Květen 2011

O neochotě se poučit

Otto Ulč

Již jsem se přestal divit, ale nadále bývám alergický na vytrvalost až zarputilost, s níž Američané – a nejen oni – přisuzují svým posbíraným zkušenostem a hodnotám univerzální platnost, s předpokladem, že taková je vlastně všude, proč by neměla být. Vzpomínám na příjezd kukuřičného Nikity Sergějeviče Chruščova do New Yorku na zasedání Valného shromáždění OSN, kde se vyznamenal bušením své zuté boty, aby tak protestoval proti slovům a přítomnosti řečníka.. Před tím a také poté se novináři Chruščova na tiskové konferenci dotazovali na jeho názor na probíhající baseballové utkání s velikášským označením World Series, ač se naprostá většina světa o takové strefování do balonku s následným pobíháním vůbec nezajímá. Když jsem se v té době snažil informovat o tehdejší československé totalitě a zmínil se o justiční vraždě Milady Horákové, nejednou jsem dostal dotaz, proč si teda nevzala lepšího advokáta.

S druhem takového uvažování jsem se setkával i v akademickém prostředí, mezi údajnými vzdělanci. Měl jsem třeba posoudit rozsáhlou práci graduanta, jenž se soustředil na studium, bedlivou analýzu profilu a počinů oněch tzv. puppet parties – pseudopartají, jež vládnoucí komunisté světu předkládali jako důkaz své demokratičnosti. Ornamentální kašpárkové, alkoholici typu pátera Plojhara, oportunisté s všelijakou motivací jako docent Šlechta, strany s nepatrným počtem členů, komunisty určený numerus clausus, pár trapných kývalů, mezi nimiž posléze, za podstatně změněných politických podmínek, Jiří Paroubek zazářil. Tedy jsem se seznamoval s výsledky vědeckého bádání – procenta, grafy, formulování a hodnocení tendencí, statistické odhady, s odpověďmi na otázky typu: „Jaké stanovisko zastávala a prosazovala Lidová strana v otázkách znárodnění výrobních prostředků, kolektivizace půdy, legitimity opozice, v postoji k maďarskému povstání v roce 1956?“ Autora mé vyhodnocení jeho badatelského úsilí ovšem nepotěšilo.

Kolega v mém oddělení, inteligentní, s prokázanými schopnostmi ve svém oboru, jímž byl legislativní proces, se pustil do aplikace svých zkušeností, znalostí v terénu mu úplně neznámém – v Rumunsku za Ceau?escovy éry. Jakže se tam dělají zákony, s jakými problémy zejména zápolí, jak efektivní je role lobbistů, co spory mezi parlamentními výbory. Řešení konfliktů, dosahování kompromisů – a zase plno statistik, cifer, hodnocení, prognóz. Pramálo zmínky o jakési vedoucí, tuze dominující roli strany komunistické. Solidní, kompetentní práce, ovšem naprosto bezcenná.

Dlouhým tímto úvodem se konečně dostávám k našim tendencím měřit končiny, i ty nám hodně vzdálené, metrem našich vlastních zkušeností. První část textu Něco víc než pouzí zámořští Chamberlainové jsem zakončil větou „Naše multikulturní racionalizace, ústupky, kapitulace, konejšení, dodávání dalších důkazů dobré vůle vyhovět, se přizpůsobit, ovšem dodávají kuráž, sebejistotu radikálům, fanatikům o správnosti jejich kauzy, nevyhnutelnosti úspěchu, ultimálního triumfu.“ Druhá strana nepokládá ústupek za vyjádření dobré vůle, nýbrž za důkaz slabosti, jež je pak popudem zvýšení požadavků. Což si Izrael už několikrát zažil. Gaza poslouží příkladem. Jediným pro Araby – a nejen již pro ně – přijatelným řešením je národní sebevražda Izraele. USA v roce 1991 doslova zachránily Kuvajt před zničením, aniž se někdy dočkaly vděku. V úsilí Washingtonu o pomoc při pokusu dosáhnout jakýsi izraelsko-palestinský mír při jednání v Oslu nejen Kuvajt se odmítl angažovat.

Ano, zcela jiná mentalita, uvažování, hodnoty. Jako pozorovatel z povzdálí oceňuji zkušenost svědkyně Brigitte Gabriel, její projev ve Washingtonu a též na univerzitě Duke v Severní Karolině. Tato bývalá televizní hlasatelka (World News for Middle East) a zakladatelka iniciativy AmericanCongressforTruth.com se pokouší komunikovat se západním světem, stále si hovícím v ignorantství a přednosti nevidět hrůzy, jichž se muslimští extrémisté dopouštějí ve jménu Alláha. Dotyčná pochází z Libanonu. Když jí bylo deset roků, v rodném Bejrútu zuřila válka, jako dítě z křesťanské rodiny se seznamovala s hrůzným dopadem označení INFIDEL. Napřed pohřbena v sutinách, poté sedm roků přežívala ve tmě sklepa v úkrytu před bombardováním. „Když mi bylo třináct, uléhala jsem ke spánku ve svých smutečních šatech, v očekávání, že budu zavražděna. Když mi bylo dvacet roků, už jsem pak pohřbila většinu svých přátel – muslimy zabitých.“ Její slova. Pokračuje zmínkou, že ona jako oběť islámského teroru užasla, ochromena byla otázkou Američanů, kteří se po 11. září 2001 ptali „Proč nás nenávidí?“, čím že urazili svět muslimů.

Kdyby doopravdy byli věnovali pozornost Blízkému východu, s odpovědí by přece neměli žádné potíže: inu proto, že jsou infidels. Jsou nevěřící. Tudíž je se vším svým dopadem postihla kletba la, ilaha illa Allah, muhammad rasoulu Allah – „Není jiný bůh než Allah a Mohamed je Allahovým poslem.“ Taková slova doprovází vraždění židovských dětí v Izraeli, křesťanů v Libanonu, koptů v Egyptě, hindů v Indii. Nyní ti nevěřící platí cenu za svou lhostejnost a krátkozrakost. "Tolerovat zlo je zločin. Konejšením vrahů si nelze od nich koupit bezpečnost. To pouze vede k pohrdání v jejich očích. A apatie je zbraň, jíž Západ páchá svou sebevraždu. Politická korektnost je poutem, jímž ho islamisté vedou k zániku. K němu dojde, jestliže Amerika a veškerý Západ se nevzpamatují a neidentifikují svého pravého nepřítele, jímž je islám.“ Leckterý outsider – a nejspíš jejich většina – zareagují nedůvěřivě na tvrzení s tak apokalyptickou intenzitou. Víc pozornosti aby tedy věnovali otázce autorky, kde že jsou ti údajně tolik početní umírnění, snášenliví muslimové, kteří by protestovali proti násilí a potírali nebezpečné fanatiky ve svých řadách? Já jsem je dosud nepostřehl.

Skutečnému stavu současného světa jsou bližší iracionální výbuchy násilí v reakci na pár karikatur Mohameda v Dánsku, volání po smrti opovážlivců, kteří si troufli cosi málo uctivého vyslovit o islámu. „Zde bojujeme s mocnou ideologií, schopnou změnit základní lidské instinkty,“ zdůrazňuje autorka a jako příklad uvádí nedávno zvolenou funkcionářku Hamasu, jásající nad skutečností, že její tři synové se sebevražedně explozivně obětovali k větší slávě Alláha, a zbylé své syny rovněž s radostí takto pošle do ráje. Ani nacisté, ani komunisté přece neoslavovali smrt, neposílali na ni vlastní děti, nepropadali tak morbidnímu fanatismu. Spojené státy americké jsou ovšem primárním cílem radikálních islamistů. Každý pátek se v mešitách zejména Blízkého východu ozývají modlitby, monotónní chorály, volající po zatracení Ameriky, její smrti, totální destrukci. Prozatím reakcí západních tvorů zpravidla bývá apatie, v doprovodu sebedestruktivní tolerance, ohleduplnosti, lenivé pitomosti. Čímž se ovšem koleduje o krušné zkušenosti v nedalekém budoucnu.

Takové tedy varování libanonské svědkyně. Jak se asi cítí v prostředí posluchačů - ti aby jí připadali spíš slepí a hluší, tolik vzdálení její tragické zkušenosti. V mysli se mi pak mihne vzpomínka na někdejší dotazy, proč že si ta Horáková nevybrala šikovnějšího advokáta.