Květen 2011

Divný národ

Andrzej Stasiuk

Kniha ještě nevyšla, a přesto se o ní už celé měsíce psalo jako o „nejdůležitější vydavatelské události roku 2011“. Píší o ní noviny. V televizi o ní diskutují novináři a politici. Stačí naťukat do vyhledávače první slovo titulu a objeví se stovky, ne-li tisíce odkazů. Na internetových fórech se to hemží komentáři. Některé jsou plné pobouření, zuřivosti a nenávisti k autorovi. Spílají mu do zrádců, zaprodanců, lhářů, podvodníků, otroků mamonu. Rozzuření blogeři se zaříkávají, že knihu nevezmou do ruky a v žádném případě si ji nekoupí, aby tomu bídákovi a prašivci nedali vydělat. Vzniklo dokonce i společenské hnutí za bojkot vydavatelství, které ji chce vydat. Objevilo se i volání po tom vyřídit si to pěstmi a v soudních procesech. Samozřejmě, ozývají se i jiné názory, které charakterizuje poněkud jiný tón. Klidnější, bez pohrdání a agrese. Ti rozumnější navrhovali počkat, až kniha vyjde, přečíst si ji a až poté ji eventuálně začít pomlouvat. Některé z těchto hlasů tvrdí, že si knížku nekoupí, protože obsahuje dobře známou pravdu, takže je to škoda peněz. Zdá se však, že hlasů volajících po rozumu a zachování míry je méně.

Ptáte se, co je to za knihu? Je to historická kniha. O čem? Samozřejmě, o Polácích a Židech. Napsal ji polský sociolog a historik Jan Tomasz Gross, desítky let žijící ve Spojených státech. Její název zní Zlaté žně (kniha vyšla v Polsku před několika dny, pozn. red.). Píše se v ní o tom, jak si počínali polští sedláci z vesnic nedaleko německých vyhlazovacích táborů na východě Polska: Treblinky, Sobibóru a Bełżce, i když autora obzvláště zajímá Treblinka. ěmci se v těchto relativně primitivních táborech ještě obešli bez krematorií a mrtvoly plynem usmrcených obětí pálili venku, na velkých roštech ze železničních kolejnic. Popel pak zakopávali do mělkých jam. Po jednom až půldruhém roce tábory zlikvidovali, odstranili všechny stopy a na jejich místě zasadili les.

Po válce muži z okolí překopávali ty pozemky a v popelu hledali zlato a vzácné kameny, které ostražitým německým katům možná unikly. Kopali a prosívali písek jako zlatokopové kdesi v Kalifornii. A nacházeli. Vesnice civilizačně pokročily. Místo dřevěných domů se stavěly zděné. Místo slaměných střech plechové. Ale já tady teď nechci psát o polských sedlácích a o židovském popelu, byť je to velké téma. Na mé vlasti je fascinující tato neprotržitelná polsko-židovská spleť: spleť protichůdných pocitů, soucitu, obdivu, výčitek, strachu, fascinace a nenávisti. Myslím, že se žádným jiným národem nás nespojují tak silná pouta. Ani Němci a Rusové nevyvolávají tak hluboké a tak hluboce ukryté emoce. Je v tom kus fatalismu. V Polsku už dávno nejsou Židé, ale jakýmsi záhadným způsobem jsou nám souzeni. Jsou součástí nás samotných, součástí naší duše, naší identity, našeho podvědomí. Žili jsme spolu stovky let, od časů, kdy je pogromy a upalování na hranicích vyhnaly z celé Evropy. V Polsku našli útulek, ale později také záhubu a hrob. V německém plánu bylo cosi ďábelského. Tím, že si za místo holocaustu vybrali Polsko, zbavili se popela a současně se zbavili i viny a očistili se. Žili jsme se Židy po staletí a teď žijeme s jejich popelem, s jejich duchy, a takhle to zůstane až do konce světa. Není vyloučeno, že se s tím nedokážeme smířit. Pokud se moje vlast v očích světa s něčím pojí, je to především Osvětim. Nedokázali jsme oplakat jejich smrt. Divný je ten můj národ: 1. listopadu na svátek Všech svatých se statisíce vydají na hroby svých blízkých a zapalují tam svíčky. Na pole se židovským popelem nechodí téměř nikdo.

Nedokážeme žít s vlastní pamětí. Máme pocit, že ji nedokážeme unést. Obyčejná knížka o tom, že nejsme tak nevinní, jak bychom chtěli, probouzí démony. Probouzí strach a hysterii. Jako kdyby ti mrtví neustále vstávali z hrobů a vstupovali nám do života. A to se zcela jistě nezmění, pokud je doopravdy neopláčeme a nepochováme tak, jako pochováváme ty své.

Andrzej Stasiuk je polský básník, spisovatel a publicista. Získal řadu ocenění, několikrát byl nominován na polskou literární cenu NIKE. V češtině mu vyšly Haličské povídky (1995, česky 2001), Jak jsem se stal spisovatelem, Pokus o literární biografii (1988, česky 2004), Dukla (1997, česky 2006) a Cestou do Babadagu (2004, česky 2009). Je rovněž autorem četných novinových fejetonů.

(Respekt, www.respekt.cz)