Květen 2011

Rozpad federace zahájil prorůstání špatných vlivů do politiky

Petr Honzejk, Luboš Kreč

Rozhovor s předsedou Ústavního soudu ČR o hříších české politiky a nebezpečí, která číhají na její strážce. Předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský byl jedním z pěti soudců, kteří chtěli zrušil platnost pražských voleb. Neúspěšně. Větší část soudců se přiklonila k tomu, že „ohnutí“ volebního systému nebylo tak závažné, aby se volby musely opakovat. „Rád bych pevně věřil, že rozdílnost v přístupu není dána nějakou formou politické indoktrinace,“ říká Pavel Rychetský. Pro současnou politiku nenachází dobré slovo. Je podle něj degenerovaná a postižená prorůstáním ekonomických vlivů.

HN: Nedávno jste prohlásil, že v senátech Ústavního soudu dochází ke třem až čtyřem úletům ročně. Dopouští se úletů už i celé plénum?

Rozhodnutí o pražských volbách žádný úlet není. Já jsem hlasoval proti a jsem přesvědčen, že soud měl zrušit napadené ustanovení zákona o volbách do zastupitelstva hlavního města Prahy i usnesení zastupitelstva, které nedlouho před volbami přepsalo volební geometrii. A jako důsledek mělo být zrušeno usnesení Městského soudu v Praze. Tedy v důsledcích se měly opakovat volby. Nešlo ale o úlet nebo chybu. Při každém rozhodování se poměřují dvě ústavou chráněné hodnoty, které jsou v konfliktu. Není to rozhodování černobílé, kdy na jedné straně je pravda a na druhé lež. Naopak. Ústavní soud nemůže seřadit ústavní hodnoty podle významu a říci, která má vždy přednost. Pokaždé se musí vážit okolnosti. Pražské volby byly rozhodováním tohoto druhu. Na jedné straně stály základní ústavní hodnoty, kterým jsem dával přednost: volná soutěž politických sil, rovné podmínky volebního práva. A na druhé straně výsledek voleb jako výraz většinové vůle občanů. Rozhodování bylo svým způsobem triviální. Nikdo nepochyboval, že opatření městského zastupitelstva výrazně zasáhlo do základních principů komunálních voleb, protože rozdělením Prahy na větší množství obvodů způsobilo, že se zvýšil práh pro vstup do zastupitelstva. Nikdo ze 14 přítomných soudců nepochyboval, že došlo jak k omezení soutěže politických stran, tak práva menšiny na ochranu. Rozdíl byl v tom, kde je hranice, kterou má ještě ústavní soud tolerovat. Samotné rozhodnutí mě zvláštním způsobem neirituje. Ale odůvodnění rozhodnutí mě iritovalo, dosti.

HN: V odůvodnění se píše, že stěžovatelé nedokázali, že pražská ODS byla při rozdělení Prahy na obvody motivována zlým úmyslem poškodit malé strany. To je přece silné zdůvodnění.

Podle mého soudu nemáme posuzovat, zda existovala nějaká zlá vůle. Ale jestli rozhodnutí nebo jeho dopad má za následek, že dochází k protiústavnímu stavu. O motivaci ODS nejde. Výsledkem bylo, že jedné politické straně stačilo k získání mandátu 39 tisíc hlasů, jiná strana získala přes 200 tisíc hlasů, a nezískala žádný mandát. Tedy způsobilo to tak hlubokou nerovnost v přístupu k volbám, že to, dle mého, překročilo únosnou mez. Většině se to zdálo ještě přijatelné.

HN: Kde tu mez vidí Pavel Rychetský?

Není možné stanovit jednu mez pro všechny druhy voleb. V případě pražských voleb se omezující klauzule zvedla ve všech uměle vytvořených volebních obvodech z pěti procent, a v jednom z nich dokonce na 7,81 procenta. Tedy o více než padesát procent. To je přesně nad hranicí, kterou považuji za nepřijatelnou.

HN: Souhlasíte s místopředsedkyní Eliškou Wagnerovou, která šla ještě dál než vy a řekla, že by Ústavní soud měl sám od sebe zrušit pětiprocentní práh pro vstup do zastupitelstev? Aby fungoval čistý poměrný systém?

Tady se dostáváme na velmi tenký led. V Česku existuje pověra, kterou vytvořili někteří politici a která se často traktuje – že Ústavní soud je třetí komorou parlamentu. To je hloupá pověra. Parlament tvoří právo, zákony. Ústavní soud může jedině rušit. Proto je velmi choulostivé, když některé ústavní soudy, například německý, ve svých zrušovacích rozhodnutích zároveň nabádají zákonodárce, jak má vypadat nově přijatá norma. Samozřejmě se tomu nemůžeme vždy vyhnout. V takových případech se kloním k tomu, abychom naznačili několik možných variant. Ne abychom řekli, že jediná možnost je ta či ona.

HN: Neřeknou si teď politici – Když se budeme držet ve formálních mezích, můžeme si dovolit cokoli a ono nám to projde?

Naše rozhodnutí by se mělo interpretovat tak, že došlo k porušení principů, došlo k posunutí volebního prahu, nebyla dodržena rovnost hlasů. Ale nedosáhlo to intenzity, že by musel Ústavní soud zasáhnout. Že by to bylo rozhodnutí, které by pochválilo postup minulého pražského zastupitelstva a to, jak to ovlivnilo volby, to tedy ne. Bohužel si nemyslím, že rozhodnutí Ústavního soudu mají u politiků tak vysoký respekt. Obávám se, že politici naše nálezy ani nečtou. Zajímají se jen o verdikt, ale o důvodech moc nevědí.

HN: V médiích se objevovaly spekulace, že víc ústavních soudců je pro zrušení pražských voleb. Proč to dopadlo obráceně?

Já jsem nikdy v průběhu projednávání nedal ani orientačně hlasovat. Ale diskuse nad návrhem probíhaly. Od prvého okamžiku bylo vcelku zřejmé, jaké nakonec bude rozhodnutí. Spekulace sdělovacích prostředků byly výsledkem fabulace, fantazie a nepřesných informací. Čemuž jsem rád, protože to znamená, že v tomto případě nedošlo k úniku informací z Ústavního soudu. Jsou jistě případy, kdy dochází k úniku informací a kdy mohu mít i konkrétní podezření, ale teď se to nestalo. Spekulace byly zřejmě podloženy dvěma volebními expertizami, které byly součástí spisu a které zřejmě z budovy Ústavního soudu pronikly ven.

HN: Pokoušeli se politici verdikt o pražských volbách ovlivnit?

Mně by si nikdo nedovolil telefonovat nebo mě jakkoli jinak ovlivňovat. Byl bych rád, kdybych mohl totéž říci o zbývajících čtrnácti soudcích. Tu jistotu nemám, protože to nemohu exaktně ověřit. Ale pevně věřím, že buď to nikdo nezkoušel, nebo že pokud by se to stalo, že by nikdo z mých kolegů takovému tlaku nepodlehl. Ale to už je jen věc víry.

HN: V Ústavním soudu se vykrystalizovaly dvě stejně silné skupiny. Jedna, která je nakloněna spíše opravování politických rozhodnutí, druhá, jež se kloní k nezasahování. Pak je tady ale několik soudců, kteří se kloní tu na jednu, tu na druhou stranu. A ti jsou rozhodující. Nedělá to z nich ideální terč pro řekněme politický lobbing?

Nepochybné je, že ve věcech, které mají politické dopady, není přístup u všech soudců shodný. Rád bych pevně věřil, že rozdílnost přístupu není dána nějakou formou ideologické, nebo dokonce politické indoktrinace. Problém je v tom, že každý ústavní soud je i svrchovaně politickým orgánem. Nikoli ve smyslu ideologií. Ale je jediným místem, kde je možné chránit ústavní hodnoty, které jsou trvanlivější než jednotlivá politická rozhodnutí. Tady je práh citlivosti nastaven u každého soudce rozdílně. Někteří z nás mají pocit, že odpovědnost za ochranu ústavy a pravidel hry je nepochybně dominantní. Buď se budou dodržovat pravidla hry, nebo je ohrožen základ demokratického právního státu. Což se stalo v případě použití legislativní nouze na prosazení vládních rozpočtových škrtů.

HN: Kdo se nám tady vznáší jako „indoktrinátor“ ve vzduchu? Václav Klaus?

To by byly čisté spekulace. Faktem je, že defektem naší ústavy je, že umožňuje opakování mandátu ústavních soudců. A některým se blíží konec mandátu. Bylo by ale naprosto nefér některého z kolegů podezřívat, že pokud rozhoduje, má na mysli jiné motivy než ochranu ústavnosti.

HN: Pokud jde o skupinu ústavních soudců, kteří preferují spíše přístup nezasahování do politiky, vy vůči nim volíte poměrně ostrá slova. Ve svém disentu jste napsal, že argumentují jako chycený zloděj. To nesvědčí o přílišném respektu ke kolegům, kteří mají odlišný názor.

Platí, že se samotným výrokem nemám problém. Bylo to poprvé, kdy jsme hledali hranici ještě přípustné odchylky od základních pravidel, a jak je vidět, část soudců ji měla jinde než druhá. Ovšem odůvodnění toho hledání mě nemohlo nechat klidným. Argumentovat, že tímto způsobem už proběhly volby několikrát, a proto že je budeme tolerovat, navíc za situace, kdy jsme pražské volby nikdy nepřezkoumávali, to mně přijde nedůstojné Ústavního soudu.

HN: Jaký by vlastně měl podle vás Ústavní soud být? Třeba jako Ústavní rada ve Francii, která přezkoumává zákony?

To je unikátní případ. Ústavní rada byla ve Francii ustavena po válce jako poradní orgán bez možnosti rušení zákonů. Akty mohla přezkoumávat ještě předtím, než byly přijaty, a dávala závazná stanoviska. I Francie tento model opouští a přechází na model, který je u nás, v Německu a ve většině evropských zemí. Jinými slovy, v moderním státě byla revidována Montesquieova teorie o dělbě moci, neboť mimo tři základní pilíře moci - zákonodárnou, výkonnou, soudní - dostaly po 2. světové válce výraznou roli ústavní soudy. Je to reakce na holocaust a také důsledek určité nedůvěry ve fungování klasických demokratických institucí, které v minulosti selhaly. Živým příkladem bylo sebezničení demokracie ve Výmarské republice a nástup nacismu.

HN: Není ona politická angažovanost českého Ústavního soudu víceméně důsledkem chování politiků? Vždyť oni často berou soud jako prostředek politického boje.

Na jedné straně nám vytýkají, že jsme třetí parlamentní komora. Důkaz o tom, že to je falešná pověra, nespočívá pouze v tom, že nemůžeme žádnou normu přijmout, my můžeme jenom rušit. Druhý důkaz je i to, že nemáme žádnou kompetenci, abychom si sami určovali, co budeme soudit. Náplň naší činnosti určují ostatní složky – moc soudní, výkonná či zákonodárná.

HN: Právě vaše kolegyně Wagnerová ve svém disentu naznačuje, že zákonem o volbách do zastupitelstev a obcí, který umožňuje dělit města na více obvodů, jste se měli zabývat, aniž vás k tomu někdo ponoukl.

To je dost vážný problém. Ona je do jisté míry fascinována judikaturou německého Spolkového ústavního soudu. Tento soud je ovšem opravdu jakousi vlajkovou lodí ústavního soudnictví v Evropě a jeho rozhodnutí v kauzách týkajících se především EU jsou v centru pozornosti celé Evropy. On, taktéž nemilovaný německými politiky, jde ale někdy tak daleko, že třeba i nadiktoval, jak by zrušená úprava měla vypadat. V Česku ještě tak daleko nejsme, chráníme jen základní mantinely elementárních principů demokracie. My se ve skutečnosti vyhýbáme jakýmkoli zásahům do politiky, pokud k tomu nejsme vyprovokováni.

HN: A měl by Ústavní soud mít možnost si agendu zčásti sám vybírat?

Myslím, že ne. Problém tohoto soudu je podobný jako jinde v Evropě, kde se ústavní soudy kromě klasické kontroly norem otevřely a může se na ně obrátit každý, kdo se domnívá, že byla porušena jeho ústavou garantovaná práva. Výsledek je ten, že loni takových stížností bylo 3700. Soud je tím naprosto zahlcen. Navíc představa, že by Ústavní soud mohl z vlastní vůle přezkoumávat normy, by znamenala, že by z něj přestal být soud a stal by se z něj politický orgán. Ke kontrole ústavnosti norem proto můžeme přistoupit pouze v rámci řízení, které bylo iniciováno k tomu legitimovaným subjektem.

HN: Jak by se měly pravomoci Ústavního soudu změnit či zpřesnit?

Určitě neexistuje žádná naléhavá potřeba měnit ústavu z hlediska kompetencí Ústavního soudu. Je pravda, že jich máme hodně. Jednou z nich je řešení kompetenčních sporů mezi ústavními orgány a samosprávou. Je otázkou, jestli je ještě stále aktuální otevření soudu individuálním ústavním stížnostem, kdy se na nás může každý obrátit. Jak dlouho je potřeba, abychom byli garantem lidských práv, když už máme funkční soustavu soudů? Odpověď je bohužel jednoduchá: tuto kompetenci nelze Ústavnímu soudu odejmout, protože jakmile jednou lidem poskytnete nějaký komfort a ústavně jim ho garantujete, tak jej skutečně demokratický a právní stát již nemůže nikomu odejmout.

HN: Máte pocit, že se vám daří politiky postupně vychovávat?

To bych byl příliš velký optimista. Ač se snažím se k politickému vývoji nevyjadřovat, nemohu se zbavit pocitu teď už viditelné degenerace politické kultury. Za těch dvacet let od změny režimu jsme si mysleli, že by mělo docházet ke kultivování, vytváření jakési parlamentní kurtoazie, přijímání metody dialogu, ale místo toho jsme svědky konfrontace a občas mám pocit, že převládá motiv kořisti, kdy vítěz bere vše a většina může všechno.

HN: Můžete to na něčem dokumentovat?

Je to politika konfrontace. Příkladem může být takzvaná nulová tolerance, kterou vyhlásila svého času ODS vůči opozičním návrhům. Občas slyšíme i z úst politiků, že pokud se přijímá rozhodnutí, které má platnost delší, než je funkční období vlády, že by mělo být předmětem shody celého politického spektra. Nebo aspoň dialogu. Důchodová reforma, o které se dnes jedná, přesahuje 35 let, které uplynou od okamžiku jejího přijetí do okamžiku jejího plného uplatnění. A taková rozhodnutí nemají být jen v rukách momentální většiny.

HN: Proč se česká politika nevyvíjí směrem k etiketě a převládá princip kořisti?

Je řada důvodů, aktuálně to je především prorůstání ekonomických vlivů a zájmů do politiky. Ale prvotní příčinu vidím v rozpadu československé federace. Do té doby platil ve Federálním shromáždění zákaz majorizace, takže slovenská menšina nesměla být přehlasována českou většinou. Měli jsme de facto tříkomorový parlament. To všechno nutilo politiky k dialogu, museli hledat společná východiska, protože by se zákony jinak nepřijaly.

HN: Měl by se tedy nějak změnit český systém přijímání zákonů?

I takové dílčí kroky by mohly mírně napomoci. Třeba když Senát zamítne nebo vrátí změněný zákon do sněmovny, neměla by k přehlasování ve sněmovně stačit prostá většina. Ve všech ostatních parlamentech jsou ustanovení, která vážou takovou iniciativu na aspoň kvalifikovanou většinu, mění proceduru, že se návrh musí vrátit do prvního čtení. Jsme snad jediná země, která nemá sebeomezovací klauzule v jednacích řádech parlamentu. Zákonodárnou iniciativu má každý jednotlivec, pozměňovací iniciativu má každý jednotlivec. To jsou momenty, které by nám pomohly, nemají samy o sobě ale takový ozdravný náboj, že bychom byli schopni změnit celkový úpadek politické kultury. Ten nejvážnější problém je ale prorůstání ekonomických zájmů do politiky a nebývalá míra korupce.

HN: To hovoříte o současné vládě?

Nejenom o vládě, i o opozici. Ta nákaza je všeobecná.

HN: Není bídná politická kultura do značné míry důsledkem čtyři roky trvající opoziční smlouvy mezi ODS a ČSSD, jíž jste byl aktivním účastníkem coby ministr spravedlnosti? To byla doba, kdy se také moc nediskutovalo.

Mohu to připustit jako jednu příčinu, ale myslím, že to začalo mnohem dřív, když si místopředseda federální vlády privatizoval Knižní velkoobchod (Miroslav Macek z ODS – pozn. red.). Projekt opoziční smlouvy není zhoubný, zhoubná byla realizace. Že vznikla menšinová vláda, je akceptovatelné, jiná věc byla, jak se to naplnilo.

HN: Je současná neutěšená politická situace léčitelná?

Jak jsem říkal, nejvážnější mně přijde prorůstání ekonomických zájmů do politiky. Ale můžeme to nazvat i jinak – stát je největším distributorem velkých investičních částek formou veřejných zakázek. Takže jestli se to dá léčit, tak jedině přes odstranění korupce. Jsem ale přesvědčen, že stávající společnost, a tím myslím i její politickou reprezentaci, není způsobilá ani schopná tento problém vyřešit. Jen o něm mluví. Proto jsem zastáncem integračních procesů v rámci Evropy, protože co nedokážeme sami, to může vyvolat tlak vnějšího prostoru.

HN: Vy jste byl známým kritikem poměrů na nejvyšším státním zastupitelství, klíčové instituci pro boj s korupcí. Jak hodnotíte první kroky nového žalobce Pavla Zemana?

Nepřísluší mi hodnotit činnost jiných orgánů, ale pro tuto chvíli se mi zdá, že směřují správným směrem. Zatím vidím jednak kroky personální, jednak systémové. Tedy snahu o to, získat větší míru nezávislosti.

HN: Ministr spravedlnosti navrhuje, aby nejvyšší státní zástupce a vrcholní soudní funkcionáři byli jmenováni pouze na jedno funkční období. Mělo by se to podle vás týkat i ústavních soudců?

Co se týče nejvyššího státního zástupce, přijde mi stejně vhodné jmenování na jedno delší období nebo jmenování bez časového omezení, ale s garancemi odvolání. U ústavních soudců je unikátní, že mohou být jmenováni víckrát. Měli by možná mít delší funkční období, ale fakt, že se jejich mandát může opakovat, není správný. Pokud ale jednou nějaká politická garnitura přikročí k zákazu opakování mandátu, bude muset vymyslet nějaké slušné zajištění pro bývalé ústavní soudce.

HN: Proč nesouhlasíte s tím, že jeden člověk může být víckrát ústavním soudcem?

Jsou dva momenty. První je ten, že se nelze s jistotou spoléhat na to, že blížící se konec mandátu s jistým výhledem na možnost si ho prodloužit, může motivovat soudce v rozhodování při vědomí vlivu na ty, kteří o jeho znovujmenování rozhodují. Druhý moment je ten, že práce v Ústavním soudu je prací ve věži ze slonoviny. Vzniká jistý ponorkový komplex, zejména poctiví soudci se cítí být dosti omezeni – ve styku se svou profesí, s kolegy, s politiky. Soudce Ústavního soudu má těžkou pozici v tom, že se v podstatě k ničemu nemůže vyjadřovat. Téměř všechno tady může totiž skončit. Proto by soudce měl být jednak vyvarován snahy zalíbit se vrchnosti, jednak by měl být vyvarován života v ponorce. Práce soudce Ústavního soudu se tak stává jistou řeholí.

HN: A vy se cítíte být sevřen v ponorce?

Unaven v tom smyslu, že bych nechtěl pracovat, se necítím. Ale to prostředí, zejména když politici nás dostávají do situací, které jsou i uvnitř soudu emocionálně vypjaté, není příjemné. Jednu věc musím ale zdůraznit, a to souvisí i teď se stížností na pražské volby, kde jste se mě ptali na mé nesouhlasné, disentní stanovisko. Kdyby nebyla na Ústavním soudu možnost uplatnit a zveřejnit disentní stanovisko, tak už tady nejsem. To je jediné, co mi umožňuje zachovat si odbornou i morální integritu. Vezměme si regulační poplatky ve zdravotnictví – stalo se, že lidé na mě v supermarketu útočili, proč jsme to posvětili, a já jim mohl říci, že jsem pro to nehlasoval, ať si to přečtou. Jsme jediný soud, kde tuto cennou hodnotu máme.

HN: Vy si tak v podstatě podržíte svůj politický názor.

Ne politický, ale odborný a morální. Věřte mně, že současná politika je pro mne dnes už tak degenerovaná, že se jí doslova štítím.

(iHNed.cz )