Květen 2011

Vichřice v Arábii, oprávněné starosti v Izraeli

Otto Ulč

“To se nám to v mohamedánském regionu pořádně rozkymácelo,“ vyslechl jsem u sousedního stolu v útulném klubu, kde se dali potkat zajímaví, světa dost znalí tvorové. A právě se tam sešli dva čerství navrátilci z Izraele, každý z nich s dost odlišnými dojmy. Přispěchal jsem si přisednout, nějaké novoty, plusy i minusy se dozvědět.

My jsme měli Jana Palacha a teď nedávno v Tunisku se upálil mladík v zoufalém protestu proti hanebným možnostem aspoň trošku slušně existovat ve vlastní, koloniálních okovů se zbavivší vlasti. V roce 2002 OSN vydala podrobnou, objektivní studii, jíž se z pochopitelných důvodů dostalo pramálo publicity. Zabývala se totiž socioekonomickým výkonem všemožných regionů ve světě a ten arabský - například podle kritérií gramotnosti, postavení žen a všeobecného využití potenciálu - dopadl prabídně, hůř, než na žebrotu odkázané africké státy či pseudostáty . Se závěrečnou diagnózou, že muslimská oblast – 22 členských států Arabské ligy, od Mauretánie po výspy v Perském zálivu, s více než 300 miliony obyvatel - je v podstatě tzv. disfunctional. A je to vidět vlevo vpravo. Se vším tím bohatstvím, paláci ze zlata, vzdálenost mezi životem bohatých a chudých je astronomická, obohacování lidstva užitečnými znalostmi je minimální. V demokraciích se musíme potýkat s nepříjemností přiznání, že za ty které potíže si můžeme sami. Těžko lze všechnu odpovědnost svádět na vlastní vládu, kterou si lid svobodně zvolil. Arabové to mají jednoduché: vždy všechno zavinil někdo jiný – zejména ovšem Amerika a Izrael.

Ekonomika Izraele – 100 miliard dolarů – je větší než všech jeho sousedů dohromady. Na prostoru miniaturního rozsahu bez přírodních zdrojů se podařilo vytvořit životní úroveň převyšující okolní, mnohde ropou bohatě obdařené končiny. A rovněž to je jediná fungující demokracie na Blízkém východě. Židé, jejichž počet dosahuje pouhých dvou desetin jednoho procenta světové populace, v tomto 21. století prozatím získali 32 procent čili téměř jednu třetinu všech Nobelových cen. Jejich výkony ve vědách, umění, ekonomii, dosaženém životním standardu jsou přece fenomenální. Nejvyšší per capita podíl ve vědeckém výzkumu, třicetkrát víc tzv. venture capital tam pluje než do celé Evropy. Jsou druzí v oblasti průzkumu vesmíru a zcela první v počtu patentů nového lékařského vybavení. (Tak provokativně znamenité výsledky neunikají pozornosti mravně rozhořčené Organizaci spojených národů, produkující protiizraelské rezoluce. Za období 1955 – 1992 jsem jich napočítal 65 - šedesát pět – načež další úsilí jsem vzdal.)

Když se rozhlédneme po převážně muslimském světě, od Maroka po Pákistán, tam Izrael nikdy nebyl centrálním jablkem sváru. Ke konfliktům s horami mrtvol docházelo a stále dochází z jiných důvodů. Z arabských států, co se kdy pustily do války proti Izraeli, prohrály je všechny. Teprve po porážce v roce 1967 o sobě začaly tvrdit, že jsou Palestiňané, ač Palestina jako státní útvar předtím nikdy neexistovala. Rovněž se začaly domáhat Jeruzaléma jako svého hlavního historického města, ač v Koránu o něm není ani jedno slovo, na rozdíl od Bible, zmínivší se víc než 700krát.

Freedom House, nezávislá organizace se sídlem v New Yorku, už před 40 lety s použitím řady ukazatelů ( politické strany, nezávislost odborů, zasahování státu do ekonomiky, nezávislost soudů atd.) začala publikovat každoroční vyhodnocování států, jejich počínání v oblasti svobod a lidských práv – zda svobodné, částečně svobodné či nesvobodné. Zásluhou událostí roku 1989 , onoho annus mirabilis, převládla euforie, přesvědčení o dosaženém ultimálním vítězství vzoru liberální demokracie, že politická svoboda spolu se svobodou ekonomickou je to nejlepší dosažitelné řešení. Jenže Freedom House posléze zaznamenal notný úpadek tohoto údajného ideálu. Vzrostl počet semiautoritativních útvarů, s představiteli se zřetelnou podporou většiny obyvatelstva přesvědčeného, že svobodný politický proces není tím magickým klíčem, s nímž otevřít brány kýženého ráje hojnosti. Na rostoucí váze a prestiži získává takzvaný východoasijský model politického systému vycházejícího z premisy, že ekonomický rozvoj je primární a jen s jeho blahodárným dopadem lze dojít ke smysluplnému cíli demokratického počínání. A taková cesta nevylučuje eventualitu mocenského monopolu jedné politické strany. Opačné priority s důrazem na svobodných volbách za každou cestu mohou vést a nezřídka vedou ke značně politováníhodným výsledkům. Dostatečně odstrašujícím příkladem poslouží svobodné volby v Gaze v roce 2004, tak, jak si je – vzdor naléhavému varování z Izraele - vynutil Washington, čímž se zasloužil o vítězství mordýřského Hamasu.

Demokracii se nemůže dařit, přece nepokvete na rozstříleném spáleništi. V Indii narozený ekonom Amartya Sen, laureát Nobelovy ceny, zdůrazňuje, že žádná země se svobodným tiskem, kde též dochází ke svobodným volbám, nikdy netrpěla závažným hladomorem. Transparency International, tuze užitečná organizace, dokazuje, že z třiceti států s nejnižší korupcí - s pouze dvěma výjimkami (Hongkong a Singapur) - to jsou demokracie západního typu.

Načež v onom útulném klubu došlo k pořádné hádanici. Zemí Třetího světa se začal zastávat liberál značně levicového temperamentu s odkazem na čerstvou stať z 28. února 2011 v The New York Times, z pera neméně pokrokového publicisty Nicholase D. Kristofa, odsuzujícího ony stereotypy o Arabech, Číňanech a všech Afričanech, s jejich údajnou neschopností demokraticky smysluplně si počínat – že buď dochází k variantě vlády somálského chaosu nebo irácké občanské války nebo iránského pořádného útlaku. U toho citát - povzdych čínského myslitele, že před osvobozující revolucí to byli otroci, načež v nových podmínkách se stali otroky bývalých otroků. Že v Kongu po svržení diktátora v roce 1977 došlo k největšímu masakru od konce druhé světové války, početně víc hororu než za Pol Potovy genocidální krutovlády. „A z Libye se třeba stane druhé Kongo, z Bahrainu se stane satelit bláznivých ajatolláhů v Íránu, už jste četli vědecké vysvětlení, proč je poslední dobou tolik zemětřesení? Už to jeden jejich vědec vykoumal - příčinou jsou ženské, co se nemravně málo oblékají,“ tvrdil pesimisticky laděný debatér a pokračoval s dost realistickou prognózou o brzkém zhotovení atomové bomby a to pak selanka příjemného posedávání v kavárničkách Tel Avivu pozbyde svůj nynější šarm. „A v Egyptě po Mubarakovi do vakua vstoupí a moci se chopí puritánští fanatici Muslimského bratrstva. V té zemi je nenávist vůči Izraeli a všem Židům přece značná. Země, které se zbavily diktatury, skoro nikdy se pak netěší svobodám, které mají v dosahu. Jeden druh tyranů nahradí větší tyranové. Když dojde ke svržení pro-amerického diktátora, toho zpravidla nahradí ještě nepříjemnější antiamerický diktátor. Svoboda, snášenlivost – to přece není v tradici arabského světa. Tam jsou lidé zvyklí na závislost na státě, kterého se současně bojí. Co potom?“

Hamas se pokládá za součást, odnož onoho islámského bratrstva a nikdy se netajil svou nenávistí vůči Mubarakovi, oplácejícímu týmž nedostatkem sympatií. V nynější, prozatím nedostatečně zřetelné situaci, větší váhu než Muslimské bratrství má egyptská, Američany vybavená armáda, příjemce štědré materiální pomoci, rovněž se značnými styky se svými americkými partnery ve zbrani. Na rozdíl od svých předchůdců Nassera a Sadata, Mubarak se netajil ambicí vytvořit vlastní dynastii ve prospěch svého syna Gamala. Voják z povolání, přílišné popularitě v národě se netěšící byrokrat, budovatel početného policejního státu, s intrikami a odměňováním víc za loajalitu než autentické schopnosti. Izrael pouhým pohledem na současnou situaci ve svém sousedství si dělá oprávněné starosti o výdrži, trvanlivosti již 32 roků trvající mírové smlouvy s Egyptem a rovněž i s Jordánskem. Teď po Mubarakovi nelze vyloučit eventualitu otevření egyptské hranice na území Gazy a tím i zbrojního posílení Hamasu. Severním směrem, v Libanonu, prozápadní, demokraticky si počínající premiér byl nahražen šíitským mohamedánem s podporou Hizboláhu, východním pak směrem nepřátelská Sýrie, s podporou Íránu, na východě ohrožené království jordánské.

Oprávněnou starostí Izraele je rostoucí snaha levicových kruhů zejména v západní Evropě delegitimizovat Izrael, jediný demokratický stát v oné autokratické oblasti. Izrael jako stát a společnost je vystavován nepřetržitému, už patnáct roků trvajícímu terorismu sebevražedných útočníků: 1557 lidských životů takto ztraceno, počet zranění přesahuje 17 000. Ve světě počet takových násilných útoků - 78 v roce 1989, vzrostl na 1129 v roce 2009. Antisemitismu se znamenitě daří v médiích, odborech, v univerzitním prostředí, kruzích politických a kulturních elit. Kalifornská univerzita v Irvine již znamenitě proslula svou averzí vůči židovským studentům. Univerzita v Torontu započala s každoroční, týden trvající nenávistnou akcí tzv. Israel Apartheid Week. Oficiálním debatním tématem na slovutné univerzitě v Cambridge byl návrh zatratit Izrael jako rogue state – hanebný stát bez nároku uznání na vlastní existenci. Z rostoucí řady měst jako například z Malmö, třetího největšího ve Švédsku, se již polovina židovského obyvatelstva odstěhovala.

Po tak krušných sděleních jedno pak zcela znamenité: vzdor někdejšímu truchlivému povzdychu Goldy Meirové, bývalé předsedkyně vlády, že Mojžíšovi čtyřicet let trvalo, než přivedl Izraelity na místo v poušti, aniž by tam byla aspoň jedna kapka oleje, teď koncem roku 2010, konsorcium Noble Energy, adresou v texaském Houstonu, oznámilo největší nález zásob zemního plynu: naleziště Leviathan, 84 mil od pobřeží, zásoba 16 trilionů kubických stop, dostačujících k soběstačnosti na zdrojích energie na příštích 100 let. Navíc s potenciálem získání 1,7 miliardy barelů ropy.