Červen 2011

O spásonoších a temné fantazii

Luděk Frýbort

Já v Boha víru mám, jenž lidstvo stvořil k podobě své… jej kletbou svou teď vzývám… (Arie Jaga z Verdiho opery Othello)

Abych tak řekl, při vší úctě k panu Verdimu nevěřím příliš na existenci Jagů, zloduchů ze zásady a z přesvědčení, kteří páší ničemné skutky z žádného praktického ani nepraktického důvodu, jen že jim to působí potěšení. Dokonce bych řekl, že je zlá vůle mezi příčinami průšvihů a katastrof spíš ještě zanedbatelnější. Žháři, sadističtí vrazi a podobná společnost jednají z hnutí chorého mozku, ne racionální úvahou; jejich místo není už ani v kriminále, nejspíš tak v blázinci. Ani vrtáci, popletové, nemehla a hlupáci nebývají extrémně škodliví; mohou způsobit chaos či neštěstí, zřídka však rozsáhlejší katastrofu. Na katastrofy kataklysmatického rozměru, obrovské, globální, neodčinitelné, z nichž se neodvratně odvíjí příze katastrof následných, vychýlivších světa běh už natrvalo z přirozeného směru … na ty má bez výjimky monopol vůle dobrá. Rozhlédněme v dějinách posledních dvou staletí: nebylo maléru tak strašlivého, s následky tak ničivými, aby u jeho zrodu nestál dobrý, ušlechtilý, spravedlivý, čestný, pokrokový, vlastenecký či jiný takový úmysl. Chápu, že se může zdát pobuřující, co jsem právě napsal; posuňme však hodinky historie o dvě stě let zpátky – v zájmu zachování objektivity je neradno se pouštět dál – a udělejme si procházku tím, co následovalo. Záměrů netoliko krásných, ale aby z nich také něco rozumného a užitečného vyplynulo, nenajdeme ani jako šafránu.

Ale dejme tomu, že se nějaký Jago přece jen vyskytne i mimo operu: můžeme ho chápat, třebaže ne omluvit. Jagové vycházejí z téže logiky jako středověcí světci, shledavší, že svět je plný bídy, bolesti, nezaslouženého utrpení i jiných nespravedlností. To jim zaselo do myslí zmatek. Je přece Stvořitel nekonečně dobrý a slitovný, proč uspořádal svět právě takhle? My ovšem tušíme proč: kdyby se svět měl chovat dle našich představ dobra a zla, život na něm by za miliardu let svého trvání nepokročil dál než k chomáčům bílkovin v prahorním moři, a kdoví jestli. O tom však dobráčkové svatí ještě nevěděli, i zřekli se světa a jeho svodů a odebravše se do skalní poustevny trávili čas modlitbami a pojídáním sušených kobylek. K témuž závěru docházejí i Jagové, ledaže jej interpretují opačně: svět je zlý a nespravedlivý, jiný být nemůže, protože je zlý a nespravedlivý i Bůh, jeho tvůrce, Bůh, jejž je marno vzývat modlitbou, neboť rozumí jen zlé kletbě. Nicméně byl Verdiho Jago ještě poctivý chlapec: škodil svým cynismem jen sám sobě a snad několika jiným, kteří měli tu smůlu, že se mu připletli do cesty. S nadšenci plnými dobré vůle k předělání světa je tomu zapeklitěji.

Jen samotná dobrá vůle ovšem nestačí, aby někdo zavařil světu na pekelný guláš; k tomu je třeba i dosti vysoké inteligence. Trockij, Himmler, Che Guervara, celé řady jiných… všimněme si, že to nebyli a nejsou prosťáčci nevalného ducha; pocházejí vesměs z dobrých rodin a vzdělání jim nechybívá. S kategoriemi světců i Jagů sdílí základní předpoklad, totiž že svět je stvořen od kořene chybně; na rozdíl od nich se však s ním ani neuchylují do lesního ústraní, ani z něj nevyvozují cynický, leč pouze soukromý postoj k člověku a světu, nýbrž se energicky chápou díla nápravy. Nepochybují, že jsou schopni vytvořit svět jiný a lepší, plný štěstí a harmonie; aby toho mohlo být dosaženo, jest nejprve nutno ten starý a špatně udělaný zničit. Teprve na jeho troskách že lze… leč nechme hovořit klasiky zlatého věku spasitelství: „Uvést do pohybu destruktivní síly je jediný vznešený cíl racionálního člověka. Tato ničivá vášeň sice zdaleka není sama podstatou revolučního činu, ale bez ní je revoluce nemyslitelná, jelikož nemůže být žádné revoluce bez dalekosáhlého, vášnivého, spásonosného a plodivého ničení, neboť z něj a jenom z něj povstanou nové světy.“ (Michail Alexandrovič Bakunin) „Naším úkolem je strašná, úplná, neúprosná destrukce celosvětové úrovně.“ (Sergej Genadijevič Něčajev) A abychom jmenovali i někoho neruského, modernějšího a dodnes slaveného, nechme zaznít slovům J. P. Sartra: „Revoluční režim se musí zbavit určitého počtu jedinců, kteří jej ohrožují. Nevidím jiný prostředek než smrt. Revolucionáři v r. 1793 patrně zabíjeli ještě příliš málo.“

Ničení a vraždění, vraždění a ničení ne jako výron mysli zločincovy, nýbrž jako cesta ke spáse a blahu, na to už nestačí žádný Jago, to už musí přijít duch vzdělaný a inteligentní, ušlechtilého zápalu plný. Jen v takovém se působením okolností a určitých osobních předpokladů vyvine cosi, čemu bych udělil název „temná fantazie“. Taková, jakou se opájel kupříkladu Karl Marx. Nezabýval se příliš tím, co by mělo přijít po té jeho proletářské revoluci, nýbrž si zálibně maloval obrazy hrůzy a zkázy: „…odlesky hořících měst jsou vidět na nebesích… melodie Marseillaisy a Carmagnoly, doprovázené duněním děl, zatímco guillotina odbíjí čas…“ Fuj tajbl, pokrokový mysliteli, abych se tak decentně vyjádřil.

Nepodceňujme fantazii; je nejtvořivější mezi nadáními lidskými. Spolu s dostatečnou dávkou inteligence a rozumu (což není totéž), s bohatstvím životních zkušeností a několika dalšími předpoklady může vést k lidské kvalitě nejvyšší, totiž k moudrosti. Může se ale také na půli cesty zlomit, z pozitivní, tvořivé fantazie se stane fantazie temná, ničivá, schopná vychýlit svět z přirozené dráhy, která se pak jen dlouho a nesnadno narovnává, pakli už nezůstane pokřivená natrvalo. Povězme si, kdy a za jakých podmínek se tak děje: když je potenciální spásonoš jat netrpělivostí. Když se mu zazdá, že proces nápravy světa probíhá příliš pomalu nebo se roztrácí v slepých uličkách; to proto, že mu stojí v cestě různí reakcionáři, kontrarevolucionáři, tmáři a zpátečníci a jiná podobná verbež. Tehdy vzplane hněvem: zajisté že vybudujeme šťastné zítřky, soudruzi, ale nejdřív musíme vyhubit tenhle reakční hmyz. Musíme zbořit jeho paláce, musíme zruinovat jeho zámožnost, musíme zlomit jeho pýchu, musíme vykořenit jeho dědičné vlastnosti a to nejde jinak než dokonalou destrukcí všeho. Teprve na troskách starého řádu můžeme… a tak dále. Netřeba dodávat, že ničení a boření jde spásonošům, dostane-li se jim příležitosti, od ruky výtečně, kdežto se spravedlivějšími etc. světy to bývá zapeklitější.

Vážený čtenář zajisté pochopil, že nepíši tohle všechno, abych se poškleboval těm, kdo kdy plánovali nápravu špatně stvořeného světa, dosáhli však jen velkolepého zmatku. Ubíhá však jedenadvacátý rok od chvil, kdy se žalostně zhroutil poslední světaspásný experiment, a my troubové jsme si mysleli, že se teď snad už lidstvo, aspoň západní, proboha z takových chimér vyléčilo. Kdepak. Lidstvo možná ano, jeho odrůda, zvaná spásonoš, však nikterak ne, jen se oklepala z ostudy a máme ji tu zpátky se zbrusu novou ideologií, jíž je tentokrát už hergotsakra doopravdy souzeno, aby zachránila svět před kvačící pohromou. Je nutno uznat, že temná fantazie dneška se nevyjadřuje gilotinami, šibenicemi a tábory smrti, jen vizemi světa zaplaveného do výše sedmi vídeňských loktů vlnami potopy (což není tak vzdáleno Marxových hořících měst) a řádkou jiných patálií, nebude-li poslušen jejího komanda. Jinak lze shledat leckterou shodu. Jako marxismus-leninismus, i teorie politické korektnosti na sebe béře vědecký plášť, dobře vědouc, že se človíček z ulice v úctě zastaví před majestátem vědy tam, kde by poslal do háje politiky. Jako revoluce jakobínská, i multikulturalismus se dokázal stát módou lepších lidí; však i hraběnky a markýzy za časů Ludvíka XVI. bývaly celé uchvácené ideami rovnosti, svornosti a bratrství, než skončily na popravčích lešeních.

Nicméně se současné úsilí o spásu lidstva přece jen něčím liší od předešlých: nevyhrožuje, nemluví o likvidaci nepřátelských tříd, jen vylučuje, ostrakizuje, vystavuje pohrdání. Obrnilo se mnoha ušlechtilými pojmy, o nichž nikdo přesně neví, co znamenají, avšak kdo je nectí, budiž vyvržen z řad lidstva co nízký, nevědomý, nekorektní pes. Populista. Rasista. Pravicový (jaký jiný) extremista. Xenofob a islamofob. Živoucí příklad západní (jaké jiné) arogance. Až jednou nebudu mít do čeho rýpat, zkusím zapátrat po obsahu těchto i podobných výrazů; neočekávám, že bych nějaký našel. Temná fantazie dnešních spásonošů se může sakramentsky liší od předchozích i ve výsledcích: z Robespierrova jakobínství, z Hitlerova nacionálního socialismu, z Leninova socialismu bolševického se svět za cenu nesmírných útrap a obětí, ale přece jen vzpamatoval. Z mnohem inteligentněji promyšlené teorie politické korektnosti, bude-li jí dovoleno realizovat jají ušlechtilé představy, by se už vzpamatovat nemusel. Miliardové a bilionové částky, povyházené k zažehnání hypotetických pohrom na straně jedné, následky pohrom skutečných, avšak ohleduplně zamlčovaných (nesluší se přece poukazovat na katastrofální přelidňování a jiné hříchy nerozvinutého světa) na straně druhé, to vše může velmi úspěšně rozvrátit Západ, uvrhnout jej do bídy a chaosu, z nějž už se nevymaní. A podlehne-li v zápase civilizací Západ, nemalujme si nereálné obrázky, nikdo jej v jeho roli nenahradí. Jeho zánik se může snadno stát předehrou k zániku všeobecnému.

Může, pravím, ne musí. Ještě máme my nekorektní psi v rukou prostředky, jak tomu zabránit. Zatím existuje v našich zemích cosi jako už dost sice opelichaná, ale přece jenom demokracie; v demokracii pak, nemýlím-li se, rozhoduje nebo by aspoň měla rozhodovat občanská většina. Platí-li dosud tento předpoklad, nebyla-li ještě ustavena nějaká Národní fronta, v níž jest povolen pouze jeden názor a ostatní propadly prokletí, nemělo by být zcela nemožné komandu temné fantazie šlápnout na palec. Jako vždy v takových případech je komandantů hrstka, hlučná sice, vlivná a rozkazovačná, ale přesto hrstka. Počet těch, kteří s jejím velitelským nárokem nesouzní, ať zjevně nebo jen sami pro sebe… nu, sčítání žádné provedeno nebylo, výsledky různých anket však ukazují na dobrých sedmdesát až osmdesát procent. Naštěstí je dnes už obtížné uvalit na kacířský názor cenzuru, jakkoli by snahy nechybělo; internet s jeho blogy, facebooky a jinými kumšty skýtá možnost rozpoutání kritické diskuze i mimo stránky oficiálního tisku. Využijme toho. Dejme najevo našim slavným politikům, že jsme to my, kdo svými hlasy umožňuje jejich rozkošné živobytí; a že bychom je také umožňovat nemuseli, rozhodnou-li se v zájmu korektnostních pravd našeho mínění nedbat. Konec konců, líhnou se teď všude v Evropě politické směry nekonformní, na korektnostní pravdy nic nedající, a kde dnes ještě nejsou, vzniknou zítra nebo pozítří, protože obava občanské většiny ze ztráty civilizační identity se věčně pod pokličkou držet nedá. A že by nám tudíž nedalo velkého přemáhání, milí volení zástupcové, přejít v příštích volbách k nim, kdybyste i nadále hodlali čelit hrozbám času ničím víc než šmajchlovnými řečmi.

Nestyďme se. Nebojme se. Mluvme, pišme, jednejme. Jsme lidé Západu, přiznejme se k tomu s hrdostí. Temná fantazie se na svém pochodu zdá být nezadržitelná, ale je závislá na našem… kdepak souhlasu. Jen na našem mlčení. Nedopřejme jí toho, hledejme mezery v jejím brnění, upozorňujme na její omyly i holé švindle, ukazujme jednotlivě a konkrétně, kde argumentuje nepoctivě, zamlčujíc nehodící se a hodící se zveličujíc, černými barvami na zeď malujíc. Ještě máme čas, nemusíme jej však mít dlouho. Využijme jej. Ať ještě další generace žijí v podmínkách západní společnosti, svobodné, tvořivé, v nepokřiveném slova smyslu tolerantní.