Květen 2011

Stát, to jsem já!

Přemysl Janýr

L’Etat, c’est moi, tvrdil Král Slunce Ludvík XIV. Toto přesvědčení bylo neposlední příčinou, která občana Ludvíka Capeta, jeho vnuka, živícího se do té doby jako král přivedla 21. ledna 1793 pod revoluční gilotinu. L’Etat, ce sont nous, rozhodli francouzští občané, stát, to jsme my! Ačkoli jsme se to všichni ve všech dobách a ve všech dějepisech učili, jako by rozhodující kvalifikací dnešních mocenských elit bylo, že zrovna byli za školou.

Ale buďme k panu prezidentovi shovívaví – možná ve škole byl a právě si pod lavicí četl Friedricha von Hayeka. Možná dokonce i pozor dával a když pak v roce 1990 spoluobčany přesvědčil, že stát, to nejsou oni, ale jejich nepřítel, nebylo to ani tak z nevědomosti jako ze zadání uvolnit obrovský společný státní majetek k rozkradení. Vysvětlovalo by to i veletoč když zadání splnil a sám se stal nepřítele prezidentem – l’Etat, c’est Václav Klaus.

Proč vlastně l’Etat, ce ne sont pas les Bohémiens, stát, to nejsou... nemusíme ani pokračovat. Sotva můžeme vyhlašovat, že stát, to jsme my, když pro to my nemáme ani pojmenování. V čím jménu bychom asi tak měli na ty barikády lézt? Státy, ve kterých žijeme, to jsou střídavě Čechoslováci, Češi, dělníci a rolníci, gádžové, levičáci, pravičáci. Jejich nepřátelé se neseskupují za hranicemi, ale uvnitř, přímo mezi námi – Němci, Maďaři, Slováci, zrádci, vykořisťovatelé, Romové, komunisté, pravičáci, levičáci. Ti všichni za to mohou, s těmi všemi tu my žít nechceme a stát, to je nástroj jak se jich zbavit.

Nefunguje. Jen se zbavíme jedněch, už tu jsou další. Pořád to nějak nedrží, pořád se to nějak rozkládá, pořád to jde od desíti k pěti. Je něco shnilého ve státech českých. Co by to asi tak mohlo být? S jejich rozklady máme zkušeností jako nikdo druhý. Využijme jich i krátkého času, zbývajícího do toho příštího k úvaze, zda bychom snad přece jen nedokázali dát dohromady nějaký, který by držel, který by se namísto od deseti k pěti vyvíjel od pěti k deseti a ve kterém by se dalo žít. Všem a trvale. Odpoutejme se za tím účelem od mýtů pravice a levice, od mudrování komu mají patřit výrobní prostředky, od sporů zda stát sociální či asociální i od dohadů která partaj je zkorumpovanější a zamysleme se nad možnostmi státu, kterým bychom byli my všichni bez rozdílu. Že má být demokratický by se mohlo zdát samozřejmostí, kdyby dvacet let demokracie neústilo ve voláních po nové revoluci, kdyby se mezitím nehoufovaly skupinky gentlemanů plánujících autoritativní převzetí moci a kdybychom pozapomněli na obdobný vývoj v Německu a Rakousku před osmdesáti lety. Je tedy čas oprostit se od vyprázdněných hesel a uvědomit si, že na vybranou máme principiálně jen mezi dvěma modely: vládou exkluzivní elity, ať již v podobě monarchie, diktatury či jiné formy autoritativního pořádku, anebo vládou z vůle rovných občanů. Ze zkušenosti víme, že se výsledná realita pohybuje někde mezi nimi, ale třetí cesty není – leda najmout si na správu státu soukromou firmu.

Nelze popřít, že se autoritativní režimy nezřídka osvědčily. Připomeňme Německo, které Hitler v průběhu několika let vyvedl z chaosu a rozvratu ke slušné prosperitě, Sovětský svaz, který se za půl století pozvedl z hluboké zaostalosti na druhou světovou velmoc, anebo Čínu směřující ke světovému prvenství. Ostatně se stačí podívat na ekonomicky nejúspěšnější země za poslední dvacetiletí – téměř vesměs autoritativní režimy. Problém je, že fungují pouze při absenci či kolapsu komplexnějších společenských struktur. Pokud se neorientují výhradně na udržení vlastní privilegované pozice, dokáží rychle a efektivně zorganizovat centrální správu, potlačit opozici a sjednotit zemi, provádět rekonstrukce a reformy, odstranit analfabetismus, zavést školství, zdravotnictví a sociální standardy, nastartovat hospodářský i společenský vývoj. S ním se ovšem společnost vnitřně dále diferencuje, narůstá její komplexnost a postupně se vymyká možnostem kontroly a efektivního řízení úzkou elitou, která se sama stává překážkou dalšího rozvoje. Tak skončil nejen sovětský blok, ale před ním již diktatury v Řecku, Španělsku, Portugalsku, v Latinské Americe, v současnosti islámské. Dalo by se říci, že čím úspěšnější autoritativní režim, tím kratší jeho životní cyklus.

I při všem marasmu je ovšem Česko dávno za hranicí, kdy by autoritativní systém ještě mohl přinést cokoli užitečného – vlivem toho také přes dvacetiletou prolongaci sovětskými tanky nakonec zkolaboval. Česká společnost nestojí před volbou autoritativního či demokratického řádu, ale před problémem jak má demokratický řád fungovat, aby nám zajistil dlouhodobou stabilitu a prosperitu a aby se tu dalo žít. Přeskočme nic neříkající fráze o nejlepším ze špatných systémů a zamysleme se nad jeho silnými a slabými stránkami.

Základní předností demokratického řádu je systémový způsob obměny vládnoucích struktur. Výměna neosvědčené vládnoucí elity v autoritativním řádu probíhá vždy více či méně násilně, diskontinuitně, ireverzibilně, mnohdy osudově. V parlamentní demokracii představuje naopak předpokládaný periodický a transparentní proces. Ztráta moci není spojena s žádnými riziky ani s vyloučením z další soutěže, čímž je pacifikován jeden z hlavních zdrojů destruktivních konfliktů. Ve srovnání s rigiditou autoritativních společností dodává pluralita politických struktur demokratickým společnostem vysokou flexibilitu a prostor k dalšímu rozvoji. Nejen tím, že neosvědčené koncepce mohou být v následující periodě napraveny, ale především tím, že jsou (či mohou být) včas rozpoznány hrozící problémy, že existuje trvalá paralelní nabídka více alternativ, že je každé opatření důkladně oponováno a jeho důsledky průběžně sledovány, analyzovány a kriticky vyhodnocovány. To je myslím nejdůležitějším zdrojem úspěchu demokratických systémů, který si před sto lety dokázal málokdo představit.

Ač to tak v Česku možná na první pohled nevypadá, další předností je koheze a široká identifikace občanů se systémem. Transparentní legitimace vládnoucích struktur spolu s možností obměny je činí akceptovatelnými i pro ty, kdo se stávající elitou právě nesouhlasí. Kontrola, kritika a názorový disent nejenže základy systému neohrožují, ale jsou v nich předpokládány a institucionalizovány. Ohrožení potenciálními systémově subverzivními skupinami i jejich atraktivnost jsou tak výrazně omezeny, neboť i z jejich perspektivy se aktivní účast v systémové soutěži zpravidla jeví účelnější, než otevřený odboj.

Základním problémem parlamentní demokracie je její konkurenční podstata, založená na hře s nulovým součtem. Počet hlasů a mandátů je konečný a získat nějaké lze pouze na úkor ostatních soupeřících. Tím je dána základní forma interakce i charakter vzájemných vztahů stran jako bezohledný konkurenční boj každého s každým o hlasy, mandáty a holé přežití. Původní identita strany jako ideového společenství je tak překryta identitou kmene v permanentním válečném stavu, původní ideová motivace je vytěsňována bezprostředními utilitárními, taktickými a strategickými zájmy. A ty mohou být reálným zájmům společenství velice vzdálené či přímo protichůdné.

V sekulárních společnostech mají politické strany faktický monopol na utváření obecných hodnotových vzorců a šíří tak svá vlastní konkurenční paradigmata jako normu i do mimoparlamentního prostoru. Vzhledem k tomu, že jejich primárním zájmem není hladké fungování společnosti, nýbrž zisk hlasů a mandátů, oproti nákladným kompetentním koncepcím se osvědčuje spíše laciná populistická propaganda, založená na štvaní a nenávisti proti vyznačkovaným skupinám spoluobčanů. Společnost, ze své podstaty odkázaná na své schopnosti kooperativního jednání, je tak svými vlastními reprezentanty rozeštvávána a polarizována do nepřátelských bloků. Ještě varovnější příklad, než česká posedlost dělením na levici a pravici poskytuje polarizace v dnešních USA, směřující k otevřeným konfliktům.

A konečně je problémem i samotná volební periodicita. Vnucuje systémově cizí rytmus volebních období, kterému se musí přizpůsobovat nejen legislativa, správa a řešení průběžných problémů, ale i dalekosáhlá a nezřídka osudová rozhodnutí až po rozpoutání mezinárodních konfliktů za účelem domácího volebního zisku. Zároveň omezuje koncepční perspektivu politických stran horizontem jedné či - při velkém optimismu - dvou legislativních period. Kvalifikovaným dlouhodobým strategickým koncepcím tak stojí v cestě jak konjunkturální potřeby předvolebních období, tak konfrontační poloha vůči konkurenčním koncepcím a nakonec i nejistota kontinuity. Právě časový horizont zájmů však způsobuje rozdíl mezi zodpovědným využíváním zdrojů a jejich bezohledným drancováním.

Výsledek ovšem potvrzuje cynické konstatování, že každá společnost má takovou vládu, jakou si zaslouží. Přenechání celého politického prostoru výhradně parlamentním stranám, neboli zastupitelská demokracie Václava Klause, zákonitě vede tam, kam jsme se dostali - k jiné podobě totality. Od předchozí se odlišuje především ve dvou ohledech. Do jisté míry si můžeme vybírat které politické strany si náš stát na příští období k drancování pronajmou, zároveň však jsou po jeho skončení zproštěny jakékoli odpovědnosti za následky. Socialistická totalita sice nenabízela možnost výběru, na druhé straně ji ale právě trvalost pronájmu nutila jednat ve vlastním zájmu zodpovědně a v dlouhodobé časové perspektivě. Není proto překvapivé, když se po dvou desetiletích množí hlasy, které v návratu k nějaké formě autoritativního řádu nacházejí východisko.

Že reálné není, jsme si dovodili, zároveň ale nejsme v dohledném čase schopni navrhnout žádný alternativní, lépe fungující design demokratické společnosti. Jediná možnost je vyjít z reálně existujícího modelu parlamentní demokracie a dál jej rozvíjet tak, abychom jeho imanentní slabiny kompenzovali. Není třeba připomínat, že potřebné impulsy nelze očekávat od politických stran a že podmínkou je naopak cílevědomá angažovanost široké občanské společnosti. Konec konců to v našich dějinách není poprvé a nejspíš ani naposled.

Největší překážkou je zakořeněná nedůvěra v její schopnosti a spoléhání na jakési blíže nespecifikované odborníky. Není bez reálného základu – české společnosti skutečně chybí tradice samostatného a zodpovědného myšlení a rozhodování, od dob pobělohorských dodnes se vždy spoléhala na vnější autority. Odborníci je jen novější pojem anonymizující všechny ty císaře pány, Spojence, Vůdce a Říši, Stranu a Sověty a Transatlantickou alianci. Na hodnoty ale žádní odborníci neexistují. Ty jsou výsledkem celospolečenské dohody, zatímco odborníci jsou vesměs reprezentanti úzkých zájmových skupin. Všechny naše katastrofy minulého století způsobili právě samozvaní odborníci, kteří věděli nejlépe, co je pro stát a pro ně dobré, nikoli občanská společnost. Ta, pokud k tomu kdy byla příležitost, jednala zpravidla moudřeji a zodpovědněji, než oni. A hlavně – nemá na vybranou, než se to naučit. Tragičtější chyby, než naši političtí odborníci přitom udělat nemůže.

Příležitostně se setkáváme s návrhy občanskou společnost sjednotit v nějaké podobě centrální sítě a koordinovat ji k soustředěnému tlaku na politické struktury – víceméně podle současného islámského vzoru. Domnívám se, že jednak je česká společnost příliš diferencovaná, než aby se kolem nějakého centra sjednotila, za druhé, že každá koncepce centra neodvratně směřuje do pasti další parlamentní strany s osudem Zelených, a zatřetí, že větší problém, než s koordinací máme s formulací cílů. Od šedesátých do osmdesátých let jimi byla prostě demokracie. Může laskavě někdo podobně pregnantně definovat ty dnešní?

Nadějnější perspektivu vidím ve vzniku neformální a mnohostranné společenské hodnotové diskuse a paralelních občanských struktur. Diskuse je již v plném proudu. Vedle tradičních internetových Britským listům či novějšího Deníku Referendum rychle přibývají další platformy, digitální i analogové, včetně nově vznikajících koncepčních diskusních skupin a think-tanků uvnitř i kolem stávajících politických stran. Nejen levicových, připomeňme. Ne výměny elit, ale změn hodnot a myšlení je zapotřebí, elity se již přizpůsobí. Revoluce se odehrávají v hlavách a srdcích, demonstrace a barikády jsou až důsledkem.

S odvoláním na popsané slabiny parlamentní demokracie lze směr žádoucích změn alespoň odhadovat. Mám-li se pokusit o heslovité teze, pak je to především přechod od konkurenčních vzorců myšlení a chování ke kooperativním, k obnovenému vědomí společenství a jeho obraně proti polarizaci populistickou politikou, omezení mocenské role politických stran spolu s vynucením jejich zodpovědnosti, etablování otevřených koncepčních struktur nezávislých na stranách a volební periodicitě. Smyslem není politické strany vylučovat, ale vrátit je z pozice samovládců zpět k jejich původní funkci ideových a hodnotových společenství.

Klíčovým nástrojem je v každém případě institut referenda a iniciativy. Jeho funkce a význam dalece překračují pouhé přenesení rozhodovací pravomoci na občany. Jestliže referendum může každý již přijatý zákon zrušit či změnit anebo prosadit vlastní, obrací se každá legislativní arogance proti svým původcům, mocenský monopol politických stran je zřetelně omezen a jejich korumpování se stává příliš nejistou investicí. Riziko, že práce vynaložená na přípravu zákona může být referendem smetena je od počátku nutí ke konstruktivní kooperaci s opozičními stranami i potenciálně dotčenými okruhy občanů. Diskuse k otázkám referenda kultivuje pocit sounáležitosti i názorovou diferenciaci společnosti. A vědomí, že si následky svého rozhodnutí poneseme sami posiluje občanskou participaci i pocit spoluzodpovědnosti.

Ani přímá volba prezidenta neznamená pouhé přenesení rozhodovací pravomoci z parlamentu, ale vytváří nový, nezprostředkovaný vztah mezi vrcholným reprezentantem státu a občany. Nedělejme si iluze, kandidáty nakonec stejně budou zpravidla nominovat partajní aparáty. Avšak již samotná legitimace a přímá odpovědnost občanům může vést k jinému sebevědomí, prioritám a jednání, než legitimace parlamentním handlem. Okruh přímo volitelných funkcí může být rozšířen. V úvahu připadají nejen hejtmani a starostové obcí, ale i přímo volení poslanci a další činitelé, jejichž pracovní náplní je služba občanům. Bylo by užitečné dozvědět se více například o zkušenostech s přímou volbou soudců v USA.

Stav, kdy jsou politici v průběhu mandátu chráněni imunitou a po jeho skončení bez následků zproštěni odpovědnosti je otevřenou výzvou k drancování. Ve stejné míře se to ovšem vztahuje i na odpovědnost úředníků, policistů, soudců či obecně všech, kdo spravují nějakou oblast společných zájmů. Možnými nástroji by mohly být například omezení imunity, instituce odvolení zvoleného zástupce (třeba formou referenda), odměňování v závislosti na kvalitě a výsledcích, zavedení resp. posílení osobní finanční a trestní odpovědnosti a rozšíření možností průběžné veřejné kontroly, jako je závazné zveřejňování majetkových poměrů či povinnost vysvětlit důvody rozhodnutí. Osobně se domnívám, že absence odpovědnosti jako společenské hodnoty není nijak specifická pro politiku a státní správu, ale že je obecným deficitem české společnosti. O to potřebnější je diskuse na toto téma.

Zmínil jsem, že v sekulárních společnostech mají politické strany prakticky monopol na formulování hodnotových vzorců a dlouhodobých cílů. Není absolutní, vedle nich působí věda, kultura, publicistika, osobnosti a instituce občanské společnosti a konec konců i správní aparáty. Ti všichni jsou nezávislí na utilitárních stranických zájmech i na volební periodicitě a disponují rozsáhlými personálními a intelektuálními zdroji, zpravidla jim však chybí zadání, motivace i možnost systematického a prakticky uplatnitelného jednání.

Zapojení univerzit a vědeckých pracovišť, občanských institucí a angažovaných osobností ze státní správy, politických stran i nezávislých do institucionalizovaného procesu diskuse a formulace dlouhodobých společenských strategií s nějakou mírou závaznosti pro politickou sféru by mohlo kompenzovat jeden z imanentních deficitů parlamentní demokracie. Nalezení vhodných forem je věcí experimentu. Dovedl bych si představit, že by si takové otevřené nezávislé poradní grémium pro oblast své působnosti vydržovalo každé ministerstvo. Pro začátek by stačilo moderované internetové diskusní fórum.

Pro ty, kdo pochybují o kompetentnosti občanů a spoléhají raději na odborníky může být zajímavý koncept plánovacích buněk (včetně zavádějícího názvu Planungszelle pochází od Petera C. Dienela). Skupině náhodně vybraných osob jsou poskytnuty informace, možnost expertních konzultací a čas k vypracování stanoviska k určité otázce. Zkušenosti ukazují, že skupina laiků je schopna se v dané problematice dobře zorientovat a vyvodit kvalifikované, nezávislé, zájmy nejrůznějších expertních skupin nezatížené závěry a doporučení. Ověřit by se daly nejspíše v komunální oblasti a pokud by se osvědčily, nabízí se docela nový způsob přijímání rozhodnutí rezistentní proti partikulárním zájmům a korupci.

Nejčastější námitkou bývá, že ale nakonec o legislativě rozhodují partaje a ty významnější omezení své moci rozhodně nepřipustí. Zní to rozumně, ale je to v rozporu se zkušeností. Politické strany si mohou dovolit být arogantní dokud je jejich postavení jisté. V okamžiku ohrožení vítězí panický instinkt udržet se u vesla za každou cenu, včetně dalekosáhlých ústupků občanské společnosti. Mohli jsme si to ověřit v šedesátých a osmdesátých letech u nás i v každodenním zpravodajství z arabského světa. Rozhoduje pouze intenzita tlaku, který občanská společnost vyvíjí. Partaje jsou závislé na nás, ne naopak.

Možná je dnes nejslibnějším partnerem občanské společnosti právě ODS. Vnitřní rozklad, který se po konci vládního období ještě posílí, stav paniky prohloubí a vyvolá potřebu zásadní rekonstrukce, nové identity a nového programu. Po rozkradení všeho jí mimo jalového pravičáctví žádný nezbyl a s ním je vedle TOP09 pátým kolem u vozu. Konstruktivní program občanské společnosti by mohl mnohým v ODS konvenovat. Nejen názvem, je nakonec i blízký tomu, čím by se ODS původně bývala ráda stala – stranou občanské demokracie. Back to the roots.

Stát, to jsem já. Stejně jako všichni další, kdo zde žijí či s ním jsou nějak propojeni. Není důležité, která ze stran si to první uvědomí jako svou šanci. Ostatní se budou muset přidat.

(www.blisty.cz)