Květen 2011

Různosti chudoby a strádání

Otto Ulč

Před týdnem jsem se z Kanady vracel domů do Ameriky (hraniční přechod – dvě hodiny trvající popojíždění přes most, vřele doporučuji svým nepřátelům), v Torontu se stavěl u Škvoreckých, něco jim přivezl a pár zajímavostí si odvezl. Mezi nimi DVD s dokumentárním filmem Kupředu levá, kupředu pravá Lindy Jablonské. Poskytl příležitost kochal se záběry několika mladých komunistů a ovšem daleko většího počtu archaických komunistů, jejich nostalgického vzpomínání na náramnou minulost, neutuchající naděje na její zopakování. Staří i mladí zatracovatelé současného stavu věcí, sociálních nejistot, nespravedlnosti, nezaměstnanosti, bezuzdného vykořisťování, hladu, bídy.

Ponoukl jsem se podívat na podrobnosti o zdejší situaci, prezentované černošským ekonomem Walter E. Williamsem, profesorem na George Mason Universiy ve státě Virginia. Citoval data z různých zdrojů. Směrnice příslušného federálního ministerstva (U.S. Department of Health and Human Services) z roku 2009, čtyřčlennou rodinu s ročním příjmem pod 22 000 dolarů klasifikují jako chudobnou. Toto byl případ 40 milionů neboli 15 procent všech Američanů. Robert Rector, výzkumník u Heritage Foundation, poskytl další data, shromážděná z různých vládních zdrojů. Poskytnuta tato zjištění: 43 procent ekonomicky nejméně úspěšných domácností bydlí ve vlastních domech. Census Bureau za průměrné považuje obydlí s třemi ložnicemi, jednou a půl koupelnou, garáží, verandou a vnějším prostorem k rekreaci (tzv. patio). 80 procent chudobných domácností má klimatizaci – v porovnání s rokem 1970, kdy pouze 36 procent všeho obyvatelstva, bez ohledu na své materiální postavení, bylo takto vybaveno. Pouze 6 procent těch chudých domácností se tísní v nedostatečném prostoru. Dvě třetiny obydlí mají k dispozici aspoň dvě místnosti na osobu. „Typický chudý Američan má k dispozici víc prostoru než kdokoliv žijící v Paříži, Londýně, Vídni, Aténách a dalších městech v Evropě,“ tvrdí Williams a nemyslím, že by mnoho Čechů s ním nesouhlasilo. Téměř tři čtvrtiny chudých amerických domácností vlastní automobil a téměř jedna třetina (31 %) vlastní dva nebo více vozů. Téměř všechny (97 %) mají barevnou televizi a většina má dva či více televizorů. Převážná většina (78 %) vlastní VCR nebo DVD přehrávač, 62 procent má kabelovou nebo satelitní televizi. Microwave ovens má 89 procent chudých domácností, a víc než třetina má k dispozici automatickou myčku na nádobí.

Úřady hodnotí chudobu pouze podle příjmu rodiny. Vše ostatní odpadá: extra finanční požitky, návratné platby (earned-income tax credit), bezplatná lékařská péče (Medicaid), podpora s bydlením (housing allowances), poukázky k nákupu poživatin (food stamps) a další jak federální, tak místní podpůrné programy.

Známý odborník Nicholas Eberstadt (American Enteprise Institute) ve své studii s názvem Poor Statistics uvádí: „V roce 2006 průzkum (Bureau of Labor Statistics Consumer Expenditure Survey) zjistil, že ona nejchudší jedna pětina amerických domácností utratila dvakrát víc, než byl jejich veškerý údajný příjem.“ Ostatní fondy pocházely z práce načerno, ilegálních aktivit a nepřiznané finanční asistence z všemožných zdrojů. Jinými slovy: směrodatnější mírou životního standardu je spíš množství spotřeby než výše příjmu. Mezi příjmem a spotřebou právě u této údajné chudiny je zjistitelná pořádná propast.

Profesor Wlliams se pak zabývá hodnocením druhu chudoby. Ta absolutní, měřena množstvím stravy a služeb k dispozici a přežití, již neexistuje, vymýcena byla. Ovšem ona chudoba relativní, definovaná nejnižší pětinou příjmu v národě, nadále setrvává a vždy bude existovat, jakkoli by se veškeré příjmy báječně zmnožily. Materiální strádání zmizelo, ale jak Williams neradostně zdůrazňuje, nahradila je chudoba ducha, hodnot, vztah k zdravému životu, ochotě k práci, samostatnosti, ochotě sám se o sebe odpovědně postarat. A nedostatek takových hodnot má pramálo naděje konkurovat s přemírou alkoholu, drogové závislosti, násilí, zločinnosti, s nezřídkým pak pobytem v kriminálech, množstvím dětí narozených mimo manželství (mezi černochy už naprostá většina, snad již přesahující 75 procent), vyrůstat bez otcovské autority, s nedokončenou povinnou školní docházkou, hanebnou pracovní etikou.

Cesta do pekel přece bývá dlážděna těmi nejlepšími úmysly. Velkorysý program Great Society prezidenta L. B. Johnsona v druhé polovině šedesátých let vedl k de facto rozpadu černošské rodiny: proč se starat o rodinu, když se o ni postará stát, ten se s nastávajícími matičkami ožení. Williamsovými slovy: „Chudoba ducha je přímým důsledkem našich perverse incentives (zvrácených pobídek) ve snaze se vypořádat s chudobou materiální.“ Obtížně potlačitelné je pak pomyšlení na paralelní české potíže s etnikem s nyní povinným přejmenováním, že to jsou Romové. Tento druh materiální chudoby, tolik mravně rozhořčivší příznivce politické strany, jež třešněmi nahradila srpy a kladiva, zůstává značným magnetem pro zájemce živořící za jižní americkou hranicí. Proto miliony jich se ji snaží ilegálně zdolávat. Po občasném nahlédnutí do tamějších bídných chýší jsem se jejich snaze nemohl divit.

I v leckterých, daleko líp si počínajících končinách na evropském kontinentě, by se dal postřehnout takový zájem.