Květen 2011

Naše české Bavorsko

Adam Šůra

Češi osidlují Německo těsně za bývalou hranicí.

Manželé Mosingerovi měli sen jako kterýkoli jiný mladý pár: pořídit si pěkný dům se zahradou a usadit se. Zdánlivě jim všechno hrálo do karet. V obci Železná Ruda na hranicích s Bavorskem měli po rodičích rozestavěný rodinný domek. Zaměstnaní přitom oba byli na německé straně v blízké obci Bayerisch Eisenstein (před válkou obě obce tvořily jeden celek) a dostávali slušné platy v eurech. Zdálo se tedy, že dokončit stavbu nebude problém. Jenomže pak zjistili, že už jenom dovoz stavebního materiálu do Železné Rudy schované v bývalém hraničním pásmu vyšponuje ceny do závratných výšek. Sen o vlastním bydlení se už začal rychle rozplývat, když mladí manželé dostali nápad koupit jednoduše dům za hranicí v blízkém Eisensteinu. O přesných částkách nechtějí kvůli strachu ze závisti svých sousedů mluvit, ale výhodnost koupě byla podle nich jednoznačná. „Za částku, za kterou bychom si v Železné Rudě nepořídili ani pozemek, tady máme zrekonstruovaný dům s velkou zahradou,“ říká Jan Mosinger. Podobně jako on objevuje kouzlo výhod života v Německu čím dál víc Čechů.

Až donedávna to bylo přesně naopak. Movitější Němci si pořizovali bydlení a víkendové chalupy okouzleni nízkými cenami na české straně hranic. Právě tento zájem stejně jako realitní boom v celém Česku však vyhnal ceny nahoru a poměry se obrátily. Realitní kanceláře v současnosti hlásí, že v hraniční oblasti obou zemí činí rozdíl cen nemovitostí okolo čtyřiceti procent. Zatímco v Eisensteinu se za jeden metr čtvereční bytu platí přibližně třináct tisíc korun, v české Železné Rudě je to dvacet tisíc. Může za to také fakt, že mladí Němci odcházejí z pohraničí do velkých měst a o trvalé bydlení v chladných šumavských kopcích nemají zájem. Místo nich pak přicházejí Češi, které naopak láká vyšší kvalita života, již i v drsném kraji německý stát nabízí. Podle matriky dnes vlastní nemovitosti v devítisethlavém Eisensteinu padesát občanů Česka. A podle všeho budou přibývat.

„Koupili jsme si tady dům před třemi lety jako jedni z prvních a vůbec nelitujeme,“ říká manželka Jana Mosingera Kateřina a dodává, že tady chtějí „zůstat až do důchodu“. V Eisensteinu už dlouho pracovala jako prodavačka v místní cukrárně. Kromě toho, že díky tomu dobře poznala všechny starousedlíky, začala také přicházet na chuť výhodám života v Německu. Často jde o zdánlivé drobnosti, jako že německé supermarkety poskytují zákazníkům větší výběr i kvalitu potravin. Kromě toho na německé straně všichni světí neděli jako den, kdy se opravdu nepracuje, takže člověka třeba neruší hluk sekaček na trávu. Ale i podnikání tu jde snadněji. Manželé Mosingerovi se rozhodli, že ve svém novém domě budou provozovat penzion. Musí za to sice odvádět státu i obci vyšší poplatky, než kdyby si otevřeli penzion v Česku, obratem však dostanou výhody, které zase v Česku chybí. Jejich zákazníci dostanou stejně jako zákazníci všech ostatních penzionů v obci speciální kartu, která umožňuje přepravu zdarma vlaky a autobusy po celém regionu, stejně jako třeba slevy na různé atrakce v blízkém národním parku. „Na tohle lákáme své klienty, které máme ze sedmdesáti procent z Čech,“ vysvětluje Jana Mosingerová. Provoz karty se financuje právě z vybraných poplatků.

Starousedlíci vítají nové obyvatele z Čech jako posilu obce. Místní řemeslníci si třeba pochvalují, že přibylo víc zakázek na různé opravy a rekonstrukce. Podivují se pouze nad tím, že Češi nejsou zvyklí smlouvat o cenách a platí bez řečí to, o co si řemeslník řekne. Mezi oběma národy oddělenými po desítky let železnou oponou sice pořád panuje lehká nedůvěra, ale společnému soužití to nebrání. „Tady úplně každý chodí v neděli do kostela,“ říká Jan Mosinger. „My ne, což vzbuzuje údiv.“ Novousedlíci se starousedlíky se také vyhýbají rozhovorům o společných dějinách, zvlášť o druhé světové válce. Když přijde řeč třeba na poválečné vyhnání Němců z Čech, začne být atmosféra značně napjatá. Jinak je ale už samozřejmostí, že Češi a Němci v Eisensteinu společně slaví svátky nebo sousedsky klábosí v časech volna na svých zahradách. „Žije se nám tady dobře, Češi jsou dobří sousedé,“ hodnotí postarší německá dáma, která právě vyráží ze svého domu na nákup.

Richardu Windsorovi je teprve dvacet let, ale o své budoucí kariéře už má docela jasné představy. V Německu studuje cestovní ruch, jako praktikant teď pracuje v Eisensteinu v místním informačním středisku a turistickému byznysu v regionu se chce věnovat celý svůj život. Má výhodu, že plynule přechází z němčiny do češtiny a důvěrně zná poměry na obou stranách bývalé hranice. „Budoucnost je v tom, že přestaneme rozlišovat, co je české a co německé,“ tvrdí. „A pochopit, že Češi a Němci jsou obyvatelé jednoho společného kraje.“ Spolu s rodiči se Richard Windsor na německou stranu Šumavy přestěhoval před třemi lety. Jeho rodinu sem podobně jako ostatní Čechy přilákaly nízké ceny domů a pozemků. Jako zdatný němčinář si lehce zvykl i na bavorský dialekt, v Bavorsku pak odmaturoval a dnes tu bydlí, studuje i pracuje. Na rozdíl od starší generace měl navíc výhodu v tom, že nebyl zatížený minulostí a předsudky. „Tady je jeden výsledek,“ říká hrdě a ukazuje na obrazovce svého počítače chystané číslo časopisu pro turisty, poprvé napsaného v obou jazycích. O tomto projektu se na obou stranách bývalé hranice mluví už osm let, ale krachoval kvůli vzájemným obviněním Čechů i Němců z neserióznosti a neschopnosti dodržovat termíny. Změna nastala až po Richardově nástupu do informačního střediska. Nejprve vyslechl obě strany a rychle dospěl k závěru, že celý spor je nesmyslný, pak se rozhodl projekt dokončit. A nezůstalo jenom u toho. Díky lidem jako Richard Windsor dnes lokální politici na obou stranách bývalé hranice zřídili společnou komisi, která má za úkol propojovat věci, jež byly dříve oddělené. Jde například o propojování turistických stezek nebo pořádání různých slavností, které si Češi a Němci až dosud organizovali zvlášť. Úplnému propojení kraje ještě brání dost věcí, například odlišné nároky úřadů nebo u starší generace i jazyková bariéra. „Čeká nás ještě spousta práce,“ říká odhodlaně Richard Windsor.

(Respekt, www.respekt.cz)