Květen 2011

Pohroma zvaná prostředníci

Jaroslav Spurný

Sedmnáct let jsme čekali na novelu zákona, která zruší ministerstvu obrany povinnost nakupovat vojenský materiál v zahraničí přes soukromé tuzemské prostředníky. Dlouhá existence této normy napáchala v armádních obchodech mnohem více škod, než se dá vyjádřit prostým počítáním promrhaných peněz. Podle ministerstva obrany by se jen za posledních pět let ušetřilo bez prostředníků minimálně 1,4 miliardy korun. Ve skutečnosti by to bylo mnohem víc a navíc zdaleka nejde jen o peníze samotné. Zákon byl především hlavním inspirátorem korupce ve veřejných zakázkách v posledních patnácti letech, a to nejen v armádě. Prostředníci v armádních obchodech už v půli devadesátých let vymysleli, jak obcházet výběrová řízení nebo jak zadávat zakázky na míru předem dohodnutým vítězům. V roce 1996 tak třeba proběhla soutěž na modernizaci tanků. Podle stejného scénáře proběhl o pět let později třeba výběr vítěze na prodej Unipetrolu nebo na stavbu dálnice do Ostravy a potom desítky dalších.

Prostředníci získali na ministerstvu obrany poměrně brzy obrovský vliv a vcelku bez přehánění se dá říci, že armáda pak nakupovala ne to, co potřebovala, ale zboží, které jí nabízeli prostředníci. Mimo jakékoli strategické plány a na tlak lobbistů z řad zprostředkovatelských firem byly pronajaty třeba stíhačky Gripen za více než dvacet miliard nebo obrněnce Pandur za čtrnáct miliard korun. To jsou jen ty největší položky, za stamiliony se nakupovaly zbrojní systémy, které armáda neměla ve strategických plánech, a pak se jich levně zbavovala. Výjimkou nebyly ani nákupy zcela nefunkčních zbraní – třeba v roce 2000 pořídila armáda přes Omnipol prošlé rakety z Bulharska za osmdesát milionů korun. Nic z toho by zbrojaři nedokázali, kdyby je nekryli politici, kteří na obchodech evidentně profitovali. Defraudované peníze ze zakázek podle svědectví z kuloárů parlamentu končily často ve stranických pokladnách. Třeba v případě pronájmu gripenů si strany podle důvěryhodných informací rozdělily jako provizi zhruba sedm set milionů korun.

Armáda se po všech těch neprůhledných nákupech dostala ohledně výzbroje do tak absurdní situace, že sice utrácela za pořízení zbraní ročně kolem deseti miliard korun, ale když měla být nějaká česká jednotka nasazena do zahraniční mírové mise, zjistili generálové, že pro ni nemají odpovídající výzbroj, a museli ji narychlo pořídit. Samozřejmě téměř výhradně přes prostředníky. To se týká třeba nákupu lehkých obrněnců v posledních dvou letech.

Novela zákona je prvním krokem ve změně korupčního kurzu. Armáda bude mít samozřejmě problémy sehnat, zaměstnat a zaplatit schopné obchodníky se zbraněmi, ale žádný fatální zádrhel to není. V Severoatlantické alianci existuje speciální akviziční odbor, jehož služby může česká armáda začít okamžitě využívat. Prostředníci ze světa zbrojního byznysu nezmizí, promění se v lobbisty a jejich armádní kontakty a zkušenosti bez pochyb přivítá a využije každý výrobce zbraní. Nejen využije, ale taky zaplatí, což je zásadní změna, protože dodnes tyto lobbisty platil – jako prostředníky – absurdně stát.

Vládní novela by měla projít ve sněmovně i Senátu. Její skutečný dopad však pozná armáda a hlavně veřejnost nejdříve za tři až čtyři roky, kdy budou končit termíny dlouho dopředu nasmlouvaných kontraktů desítek firem v čele Omnipolem. Pak přijde čas na vyhodnocení, zda zrušení prostředníků přineslo konec korupce v obchodech, z nichž měly kromě obchodníků evidentní zisk i politické strany, které se změně zákona tak dlouho bránily.

(Respekt, www.respekt.cz)