Květen 2011

Kam s ním

Petr Třešňák

Proč se v českých čítankách nepíše o antisemitismu Jana Nerudy. Koho zajímá Jan Neruda, je tady správně. Gymnázium v pražské Hellichově ulici nese jeho jméno, v ředitelně visí spisovatelův portrét a paní profesorka Věra Kubíková se už jednadvacet let stará o to, aby zdejší žáci na odkaz malostranského rodáka nezapomněli. Nejen v hodinách literatury, ale i během kulturních procházek Prahou, které pro studenty pravidelně pořádá. „Tady o Nerudu zakopáváte na každém rohu,“ usmívá se Kubíková a učitelsky zvučným hlasem se pouští do zasvěceného výčtu nedalekých míst, kde Neruda žil nebo do nich umístil své prózy. „A na výročí chodíváme pravidelně na Vyšehrad položit mu kytici na hrob,“ prozrazuje profesorka Kubíková zvyky nerudovského gymnázia. „Letos bude sto dvacet let od jeho smrti.“ Ač znalkyně klasikova díla, vytištěné fejetony, které teď se zájmem bere do ruky, ještě nikdy v životě neviděla. Vyšly kdysi na stránkách Národních listů a pak několikrát v Nerudových sebraných spisech. Dodnes se dají půjčit v knihovně, mnohem jednodušší je ale stáhnout si je z internetu – třeba z neonacistických webů. „Neruda a antisemitismus?“ listuje Věra Kubíková znepokojeně stránkami. „O tom jsem v životě neslyšela. On byl přece takový zásadový a tolerantní člověk.“ Její oči ještě chvilku těkají po textu a pak paní profesorka pamflet nazvaný Pro strach židovský bezradně odkládá. „Víte, já jsem velká ctitelka židovské kultury a tohle mě opravdu zaskočilo. Nedokážu vám k tomu nic říct.“

Překvapení češtinářky z Nerudova gymnázia je docela pochopitelné a odráží jednu zdejší hlubší potíž. Temná kapitola v životě klíčového českého literáta 19. století symbolizovaná málo známým spiskem, v němž spisovatel navršil snad všechny dobové stereotypy o Židech coby proradných a ziskuchtivých nepřátelích českého národa, se u nás takřka nepřipomínala a je poměrně snadné ji přehlédnout. V tom se podstatně lišíme od západního světa. Zatímco Francouzi nedávno odmítli oficiálně slavit výročí svého literárního génia Célina, Norové se předloni ostře pohádali kvůli muzeu Knuta Hamsuna, Američané mají za sebou mnoho sporů o Ezru Pounda a Němci o Richarda Wagnera, u nás se o předsudcích velkých kulturních osobností vůči Židům mluví jen málo. A pokud ano, zpravidla se pozornost soustředí na Jakuba Demla, jehož větu „řekne-li vám někdo, že je Žid také člověk, hned mu vyražte čtyři zuby“ zkrátka nelze přehlédnout. Letmá prohlídka současných učebnic literatury ukazuje, že Deml je jediným spisovatelem, o jehož nenávisti k Židům se dočtou – a to ještě ne všude – středoškolští studenti. Přitom Demlovy názory nejsou v českých literárních dějinách ojedinělé. Vesnické prózy bratří Mrštíků, básně Petra Bezruče nebo prózy Rudolfa Medka se hemží negativními stereotypy židovských lichvářů. Židy neměl rád Josef Váchal ani Václav Černý, nenávistně o nich psal symbolista Otokar Březina. A i velikán českého kritického myšlení F. X. Šalda má ve své klíčové knize Boje o zítřek děsivou kapitolu o Židech, kteří vysávají krev vesničanů, pustoší kraj jako mor a jejich domy stojí na lidských mrtvolách.

Případ Jana Nerudy je ovšem mimořádný. Jednak jde o skutečně stěžejní osobnost české kultury, čítankového velikána. Mezi významnými tvůrci je navíc jediný, kdo jen netrousil jedovaté narážky, ale napsal rozsáhlejší protižidovský traktát tak jako Céline nebo Richard Wagner a vydal jej jako samostatný, účelově protižidovský pamflet. Mlčení je tedy o to paradoxnější. „V historii nenajdete žádné rozbory, žádné studie, nevzpomínám si ani na žádnou větší debatu,“ říká Jindřich Toman, český kulturní historik z University of Michigan. „Pro předchozí badatelské generace je dodnes těžké si připustit, že by na tomhle národním buditeli ulpěl stín antisemitismu.“ Právě Tomanovi se nedávno podařilo diskusi konečně rozpoutat. Ve spolupráci s Michalem Franklem z Židovského muzea v Praze a Ústavem pro českou literaturu AV ČR uspořádal workshop, který provázely vzrušené spory literárních vědců, pokračující pak ještě v odborném časopise Tvar. Sám Toman napsal průlomovou studii ukazující, že předsudky vůči Židům formovaly Nerudovo myšlení mnohem více, než se dosud soudilo, a nelze je považovat za náhodný géniův výstřelek.

„Židé žijí všude co národ cizí, u nás co nejcizejší,“ četli čtenáři na titulní straně Národních listů v červnu roku 1869. „Výtečný jeden pozorovatel německý praví: ,Jsou a zůstanou bodákem vraženým do našeho masa. Nemůžeme obžalovat bodák ten; avšak nikdo se nemůže divit, vzkřikneme-li při bolesti, kterou nám způsobuje, a pozorujeme-li se strachem, jak po každém léčitelském pokusu hnisání dále se šíří.‘“ Série pěti fejetonů signovaná typickým trojúhelníčkem, pod nímž pravidelní čtenáři poznávali Jana Nerudu, kromě novinového vydání vyšla ještě napřesrok jako samostatné pojednání – v režii předních politiků Národní strany, k níž se spisovatel počítal. Z čeho jeho názory vyrůstaly, není snadné přesně zjistit, sám Neruda se ve spisku vyznává, že k Židům choval v mládí obdiv, ale obrátil, když zjistil, že nepodporují českou emancipaci. „V 60. letech se formují české politické strany a mám teorii, že Pro strach židovský byla taková vlaštovka, která měla zjistit, jestli by se antisemitismus nedal zařadit do politického programu Národní strany,“ myslí si badatel Toman. „Ale nelze to považovat za nějaký jednorázový politický přešlap. Neruda ty texty vydal za svůj život třikrát, ještě o pár let později je zařadil do knižního výběru svých fejetonů.“

Tenhle manifest navíc není jediným podezřelým místem v Nerudově díle. I v notoricky známé čítankové povídce Jak si nakouřil pan Vorel pěnovku navštěvují živnostníka temné postavy židovských lichvářů těsně před sebevraždou, v jiné malostranské klasice Týden v tichém domě odmítá měšťany založit odpudivý Žid Menke. Toman si všiml, že terčem Nerudovy sžíravé politické publicistiky zaměřené vůči Němcům se často stávali právě němečtí Židé. Svůj odsudek tzv. obojživelnictví – v dobovém diskursu kritizované ochoty českých herců hrát divadlo česky i německy – demonstruje Neruda nelogicky na polském židovském herci a své znechucení pak završuje v popisech „ohyzdných Židů“ v cestopisu z návštěvy Palestiny. „Roztroušeni světem, stali se úmorem lidstva, co pijavice nejhoršího druhu nežijí nikde z práce své, žijí z mozolu a potu cizího, krev pracujícího lidstva musí sloužit k vyšperkování jejich bohatých salonů.“ Díky svým názorům se stal Jan Neruda za druhé světové války oblíbeným autorem českých fašistů a po listopadové revoluci pak neonacistů. Radikálové mají ve věci jasno, pozoruhodné ovšem je, že jsou zatím jediní. Nedávná konference ukázala, že literární historici se v otázce Nerudova antisemitismu nedokáží shodnout. Což není jen akademický problém – názor expertů rozhoduje totiž mimo jiné o tom, jakým způsobem se budeme o Nerudovi učit. V žádné učebnici ani čítance zatím o Nerudově postoji k Židům nenajdeme ani řádku. Dílo Studie krátké a kratší, obsahující i traktát Pro strach židovský, se ale paradoxně pravidelně zmiňuje a studenti se o něm učí. „Neruda pozvedl fejeton na umělecký žánr,“ píše se v souvislosti s knihou v jedné z učebnic pro gymnázia. „Vzhledem k omezenému prostoru, který učebnice mají, si myslím, že je v pořádku se o Nerudově postoji k Židům nezmiňovat,“ myslí si literární historik Vladimír Novotný, který jednu ze současných učebnic lektoroval. „Případ Jakuba Demla je něco jiného, u něj šlo o podstatnou část životní filozofie, navíc v době, kdy byl u moci Hitler. Nerudovy důvody nebyly rasové, ale odrážely ekonomické a sociální postoje české společnosti té doby. On žádný primitivní antisemita nebyl.“

Ponechme teď stranou, že žlučovitě nenávistné líčení židovské fyziognomie, oblečení, řeči nebo hygienické situace, které u Nerudy najdeme, trochu zpochybňuje, zda mu šlo „jenom“ o vymezení se vůči židovským obchodníkům v rámci národnostní soutěže uvnitř monarchie. Novotného důvody ukazují obecnější rys české debaty o spisovatelích. Stručně řečeno – badatelé dělají hodně pro to, aby nálepka antisemita na nikom neulpěla. V případě Nerudy tak Tomanovi oponenti poukazují na dobový ekonomický a národnostní kontext a fakt, že předsudky byly tehdy většinové.

A podobně vypadá i debata o katolických autorech první a druhé republiky. Přední expert na katolickou literaturu Jaroslav Med, autor loni vydané a vysoce ceněné knihy Literární život ve stínu Mnichova, také rozděluje dobovou averzi vůči Židům na (rasový) antisemitismus a (náboženský) antijudaismus, vyplývající z rozporů mezi křesťany a židy, obviňovanými z vraždy Krista. „U Demla je antisemitismus nesporný, to nelze popřít,“ vysvětluje Med, „ale u ostatních autorů bych byl s takovým hodnocením opatrný.“ Historik Michal Frankl z Židovského muzea tenhle postoj odmítá. „Jde o zjednodušenou a velmi rozšířenou představu, že mezi českými spisovateli bylo jen málo antisemitů-rasistů. Měli spíše vycházet z tradičního antijudaismu nebo údajného němčení Židů, a hlavně neměli mít nic společného s antisemitismem nacistů. Takto bývají české antisemitské postoje běžně zlehčovány.“

Nálepka, jakou Nerudovi přiřkneme, ale nakonec není tak důležitá jako to, že se o tématu začalo mluvit. Překladatelka Anna Kareninová je přední znalkyní francouzského spisovatele a radikálního antisemity Célina a dobře zná debatu, jakou o jeho vině francouzská společnost vede už půl století. Navzdory tomu, že Céline své texty psal v mnohem vypjatější atmosféře nacistické okupace, myslí si, že určité paralely s Nerudou se dají najít. „Říkává se, že Neruda nic fakticky neudělal, tak proč ho soudit za slova,“ vysvětluje Kareninová. „Ale to byl přesně i Célinův případ. On neudělal žádný čin, nekolaboroval s nacisty, neudával Židy. Přesto ho Francouzi soudili za jeho slova a dodnes o nich diskutují.“ České učebnice by tedy podle ní měly protižidovského Nerudu studentům představit. „Jestli to budeme chtít omlouvat kontextem nebo odsoudit, už je každého věc, ale neměli bychom to zamlčovat kvůli jeho zásluhám, jako se to dělalo dodnes,“ uzavírá překladatelka. „To, že měl náš národní hrdina také nějaké chyby, snad není taková ostuda.“

(Respekt, www.respekt.cz)