Květen 2011 Kdy zloděj odpustíTomáš PecinaV pátečních Lidovkách vyšel pozoruhodný komentář Luboše Palaty na thema česko-německých vztahů. Jeho podtitul zní Sudetoněmecké krajanské sdružení se po 20 letech stalo z nepřátelské organizace přijatelným partnerem a obsah nenechává nikoho na pochybách, že cílem textu je vysvětlit rozdíl mezi hodnými, s Čechy kooperujícími sudetskými Němci (sdruženými v německé SdL), které zjevně podporuje i L. Palata, a sudetskými Němci zavrženíhodnými, renegáty z našeho čerstvě legalisovaného krajanského sdružení. Jak se stát vzorným sudetským Němcem, jakého bude mít rád i pan Palata? K tomu je potřeba přijmout za své několik theorií. První z nich je theorie příčiny a následku (neboli též spravedlivé odplaty). Vyhnání – jemuž už, na znamení vstřícnosti, blahosklonně nebudeme říkat "odsun", a ani pan Palata tak nečiní – bylo jen důsledkem německých zvěrstev a je jimi plně historicky, politicky i právně ospravedlněno. Běda ovšem, kdyby theorie příčiny a následku byla uplatněna v opačném směru a kdyby někdo se stejnou logikou začal například tvrdit, že události v Lidicích byly jen důsledkem atentátu na Heydricha nebo že persekuce českého obyvatelstva byla z velké části důsledkem porušování právních předpisů v oblasti hospodářství a zásobování (neboli šmeliny)! To by byl hned oheň na střeše. Nesnažím se protektorátní režim nebo nacismus ospravedlňovat, pouze poznamenávám, že jednosměrnost příčino-následkových vztahů na území České republiky je jaksi povážlivá. Druhá theorie je theorie excesu. Vyhnání probíhalo zásadně humánním způsobem, jen výjimečně se některý soudruh z Revoluční gardy unáhlil a "ujela mu ruka". Ve slabé chvíli pak těchto excesů i zalitujeme, a dovolíme Němcům připomenout je pamětní deskou, jako je ta na mostě E. Beneše (sic!) v Ústí nad Labem: ale úplně malou, rozhodně bychom nestrpěli nic podobně monstrosního jako je památník v Lidicích – tato dimense je vyhrazena příkořím spáchaných Němci na Češích. Třetí a poslední theorií je theorie tlusté čáry za minulostí. Jsme ochotni s Němci o historii – v mezích, které jim stanovíme – i diskutovat, avšak jen pod podmínkou, že ji budou chápat jako uzavřenou a neměnnou kapitolu. Benešovy dekrety jsou "dítětem své doby" a případné nespravedlnosti již nelze napravovat, lze je jen, pokud budou Němci dostatečně vstřícní, decentně a pokud možno neadresně připomenout. Bezpráví se dělo. Jaksi samo. Jak ukazuje Palatův článek, akceptovat tyto premisy není ani pro sudetského Němce nesplnitelný úkol a některým se to podařilo v takové míře, že by mohli být oceněni českým státním vyznamenáním Vzorný sudetský Němec I. a II. stupně, protipolem protektorátní Svatováclavské orlice; druhý stupeň by dostali Němci, kteří ještě občas nad Benešovými dekrety více nebo méně veřejně zabrblají, jako třeba Bernd Posselt nebo Peter Barton, první stupeň by byl vyhrazen Němcům, jejichž názory se od názorů průměrného Čecha neliší vůbec nijak, byl by oceněním Němce takříkajíc dokonale smířeného a asimilovaného. Není divu, že když do této idylky vnikne cizorodý prvek jako je naše sdružení, strhne se mela a názory podstatné části veřejnosti variují v rozmezí odsunout-zavřít-pouze zakázat. A není také divu, že do první řady nesympathisantů se staví vzorní Němci z SdL, jimž se někdo snaží "sáhnout na živnost" a připravit je o pohodlnou obživu. Otázkou ovšem je, zda má pro sudetské Němce význam mít jako svou representaci toho, kdo je v otázce vyrovnání s minulostí na stejné vlně s českou vládou a kdo po 60 letech činnosti nemůže vykázat na poli vyjednávání s Čechy ani jeden jediný, sebemenší úspěch. Představitelé SdL v důsledku své vstřícnosti ustoupili tak daleko, že dnes už po Češích nechtějí nic, a mají proto šanci, že jejich požadavky budou konečně akceptovány a konečně se pro české státní orgány stanou "seriosními partnery" k jednání. My jsme naopak přesvědčeni, že tato vstřícnost není na místě a diskredituje i samotné Čechy. Vyhnání sudetských Němců není možné ničím ospravedlnit, Benešovy dekrety jsou ostudou českého právního řádu a vyrovnání nelze pojmout na basi these "tak my vám tedy, že jsme vás vyhnali a okradli, odpustíme". Je přitom třeba hledět do budoucna a dívat se na zmírnění následků sudetoněmecké genocidy především jako na něco, co dlužíme sami sobě a co musíme udělat, abychom se nemuseli před sebou a svými dětmi a vnuky stydět. Anebo snad chceme i jim vysvětlovat, že vyhnat dva a půl milionu lidí a zmocnit se jejich majetku jen pro jejich ethnický původ, bez jakékoli individuální viny (a desetitisíce při tom jaksi mimochodem připravit o život), nebyl zločin? To nám přece neuvěří, a nevěříme tomu ani sami, jen v nás doznívá komunistická indoktrinace, jíž se ani po dvaceti letech života na svobodě nedokážeme zbavit. Tento problém není u Němců. Tenhle problém je v nás a sudetské Němce bychom měli chápat jako partnery, kteří nám s jeho řešením mohou pomoci. (http://slepeckahul.pecina.cz) Zpátky |