Květen 2011

Je potřeba vymýšlet levné věci

Karolína Vránková, Ondřej Nezbeda

S designérem Reném Šulcem (33) o estetickém vkusu Čechů, o smyslu svých návrhů a o tom, jak sám bydlí. Navrhuje nenápadné věci. Třeba berle, pohovku, lampy, židle. Také sám je nenápadný a nerad mluví. V únoru ale přece musel vystoupit před několika sty lidmi. Dostal za svou práci cenu veřejnosti v soutěži Czech Grand Design.

Pro jednoho českého výrobce navrhujete vycházkovou hůl. Co se dá vymyslet na holi?

Rozhodně musí mít dobrou ergonomii, aby se dobře držela. A musí být elegantní, aby se lidé nestyděli ji nosit. Všiml jsem si, že lidé teď hodně začali používat trekkingové hůlky, protože jsou spíš sportovní, nikoli takové stařečkovské. Také jsem přemýšlel o nějakých doplňcích v tom smyslu, jestli třeba ta hůl nemůže mít více funkcí, například brašničku na doklady nebo GPS. Jenže pak je tu otázka, jestli to nebude moc drahé a jestli si to lidé koupí. To všechno je potřeba zvážit.

Předtím jste zase navrhoval berle – jak vás napadlo věnovat se právě designu holí?

Vzniklo to v době, kdy jsem si zlomil nohu. Jednou jsem kácel na zahradě keře, sekera mi sklouzla a zaťala se do holeně. Přerazil jsem si holenní kost, a když jsem si z ní tu sekeru vyndával, ještě jsem si ji rozštípl podélně. Půl roku jsem pajdal o berlích, měl jsem nechodicí sádru, musel jsem se proto do berlí opírat plnou vahou. Jenže jak byla rukojeť moc úzká, mačkalo mě to do rukou, měl jsem puchýře a mozoly. Ty berle měly vůbec spoustu dalších vad a štvaly mě. Takže jsem oslovil výrobce a řešil jejich nový návrh na škole jako semestrální úkol. Výrobce mi tenkrát poskytl spoustu informací, oťukali si mě, a když chtěli své berle inovovat, zavolali mi, jestli bych jim nepomohl.

A jak jste ty berle vylepšil?

Hlavně jsem změnil ergonomii rukojeti, aby se dobře držela. Dlouho jsem přemýšlel nad tím, jaký by měla mít tvar, a nakonec mi vyšlo jako nejlepší, když bude mít průřez sférického trojúhelníku s oblými rohy. To se osvědčilo. Změnil jsem taky trochu úhel rukojeti a opěrky. U takového masového produktu ale narážíte na to, že musí sloužit úplně rozdílným lidem. V populaci je asi pět procent lidí s rukou minimální velikosti a pět procent s maximální velikostí. Mezi tím je velké rozpětí a všem musíte vyhovět. Vymýšlel jsem i další inovace. Například když berli opřete, pořád padá, takže jsem přemýšlel, jak to udělat, abyste berli opřeli a ona stála. Narazil jsem ale na to, že berle je hrazená pojišťovnou – to znamená, že když má stát sto třicet korun, sto třicet pět už může být problém. Navíc by ty berle musely trochu změnit vzhled a výrobce se bál, že by to lidé odmítli, protože jsou konzervativní.

Možná jsou spíš konzervativní výrobci, aspoň to designéři říkají. Máte problém prosadit svoje nápady?

To záleží na každém člověku a firmě. Ale obecně je to spíš těžké. Když přijdete s něčím, co je opravdu jiné, tak ne každý výrobce má odvahu pustit to na trh. Kdyby něco podobného měla konkurence, tak řeknou, udělejte to taky, ale jinak. Ale sami mají malou odvahu riskovat.

Jak je můžete přesvědčit?

Myslím, že se ta cesta musí prošlapat. Když se mi třeba povede věc výrobně zjednodušit nebo najdu jiný materiál a výroba je pak levnější, tak oni vidí, že jim můžu pomoci, a postupně začínají mít k designérovi důvěru. Dělám design pro české výrobce deset let a myslím, že se to vyvíjí, že jsou stále víc a víc odvážní. Vidí, že design dává jejich věcem nějakou přidanou hodnotu, mohu jim pomoci odlišit se od šedi kolem. Někdo to možná těm výrobcům dokáže víc vnutit, umí to okecat, to já bohužel moc neumím. Ale snažím se.

Někteří výrobci však služby designérů nevyužívají, produkt navrhne třeba nějaký zkušenější pracovník z výroby. Jak se pozná rozdíl?

K tomu mám jednu historku. Jednou jsem byl v Brně na veletrhu nábytku a tam stály vedle sebe minimalistické sedací soupravy od designérů a pak takové načechrané, nařasené pohovky z koženky. A přišel tam pán a říká o těch designových: „Takový jednoduchý, proč je to tak drahý? Pochopil bych to támhle u těch,“ a ukázal právě na nějakou takovou nařasenou pohovku, „tam je nějakýho materiálu.“

Jak byste mu to vysvětlil?

Pocit z těch věcí je prostě úplně jiný. Dobře navržená věc má dobrou proporci, kvalitní materiál, dobře vybrané barvy. A taky nějaký nápad, musíte mít pocit, že to má jiskru. U věcí, které nedělal designér, je často chybná proporce, něco je na nich moc velké a něco moc malé. Často jsou – jako ty pohovky – přetvarované, aby měl zákazník pocit, že to je něco.

Poznají lidé u nás dobrou věc?

Lidé byli ovlivnění dobou socialismu, kdy měli svoje sektorové nábytky a nic jiného nebylo. Neexistovala možnost výběru, vkus byl uniformní. Vybrat si dobrou věc, to se člověk musí učit.

V soutěži Czech Grand Design jste dostal cenu veřejnosti. Mají tedy Češi vkus?

Myslím, že se to hodně zlepšuje. Hrají v tom roli média, o designu se píše, takže lidem tak nějak pomalu natlučou do hlavy, co je dobré a jak se to pozná. Na druhou stranu je to i dvojsečné, protože teď se o designu píše tolik, že to vede trochu k inflaci toho slova. Ale je těžké takhle zobecňovat. Byl jsem například v Itálii na Salone del Mobile (největší veletrh nábytkového designu na světě, pozn. red.). Tam máte tři nebo pět hal skvělého designu a dvacet hal středního proudu, kde jsou stejně blbé věci, jako se prodávají v Čechách. Dokonce tam je jedna hala rustikálního nábytku, což se u nás bere jako synonymum hrůzy. Jenže tam to mají taky a lidé si to kupují. Byl jsem se tam podívat jen jednou, už je to dávno. Ale viděl jsem, že oni ty masivní područky na křeslech vyřezávají pomocí počítačem řízené frézy a u nás se to tehdy dělalo ještě ručně. Vím to ze své zkušenosti, protože jsem si vyřezáváním na studiích úspěšně přivydělával.

Za první republiky posouvala vkus vyšší střední třída: právníci nebo lékaři si kupovali moderní nábytek a stavěli moderní vily. Kdo je nositelem dobrého vkusu dnes?

Asi lidé vzdělaní. A musí na to mít peníze, dobrý design je drahý.

Hodně třeba i vzdělaných lidí pozná kvalitu, ale na špičkový italský nebo skandinávský design prostě peníze nikdy mít nebudou. Co mají dělat?

I v IKEA se dá také koupit leccos pěkného. A do obyčejného kultivovaného obýváku se pak dá dát jedna drahá věc. Třeba nějaká dražší pohodlná dobře vymyšlená pohovka nebo křeslo. Není potřeba mít drahé police, protože v nich jsou stejně věci, ale křeslo je důležité, do něj si člověk sedne každý den.

Jak vlastně bydlí designér?

Tuhle otázku nemám rád, protože zatím bydlím tak normálně, nedesignově – IKEA a tak. Řešili jsme se ženou barvy na stěny, v obýváku je zářivě zelená, v ložnici červená, taková zvláštní, položil jsem novou podlahu. Ale jinak ani ne. Snažíme se ušetřit na byt, takže nekupujeme pohovku za sto tisíc.

A máte doma pohovku Chaise longue, kterou jste navrhl a která je nominována mezi sto ikon českého designu?

Ta stojí čtyřicet tisíc, to teď také není na pořadu dne. Ale koupíme si židle, které jsem dělal, jedna je za dva tisíce, a to je, myslím, dostupný design. A pak mám doma několik lamp, které jsem si vyrobil. Většinou jsou to prototypy, které vyvíjím a pak si je v nějaké fázi návrhu nechám. Tím, že je vyrábím sám a mám jen omezené možnosti, jak je vyrobit, se učím o věcech přemýšlet jednoduše.

Proč nemáte designovější bydlení?

To se dřív divili i kamarádi, ty děláš design a bydlíš takhle. Jenže já jsem byl od čtrnácti na intru nebo na koleji, tam byla otřískaná skříň, oprýskaný stůl. Nijak jsem to neřešil. Ani později, měl jsem pronajatý zařízený byt a chodil jsem tam jenom spát. Teprve teď jsem se usadil, na podzim jsem se oženil, takže to řešíme se ženou víc. Dřív jsem si radši než křeslo koupil prut na ryby nebo kolo.

U rybářského prutu si potrpíte na dobrý design?

To jo, prut mám dobrý. Mám rád minimalistický vzhled, aby byl jednobarevný, výraznou grafiku rád nemám. Ale u prutu jde hlavně o funkční vlastnosti, důležitou roli hraje materiál. Ten můj je ze super karbonu, to je lehoučký, extrémně pružný materiál. Úplně něco jiného než laminát, který se používal dřív. Ale zase na sumce se musí karbon s laminátem kombinovat kvůli větší pevnosti.

Jak vás vlastně napadlo, že byste chtěl být designér?

Odmalička jsem kreslil, od druhé třídy jsem chodil do lidové školy umění. Ze začátku jsem říkal, že budu malíř, ale to bylo proto, že jsem nic jiného, co se týká výtvarna, neznal. Měl jsem taky odjakživa vztah k materiálům. Bydleli jsme na vesnici, táta měl doma takovou kutilskou dílnu, pořád jsem tam něco kutil. Když mi bylo asi šest, děda mi dal vlastní kladívko a pilku a měl jsem období stloukání krabiček. Pak jsem přešel na modýlky a hračky. Byl jsem prostě takový hračička, tak jsem pak šel na střední školu studovat design hraček. Možná se to odvíjelo taky od toho, že jsem se zajímal o auta a v souvislosti s auty se o designérech vždycky mluvilo, tam jsou dost důležití. Uvažoval jsem i o sochařství.

A nelitujete někdy, že děláte berle místo soch?

Někdy, když mám tvůrčí krizi, tak si říkám, že jsem to měl udělat. Anebo jsem měl náhradní plán jít na lesnickou školu do Brna. Byl bych hajný, po večerech bych vyřezával podložky pod parůžky, tím bych uspokojil tvůrčího ducha a měl bych svatý pokoj.

U designování nemáte klid? Vypadá to dost klidně, sedíte tady sám ve své kanceláři a něco kreslíte.

Někdy mám pocit, že to je úplně děsný. Třeba když celý týden kreslím a vymýšlím a pak mám najednou pocit, že to je pořád to stejné a říkám si: Je to v háji, nic mě nenapadá. A termín odevzdání se blíží. Ale někdy mě to tak nečekaně napadne, třeba jde člověk po ulici, vidí i blbou věc ve výloze a najednou uvidí problém v jiných souvislostech. Když mě pak něco napadne, tak mám radost a říkám si, že ta tvůrčí práce je vlastně dobrá.

Brzy čekáte se ženou miminko. Dá se designem uživit?

Doufám, zatím se tím živím.

Jak to přesně funguje?

Mělo by to být tak, že když člověk dostane zakázku vyvinout nějaký produkt, obdrží autorský honorář, aby měl na vývoj čas. A potom by měl dostat nějaké procento z prodeje. Problém je, že někteří výrobci u nás chtějí dávat jenom procenta z prodaných kusů, což znamená, že jdete se svou kůží na trh. Když se věc neprodá, nemáme nic. Někdy trvá třeba rok, než se věc začne vyrábět a prodávat a jdou z ní peníze.

Jak to řeší ostatní designéři?

Většina studentů, které škola vyplivne, začne dělat interiérový design, protože tam je oběh peněz rychlejší. Člověk si koupí byt a chce bydlet, chce rychle návrh a následně zaplatí. Celý proces je rychlejší než při vývoji nových výrobků, takže si myslím, že je snadnější se tím uživit. Možná taky proto že je ten trh větší.

Pořád mluvíme o průmyslovém designu. Co to vlastně je?

To jsou návrhy tvarů všech možných průmyslově vyráběných věcí. Říká se tomu také produktový design, podle anglického product design. Vedle toho existuje také něco, čemu se říká lifestyle design. To jsou věci kolem životního stylu, nábytek, svítidla, nápojové sklo. A o tom se nejvíc píše v časopisech a nejvíc ví.

Přitom právě průmyslový design se týká masových výrobků a zvyšuje konkurenceschopnost průmyslu. Soutěž Czech Grand Design, momentálně největší česká soutěž designérů, bývá kritizována za to, že zviditelňuje jen lifestylový design, o kterém se mluví už dost. Průmysloví designéři, kteří navrhují pro fabriky, jsou opomíjeni. Co si o tom myslíte?

Je to asi tím, že výrobci produktů z oblasti životního stylu kladou na design velký důraz. A také možná tím, že to lidi zajímá víc, než že někdo navrhuje obráběcí stroje. Ale jeden příklad opomíjeného průmyslového designu mohu uvést – nedávno jsme se se ženou dívali na kočárky a vím, že kolega Filip Streit dělal dobrý kočárek pro českou firmu Patron. Je to trojkolka a moc se mi líbí, jak má řešený podvozek. Podobných výrobků bude možná víc, ale nikdo o nich neví. Ale nechci soutěž kritizovat, myslím, že je dobře, že tady něco takového je.

Soutěž podporuje stát. Kromě toho ministerstvo průmyslu a obchodu platí výstavy českého designu na různých veletrzích. Je to správná cesta? Měl by stát vůbec design podporovat?

Samozřejmě, protože se tím posiluje konkurenceschopnost domácích výrobců, ale myslím, že tohle dobrá cesta není. Tím se podporuje prezentace produktů, ale ne jejich vývoj. Peníze by měly směřovat cíleněji, měly by se podporovat investice podniků do vývoje nových produktů a veřejné soutěže pro designéry, ze kterých by vzešly nejlepší návrhy. V tom balíčku podpory by nakonec mohla být podmínka následné prezentace na mezinárodním veletrhu. Podpora by tak mohla být mnohem širší a poskytla by českým výrobcům výhodu proti konkurenci.

Designéři jsou často podezříváni, že jenom navrhují nové a nové věci, aby si je lidé kupovali, i když je vlastně nepotřebují. Může design zlepšit něco zásadního?

To, o čem mluvíte, v podstatě není design, ale styling. Když to zjednoduším, tak jeden rok jsou třeba moderní věci červené a přijde výrobce a chce, aby se to udělalo červené. Další rok je pak předělá zeleně. Ale kvalitní design by měl být vždycky něco víc. Věc je potřeba posunovat dál, vylepšit funkci, vyrobit ji ekologičtěji, levněji, rychleji. Nemusím vymyslet perpetuum mobile, ale designér by měl k vývoji přistupovat zodpovědně. Například ve svých lampách se snažím používat LEDky a jiné úsporné zdroje. Není to snadné, protože pořád ještě málo svítí. Ale snažím se to nějak vyřešit. On je rozdíl, když bude pět miliard lidí svítit a budou u toho spotřebovávat sto wattů nebo deset wattů za hodinu. A když má lampa jiný zdroj, musí i jinak vypadat, musí se přizpůsobit vlastnostem diod namísto žárovky. Je na mně, abych vymyslel jak.

Musíte mít dost velké technické znalosti, abyste mohl navrhovat věci z různých odvětví. Jak je získáváte?

Není třeba znát všechno do detailů, když nevím, tak konzultuji s konstruktérem. Nicméně nějakou základní představu, jak věci fungují, člověk musí mít. Především ve chvíli, kdy chce designér přinést nový neotřelý přístup, který má změnit pohled výrobce. Pak je potřeba vědět, kde bude jaký šroubek a jak se k němu technici při montáži dostanou. Jeden konstruktér mi třeba nedávno vyprávěl, že za ním přišla studentka, která navrhla svítidlo, a on se ptal, jak bude viset. Bylo to svítidlo se zářivkou a ona říkala, že tam bude drát, který povede skrz tu zářivku... Takové věci by se designérovi stávat neměly.

Letošní cenu Czech Grand Design jste dostal za židli. Těch ale byly navrženy už tisíce. Co se dá na židli ještě vymyslet?

To si říkám vždycky, ale pak to vezmu jako výzvu a zkusím to. Nicméně nemyslím, že je potřeba k židli přidělávat pátou nohu, aby byla jiná. To, jak židle vypadá, je funkční archetyp a není třeba ho nabourávat. Ostatně na to jsou normy, aby se na židli dobře sedělo, jaký má mít úhel opěradla k sedáku, jak má být hluboký sedák, na tom není nutné nic výrazně měnit.

Díváte se také na už vyrobené věci?

To je začátek každé práce, že si dělám rešerši. Abych viděl historii i současnost a nevymýšlel vymyšlené. Židli jsem dělal pro TON, kde vyrábějí židle tonetky z ohýbaného dřeva už sto padesát let. O to bylo těžší se k tomu postavit nějak nově. Byl jsem v rámci rešerše i přímo ve fabrice na workshopu, kde jsem prošel celý proces výroby a viděl jsem, jak se jednotlivé díly tvarují, jak se brousí, dokončují. Zkoušeli jsme i ohýbat opěradlo ke klasické tonetce číslo 14, měl jsem to nejrychleji z celé skupiny.

A v čem je tedy vaše židle nakonec dobrá?

Moje židle je jednoduchá, neagresivní v interiéru, dobře se kombinuje s ostatním nábytkem. Má elegantní detaily. Je divné to říkat o nábytku, ale řekl bych, že je milá. A je levná, to je taky důležité. Něco jiného je vymyslet židli za dvacet tisíc, kde člověk nemá žádná omezení, a něco jiného je židle za dva tisíce.

Navrhujete ručně, nebo na počítači?

Dneska jsou všichni zvyklí sedět u computeru a klikat. Ale já kreslím obyčejnou tužkou. Ještě když jsem jako dítě chodil kreslit, můj učitel mi říkal, že základ všeho je kresba. Mám od té doby pocit, že to prostě musím umět nakreslit tužkou od ruky. Počítače mně k srdci moc nepřirostly, je mi bližší sochařský přístup. Rád dělám modely a vymýšlím nejen v hlavě, ale i rukama. Mám pocit, že na věcech je vidět, že tu proporci cítím jinak, než když tvořím s počítačem. 3D obrázek se dá ošidit, ukáže se z pěkného pohledu. Ale v prototypu nebo v modelu, tam si to klient může obejít ze všech stran a už ho neošidíte. I pro mě je důležité si udělat model, abych viděl proporce. Když pracuji v počítači, židle má na monitoru jen pár centimetrů a to měřítko klame. Spoustu věcí pak přehlédnete.

Říkal jste, že nemáte rád módní design, spíš vám jde o nadčasovost. Vaše výrobky nezestárnou?

Moje pohovka Chaise longue, jedna z prvních věcí, kterou jsem navrhl, se vyrábí už deset let a ještě nezestárla. K odfiltrování módních věcí od toho, co žije a funguje, je ale potřeba padesát let. Snad to ty moje věci přežijí, ale nevím, je to trochu divné chválit si svoje věci.

RENÉ ŠULC (33). Po dětství na venkově a v tatínkově dílně šel na střední školu uměleckoprůmyslovou studovat design hraček, pak vystudoval design výrobků na pražské Vysoké škole umělecko-průmyslové. Od té doby se živí jako designér na volné noze, navrhuje produkty pro české výrobce. Letos dostal cenu veřejnosti v soutěži Czech Grand Design za návrh židle a sérii hraček podle afrických zvířat.

(Respekt, www.respekt.cz)