi zbývá ostrov Man sájeho dnes už vyhaslým jazykem manx. Zatím váhám, je to takhle dost drahá legrace, přeplout těch pár námořních mil, co dělí Man od anglického břehu, a já se svým důchodem nejsem přisámbůh žádný Rotschild. Tak snad až jednou, kdyby mě Pánbůh hodil do peněz.

Ale to mě ani moc nemrzí, protože Cornwall, po keltsku Kernow, stojí za to. Země pověstí a ság, země, jíž provívá duch krále Artuše nejmocněji. Jsou spory o to, kde vlastně se rozkládala jeho říše; jedni ji kladou do Somersetu, druzí do do Walesu, třetí až za moře do Bretaně, ale já jsem pro Cornwall, tak jsem se do něj zamiloval. Tam, na hradě Tintagelu, se dle údajů většiny pověstí narodil, tam hoákouzelník Merlin zasvětil do druidských mystérií, tam, do jezera Dozmary na Bodminských slatinách, vhodil po poslední bitvě svůj zázračný meč, tamů ne, nezemřel, protože přece musí čekat vátom kopci u Glastonbury, až bude nejhůř. Strach pomyslet, že dosud nebylo. Co na nás ještě musí přijít, kouzelníku Merline?

Dá rozum, že ze všeho nejdřív musím zamířit na hrad Tintagel. Kde je hranice země Kernow, se pozná podle tabule, na níž stojí anglicky Welcome, vítejte, a pod tím o něco drobněji týž pozdrav vájazyce kerneweg. Zároveň upoutají pozornost poutníkovu porosty kručinky. Zvláštní, že před hranicí nebyly nebo jsem si jich nevšiml, ale tady nejsou kápřehlédnutí. Je to takhle pěkný pohled vátomto pozdně květnovém čase, kručinka, všude kolem kručinka, září jasnou žlutí hroznovitých květů kolem cest, veáskalinách a na úhorech, jen to jméno se mi pořád nechce rýmovat sátím, co tady přede mnou bují. Kručinka. Když jsem o ní čítal vácornwallských románech paní du Maurier, měl jsem představu čehosi spíš něžně choloustivého, při zemi se krčícího, a ony jsou to keře hromské a divoké, celé houštiny a hradby uzlovitých křovisk dobré tři metry vysokých, nikterak něžných, nýbrž vysloveně odbojných. Kterému češtináři napadlo udělit jim to zdrobnělé jméno? Trny jako bodáky odspoda až kásamým výhonkům, i květy jsou jimi prostoupeny a zdají se posměšně vyzývat - jen pojď, pojď si utrhnout kytičku! Tímhle roštím kdyby nechala pohádka obrůst Růženčin zámek, byl by princ namydlený a princezna mohla dodnes spát.

To už také vyhlédne ze starého stromoví kostelní věž první cornwallské obce, Davidstow. Neodvozuje svůj název od biblického krále Davida, nýbrž od keltského světce téhož jména, vástarém jazyce Dewi Sant. Světců má tenhle kout země vůbec nad pomyšlení habaděj, místní lidé tvrdí, že tolik svatých jako váCornwallu není ani na nebesích. Vákostele se nás ujme příjemný pan farář, vodí nás po svém svatostánku a ukazuje různé pamětihodnostiů a hleďme, tady je něco, proč vůbec se o Davidstowu zmiňuji: kostelní lavice někdy ze sedmnáctého století, každá jinak vyřezávaná, a na jedné ľ dudák. To jsme tedy opravdu u Keltů. Odkud se ten starobylý nástroj vzal, není příliš jisté, ale výraznou částí národní kultury je vesměs všude tam, kde žijí Keltové, ať ještě hovoří svou řečí nebo se už poangličtili, pofrancouzštili, případně počeštili. Ostatně, jak už jsme si, tuším, pověděli, znamená živý jazyk mnoho, ale ne všechno; duch, charakter, způsob myšlení a ještě víc cítění přetrvávají, i když už zanikl. Jako váCornwallu. Jako vů hledím na dřevěného panáčka, jak nadudává svůj instrument - gwenloitheg - ne ústy jako dudák skotský své bagpipes, ale měchem vápodpaždí jako to dělám já s českými dudami. Znamená to něco? Nějakou prastarou příbuznost? Kdoví. Ostatně dudy: vánárodních písničkách se také říká gajdy. Jako v severošpanělské Galicii, kde říkají gaita. Zřejmě existuje keltský prostor, sahající od Atlantiku až kamsi do Malé Asie. Keltské říše a státní celky záněj už zmizely, až na malé zbytky zmizel i jazyk a samo povědomí společného původu, cosi ale přetrvává a dá se vycítit, třeba zátakovéhle vyřezávané lavice.

A to už není daleko kámoři, jako ostatně nikde v Cornwallu. Bouří a doráží vlnami hluboko pod útesy, a na skalním výběžku se objevila hradní zřícenina, Tintagel. Zdi záčerného, břidličnatého kamene, dvory a zbytky obytných místností, schody nahoru dolů, musel se něco naběhat ten král Artuš, a úplně nahoře, na hraně útesů, malá zahrádka, tam prý si hradní paní pěstovaly květiny. Vákteré zátěch zřícených komůrek asi krásná královna Igerne zplodila sávelmožem Utherem Pendragonem budoucího hrdinu keltských bájí? Lokalizace jiného místa je snadnější: na samém úpatí hradní skály se otvírá směrem kámoři temná jeskyně, tam prý čekal na chlapce Artuše čaroděj Merlin, aby mu ukázal spojení mezi oběma světy, viditelným lidským i paralelním světem víl. Trochu vározporu sátím je syrová skutečnost, že hrad Tintagel zřejmě pochází až někdy zádvanáctého století. Nikdo vlastně neví, proč ho tady stavěli, na strategicky nevýznamném místě a stranou cestů Že neví? To je otázka. Přece aby měl kde přebývat přízrak krásné Igerne, krále Artušův i všech ostatních. Jestli existovali nebo ne, je podružné. Přízraky bájí žijí a vytvářejí povědomí kulturní sounáležitosti, mnohdy úspěšněji než historicky doložené osoby.

Hospoda Jamaica však není přízrak, nýbrž stavení velmi skutečnéáa nepřehlédnutelné, a stojí přesně tam, kam ji umístila Daphné du Maurier, u silnice záBodminu na Launceston. Jenomže už to není blátivá silnička pro dostavníky, ale čtyřproudá dálnice; a hospoda samaů nu dobře. Nepředstavoval jsem si, že tady zastanu zchátralou, zlého tajemství plnou krčmu v slatinách, již vozkové objíždějí s očima navrch hlavy a jsou rádi, když mají ten dům hrůzy za sebou. Ale trochu starosvětské rázovitosti jsem přece jen čekal. Zklamal jsem se. Hostinec Jamaica, jak se dnes představuje turistickým zájezdům, je moderní, velmi parádní a dokonale bezvýrazný barák, který by mě nepřekvapil, kdyby byl sídlem berního úřadu; spíš mě překvapuje, že nalézám takovou necitelnost zrovna v Anglii. Jen stěží už čitelný vývěsní štít se ještě kýve u silnice a vydává svědectví, jak to tady mohlo vypadat za strýce Merlyna a Mary Yellanové. Vše ostatní je už jen turistický kšeft, sice velmi noblesní, ale za zajížďku nestojí.

Jestli to ovšem paní du Maurier s děsivou atmosférou toho místa nepřehnala. Musela to být trochu divná dáma. Sám jsem napsal pár románů, vydaných i nevydaných, a jedno vím docela určitě: autor píše ze své fantazie, ale ještě víc ze zákoutí vlastního nitra; nejde-li o komerční slátaninu posledního řádu, psát román je jako klečet ve zpovědnici. Co tedy čtu zeástránek Hospody Jamaiky ľ ale i jiných děl proslulé autorkyů potemnělost. Truchlivost a smutek. Možná pocit životního nenaplnění, což může být divné u veleúspěšné spisovatelky, ale on se život neměří jen úspěchy, a citlivá duše ví, kde má své temné hlubiny. Nejen literární postavy paní du Maurier jsou osudově ponuré, nýbrž i její krajiny; když čtenář přijde na místo samé, podiví se, že Bodminské slatiny vůbec nejsou místo tak temně hrozivé, jak mu je autorka vylíčila. Zvlášť když zrovna vysvitlo slunce, váCornwallu o něco přívětivější než váostatní Anglii; i zří poutník zelené, vcelku přívětivé pastviny, pláně postříkané jasnou žlutí kručinky, vysloveně veselý pohled. Někde mezi tím jsou ovšem i temné rašelinné tůně, žulové kupy a sloupy jako pomníky dávných bohů, ale ani ony nepůsobí děsivě jako váautorčině líčení, spíš jejich drsná krása doplňuje zelený půvab pastvin váharmonickém kontrastu.

No, hospodu Jamaiku jsem viděl a možná by bývalo lépe ji nevidět, iluzi si zachovat. Snad mi teď spraví dojem rybníček Dozmary. Tam bydlel vápodání Daphné du Maurier ten ubohý blázen, co sáním satanský strýc Merlyn tropil své kruté žerty. Dnes se dá až skoro káněmu dojet autem, aů tak to někdy dopadá sápřeklady. V originále stojí Dozmary pool, a pan překladatel udělal zápoolu ten rybníček. No, nevyčítám mu, že se neběžel podívat. Našel by rozlehlé, osamělé jezero, svítivé porosty kručinky na březích, a teďů všechno románová ponurost kamsi odvála, a místo ní pustota, ale jiná. Už zase zvoní tajemstvím dávných věků, a ještě intenzivněji než na Artušově hradě Tintagelu. Tam bylo lidstva jako much, to tady, váosamění pod rychle plynoucími mraky, nad stříbřitě hladkou hladinou jezera, je jiná možnost se vcítit do světa víl. Sem někam, třeba hned do téhle zátočiny mezi kručinkami, vhodil král Artuš divotvorný meč Excalibur, než ho Jezerní paní odnesla na ostrov Avalon, zahalený mlhou neviditelna. Možná váté nazlátlé vodě někde při dně ještě leží a čekáů až bude nejhůř? Až král Artuš vystoupí záúkrytu a přijde si jej vyzvednout? Slunce svítí a ptáci cvrlikají, teď se hladina rozčeřilaů že by jezerní paní? Ne, jen nějaká ryba. Škoda, že se už neumíme oddat hlasu pověstí jako naši analfabetičtí předkové. Třeba by nám pověděl něco důtklivého; třeba by nás varoval před něčím, co my sánašimi otupělými smysly už sami nerozpoznáme. My tak spíš tu hospodu, a ani ta už není pravá.

Rozladění z parádní hospody Jamaica poodletí o míli dál, kde vátěsném údolíčku leží ves Altarnun sávelmi starým a velmi krásným kostelem svaté Nonny. Katedrála slatin, říká se mu. Čtenář zmiňovaného románu už asi ví, že je to ten, zánějž provozoval své rejdy zvrhlý vikář a vůdce vražedné smečky Francis Davey. Jeho fara stojí o kousek dál, tam tedy Mary Yellan odhalila jeho tajemství, čímž se celý příběh nachýlil ke konci. Přemítám, jestli Daphné du Maurier vyvolila to místo záměrněů asi ano, i mně připadá dosti stísněně. Dokonce na všem leží onen jakýsi záhadný zelenavý přísvit, jejž spisovatelka použila kázdůraznění úzkostné atmosféry. Musím si doma její knížku ještě jednou přelouskat, teď jí už budu rozumět líp, snad dokonce i tomu, co autorka výslovně nepíše, jen tají ve svém kdovíčím tísněném nitru.

Odpoledne se do kempinku přihnalo auto sápřívěsem, zastavilo kousek od našeho stanu, a ještě dřív než jeho pán začal rozkládat tábornické nářadíčko, zatknul do země jako ubrus velký prapor: bílý kříž váčerném poli, o němž už vím, že je korouhví svatého Pirana, patrona Cornwallu. Proslul ten svatý muž tím, že připlul záIrska na mlýnském kamenu. Jeho nepřátelé ho sáním chtěli utopit, ale on se na něj postavil, a frrrů drandil si to přes moře jako na surfboardu až na pláž Perranporth poblíž dnešního přístavu Newport. Škoda, že už dnes nikdo takové kousky neumí, byla by zátoho zajímavá olympijská disciplina. Zatím si jen potvrzuji, že jsou lidé cornwallští náramní vlastenci své malé země, hrdí na svou vlajku a na svůj keltský původ, třebaže už kornština ľ neboli kerneweg - dávno dozněla mezi řekou Tamar a mysem Land┤s End. Ještě kolem roku 1300 byla rozšířená vácelé zemi i váčástech Devonu, ale během staletí ustupovala stále dál kázápadu, až se jejím posledním útočištěm stal do oceánu vysunutý poloostrov Penwith. Svou poslední mluvčí, jistou Dolly Pentreath, vymřel r. 1777 i tam. Je ale nejisté, dá-li se mluvit o vymření. Zůstal zachovaný ve spoustě písemných památek, a když přišel čas, v němž se lidé přestali za svůj domněle sprostý původ stydět, došlo k jeho renesanci. Tisíce Cornwallanů se dnes dobrovolně učí jazyku dědů, a někteří to dotáhli tak daleko, že jím mluví i ve svých domácnostech a vychovávají váněm své děti. Podle britskou vládou zadané studie dnes kornštinu lépe či hůř ovládá asi 3000 osob, zátoho 250 dokonale. Jestli je to málo nebo hodně kátrvalému oživení starého jazyka země Kernow, posoudí budoucnost.

Přál bych mu to, a sobě také. Jsemů jazykový fanda asi není správné slovo, ale mám zkušeností potvrzený názor, že teprve když si poutník osvojí hrst slůvek a rčení zářeči navštívené země, může porozumět duši jejího lidu. Učil jsem se zátoho důvodu už ľ hned to spočítám ľ osmadvaceti jazykům světa a do dalších jsem zběžně nahlédl; a jakkoliv mi zase zánejvětší části vypadaly zápaměti, nebylo to nadarmo. Jestlipak mi dá do sebe nahlédnout i kornština? Zatím nevím kde a jak, leda bych potkal někoho zátěch tří tisíc, ale i pak je otázka, jestli bych mu to poznal na nose.

Poloostrov Penwith, poslední bašta jazyka kerneweg, je i po jeho vymření velmi původní, cosi prastarého se zdá vyzařovat zájeho skalin a strání. Pobřeží lemují roztroušené vesničky, každá sákostelem jako hradů tady například obec Zennor, jedna záposledních, kde se až do posledka mluvilo kornsky. Má ľ dle mého osobního ocenění - nejpůvabnější hospodu zácelé Anglie, kdyby Cornwall byl skutečně Anglií, a kostel svatého Sennara, založený vášestém století. Váněm křeslo mořské panny ľ ne že by se sem chodila modlit, ale sídlí prý vázátoce pod vsí a láká svým zpěvem nerozvážné mladíky, a na malé zasklené tabulce otčenáš. Kornský! Protože věřím, že jsou i jiní blázni, kteří vátextech pracizích jazyků spatřují okénko do duše národů, uvedu záněj pár řádek. Kdo zná nazpaměť český otčenáš, může provést srovnání. Agan Tas-ny, us yn nef, Benygys re bo dha Hanow, y┤n nor Kepar hag y┤n nef. Ro Dhyn-ny hedhy u agan bara pup deth-oll, Ho gaf dhyn agan camwythů

Už jsme si to přeložili? Jestli ne, aspoň víme, jak zní ľ nebo jak zněla - řeč země Kernow.

Jak jde cesta Cornwallem kázápadu, množí se podivné stavby, až se zahustí do celých hejn. Vypadají na zříceniny nějakých fabrik, a všechny stejné: vysoký čtverhranný dům, zánějž povětrnost odnesla střechu, a vedle mohutný komín. Nejsou to však opuštěné továrny, ale pozůstatky někdejšího dobývání cínu, jímž byl Cornwall od nepaměti proslulý. Dokud mě bolševik nevyhodil kálopatě, sám jsem za svých mladých let pracoval co geologický elév na cíno-wolframové prospekci (ty dva kovy obvykle chodí spolu), a jsem nyní zvědav, jak vypadá cínová rudní formace váCornwallu. Mezi tou spoustou zrušených dolů stojí jeden, jménem Geevor, ne zrovna činný, ale aspoň udržovaný pro účely turistického zájmu, i jdu se podívat. Nasadím si hornickou přílbu, a dobře tak; třebaže jsem si za svých havířských let vypěstoval cit pro to, kudy ještě projdu a kde se musím skrčit, prásknu každou chvíli hlavou o trámec překladu, že to jen tak křupne. Chodbice jsou nízké a úzké, čemuž rozumím; za starších časů se odrubávalo hlušiny jen co bylo nezbytně třeba, aby hubenější horník tak tak prolezl. Kásvému podivu zjišťuji, že rudou jsou droboučké žilky kassiteritu vákřemité hornině, býval bych si představoval vydatnější ložisko. Zato jich je hodně. Tolik, že vystačily kátěžbě po celá tisíciletí, a ani dnes není cínové bohatství Cornwallu vyčerpané; důl Geevor musel zastavit těžbu ne že by už nebylo co těžit, ale pro konkurenci mnohem levnějšího cínu záThajska a jiných zámořských nalezišť. Vzácnější a hledanější wolfram kupodivu zdejší ložiska nedoprovází, aby hodil cornwallským dolům záchranné lano.

A je to škoda. Zase nám zaniká jedna pradávná tradice, sánejvyšší pravděpodobností už nenávratně. Odříkáváme jako nic, nejdřív byla starší doba kamenná, po ní mladší, ještě po ní bronzová, dnes mámeů ale on je to sátou dobou bronzovou skoro zázrak. Káneuvěření. Znovu si ověřuji, jak ta Marxova prvobytně pospolná společnost, ti naši dávní předchůdci, divoši a málem zvířata, byli schopni organizačních výkonů, nad nimiž dodnes nepřestaneme žasnout, máme-li tu představivost. Kávýrobě bronzu, jak známo, je třeba dvou surovin: mědi a cínu. Míst s výskytem mědi vátěžitelném množství je váEvropě a okolí povícero, ale cínová jen dvě: západočeská rudní oblast Císařského lesa a Krušnohoří, a Cornwall. Mezi nimi nic, přinejmenším nic, co by stálo za řeč, neřku-li za těžbu. Znamená to, že bronzové nádobky, zbraně či šperky, jež tak nacházíme vámuzeích, vždy obsahují buď český nebo cornwallský cín. Zkusme si to představit! Kupecké karavany sánákladem cínu, směřující zátěchto dvou bodů do nejzazších koutů Evropy i daleko přes její pomezí, všude tam, kde si doba bronzová žádala svých surovin. Síť dobře zabezpečených stezek. Tlumočnické a průvodcovské služby, fungující zásobování, značná míra bezpečí, zajištěného smluvně sjednanou ozbrojenou ochranou. Vyzkoušené námořní cesty, vybudované přístavy, obchodní a překladová střediska. To vše před nějakými pěti tisíci lety, kdy váEgyptě a váSumeru teprve začínaly klíčit první výhonky toho, co dnes nazýváme civilizací. Ba ne, to nešlo bez promyšlené organizace, ať várámci zárodečného státu nebo na základě domluvy mezi kmenovými společnostmi. Může-li být legitimací káudělení titulu civilizace hliněná tabulka sáněkolika znaky primitivního písma, nalezená záněkterém mezopotámském náplavu, zaslouží si jej dokonale skloubená a bezchybně fungující obchodní organizace váEvropě bronzového věku tím spíš. Neohrnujme nosy nad našimi domněle divošskými pradědečky, může být, že byli po leckteré stránce civilizovanější nežli my.

Němí svědkové megalitického pravěku váCornwallu ovšem také nechybí, na jeho nejzápadnější výspě obzvláště. Nebo vlastně jací němí svědkové; kdo vládne proutkařskou vidličkou, může se jich vyptat a oni mu odpovědí. Mohutný dolmen Lanyon Quiot, divný megalitický kámen Men-an-Tol, kulatý sádírou uprostřed ľ je zvláštní, jak zbytky starého jazyka ladí sánáladou toho prostředí ľ se mi přímo nabízejí; i sevřu vidličku do dlaní, a už se velkou sílou svíjí, už mi vypráví o dávných obřadech, soudech a rituálních soubojích, jež se tu po celá staletí a možná tisíciletí odehrávaly, tak dlouho, až šedé kameny nasákly záhadnou energií, na niž reaguje proutkařské nářadíčko, ale my nevíme a nejspíš nikdy vědět nebudeme, odkud se bere. Kámen krále Donierta várohu Bodminských bažin jí už tolik nemá, snad že cornwallský panovník toho jména byl křesťan a jeho kámen je ve dví zlomený kříž, dokonce sálatinským nápisem; to pohanské rituály načerpaly víc ze studnice nepochopitelna. Ale to nic, nepříliš daleko stojí dvojitý kromlech, kruh nastojato postavených kamenů. Což by ještě nebylo nic mimořádného, ale dva kamenné sloupy tvoří jakoby úzkou branku, a uprostřed ní ľ studánka živé vody. To už člověku maličko zatrne, vyzná-li se trochu vákeltském zvykosloví. Ví, před čím stojí: takovou kamennou brankou, ještě kátomu nad studánkou, se vchází do říše víl a živých stínů. Trochu váhám, mám-li jí prostoupit, co když mě víly nebudou chtít pustit zpátky, nebo mě za chvíli pustí, ale když se rozhlédnu, zjistím, že mezitím uplynulo sto let. Keltské pověsti jsou takových pádů plné. Ale ono nic, asi že jsem nepronesl patřičné zaklínání nebo že nejsou víly na staré dědky zvědavé. Jen proutek dělá své divy, opravdu jsem se ocitl na místě záhadnými energiemi obzvláště nabitém.

A je krásný podvečer, tak krásný, jak jen může být vájiskrném ovzduší Cornwallu, a drobounká silnička vede alejemi, houštinami, celými porosty rododendronů. Zrovna jsou váplném květu a krásu večera umocňují až kánevypovězení. Vlastně bych se neměl nad rododendrony tolik rozplývat; je to obtížný a rozpínavý plevel. Kterýsi lord si vádevatenáctém století přivezl záhimálajského podhůří proutek, zasadil jej do zdejší úživné půdy, a on se uchytil tak úspěšně, že půjde-li to takhle dál, brzy celá Anglie zmizí pod tím červeným příkrovem. Zatím ale je to pastva pro oči a nelze se jí nasytit. Žlutá barva kručinek a růžovorudá rododendronů, takové jsou barvy Cornwallu, mnohem spíš než černá a bílá vlajky svatého Pirana. Ale musí se přijít sklonkem jara.

Ještě celý příští den trvá slunečné počasí ľ výjimka zábritské povětrnosti stejná jako trvalý dvoudenní déšť ľ i jdeme si jej užít na místo podezřelého jména Hell┤s Gate ľ Brána pekel ľ poblíž vsi Gwithion. Brána pekel získala svůj název vzhledem kápočtu lodí, ztroskotavším váúzkém průlivu mezi skalnatým ostrovem a pobřežními srázy, dost možná nalákány zrádnými světelnými signály strýce Merlyna a jeho vrahounské party, což si paní du Maurier tak úplně nevymyslela. Ale to už je dávno. Dnes je to pěkné, idylické místo, zvoucí káprocházkám vysoko nad útesy, nebo zase ke koupacím radostem na písečné pláži. Děti se cachtají na mělčině, i nějací dospělí lezou do moře a chvíli v něm poplavávajíů nikdo mě nemusí dvakrát pobízet. Svléknu se také, najdu si klidnou zátočinuů a propánajána! Led ledoucí je ta voda, až se dech tají, dá mi dost přemáhání vystoupit nonšalantně na břeh, jako že jsem si už dost zaplaval. A to jsem známý otužilec - zlé huby říkají že blázen ľ který vleze do každé louže, na teplotu či neteplotu se neohlížeje. Dívám se na cachtající prcky, že je to ale otužilá rasa, tihle Angličani!

I bez všech pláží se občas poutník nestačí divit britské mrazuvzdornosti. Udělala se zima zimoucí, anglické klima se rozpomnělo na své horší zvyky, ale děti pobíhají vákošilce a kalhotkách nad kolena, aniž jejich maminky popadá strach, že se nastydnou. Dívky se promenují vákratičkých šatečkách, ramínka holá, sukénka sotva pod prdelku, že těm holkám není zima? Nu, není. Možná že kdyby se neoblékly nalehko teď, neužily by si toho nikdy, protože ani vrcholné léto nemusí být příliš jiné. Anglické počasí, nikdy moc teplé, ale ani moc studené, vychovalo lid káodolnosti, a nejen vůči chladu. Je tohle možná důvod britské buldočí zdatnosti? Já jsem se musel přemáhat, abych nevylítl záledového moře jako vystřelený prakem. Angličan si váněm sápožitkem plave. Nemusí se přemáhat, je tomu zvyklý. Je vůbec ledačemu zvyklý, obstojí, kde se jiní národové ocitají na kraji tělesných i morálních sil. Taková je anglická nátura. Proto Angličané ovládli třetinu světa, a kdyby se sami svých zámořských držav nevzdali jakožto nerentabilního podnikání, mohli je ovládat dodnes. Už mnohý dobyvatel se váAngličanech zmýlil, naposledy Hitler. Nevypadají na to, ale je to chasa smělá a houževnatá, již se nevyplácí dráždit.

Což by mohlo stačit o zemi Kernow, ale teď si uvědomuji, že jsem se ještě nezmínil o jedné podivnosti, jíž jako by sama příroda předznamenala osudy keltského živlu. Bylo to někdy vádobách bájného krále Artuše, kdy britonští Keltové ustupovali pod tlakem germánských kmenů stále dál na západ, až už neměli kam, takže se jich podstatná část nalodila káosídlení vylidněné Bretaně. Od té doby panuje zvláštní symetrie po obou stranách mořské úžiny. Je Cornwall, po staru Kernow, na jejím britském břehu, a je také kraj Cornouaille (výslovnost téměř stejná) za mořem váBretani. Král Artuš, čaroděj Merlin, královna víl Viviane a ostatní polohistorická, polobájeslovná čeládka prováděla své kousky od Cornwallu po Glostonbury, ale Bretoňci se budou prát o to, že totéž se dělo vázačarovaném lese Broceliande a na jiných místech jejich vlasti. Sám Merlin dokázal být na obojí straně průlivu dokonce pohřben, inu kouzelník. A ľ v čemž už divotvorce Merlin prsty tak úplně mít nemůže ľ vypíná se na dostřel od bretaňského břehu strmě kuželovitý ostrov Mont Saint-Michel sáklášterem dotyčného světce na vrcholu, a ve stejné vzdálenosti od břehu cornwallského jeho téměř přesná kopie téhož jména, ledaže od něco nižší, také sáklášterem jmenovaného světce. Jen dlážděná hráz, spojující oba svaté Michaly sápevninou, se od sebe maličko liší: bretaňskou zaplavuje moře pouze váhodinách nejvyššího přílivu, kdežto cornwallská je pod vodou skoro pořád. Ale hlásím, že nedbaje toho jsem vzal boty do ruky a celou ji zmužile přešel, ne jako ti paďouři, co se nechávají za tři libry převézt lodičkou. Moje choť mě při tom výkonu vyfotografovala a vypadá to, jako když podoben Kristu Pánu kráčím po vlnách.

A teď už toho opravdu nechám. Jestli jsem trpělivého čtenáře příliš otrávil svým proutkařením, poselstvími zádávných věků a jinými záhadnostmi, slibuji, že už se kánim nebudu vracet, leda by mě

prsty moc svědily. Týž čtenář pravděpodobně vycítil, že ze všech krajů anglických, irských a ostatních je to právě líbezný, věkovitě zadumaný Cornwall, který mi nejvíc přirostl kásrdci. Sem se musím ještě někdy vrátit, pobýt zde déle a méně ukvaltovaněů nu, to už jsem si říkal leckdes. Vápřípadě Cornwallu si ale ten slib určitě splním, leda by se mi přihodilo, čeho se nejvíc obávali staří Keltové: že by mi spadla na hlavu klenba nebeská.

5. Wales neboli Cymru

Ten proužek pevniny na druhé straně širokého ústí řeky Severn, to už je Wales. Nebo také Cymru (čti Kymry), podle toho, kterým zájazyků zemských jej nazveme. V Cornwallu se keltská mluva zachovala už jen jako nostalgická vzpomínka, ale tady dosud žije a urputně vzdoruje dobyvačné angličtině; jeť welština (cymraeg ľ čti kymraig) nejrozšířenější zádosud živých keltských řečí, jíž hovoří úctyhodného tři čtvrtě milionu lidí. I tak je to ale jen zhruba dvacet procent celé populace, a to ještě zánejvětší části na hornatém severu země. Průmyslový ľ či lépe, kdysi průmyslový jih je poangličtěný téměř šmahem. Inu, nemáme to lehké, my Keltové.

Ústí Severnu se pomalu zužuje, až se objeví vysokánský most, na němž se dokonce platí mýtné ľ nešvar ten, jenž například ve Francii leze pocestnému řádně do peněz, se jinak vábritské říši nevyskytuje ľ a už je znát, že jsme se octli váponěkud jiné zemi. Silniční ukazatele jsou důsledně dvojjazyčné, tuhleten například míří do Cardiffu, ale zároveň do Caerdydd, jiný zase do Swansea alias Abertawe. Výstražné znamení, narýsované velkými bílými literami na vozovce: ARAF! není přeloženo vůbec, a já mohu jen tušit, že si mám dát na cosi pozor, nejspíš na zatáčku. Přemítám, stejně jako o čas později váIrsku, jestli se tady něco nepřehnalo: po celá staletí byl keltský jazyk všemi prostředky nelítostně potlačován, zakazován, zaháněn do nejopuštěnějších koutů hor a odlehlých ostrovů, ale když se jednou Angličané za své jednání zastyděli, nezná jejich vstřícnost mezí. Rád bych věděl, co tomu říká anglicky mluvící Welšan, jakých jsou přece jen čtyři pětiny, že si svým jazykem ve své zemi skoro nic nepřečte, aspoň úřední návěští ne. Jsem sice keltoman, ale tohle mi smrdí politickou korektností, oním morem moderního času, zaměňujícím toleranci za podlézavost. To by, káčertu, nijak nešlo, ve Walesu i jinde, projevit slušnou porci ohleduplnosti kámenšinám, a přitom zachovat danou proporci?

Vátěch úvahách ponecháváme Cardiff neboli Caerdydd i jiné městské shluky stranou a zamíříme do méně zalidněného vnitrozemí. Jižní Wales, jmenovitě průmyslové hrabství Glamorgan (Morgannwg), není veselá končina. Jako mnohé jiné, i ona doplatila na své zdánlivé bohatství. Vydatné uhelné sloje spolu s ložisky železné rudy daly vzniknout dolům, železárnám a jinému tzv. těžkému průmyslu, haldy zavalily dotud idylická údolí a zasmradily je sazemi, příliv pracantů ze všech končin Anglie, nemajících kázdejší krajině žádný vztah, rozmělnil welšskou kulturu a vytlačil welšský jazyk, až nakonec poptávka po uhlí i železu povadla a veškerá sláva sání. Jako váPorúří. Jako váseverním Lotrinsku a valonské Belgii. Jako v Ostravě a na Kladně. Snad aspoň zůstane Wales ušetřen pokračování téhož omylu, vystřídání uhelno-železářské monokultury automobilovou, se stejnými očekávatelnými konci. Nepoučíme se už?

Stalo se váposledním čase módou obdivovat a za historické památky vyhlašovat i zchátralé železárny, rezavějící těžní věže a jednotvárné řady dělnických baráčků, ale můj vkus to není, i vyjedeme údolím, poznamenaným takovými pozůstatky, až kározvodí. Tady se krajina rázem mění. Měkce hornatá, lesnatá, úzké silničky vedou nebo také nevedou károztroušeným osadám, a poblíž městečka Llandeillo se na holém návrší vypíná hrad jako hrom. Carreg Cennen, prý nejimpozantnější hradní zřícenina celého Walesu, a to je co říci.

Mimochodem, Carreg znamená kámen a Cennen čtěme Kenen, jako už welština vůbec vyslovuje hlásku C zásadně jako K, ať po ní následuje cokoliv. Jelikož jsem se zmínil i o městečku Llandeillo, domnívám se, že bude na místě vložit krátkou zmínku o welšské výslovnosti. Není tak zašmodrchaná, jak by se zápsaného textu mohlo zdát, určitě jednodušší než anglická nebo francouzská. Zvuk vyjádřený písmeny ll se ale vážádném jiném jazyce Božím nevyskytuje, i povězme si, že se vyrábí takto: nastrojíme ústa jako na l a řekneme ch. Jiní experti doporučují napodobit husí zasyčení. Ostatek už vcelku lze vyslovit po našem, aniž bychom se dopustili velké chyby, jen dd čtěme jako anglické th, ff jako f a f jako v, w jako u nebo ů a y jako a nebo jako í, přijde na to. To je tak ve zkratce všechno. Podám za chvíli krásný jazykolam, na němž si vážený čtenář může welšskou výslovnost sám vyzkoušet.

Pověst nelže, Carreg Cennen impozantní opravdu je, sábaštami, hradbami, sklepeními, lučištnickými střílnami (dlouhý, silný luk býval várukách Welšanů obávaná zbraň sádostřelem přes půl kilometru, ještě na 90 metrů prý dokázal prorazit rytířské brnění), a sávyhlídkou do všech stran půvabného kraje, jíž není hned tak něco rovno. Jediný ale není: jest Wales nejhradovatější země Evropy, váčemž předčí i dosti hradovatou zemi českou. Navíc nejde o drobné hrádky typu Vrabinec u Děčína nebo Pařez váPrachovských skalách, které poutník spatří, až když do nich málem vrazí nosem, nýbrž o mohutné pevnosti dobře velikosti Karlštejna, jichž je po celém Walesu na 600. To by mohl být důvod kávlastenecké hrdosti, ale není, spíš Welšané pokládají své hrady za symbol národního pokoření. Až na Dolwyddelan, sídlo knížete Llewelyna příjmím Fawn (Veliký), a několik málo dalších, jsou všechny dílem anglického krále Eduarda I, jenž v bitvě u grewinského mostu zničil vojenskou sílu Walesu. Stála pod vedením Llewelynova syna a následníka, také Llewelyna, jenže na rozdíl od svého vítězného otce zvaného příznačně ap Iolwerth, Poslední. Welšské rebelantství ani touhu po nezávislosti však král Eduard nezničil, divoké vzpoury následovaly jedna za druhou, až se rozhodl sevřít odbojné Welšany železným kruhem pevností, zánějž nebylo úniku. Marně vyhrožuje dodnes populární válečný zpěv Rhyfelgyrch gwyr Harlech (Muži záHarlechu) těm šupákům, saským (míněno je anglickým) kopiníkům, lučištníkům, knížatům i pěšákům, že budou hryzat zem; nakonec to byli Welšané sami, kdo okusil, jak chutná dokonalá a definitivní porážka. Jak patrno, mohlo existovat pro malý národ i osudovější sousedství než německé, na něž si nepřestávali naříkat naši vlastenečtí dědečkové.

Nakonec se ale všechno ľ téměř - urovnalo, a to typickým prostředkem anglické politiky, totiž fíglem. Welští náčelníci se zaklínali, že ne a ne a nikdy nad sebou neuznají jiného vládce než takového, který se narodil na půdě Walesu. Inu dobře. Mělť syn a následník stavitele hradů Eduarda, téhož jména Druhý, choť Eleonoru Kastilskou, nalézající se právě vájiném stavu. Nechal ji dopravit na hrad Caernarfon v severním Walesu, kdež porodila, čímž byla podmínka splněna a brblající náčelníci umlčeni. Až do dneška na památku toho nesou nejstarší královští synové a následníci anglického trůnu titul Prince of Wales. Welští lučištníci se za čas stali rozhodující sílou vábitvě u Crécy (Kreščaku), jak pocítil i náš bojovný král Jan, i v jiných patáliích anglo-francouzských válek, až všechno dospělo tak daleko, že se anglickým králem stal Jindřich VII, rodilý Welšan.

Tak se cestování po Walesu stává běháním od hradu k hradu, i kdyby poutník nechtěl, ale on většinou chce. Železný kruh krále Eduardových hradů však lemuje především pobřeží, a protože jsem je navštívil ľ to se ví, že ne všechny - na své předešlé cestě, umínil jsem si nyní vydat se vnitrozemím. Než ale se tím směrem pustíme, sluší se poklonit duchovnímu centru Walesu a vůbec celé keltské Británie, jímž je katedrální chrám městečka Saint David na nejzazším jihozápadě, zasvěcený témuž svatému Davidovi aneb Dewi Sant, o němž byla už řeč vákapitole o Cornwallu. Žil a Welšany na křesťanskou víru obrátil někdy na přelomu pátého a šestého století, váčase to, kdy na jiném konci Evropy vylezl praotec Čech na Říp a říkal něco o tom strdí. Kulturní náskok tří set let před kraji českými bych ponechal stranou, stojí mi však za zamyšlení, jak snadno a celkem bez odporu přijímali ostrovní Keltové křesťanství, jen co se sátou nabídkou objevil první misionář. U nás a v celéáostatní Evropě, nic si nemalujme, to tak dobrovolná záležitost nebyla, jak se obvykle má za to, spíš plod diplomaticko-korupčního úsilí: nejdřív byl dary a sliby ani ne tak přesvědčen o přednostech Kristovy víry jako spíš uplacen pohanský vládce, a ten se pak značně nevybíravými metodami postaral o šíření v nižších vrstvách svého kmene. Trval ten proces, jak můžeme vyčíst záneochotných poznámek a přeřeknutí dobových pramenů, dobrých tři sta let. Tady ve Walesu, ale také váIrsku, to šlo našup. Snad že bylo vástarém keltském druidství mnoho podivuhodné moudrosti, ale také krvavých obřadů a lidských obětí, neustálých klanových válek a vůbec sakramentského nedostatku životní jistoty sávýjimkou té, že všechno špatně dopadne; i přimkli se lidé rádi a ochotně kámuži, jenž jim ukázal vyhlídku, že by mohl být těch hrůz konec.

Svatý David pak založil mnišský řád a klášter, jehož trosky lze spatřit hned vedle katedrály. Nebyla to právě lahůdková řehole. Jak se lze dočíst vájejích regulích, směli mniši pít jen vodu, jíst jen chléb se solí a bylinkami, při polních pracích nesměli užívat tažných zvířat, nýbrž se zapřahali před pluh sami, soukromý majetek pak byl zapovězen naprosto; už jen vyslovit ämoje opánkyô platilo za trestuhodné provinění. Přesto se našlo vždy dost těch, kdož dali přednost řeholnímu živoření před ještě bědnějším živobytím mimo zdi kláštera. Zajímám se poctivě o historii raného evropského středověku a dovolím si o něm něco vědět; ale představit si tehdejší nevýslovně kruté životní podmínky, vždy na pokraji hladu, vždy vádosahu nějaké válečné tlupy, kmotřička smrt jako stálý a po nemnoha letech vítězný průvodceů obávám se, že i dva mé romány zátoho času podávají tehdejší realitu až příliš komfortně. Budiž toho pamětliv každý, kdo hudruješ na ten dnešní svět, samý shon a samý stres, a bájíš o zdravém, jednoduchém, leč šťastném životě našich předků. Chacha. A teď se už opravdu můžeme přesunout zájižního Walesu na jeho hornatý sever, protože mezi těmito dvěma póly ľ pominouce několik přímořských měst ľ toho moc kávidění není.

Už při plánování naší anglo-irské cesty mi bylo až divné, jak prázdná, skoro bez cest a lidských sídel, je mapa welšského vnitrozemí, jako by se nejednalo o kus civilizované Evropy, nýbrž o výseč saharských plání, které se nedopatřením zazelenaly. I rozhodl jsem se přijít tomu jevu na kloub, ale nepřišel jsem. Opravdu, jedna silnice od jihu káseveru, několik málo nikam nevedoucích odboček, tu a tam shluk chaloupek, jemuž udělit titul vesnice je na pováženou, jednou nebo dvakrát cosi, co by snad bylo možno nazvat venkovským městečkem. Stálé obyvatelstvo toho kraje se čítá na několik tisíc osamělých duší, ne darmo se mu říká Zelená poušť Walesu. Proč se tady lidé, jak se zdá, neusazovali? Nebo je odtud něco vyhnalo? Anglické nájezdy například, a dodnes se neodvážili vrátit? Nějaké divné prokletí? Nevím. Vidím jen, že hory jsou tu strmé, údolí hluboká a těsná, ale příroda celkem přívětivá a počasí ani lepší ani horší než veázbytku ostrovního království, ostatně ovčácké pastevectví dovede najít obživu vádaleko nehostinějších končinách. Hory však nesou jméno Cambrian Mountains, a tu se ovšem zatetelí duše zemězpytcova; jeť kambrium nejstarší zágeologických formací této zatím ještě modré planety. Odtud, zátéto opuštěné vrchoviny, se tedy vzalo jeho jméno.

Poté se vrchovina změní váopravdické horstvo a zároveň sátím přibude lidstva, i když převážně turistického. Je třeba vědět, že Angličané si rádi užívají dovolené turistikou a cestováním, ale dělej co dělej, výlet přes moře do kontinentální Evropy je záležitost zdlouhavá a nákladná, takže raději zůstávají tam, kde vládne britská libra, anglická řeč a anglické pivo. I je jich všude plno, zvlášť začátkem června, kdy vypukají školní prázdniny. Severní Wales, slavný Gwynedd welšských dějin, odkud vyšel kádobytí své říše krátkého trvání kníže Llewelyn, pak obzvláště. Zemička lesnatá a skalnatá, proťatá peřejnatými říčkami, vysoko se pnoucí štít hory Snowdon (Yr Wyddfa), jediný vrchol mimo území Skotska, kde britská říše přesahuje tisíc nadmořských metrů, to vše odpovídá anglickému ideálu romantiky a návštěvnost vypadá podle toho. Mimoto je Gwynedd ze všech krajů welšských nejkeltštější; starou mluvu užívá vákaždodenním provozu téměř neuvěřitelných 76 % zdejšího obyvatelstva. Sám jsem si tu každodennost vyzkoušel: sháním vápěkném, rázovitém Conwy, kde tady mají městskou knihovnu (odtud totiž lze vácelé Británii i váAustrálii a jiných zámořských zemích britského způsobu poslat bezplatně e-mail). Ochotný pán mi ukáže cestu, a já poděkuji, jak se sluší: äDiolch!ô Pán radostně odpoví také welšsky a hovoří dosti dlouho, než pochopí, že diolch je jediné slovo jeho rodné řeči, jež cizinec umí. Pro mne je ten krátký hovor potěšitelným důkazem, že keltský jazyk není aspoň vátomto koutě folklorní záležitostí, již taktak ovládá pár tisíc nadšenců jako třeba váBretani, ani záležitost věků dávno minuvších, již horko těžko oživuje ještě menší počet nadšenců jako váCornwallu, nýbrž jazyk živý a rozšířený, mající dobrou naději přetrvat do příštích staletí. I když anglicky tady umí samozřejmě také každý.

Průliv Menai odděluje od welšské pevniny plochý a nijak zvlášť spektakulární ostrov Anglesey neboli Ynys Mon. Obvykle slouží za nástupiště kápřeplavbě do Irska, má však i jednu atrakci, káníž se sjíždějí turistické autokary jeden za druhým: na celém světě nejdelší jméno obce (co by se týkalo jiných zeměpisných názvů, věděl bych o jednom ještě o hodný kus delším, jak již uvedeno vákapitole o Novém Zélandu). Jak jsem slíbil, ctěný čtenář se na něm může pocvičit ve welšské výslovnosti. Zní takto: LLANFAIRPWLLGWYNGYLLGOGERYCHWYRNDROBWLLLLANTYSILIOGOGOGOCH

Vápřekladu znamená ta jitrnice Kostel panny Marie váprohlubni bílých lísek poblíž dravého víru a kostela svatého Tysilia nedaleko červené jeskyně. Můžeme se ptát, jak mysl lidská může přijít na tak zašmodrchaný název a proč někdo pokládal za potřebné váněm uvést celý zeměpis bližšího okolí, avšak jako obvykle, odpověď je prostá. Naschvál. Komusi na vztek a na opici. Počátkem industriálního věku se na tom místě nacházel shluk chalup, který nikomu nestál za pojmenování, ale přihodilo se, že se britské dráhy rozhodly vést tudy koleje a postavit malé nádraží. To se místním strejcům hrubě nelíbilo. Jako mnozí jiní toho času, i oni byli názoru, že železnice jest dílo ďáblovo; a nemohouce se dostat londýnským pánům na kobylku jinak, usmysleli si udělit svým chalupám konečně jméno, a to takové, aby se žádným způsobem nevešlo ani na jízdenky, ani na tabuli nad perónem. Netušili ve své zlomyslnosti, že tak kladou své obci základ netušené prosperity. Ani dnes Llanfairpwllů neoplývá ničím mimořádným, ale pro ten dlouhatánský název se sem sjíždějí turisté, mnoho hostinců a jiných živností se dočkalo znamenitého rozkvětu, rozlehlé nákupní středisko nabízí čepice, trička, popelníky, ručníky, skleničky, hrnky a jiné výrobky sájitrnicovitým jménem. Sám jsem si jeden takový hrneček koupil a zrovna záněj upíjím čaje. A sátabulí nad perónem zlomyslným strejcům jejich záměr stejně nevyšel, visí tam a celý nápis od Llanfair- až po ľgogogoch na ní. On to není tak velký kumšt, vyrobit hodně dlouhou ceduli.

A to už zbývá jen dvacet kilometrů do městečka a přístavu Holyhead, odkud vyplouvají lodi do Irska, příští etapy naší pouti. Mějte se tady dobře, Welšáci, a da boch chi, nashledanou. Třeba ještě někdyů ale nic, už jsem takových slibů rozdal až moc.

(pokračování)



Zpátky