Květen 2011

Zamlčená diagnóza MUDr. Plzáka?

Lukáš Kantor

V polovině listopadu loňského roku věnovala česká média pozornost úmrtí Miroslava Plzáka, proslulého sexuologa a mnohaletého primáře pražské psychiatrické kliniky. Nekrology připomínaly jeho poměrně pohnutý osud (totální nasazení za války, služba u černých baronů, sebevražda syna) a nesporné profesní zásluhy – založení Linky důvěry i manželských poraden či autorství desítek populárních a vědeckých publikací (ale také televizních inscenací a divadelních her), včetně průkopnických děl na poli nového oboru matrimoniologie. Oficiální zprávy se zároveň krátce zmínily o tom, že zesnulý „byl zajímavým objektem pro Státní bezpečnost,“ se kterou však podle vlastních slov nijak nespolupracoval. Jenže právě tato část velikánova života budí nejvíc otazníků.

Hon na diplomata

Plzák nikdy nevstoupil do KSČ, jeho jméno ale figuruje na seznamech spolupracovníků StB vydaných ministerstvem vnitra. Novináři se mohli již dávno seznámit s obsahem inkriminovaného agenturního svazku. Některé informace z něj jsou dosti závažné, jak ukáže i následující výklad.

V listopadu 1960 oznamuje referent 3. oddělení 5. odboru II. správy MV Rudolf Jelínek, že Plzák (v té době již lékař psychiatrické kliniky fakultní nemocnice v Praze) byl získán ke spolupráci jako „společenský agent“. StB si jej dobře vytipovala – „Kandidát verbovky ovládá německy a francouzsky, částečně anglicky. Je inteligentní, má společenské vystupování, družné, veselé povahy.“ K využití se však nejvíce hodila Plzákova záliba v myslivosti. Attaché rakouského vyslanectví totiž projevil zájem o honitbu a StB mu chtěla Plzáka takříkajíc „podstavit“: „Cílem by bylo, aby si kandidát získal u objekta důvěru, pomohl jej prostudovat, event. uvést do další společnosti.“

Tajná policie podle vlastního spisu provedla s Plzákem „předběžný pohovor“ 27. 9. 1960, při němž zjistila, že by se „ke spolupráci stavěl kladně“. Jenže další dochovaný záznam pochází až z dubna roku 1964. Je pod ním podepsán náčelník 2. oddělení 4. odboru II. správy ministerstva vnitra. Dokument hovoří o uložení osobního svazku spolupracovníka č. 12073 s krycím jménem „Psychiatr“ – Plzák se již jako agent neangažoval, neboť se mu údajně nepodařilo udržet kontakt s pracovníky rakouské ambasády, jimž se představil s pomocí spisovatele Jiřího Muchy, rovněž spolupracovníka StB (což ale Plzák nejspíš nevěděl). Dovídáme se nicméně, že StB získala Plzáka ke spolupráci v červnu 1961 (což neodpovídá údaji referenta Jelínka), načež jej nakrátko „zapůjčila 5. odboru,“ jenž však o něj nakonec ztratil zájem. Záznam se na závěr zmiňuje o „zprávách spolupracovníka,“ které byly „skartovány na oddělení“.

Aby se estébák nedivil

Další dochovaný záznam Plzákova agenturního svazku nese datum 29. května 1965. Rekapituluje „

Psychiatrovu předešlou činnost („rozpracování“ rakouského vyslance), k níž se prý uvolil „na základě dobrovolnosti“. StB si jej otevřeně pochvaluje: „Je spolehlivý při plnění uložených úkolů. Je bystrý, inteligentní a má zájem o spolupráci“. Zároveň se tajná policie ze svých zdrojů dověděla, že se Plzák dobře zná s psychiatrem a spisovatelem Josefem Nesvadbou (taktéž evidovaným agentem, který svou spolupráci nicméně popřel v knize Osočení). StB ovšem píše, že se nechce Plzáka hned ptát na Nesvadbu, ale použije „legendy“ – požádá o informace k MUDr. Adrianě Gajdošové spojené s „ukončenou akcí KRUH“.

Z Plzákova svazku vyplývá, že s ním nový přidělenec StB provedl pohovor 29. 6. 1965 přímo v jeho kanceláři na psychiatrické klinice v Praze: „Po seznámení s dr. Plzákem jmenovaný žádal za prominutí, že si již nepamatoval heslo, které jsem mu telefonem sděloval. Že je to již asi tři roky co nebyl s nikým z MV ve styku, tak abych se mu nedivil.“ Toto úsměvné líčení střídá ovšem chladné sdělení, že Plzák souhlasí s obnovením styku s StB, leč pod podmínkou, že by nerad „dělal takové věci, aby donášel na kolegy, když se sem tam někdo z nich ukecne (sic!).“ Estébák mu měl vzápětí vysvětlit, že o podobné drby nestojí, ale že mu jde o to, „aby nás seriosně informoval o věcech, na kterých se předem společně dohodneme a může se to týkat i osob z okruhu jeho známých.“ Na uvedenou nabídku Plzák zřejmě přistoupil, neboť inkriminovaný záznam dále hovoří o domlouvání příštího termínu schůzky. Plzák také údajně předal StB telefonní číslo do svého bytu a na herečku Drahokoupilovou (estébák by jí volal jako „dr. Blažek“). Současně se dovídáme, jak moc se známý psychiatr těší na chystanou čtrnáctidenní dovolenou ve Francii, přičemž vyslovil obavu, aby mu to páni od StB „ještě nezkazili“. Snad právě proto hned podle svazku dodal, že „si zatím na nás (MV) nemůže stěžovat (sic!).“ Zároveň ujistil, že se bude v cizině řídit instrukcemi StB, například aby si všímal osob kolem sebe. Ke Gajdošové měl Plzák prohlásit, že ji nezná, byl ale „ochoten zjistit… slíbil, že se… může případně zeptat… a tak mi sdělí potřebné informace“.

Zvlášť tragikomický je ovšem popis konce inkriminované schůzky: „Na závěr rozhovoru Plzák řekl, že s orgánem Jelínkem si rozuměl (?, špatně čitelné) a že doufá, že si také budeme rozumět. Ujistil jsem Plzáka, že je (?) to i mé přání.“ Podepsán operativní pracovník Karel Odvárka.

Karel střídá Psychiatra

Od poloviny 60. let eviduje StB Plzáka jako spolupracovníka s krycím jménem „Karel,“ neboť má „výborné předpoklady k dalšímu využití. Je plně ochoten spolupracovat a spolupráci pokládá za svoji vlasteneckou povinnost.“ Plzák prý s StB absolvoval několik schůzek (většinou ve své ordinaci), na kterých „předal 5 agenturních zpráv, které píše strojem“. Máme-li věřit záznamu StB z 13. 12. 1965, pak Plzák „na základě úkolování podával informace“ (čti donášel) na svého přítele Nesvadbu. Znovu tedy zaznívá ďábelský chvalozpěv: „spolupracovník má ke spolupráci velmi dobrý vztah … a uložené úkoly plní svědomitě.“ Poprvé se i objevuje návrh odměnit „Karla“ finančním darem v hodnotě 200 korun.

Vzhledem k Plzákovu skvělému hodnocení však není zcela jasné, proč jej StB nezkusila úkolovat při jeho pracovní cestě do Londýna (od 26. 3. do 2. 4. 1966). Místo toho jen obdržel obvyklou instruktáž, jak aspoň píše již zmiňovaní estébák Odvárka. Ten zároveň ujišťuje, že „Nebyly zjištěny žádné takové okolnosti, které by nasvědčovaly tomu, že by této cesty chtěl zneužít k emigraci.“ Ach ano, i „seriosního a spolehlivého spolupracovníka“ je třeba prověřovat.

Pozor na dekonspiraci

Podle estébáckých análů požádal Plzák sám o schůzku se svým řídícím orgánem, která nerušeně proběhla v sobotu 3. 6. 1967 na jeho pracovišti. Plzák informoval StB, že obdržel pracovní pozvání do západního Německa a při té příležitosti požádal o „pomoc při vyřizování cestovních dokladů /urychlení vyřízení povolení výjezdu/.“ Příslušník však intervenci vnitra odmítl, aby nedošlo zbytečně k Plzákově dekonspiraci. Plzák měl zároveň oznámit přítomnému estébákovi, že je u něj zaměstnán MUDr. Stanislav Kubíček, jemuž policie v minulosti překazila ilegální odchod do Rakouska. Agenturní svazek „Karla“ obsahuje v této souvislosti zajímavou pasáž: „Kubíček je dle vyjádření spolupracovníka ,maniomelancholik´ a z těchto důvodů byl dán do důchodu. Spolupracovník tvrdil, že k jeho osobě podal zprávu ř. o. (řídícímu orgánu – pozn. aut.). Když mu toto bylo vyvráceno sdělil, že zprávu předal bývalému ř. org. s. Blažkovi, krycí jméno s. Odvárky. Dotazem u soudruha Odvárky a kontrolou zpráv které spolupracovník dosud podal nebyla zpráva k osobě Kubíčka nalezena.“

Co z toho vyplývá? Buďto se ani StB nevyhnul pověstný český nepořádek nebo Plzák alespoň v něčem tajnou policii klamal (možné je ale i to, že si už sám nepamatoval, na koho komu a kdy předal jakou zprávu). Ta však okamžitě navrhla opatření „ustanovit a provést lustraci a soustředění poznatků“ k osobám, které „Karel“ jmenoval, včetně Kubíčka, ale i MUDr. Františka Faltuse, který měl s Plzákem vyjet do NSR a JUDr. Jiřího Janoše, jenž Plzákovi pomáhal s vyřízením žádosti o výjezd.

Kvalitní lidé mají vily

K absurdním zvrácenostem totalitních režimů patřil i fakt, že jeden agent donášel na agenta jiného, často blízkého přítele. Tak i o Plzákovi informuje StB jakýsi pramen (krycí jméno HENRY “D“, zpráva ze dne 23. 5. 1967), jenž se s jmenovaným „zná velmi dobře, lze říci, že důvěrně“. Aby také ne, když sděluje tajné policii o Plzákovi takovéto věci: „Před pramenem několikrát hovořil o tom, že by chtěl psát knihu, která by měla mezinárodní význam, má však obavy, jestli mu bude povoleno toto dílo vydávat v zahraničí. Jde mu hlavně o finanční efekt. Zmiňoval se, že všude na západě lidé jeho kvalit mají vily, majetek, ale on má u nás daleko menší možnost výdělku jako oni.“

Zdá se tedy, že známý psychiatr patřil k velké skupině těch, kterým nevadila tolik nesvoboda, nýbrž nízká (osobní) životní úroveň. Berme proto s rezervou tvrzení, že spolupracoval „na ideologickém podkladě“. Sama StB na jiném místě uvádí, že Plzák je „vázán svým postavením,“ ale i „vztahem k dceři a matce.“ Významná může být i zpráva o tom, že se „Karel“ před cestou do NSR zapletl do „valutových machinací“.

Podstava, druhý pokus

Dne 16. 1. 1968 se hodinu a půl konala schůzka mezi Plzákem a pracovníkem 3. oddělení 1. odboru „soudruhem Čápem“. Nehovořilo se o ničem menším než je možnost podstavení Plzáka americké rozvědce. Plzák měl sám navrhnout několik způsobů, jak v Mnichově uskuteční návštěvu amerického konzulátu – uvažoval o využití svého známého západoněmeckého občana Adolfa Schliera nebo fotomodelky Fedory Markové, jejíž strýc žil v USA. Přestože definitivní rozhodnutí podle svazku nepadlo, estébák odešel z jednání evidentně spokojen: „Z jeho chování i vyjadřování bylo patrno, že je mu naprosto jasné co na něm bude požadováno i když dosud nebylo o tom přímo hovořeno. Spolupracovník souhlasí s plněním úkolů v případě výjezdu do zahraničí i v případě kdy přijde do přímého styku s orgány nepřátelské rozvědky.“ Zároveň Plzák dostal za úkol „připravit podrobné podklady pro vypracování zprávy k osobě MUDr. Faltuse“. Zda tak opravdu učinil, z dochovaného svazku bohužel nezjistíme. Disponujeme však jinou na stroji psanou agenturní zprávou týkající se Dagmar Teplé, která dělala na Plzákově pracovišti sekretářku. Zpráva neobsahuje žádné zvlášť citlivé informace, ale ani ne úplné banality. O Teplé se z ní například dovídáme, že byla rok v USA, potom odjela do jižní Afriky (míněna JAR?). Ve zprávě se také zmiňuje její kontakt se sekretářkou divadla Semafor. Pisatel Teplou charakterizuje jako „čistě buržoasně zaměřenou,“ čímž se prý ale nijak netajila. Zjevné důvěře, kterou měla StB v Plzáka nasvědčuje i to, že kapitán Emil Škoda označil zprávu o Teplé za „hodnověrnou, přesto, že není prověřena“.

Obrodný proces nic nemění

Dne 17. dubna 1968 došlo k nové schůzce mezi Plzákem a StB. Známý psychiatr dostal otázku, zda pod vlivem probíhajícího obrodného procesu nepřehodnotil svůj vztah k tajné policii. Pokud je zápis StB pravdivý, Plzáka Pražské jaro nijak nezviklalo: „Spolupracovník na schůzce sdělil, že jeho postoj ke spolupráci s orgány MV je nám znám a že na něm poslední události nic nemění. Ke spolupráci přistoupil dobrovolně a hodlá v ní nadále pokračovat. To proč se v dohodnuté době neohlásil zdůvodnil tím, že se domníval, že OP je velmi zaneprázdněn vzhledem k tomu, že v současné době stoupá odvaha všech reakčních sil.“

Uvedené vysvětlení ale mohlo být falešné. Plzák se třeba pokoušel StB vyhýbat. Zbývající části jeho svazku tomu však bohužel nenasvědčují. Operativec nadále doporučuje připravovat „Karla“ k podstavě americké rozvědce a „souběžně provádět jeho podstavy k VC a provádět za jeho pomoci sledování zájmu západoněmeckých novinářů v době pobytu v ČSSR.“ Ba co víc, Plzák se po předchozí telefonické výzvě sešel s estébákem přesně týden po příjezdu bratrských tanků: „Se schůzkou ochotně souhlasil a projevil radost, že se orgán ohlásil. Sdělil, že sám nevolal protože neměl jistotu, že telefonní spojení které měl je v pořádku.“ Místo politiky se však řešila Plzákova soukromá návštěva v NSR. Soukromých cest Plzáka na Západ (NSR a Švýcarsko) se týkala i nejbližší následná zaznamenaná schůzka 12. 8. 1969.

Vlastnoruční zprávy skartovat

Plzákova případná spolupráce v první polovině 70. let není v dochovaném svazku podchycena. Teprve dokument z 2. září 1977 konstatuje, že známý psychiatr udržuje styky s některými „exponenty pravice,“ pročež bude vzhledem ke své ochotě nadále využíván jako důvěrník. Tomu měla předcházet 30. srpna návštěva estébáka na Plzákově pracovišti. Plzák příslušníkovi údajně sdělil svůj názor na Ludvíka Vaculíka i to, že zná Pavla Kohouta, který však „přátelství porušil tím, že dal jiný výklad stykům Plzáka s herečkou Drahokoupilovou.“ Podle záznamu StB psychiatr navíc prozradil, že chodí na konzultace do předmanželské poradny, kde pracuje Vaculíkova žena Marie. Prý s ní hovořil i po publikování kompromitujících snímků s Ludvíkem Vaculíkem. Plzák také uvedl, že zná osobně Václava Havla a „nevyloučil možnost se s ním eventuelně sejít při obědě.“ Estébák zřejmě zářil štěstím: „Z jednání vyplynulo, že Miroslav Plzák je ochoten si pro další schůzky udělat čas. … Slíbil rovněž vytvořit přirozené podmínky pro další setkání s Marií Vaculíkovou … Se jmenovaným byla příští schůzka dohodnuta na 6. září 1977.“

Nejchoulostivější je však záznam z 27. 6. (nebo 8.) 1978: „V průběhu spolupráce s D-Karlem se ukázalo, že jmenovaný udržuje pravidelné styky s Marií Vaculíkovou, kterou má možnost nenápadně vytěžovat. Zprávy, které D-Karel dosud předal jsou operativně hodnotné a upřesňují situaci kolem Ludvíka Vaculíka.“ Plzák měl být proto převeden zpět do kategorie Tajného spolupracovníka s vyhlídkou na využití v akci MISTR (proti Ludvíku Vaculíkovi).

Poslední dochovaný záznam z Plzákova svazku pochází zřejmě z 80. let. Píše se v něm, že známý psychiatr dostával pravidelně úkoly ke svému příteli Ludvíku Vaculíkovi. Postupně však ztratil se „zájmovými osobami“ kontakt, neboť se stále více věnoval jen odborné činnosti. Z tohoto důvodu s ním StB podle vlastních slov neudržovala styk od roku 1981. Poslední významná slova svazku proto znějí: „Agenturní a vlastnoruční (v originále „vlastoruční“) zprávy skartovat.“

Vše je jinak

Miroslav Plzák se před osmi lety ke své evidenci obšírně vyjádřil (Reflex 23/2003), byť až v reakci na článek Lidových novin upozorňující na obsah jeho dochovaného svazku. Známý psychiatr řekl totéž, co řada jiných spolupracovníků – s tajnou policií se sice stýkal (musel), ale rozhodně nikomu neublížil, žádné peníze nepřevzal a naopak pokud možno vodil StB za nos. Po roce 1989 pak dostal anonym vyhrožující, aby o těchto věcech nikdy nemluvil. Plzák tedy kategoricky popřel, že by donášel na Nesvadbu (jde o „sprosté nepravdy“) nebo Vaculíkovou (ta se mu prý ani s ničím nesvěřovala, což měla redakci Reflexu potvrdit). Odmítl i to, že žádal StB o pomoc s výjezdem na Západ. Účast na honu s rakouským diplomatem skutečně přislíbil, ale s jasnou představou, „jak bude snadné se právě na lovu nespřátelit“. Akce se stejně nakonec nekonala a Plzáka později napadlo, že šlo možná o jakousi hru s jeho osobou: „Do případu s rakouským diplomatem jsem byl vysloveně vržen, a to nejspíš proto, aby ze mne mohl být „vyroben" špión. Major Škoda mi totiž po letech vyzradil, že mne StB podezírala, podobně jako Nesvadbu, ze špionáže. To jen potvrzuje obvyklou taktiku tajných služeb, kdy je kontaktován podezíraný. Tím si vysvětluji, proč se StB spokojovala s mými tak banálními a nicotnými informacemi, které nikomu nemohly uškodit. Estébákům totiž stačilo porovnávat informace ode mne s informacemi o mně.“

V roce 1964 oslovil Plzáka jiný estébák, tentokrát prý „mdlého rozumu“. Opakovaně po něm žádal informace o Josefu Nesvadbovi, údajně západním špiónovi. Plzák však uvedené podezření „stále vyvracel“ a jako Nesvadbovy styky uváděl pouze jména, která StB již znala. Další člověk z vnitra kontaktoval Plzáka asi v roce 1966 po jeho návštěvě v Mnichově. Chtěl vědět, jaké je politické smýšlení pracovníků rádia, kde Plzák vystoupil. „Tato známá fakta“ Plzák podle vlastních slov „s úsměvem sdělil“. Mezi „řídícím orgánem“ a „agentem“ se nakonec vyvinul zajímavý vztah – příslušník časem začal hovořit i o svých osobních problémech a Plzák mu předepisoval léky pro manželku. Otevřeně spolu diskutovali o politice a to i den po srpnové invazi. Tehdy prý estébák známému psychiatrovi nabídnul: „Ruším všechna ochranná opatření, a jestli chcete, odjeďte na Západ." Plzák z toho usuzuje – ve shodě se svazkem – „že při každé cestě do kapitalistické ciziny byla uvedena v chod opatření, jež mi měla zamezit v útěku.“

Později převzal Plzáka jiný operativec, údajně „zarytý bolševik“. Vzájemně na sebe křičeli, neboť známý psychiatr bránil vyhození svého kolegy Milana Černého. Podobně prý museli profesor Dobiáš a Souček hájit Plzáka, aby jako „muž roku 1968“ zůstal nadále ve funkci primáře. Od roku 1970 se však nesměl deset let objevit v České televizi, byla mu zaražena habilitace a jeho knížky vycházely „jen s velkými obtížemi“.

V polovině 70. let podle Plzáka proběhla jeho další a údajně velmi krátká etapa kontaktů s StB. Interpretuje ji zcela odlišně od svazku. Tajná policie skutečně žádala informace k Marii Vaculíkové, ale když známý psychiatr „naštvaně a ironicky“ přešel do protiútoku, estébák „odešel, víckrát jsem ho neviděl a pak už se mě nikdo nikdy na paní Vaculíkovou neptal.“ Krátce po vzniku Charty 77 jej ještě pouze jednou navštívili s přáním, aby navázal kontakt s Václavem Havlem, což Plzák podle vlastních slov v atmosféře „neuvěřitelné frašky“ odmítl, načež mu StB definitivně dala pokoj. Tajná policie prý ani nezjistila, že si Václav Havel chodí k němu pro léky na spaní.

Ve svatyni svědomí

Nakolik je Plzákova verze věrohodná, nechť posoudí každý sám. S odsudkem dosud neváhal především Jan Beneš: „V rámci takzvané Akce Spisovatel na mě byli nasazeni doktor Josef Nesvadba a doktor Miroslav Plzák... Plzáka by měla lékařská komora vyhodit, protože chorobopisy svých pacientů za odměnu odevzdával Státní bezpečnosti.“ (S kinžálem na čerta, Týden.cz 3. 4. 2006). Našli se ale i lidé, kteří se Plzáka zastali. Bývalý primář pražské psychiatrické kliniky Pavel Zemek uvedl (Reflex 32/2003), že Plzák podepisoval zdravotní posudky a důchody lidem, o něž se zajímala StB a kteří z politických důvodů nezavadili o práci. Pod Plzákovým vedením prý na klinice zachraňovali i některé trestně stíhané osoby.

Málokdo však nahlas připustí, že jeden a tentýž člověk může mít někdy více tváří. Tak jako život není zpravidla černobílý, i Plzák byl jistě mnohovrstevnatou bytostí. Lze si proto představit, že mnohým lidem pomohl, zatímco na několik jiných (chtě?, nechtě?) donášel. Vše to koneckonců vypovídá spíše o pokřivenosti bývalého režimu, než konkrétních lidí, ač individuální odpovědnost nesmíme bagatelizovat. Zůstává však především věcí osobního svědomí.

Zdroj:Babylon, www.ibabylon.cz