Květen 2011

Afghánistán nadále nevyřešitelný

Otto Ulč

Tomuto tématu jsem se téměř před rokem věnoval s názvem o jeho „prozatím“ nevyřešitelnosti. Úkol od té doby jakoby získával patinu své permanence. Pohřebiště předpokladů, iluzí už z dřívějších století, potvrzeno zkušenostmi od britské po sovětskou - a nyní tedy americkou, v režii Baraka Husseina Obamy. Teď aby se potýkal s nepřítelem v dost středověkém prostředí s rovněž středověkou mentalitou. Obama není tím prvním nájemníkem Bílého domu, který svádí nynější potíže na svého předchůdce. V tomto případě aby se vrátil od republikána George W. Bushe ještě dál zpět k svému stranickému příslušníkovi demokratu Billovi Jeffersonu Clintonovi.

V roce 1994, tedy v začátcích jeho prezidentování, se totiž zrodil Taliban, což v nějaké řeči – snad paštu - jsou studenti. Skupina seminaristů v reakci proti hanebnému počínání místních despotů úspěšně povstala, zmocnila se provincie Kandahár, poté i hlavního města Kábulu a v roce 1998 již ovládla devadesát procent celého Afghánistánu. Načež tito studenti s vervou se pustili do bizarního ultrapuritánského počínání - se zákazem vzdělávání ženského pokolení, jejich školy vyhazovat do povětří, pryč s nimi, zákaz hudby, všemožných radovánek a provinilce trestat bičováním či veřejnými popravami na sportovních stadionech. Jak v takovém polonegramotném kmenovém společenství, v němž se hlasuje kolektivně s ženskou populací od hlavy k patě důkladně zabalenou započít a úspěšně zvládnout onen zapeklitý úkol tzv. nation building – vytváření dosud neznámé, neexistující identity národa? Afghánistán je přece slepenec, nefunkční amalgam, v němž loajalita končí na úrovni kmenové loajality. V tamějším světě legitimita centrální vlády nikdy neexistovala. Taliban svým puritánským extremismem si ovšem příliš popularity nezískává (pouhých prý 6 procent si přeje návrat takové vlády). Obyvatelstvo se krutostí jeho postihu oprávněně obává, aniž by ale pociťovalo příliš sympatií vůči orgánům státu, jeho absolutní korupci, s činiteli proslulými svou neschopností zaručit aspoň minimální podmínky bezpečnosti k možnostem přežití.

Amerika utrácí miliardy peněz, ztrácí životy svých mladých lidí, buduje školy, snaží se vytvářet podmínky pro solidní, poctivě si počínající stát. Bezcenná je snaha vládcům v Kábulu kázat o zhoubě korupce - přece nejsou nedoslýchaví. Rovněž nedává smysl být nadále ovlivňován jejich nekonečnými obhajobami a výmluvami Z americké štědrosti tyjící vládnoucí kruhy prezidenta Hamida Karzaiho v Kábulu (s oprávněnou pověstí tvora hamižného se zálibou v nejvýnosnějším druhu afghánského exportu, jímž je opium), si ovšem nepřejí, aby Američané ze země odešli a přestali investovat do počínání - druhu snahy blížící se označení Mission Impossible. Strategie NATO má zhruba několik cílů: Vypudit nepřítele (Taliban a al-Kájdu) z oblasti zejména Kandaháru, postupně omezit počínání NATO jednotek zejména pro roli poradců – s dosažením poměru jednoho cizince na deset afghánských vojáků. Získávat loajalitu civilního obyvatelstva vytvářením veřejné správy nikoliv z profanovaného centra, ale v lokalitách (korupcí však neméně zasažených). Vyslat reconstruction teams do všech 25 provincií. Omezit pravomoce prezidenta, zmenšit ho do role symbolické hlavy státu bez možnosti kontrolovat jmenování provinčních papalášů jakož i přísun a dispozici fondů. Úkol obtížný, nesnadný, ale přece jen občas dosažitelný, jak dokazuje příklad Jižní Koreje a Filipín . Američané si již naštěstí uvědomují, že není jejich povinností Afghánce přesvědčovat o blahodárnosti pluralistické demokracie, tak jak se jí podařilo vytvořit v západní civilizaci. Natož se pokoušet o její transplantaci v tamějším pramálo úrodném terénu.

Před rokem probíhala americká vojenská ofenziva s notným bojováním v městě Marja, provincie Helmand. Věrohodný britský zdroj The Economist podává podrobnou zprávu (26. 2. 2011) o nynější situaci: vloni příslušníky americké námořní pěchoty (oni tzv. Marines) vítala střelba a nastražené bomby, nyní je vítají vděční domorodci k potvrzení cynické reality, že Afghánci sice nejsou na prodej, ale jsou k pronajmutí. Každých deset dní Američané rozdávají půl milionu dolarů tamějšímu chudému lidu, jako součást loňského roku zahájené tzv. Operation Moshtarak. Provinční hlavní město Lashkar Gah je prý teď bezpečnější než Detroit. V této oblasti Marja, dvakrát tak velké jako ostrov Manhattan, bezpečnost mají na starost dva prapory amerických Marines (2000 mužů a též žen), spolu se 700 afghánskými vojáky a 300 policisty. Buduje se tam obranný systém tzv. ISCI (Interim Security for Critical Infrastructure), týmy placené v hotovosti, plno bankovek rozdávaných, s cílem dosáhnout poměru jednoho takového bojovníka na 22 civilistů, prý ten nejsprávnější poměr dle učebnic zabývajících se doktrínou counterinsurgency. V nedalekém sousedním pákistánském městě Quetta, místní mulláhové vyhlásili džihád proti koupitelným Afgháncům. Během jednoho měsíce, dva sebevražedné útoky s tucty obětí tak uskutečněné. Vzdor pokračujícímu přílivu amerických peněz, situace v Marji se nepodobá stavbě ze železobetonu. Spíš je to house of cards - co se rozpadne v okamžiku, kdy Američané odtáhnou – takto se vyjádřil Ryan Geist, jeden z britských stabilisation advisers.

V únoru 2011, šestnáct výpomocných organizací, jako například Oxfam s velmi solidní pověstí, vydaly souhrnnou zprávu (High Stakes Report) o výsledcích svého počínání od roku 2001, s výdaji v celkové obrovské výši 1,9 miliardy dolarů. To vše k prospěchu úsilí vzdělávat afghánské dívky, ženy – polovinu národa, Talibanem k analfabetismu odsouzeného. V roce 2001 pouhých 5000 dívek mělo možnost přístupu k jakémukoliv školnímu vzdělání. V současné době jich už ale je 2,4 milionu - obrovský, 480násobný vzrůst. Po tak výtečné zprávě ta méně příznivá. Dochází totiž k úpadku původně zdárného úsilí s nejednou příčinou. Nepraktické, příliš drahé projekty tzv. Provincial Reconstruction Teams (PRT). Neschopné plánování, počínání příliš centralizované byrokracie na ministerské úrovni. Spousta korupce, samozřejmě, nedostatek (rozkradených) investic do infrastruktury. Za poslední dva roky došlo k údajnému zbudování 2281 škol, z nichž ale téměř jedna polovina (47 %) jsou potěmkinovské projekty bez vlastních budov. Nejvíc zkázonosnou příčinou je nedostatek bezpečnosti. Tyto školy a jeho žactvo jsou cílem nesmiřitelných talibanských fanatiků, jimž se již podařilo –například v provincii Zábul - zlikvidovat většinu (61 %) všech škol. Učitelé rezignují v oprávněném strachu o svůj život, a rodiče nechtějí riskovat život svých dětí, navštěvujících tak nebezpečné prostředí.

„Stokrát nic umořilo osla“, princip dialektiky o přerůstání kvantity v novou kvalitu. Pokusy modernizovat, ke smysluplnému počínání přimět zdevastovanou končinu, potácející se někde ve třináctém století, ztrácí na půvabu, podpoře veřejnosti ve státech až zoufale zadlužených, USA ten nejkřiklavější příklad. Jestliže titul loňského textu, týkajícího se afghánského bolehlavu, s předpokladem „prozatím“, jsem letos nahradil realističtějším „nadále“, příště ani to zřejmě nepostačí a k neřešitelnosti přidám kapitulující „navždy.“