Červen 2011

Pomník Usámovi

Luděk Frýbort

Málem deset let ho naháňali, až ho nakonec přece jen dostali, k velké radosti a zadostiučinění amerického a s jistým odstupem i jiných lidů. Už spočívá na dně mořském, meč islámu a postrach nevěřících Usáma bin Ládin, a sporu může být pouze o tom, kde spočinula jeho duše, zda v muslimském ráji, obklopena dvaasedmdesáti panenskými souložnicemi, nebo v temnotách džahíny. Ale to není naše věc. Spíš nás zajímá – no dobře, je po něm a žádná škoda ho není, ale co se teď bude dít dál? Sledoval jsem toho dne, kdy zpráva o bin Ládinově smrti vešla v známost, vysílání německé televize a všichni přizvaní analytici se vcelku shodovali v tom, že ránu udělali američtí hoši u toho Islámabádu sice krásnou, ale konec islámskému terorismu tím ovšem učiněn nebyl, ba lze očekávat… Co, v tom se už prognózy lišily. Jedni měli zato, že se nezmění dohromady nic; teroristické buňky budou i bez Usámovy patronace dál hledat vhodné cíle, a najdou-li je, užijí prostředků, jaké mají po ruce, a udeří. Druzí, úzkostlivější, zavěštili, že teď, pane, teprve nastane Západu ten správný tanec, až tisíce synů Prorokových nastoupí cestu pomsty za vylitou krev svého vůdce. A byl zatřetí vyjádřen i názor, že americká operace u Islámabádu byla nejen zbytečná, nýbrž i zločinná, neboť – jak už jest americkým zvykem – znovu roztočila spirálu násilí.

Nuže, co by se mého skromného odhadu týkalo, řečí o spirálách násilí bych raději nechal. Spíš o spirále žvástu by bylo vhodno zahovořit, jehož účelem je zamotat klubko příčin a následků tak, až nakonec ze všeho vyjde pachatel jako nevinná oběť a ten, kdo se mu postavil na odpor, jako odsouzeníhodný násilník. Toho nechme, takového bláznovství jsme si užili v posledních letech dost a není třeba v něm pokračovat. Jak tomu bude s těmi tisíci Ládinových mstitelů, co se teď odevšud vyhrnou a nadělají příšernou paseku… ani v tomto bodě bych nepropadal panikám. Spočívá ta představa na předpokladu, že islamisté, ti hodní hoši, na nás zatím nerozbalili celý svůj arzenál, avšak nyní se strašlivě nakrkli a ukážou nám, zač je ve Vazíristánu perník. Nikolivěk. Mstitelé Alláhovi útočí ze všech svých sil a možností, ať s Usámou nebo něj. Pozorujme, že těch sil není tak zvlášť moc, a jak čas jde, spíš jich ubývá. Panikařilo se – ne bez jistého zalíbení – už po tragedii 11. září; vzpomínám si na jistého slovutného muže, jenž tehdy lomě rukama bědoval, že proti teroru není účinné obrany, že Attově vražedné partě stačilo si koupit letenky do New Yorku a pár keramických nožů, což se teď jistě bude na mnoha jiných místech a se zvýšenou intenzitou opakovat… a vizme, desátý rok uplývá a opakovalo se houbeles, byť i chuti nechybělo. Ještě v Londýně a v Madridu se silám islámského džihádu podařilo udeřit na půdě Západu, třebaže ne tou zničující sílou; a i to je dost dávno. Všechno ostatní už byly buď pokusy zmařené, nebo atentáty sice dosti krvavé, ale už ve vlastních zemích, proti vlastním lidem, dle zvrácené logiky teroru (nejen islámského), že je jedno, které domy se hroutí a čí krev teče, hlavně že jsme na sebe upozornili.

A věru že upozornili. My nevěřící ďaurové bychom možná neměli biči Alláhovu bin Ládinovi zlořečit, nýbrž mu stavět pomníky vděku. Byl to hlupák; kdyby býval dokázal ukrotit svůj svatý hněv, spadl by západní svět do náruče islámu působením demografického vývoje sám a bez odporu, s hymnami multikulturní harmonie na rtech. To už teď, Usámovi budiž sláva, tak honem nepůjde. Jeho zásluhou si západní člověk – i když ne každý – začal blíže všímat, co je a z čeho vychází islám, pokládaný až do těch chvil za romantickou, lehce vzrušující orientální pohádku ve stylu Tisíce a jedné noci. Byly to hroutící se mrakodrapy Světového obchodního centra, které přiměly mnohého, koho by to jinak v životě nenapadlo, otevřít korán a hledat souvislosti. Odpovídají hrůzy 11. září zásadám obsaženým v svaté knize islámu, nebo jim odporují? A ony jim, kruť to jak chceš, odpovídají. Stránka za stránkou se odvíjí chaotický, nicméně důsledný sled zášti a nepřátelství, intolerance, hrozeb pekelnými tresty těm, kdož neuvěří, výzev k zabíjení, k výboji, jenž může být ukončen, teprve až celý svět spočine pod znamením půlměsíce. To už teď díky hlupáku Usámovi všechno víme, třebaže neradi a pořád ještě zkoumajíce, jak oddělit zrno islámu od plev. Nechce nám jít na náš západní rozum, že by vůdčím motivem jednoho ze světových náboženství mohlo být dobyvačné násilí; i byl vynalezen islamismus, jenž – no budiž – snad něco takového obsahuje, to na rozdíl od islámu, jenž jest náboženstvím když ne nebeského smíru, tedy aspoň zdravého rozumu. Neboť je jisto, že ne všichni muslimové vstupují na rušná tržiště s pásem trhavin kolem břicha, aby sprovodili ze světa co nejvíc obětí, jedno zda věřících či nevěřících, a vysloužili si věčné blaženství ráje. Jenže ouvej, svatá kniha takové dělení nedokládá. Co nám je výrazem zdravého rozumu, to přísný muslim pokládá za nedbání poselství Božího; a přísných muslimů je sice menšina, kdežto všichni ostatní si dovolí lecjaký hříšek, z čehož ale nelze vyvozovat, že s násilnickými súrami svaté knihy nesouhlasí. Kritiků islámu nebo dokonce těch, kteří se s jeho učením rozešli, shledavše je nepřijatelným, je mezi muslimy tak málo, že jsou známi jménem; kdepak, není žádného kritického, sekulárního nebo dočista demokratického islámu, jak si rádi namlouváme. Je jen masa vyznavačů, kteří se z přirozené lidské slabosti mohou tu a tam proti příkazům své víry prohřešit, což ovšem neznamená, že o nich pochybují, nebo si z nich vybírají, co se jim zdá přijatelnějšího a nad ostatním si lusknou prsty, jak tomu zhusta je mezi námi, pochybovačnými lidmi Západu. Nepěstujme si omyl; nenabízejme hodnoty demokratické společnosti těm, kdož v nich vidí přiznání slabosti, nepřenášejme své míry tam, kde se měří dle zcela jiného lokte. Rád z vlastní zkušenosti potvrdím, že muslimové bývají v jejich vlastních zemích lidé přátelští, srdeční a pohostinní, neúchylně poctiví, ovšem jen do chvíle, kdy se návštěvník třeba jen zlehka a nedopatřením otře o cosi, co pokládají za nedotknutelné. Několikrát se mi to stalo a pokaždé jsem byl rád, když se mi podařilo zažehnat náhle znevlídněvší pohledy a hrozivá gesta smířlivou řečí; mohlo to dopadnout i hůř. Ne, prosím, s islámem se nešpásuje, ani v tom, ani v onom smyslu. Ale jak již svrchu řečeno, aspoň to už dnes víme, či spíš začínáme to neradi a proti vůli mnohého ducha ušlechtilého vědět.

Teď ještě jak dál. Z islámského terorismu, jímž vzbudil naši pozornost trouba bin Ládin, se zbláznit nemusíme. Můžeme mít smůlu, kdybychom se ubírali uličkami orientálního města, zrovna když se tam některý z mstitelů prorokových rozhodl vyhodit do povětří, mějme však na paměti, že prostým vkročením na pražský přechod pro chodce riskujeme stonásobně víc. Ony vůbec všechny maléry, katastrofy a boží dopuštění, nad nimiž se může zjevit západní veřejnost a její sdělovací prostředky (viz nedávnou paniku kolem jaderné elektrárny Fukušima) se obvykle nějak urovnají a jsou zapomenuty, kdežto skutečná hrozba spočívá v jevech veřejností buď nepovšimnutých, nebo nebraných vážně (Hitler, Lenin, Gottwald etc.); když se konečně projeví v plné hrůze a nahosti, bývá už většinou pozdě. Každý nechť uváží, zda do téže kategorie náleží i plíživé zahlcování evropského prostoru islámem se všemi našemu žaludku poněkud nestravitelnými příkazy a zásadami. Tvrdí-li kdo, že nikoliv, nu, bude si muset počkat na výsledek. Moudřejší ale – jako vždy – je zaujmout obranné postavení už předem.

Z džihádnického terorismu se během desíti let od newyorské tragédie stačil leckde stát kus národního folkloru, pro někoho výnosný obchod, pro velmi mnohé past, v níž uvízli a nemohou ven, ani kdyby chtěli; i lze očekávat, že mu nebude konec tak hned. Bude ale, té prognózy se odvážím, všednět a ztrácet na přitažlivosti. Už dnes se žádný na půdě Západu připravovaný (a včas překažený) teroristický útok neobejde bez spoluúčasti domácích poplašenců, kteří shledavše to rajcovním přestoupili na islám. Jest otázkou, jak dlouho ještě si konverze k víře prorokově svůj punc rajcovnosti podrží a kdy si duševně neurovnaní mládenečkové najdou čerstvější a tím i lákavější blbinu. Zvlášť, když s tou současnou málokody a vlastně nikdy nedojdou úspěchu. Nevím jak komu, ale pro mne by bylo frustrující míchat v nějaké kůlně výbušninu k větší slávě Alláhově, a když bych byl v nejlepším, vykopli by dveře policajti, tak, konec legrace, nastav pazoury, cvak, a pomažeš s námi. I nepředpovídal bych věčné trvání tomuto druhu zábavy.

Na pláních Předního východu bude týž proces zřejmě pokračovat pomaleji, neboť mnoho je těch, kteří se už v třetí a čtvrté generaci nic než pobíhání s kalašnikovy nenaučili, čím jiným se živit nemají a ani nechtějí. Přesto. Už dávno se nepřihodilo nic, nad čím by se mohlo obyvatelstvo Gazy či Pešaváru dát do radostného křepčení s rozdáváním cukrátek, už dávno nedopřál Alláh svým věrným pocitu vítězství, neboť nevěřící, aby je šajtán spral, si vyvinuli ochranné metody, jimiž proniknout jest obtížno, ne-li nemožno. Tu a tam pár desítek mrtvol na marockém tržišti, tu a tam hlava uřezaná americkému křižákovi, když se dal polapit… nu, srdce věrného syna prorokova jistě potěší, ale pořádnou ránu nenahradí. I čekal bych ne hned konec, ale pozvolný úpadek tohoto sportu až k bezvýznamu. To ovšem může ještě svých dvacet, třicet let trvat. Do té doby… co jiného než sledovat podezřelé figury a včas je hnát s kabátem přes hlavu a s želízky na zápěstích, jakž se s viditelným úspěchem děje už nyní. Pozorovat dění v nepokojných zemích Asie a Afriky, a jakmile je zjištěno hnízdo teroru nebo úkryt bojovníka Alláhova, nedbat nedotknutelnosti státní suverenity (takového Pákistánu například), hnízdo zničit a bojovníka si vyzvednout, i kdyby se muslimský svět hněvy potřísniti měl. Jakž se právě stalo.

Pro nás doma… uvědomit si konečně, že se nacházíme v dosti pokročilé už fázi zápasu za další existenci naší (naší, zdůrazňuji) západní civilizace. Ještě z něj můžeme vyjít, no, s úplně zdravou kůží asi ne, ale snad jen s jakž takž snesitelně pocuchanou. To díky troubovi Usámovi, který si myslel, že svým útokem z 11. září 2001 srazí Západ na kolena, ale místo toho jej probudil z blaženého snu do neblažené skutečnosti. Dejž Bůh, aby do něj zase neupadl, jak se před dvěma lety, na vrcholu třeštivé obamiády, pomalu zdálo. Dnes… už v Evropě vznikají a sílí politické skupiny, davší si za cíl záchranu západní civilizace, a nezdá se být dalek čas, kdy toto téma a ne rozpočty, deficity, důchody a jiné staletím oplesnivělé mucholapky se stane ústředním námětem voleb. Tehdy, lze se nadít, ustanou řeči o populismu, xeno- a islamofobii, a politikové tradičních, rovněž značně oplesnivělých partají poběží, aby si z toho koláčku také ulomili svůj kousek. To by mohl být počátek obratu k prozíravějšímu nakládání s výzvami času, i když dost pozdnímu. A ještě druhý, opravdovější pomník by mohl být postaven. Muži jménem G. W. Bush, který měl dost kuráže, aby odpověděl na teroristický útok ne rezolucemi, ne šlechetným nabádáním, ale silou zbraně, jediným argumentem, jemuž džihádisté rozumějí, jak konečně seznal i jeho mesiášský nástupce. Sklidil za to výsměch a pohrdání od těch, kteří by odjakživa všechno uměli dělat líp, bez námahy a bez bolesti, až dosud platí jméno Bush v mnoha ústech za nadávku. Nebo už přestává platit? Henry Kissinger, jedna z nejbystřejších hlav posledního půlstoletí, předpověděl, že budoucnost G. W. Bushe teprve ocení. Už oceňuje. Nevšimli jste si?