Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Červen 2011


Z blízka i z daleka bez růžových brýlí 14

Luděk Frýbort

6. Shledání sáIrskem po čtrnácti letech

Vázávěti, již dal před svým skonem sepsat, vyčlenil Jonathan Swift, autor Gulliverových cest, ze svého majetku větší sumu peněz, aby z nich byl postaven house for fools and mads, neboli po česku blázinec. Jelikož se domnívám, že jej tento národ má víc zapotřebí než kterýkolv jiný, odůvodnil ten počin.

Jak patrno, ač sám Ir, nedělal si Jonathan Swift přehnaných iluzí o svém lidu. Jakožto cizinec bych si netroufal být váté věci kompetentnější než on, nicméně si dovolím jeho úsudek upravit. Je to něco hlubšího než obyčejné bláznovství, domnívám se, čím se irská duše zdá někdy být poněkud nelogická, zmatkářská či výstřední. Ostatně nejen irská. Už jsem kdesi napsal a za svým úsudkem si stojím: jestli má typická česká povaha ľ odfiltrujeme-li od ní deformaci šedesáti let komunismu a postkomunistmu - někde váEvropě sobě podobnou, pak nikoli vákrajích slovanských, ani vátak blízkém Německu či Rakousku, ale mezi Iry. Což může být překvapující zjištění, kdyby je nepotvrdil výsledek nedávných výzkumů, dle nichž je nejméně polovina genetické výbavy českého etnika keltská. Stojíce na palubě převozní lodi záHolyheadu do Dublinu, plavíme se navštívit své vzdálené bratrance.

Není to vámém případě poprvé. Už před čtrnácti lety jsem se jakožto čerstvý důchodce vydal do Irska, jenže ne tak změkčile, autem, nýbrž na kole. Tehdy to také bylo, kdy jsem si poprvé všiml příbuznosti české a keltské nátury. Přimělo mě to káhlubšímu studiu věcí keltských a našlo svůj konečný výraz v historicko-nehistorickém románu Praotcové, ale to jen tak na okraj. Kolo není dopravní prostředek zánejrychlejších, takže jsem tehdy stačil objet jen drsnější a také keltštější irský sever a západ, dojmy zákteréžto výpravy jsem vtělil do předchůdkyně této knížky. Nyní, sáodstupem času a poučenější, bych chtěl svou zkušenost jednak doplnit o dosti odlišný irský jih, jednat ukázat mé choti a spolucestovatelce, kudyže jsem se to tenkrát na svém kole potloukal.

Hlavně ale jsem zvědav, co těch čtrnáct let sáIrskem udělalo. Mám je vápaměti jako zaostalou periferii Evropy: úzké a mizerné silničky, kamennými zídkami obehnané promoklé pastviny, vesnice, zánichž ještě nevymizely křovím zarostlé chaloupky sápropadlými střechami, jak je po sobě nechala irská národní tragedie, tzv. Velký hladomor. Tehdy, prostředkem devatenáctého století, se Irsko bezmála vylidnilo, když bída přiměla valnou část obyvatel kávystěhování do zámoří; ti, kteří na to neměli, pomřeli hladem ve svých chaloupkách. Vádobě mého cyklistického výletu už sice do Irska začínala proudit finanční pomoc z Evropské unie, ale pamatuji se, že jsem kání byl dosti skeptický; je jen málo příkladů, že by pomoc zvenčí opravdu nějaké zemi pomohla. To ale vátomto případě neplatilo. Postupem času nebyly kápřeslechnutí řeči o keltském tygru jménem Irsko, a mě zajímalo, jak onen tygr vypadá, čím se liší od tygrů asijských, a jestli při svém skoku zeázaostalosti káprosperitě nezašlápl křehkou květinku irského svérázu, což někdy bývá rubem hmotného pokroku. Že památníky jedinečné irské civilizace zůstaly změnami těch čtrnácti let netknuty, váto jsem pevně doufal, neboť tolik ohleduplnosti snad lze očekávat i od tygrů. O něco méně jsem doufal váodolnost starobylého irského jazyka, maje svou zkušenost sávymírajícími mluvami i sáefektivitou pokusů o jejich záchranu.

K irské gaelštině se několikrát vrátím; zatím si uveďme jen tolik, že se stala oficiální a úřední řečí Irské republiky, sáníž se vápodobě všelijakých nápisů a vyhlášek setkáváme na každém kroku. Jako mateřského jazyka jí však užívá pouhých 70.000 duší váposledních útočištích především na skalnatém a neplodném severozápadě země. Dalších 1,8 milionu duší ji díky školní výuce ovládá jakž takž, avšak vádenním provozu neužívá. Všechno ostatní obcování se vede vájazyce sasanach neboli angličtině, kávelké úlevě poutníkově.

Přiznávám se ke své hanbě, že jsme Dublin, úředním gaelským názvem Baile Átha Cliath, jen tak profrčeli. Ne že by tam nebylo vůbec nic kávidění, ale duch Irska se dá poznat spíš na venkově; i získal jsem dojem velké spousty domů, ani hezkých, ani nehezkých, ani ničím zvlášť osobitých, ulice pak ne zrovna geniálně značené, zánichž se vymotat bylo nad síly i našeho čorta. Také už jsem měl váhlavě onačejší cíl: pohoří Wicklow Mountains asi 50 km kájihu. Tady někde dle údajů pana Karla Havlíčka blíže u Viklova na stoku dvou řek stojí dutá vrba třetí lidský věk, zákteréžto vrby si, jak známo, pan Červíček uřízl kábase kolíček a způsobil ten skandál na dvoře krále Lávry. Kteroužto zvěst si pan Havlíček zápalce nevycucal; potvrzuje ji stará irská sága, váníž se vyskytuje i král Lavra (bez čárky), i jeho oslí uši, i králův služebník, jemuž vědomosti škubou, než je poví, přenáramně hubou. Jen o nějakém panu Červíčkovi a jeho base se sága nezmiňuje, ale o tom se vlastněánechci rozepisovat. Wicklowské hory skrývají jinou, skutečnější lokalitu, váníž se duch starého Irska jen tak třepe povětřím: klášterní komplex Glendalough, zasazený vámalebném údolí téhož jména. Gleann dá loch zní jeho původní název, Údolí dvou jezer, a opravdu, obě jezera tu jsou a u nich hustě obsazené parkoviště, u vjezdu závora sávýběrčím, požadujícím nehorázné parkovné. Mnohem výhodněji a přímo u brány klášterního komplexu může každý stát kde jak chce a jak dlouho chce, nevybírá se nic, ani za parkování, ani za vstup do historického areálu. Jistá pro Irsko typická nelogičnost, jak o ní byla řeč na začátku této kapitoly, o sobě dává vědět.

Sem, do tohoto odlehlého údolí, se vášestém století uchýlil svatý Kevin (Cóemgen), jedna zánejvětších postav irského světeckého panteonu, aby vámodlitbách a asketickém sebezapření vzdoroval svodům ďábla, hříšného světa i své vlastní tělesnosti. Přebýval prý váúzké skalní rozsedlině nad jezerem, než se přivábeni jeho vzorem dostavili další zájemci o odříkavý život a vznikla klášterní komunita. Odříkavý život svatému Kevinovi nejspíš svědčil, protože se dle pověstí dožil stodvaceti let, během nichž se stal patronem ptactva, najmě kosů: stál prý jednou pohroužen vámodlitby, paže rozpřaženy do tvaru kříže, když vtom přiletěl kos a snesl mu do otevřené dlaně vajíěko. Světec se nenechal vyrušit a setrval váté pozici tak dlouho, než se závajíčka vyklubalo ptáče. Inu, trpělivost přináší růže, někdy však i kosy.

A tak vám nevím. Nejsem zvlášť zbožný člověk, ale určitou představu vesmírného řádu, váněmž má své místo univerzální řídící síla, vásobě mám; kdo chce, může jí říkat Příroda, kdo chce, Bůh. Bůh Stvořitel, nejvyšší inženýr, z jehož rukou nevychází nic nehotového, polovičatého ani nepovedeného; ostatně i oficiální katolická věrouka ho označuje za Všemohoucího. Čeho ale mínili dosáhnout asketové a poustevníci, odřeknuvše se světa, Božího díla? Zošklivivše si své tělo a trýznivše je všelijak? Chtěli být skromní a pokorní, ale spíš se mi zdá, že to byla pýcha, sáníž se domnívali, že se takovým počínáním svému Pánu zalíbí. Kdyby uměli nahlédnout do vyšších, lidským smyslům nedosažitelných dimenzí, možná by zaslechli Jeho hlas. äJen počkejte, mizerové! Já tady pro vás stvořím svět, nejlepší ze všech možných a stále se zdokonalující, a vy mi nad ním ohrnete nos. Myslíte si, že jsem nemehlo, kterému vycházejí z rukou zmetky? A že vy, chásko domýšlivá, víte líp, jak má vypadat svět? Že to má být svět samoúčelné nouze a zbytečného trápení? Inu dobře. Když jinak nedáte, sešlu na vás nouzi a utrpení, abyste si měli váčem libovat.ô

A seslal. Ze zadumaně malebné scenerie Glendaloughu ční pro Irsko typická vysoká, štíhlá, kávrcholu se zužující kamenná věž, do jakých se za dávných časů uchylovali mniši, když na ně trhla pohroma vápodobě vikingského nájezdu. Co nedokázali zničit vikingové, dorazil pak anglický král Jindřich VIII, který nejen že měl osm žen (postupně), nýbrž i nelítostnou rukou všude vádosahu své moci dával bořit kláštery a vyhánět, zčásti i věšet mnichy, říkaje tomu církevní reforma. Konečně bylo po jejich, měli svůj vysněný svět, své slzavé údolí, jehož nedá velké přemáhání se odříci.

No nic, jsou mezi starým stromovím a rozkvetlými rododendrony i méně ponuré stavby, malá kamenná kaple zájedenáctého století například. Nízká kulatá věžička, čnící ze střechy pokryté kamennými deskami, připomíná komín, pročež se kapli také říká Kevinova kuchyně. A velký, prastarý keltský kříž uprostřed náhrobků, jestli víte, jak takový kříž vypadá: zákusu kamene vytesaný, dobré tři metry vysoký, reliéfy biblických výjevů zdobený, nahoře ukončený čímsi na způsob malého domečku, krátká ramena obtočená kamenným věncem. Jen umístění starokeltských památek uprostřed dodnes používaného hřbitova mi připadá jaksi rušivě, ale to je tak váIrsku všude.

Rozpršelo se a jedeme přes hory zpátky do kempinku, manželka za volantem, já hlavu plnou úvah, jak jsem se jimi obíral tam dole: o pýše a pošetilosti asketů. Není tomu tak se vším? I dnes? Nechová se člověk jako hrom vápolici, kdykoli si myslí, že Pánbůh stvořil svět šišatě a on je tu od toho, aby jej po něm narovnal nasprávno? Neboť jak praví mudřec: co dobrého, přichází obvykle samo, kdežto voloviny se musejí dělat. Ponecháno samo sobě se Boží dílo vyvíjí ne snad přímou čárou kuáštěstí a lásce, jak bychom si přáli, ale aspoň káfunkčnosti. Zásahy světa opravců bez výjimky obracejí kladný vývoj naruby a místo pomalu rostoucího Božího díla nastolí ničivý blázinec, zato však okamžitě. Anebo, kdož ví, jsou i zásahy světa opravců částí Božího záměru, aby svět neběžel tak zpříma kádokonalosti, protože dokonalost se rovná nehybnosti a nehybnost konci. Takto vzato, pravda, může člověku světa běh připadat jako pustý chaos bez řádu a beze smyslu, ale právě že jen připadat. Neboť chaos není nic jiného než nejvyšší forma řádu, nekonečné množství navzájem prokloubených příčin a následků. V něm se ale nemůže vyznat člověk a tím méně jej řídit, nýbrž pouze ona univerzální síla, chceme-li, Bůh.

Cesta pokračuje do Kilkenny a čort už zase vyvádí své divy, pořád by nás honil někam do polí, asi mu ještě nedošlo, že keltský tygr mezitím kánašemu cíli postavil pěknou, rovnou silnici. Musíme vědět, že Kilkenny požívá pověsti jednoho zánejkrásnějších měst Irska; krom toho se váněm nalézá pivovar, produkující proslulé polotmavé pivo Smithwick┤s. Pročež je Kilkenny pro Iry něčím jako pro Čechy Plzeň. Avšak jest obtížné spatřit něco zátěch divů, neboť stavební krásy a slavné pivo bezpochyby váKilkenny jsou, hlavně ale strašlivý dopravní zmatek. Krok za krokem se sunou auta ulicemi, zacpanými od světel ke světlům, od rohu károhu, až řidič začne závidět chodcům, pohybujícím se podstatně rychleji. To už si keltský tygr mohl nechat, říkám si pro sebe. Před čtrnácti lety mě má cyklistická pouť sice tudy nevedla, ale dovedu si představit, že bych se na svém koleů no, snad neprohnal městem jako vítr, ale aspoň bych jím bez obtíží projel, zastavil se, historické památky si prohlédl, slavného piva se napil. Po dlouhém objíždění a dosti daleko od středu jsme přece jen ukořistili místečko kázaparkování, ale ve stavu už poněkud dožraném. A beztak se nakonec ukázalo, že se veškeré rázovitosti koncentrují do jedné, dvou ulic, všechno ostatní jsou, inu, zase jen takové domy, ani pěkné, ani nepěkné, jako všude v Irsku. Při vší sympatii kázelenému ostrovu víl musím připustit, že irská malebnost nedosahuje malebnosti anglické, aspoň vápunktu měst ne. Neboť irské dějiny, každou chvíli jiná pohroma, vikingská, anglická, protestantská, hladová, vystěhovalecká, nedaly malebnosti vzniknout, ta potřebuje dlouhý, nepřerušovaný vývoj.

Zato ovšem Kilkenny obsahuje i na irské poměry mimořádné množství hospod. Však se mě manželka něco nasoužila, že by taky chtěla jednou vidět pravý irský pub, jaký se stal ve světě pojmem: místo, kde se spontánně scházejí lidé, zpívají, hrají na harmoniku a na housle, a vůbec se takto po irsku archetypálně veselí. Sám jsem na své cyklistické výpravě takovou hospodu poznal, a byl vám to zážitek. Nezkusíme to tady? Krátkou obhlídkou zjišťuji, že zkusit to můžeme, ale bez valné naděje na úspěch. Přitom je tu hospoda nejen na každém rohu, ale snad vákaždém třetím baráku. Musical pub, oznamují mnohoslibně vývěsky za okny, takže by se tu hrát a zpívat mělo, aspoň občas. Jenže. Nejbližší produkce bude konat ľ dejme tomu - ve čtvrtek váosmnáct třicet, za kterýmžto účelem přijede z Dublinu slavná hudební skupina Clannad a bude pět a muzicírovatů i jděte mi do háje zeleného. Jakáž pomoc, vátradiční irské hospodě, plné zpěvu a halasu, si asi neposedíme, přinejmenším ne váKillkeny, leda bychom se spokojili s náhražkou. Stala se za mé nepřítomnosti ze spontaneity profesionalita se všemi zápory toho stavu, ze zpěvného halasu a tartasu irské hospody, káněmuž každý přispěje svým dílem, byť i neumělým, se stalo pasivní přičumování, jak pěje a showmanské pózy předvádí parta řemeslníků toho povolání. Za tím nemusím jezdit do Irska, to najdu všude, kdybych o to stál. Zdá se, že keltský tygr při svém skoku káprosperitě přece něco zašlápl. Možnost projet bez větších překážek ulicemi irského města například, nevězet vázácpách od světel kásvětlům, ale budiž, taková je druhá tvář blahobytu. Spíš želím možnosti užít si strhující atmosféry irské hospody, do níž nemusí jezdit slavné skupiny až záDublinu, aby se lidé bavili. Vím, co se tady přihodilo; jsem dost starý, abych pamatoval i hospody českého venkova, kde se zpívalo, hrálo, po sousedsku veselilo, ledaže zánik té družnosti nastal o dobrého půl století dřív než vákonzervativnějším Irsku. Pokaždé si lidé mysleli, že něco získávají, když místo aby se bavili sami, nechávají se kýmsi bavit, váČechách televizí, váIrsku profesionálními baviči. A je to úpadek. Snad ještě na své cestě Irskem přijdu do kouta tak zapadlého, že tam umění bavit se bez bavičů zatím zůstalo zachováno. Ještě prý takové existují, byl jsem ujištěn. Ale museli bychom mít moc a moc velké štěstí.

Sánaším stanem, velkým, krásným, pohodlným, se stanem, co se do něj nemusí lézt po čtyřech, je trochu potíž. Stan, co se do něj po čtyřech lézt musí, jsem míval postavený a zase zbouraný jedna dvě; deset minut stačilo, a už jsem si mohl všechno naložit na záda nebo na kolo a popojet o etapu dál. Sátímhle naším novým to tak honem nejde, stavba trvá déle a potřebuje cvik, když jsme to zkoušeli poprvé, málem jsme se u toho poprali. Usnesli jsme se proto raději zůstávat na jednom místě dvě až tři noci a vyrážet hvězdicovitě do okolí, abychom té obtíži trochu ulevili. Ale je i jiný rozdíl, nad nímž není nezajímavé se zamyslet. V malém stanu se jen spí, všechna ostatní činnost, vaření, jídlo, se koná venku. Prší-li, nekoná se, nýbrž se naležato ve spacím pytli slupne nějaká houska. Ve stanu velkém, parádním, do nějž se vejde i mnoho nádobí, nábytku a jiného přepychu, lze však pohodlně vařit, jíst i jinak vést poměrně složitou domácnost. I je po vícedenním pobytu plný drobků, jakož i zvenčí natahané trávy a kamínků, jež vezma košťátko musím co chvíli vymetat před práh. Různé papírky a plastikové sáčky však před práh nevymetám, nýbrž sánimi běžím kánádobě na odpadky, jelikož jsem civilizovaný člověk a ne dobytek. Tím se dostávám kátématu, jež vásoučasném rozháraném světě možná hraje větší roli, než jsme ochotní si připustit: kározdílu mezi etniky, kulturami etc., jejichž přechod káusedlému způsobu života se udál už před mnoha tisíci lety, a jinými, jimž kočovnické móresy ještě zágenů nevyprchaly.

Neboť nám, příslušníkům společnosti, která přešla k zemědělskému a tudíž usedlému živobytí už někdy v neolitu, jest ohyzdno obestlávat svůj příbytek sajrajtem. Své smetí nesypeme záoken a neházíme před dveře, nýbrž sáním běžíme kápopelnici; kdo se tak nechová, bývá zván dobytkem. Nemůžeme jinak, máme svůj vztah kámístu, na němž žijeme, je to naše genetické dědictví po dlouhé řadě pokolení usedlých předků. Kočovník naopak nemá velký vztah kámístu, na němž přechodně přebývá. Svůj odpad beze všeho vyhází před práh; když je mu ho příliš, sbalí stan, osedlá velblouda a poodjede o kus dál. A chová se stejně, i když už dávno nehoní stáda od pastviny k pastvině, neboť zvyklostem a potřebám lidským trvá nějaký čas, než se otisknou do genů. Proto dnes máme končiny světa jakž tak odpadků prosté, jež jen tu a tam zaneřádí nějaký dobytek; a proto je mnohem větší část planety pokryta stále narůstajícím souvrstvím sajrajtu, umělohmotného zejména. Nepodařilo se mi zjistit, jak se živobytí vátakovém ambiente líbí samotným původcům; možná že nepříliš. Ale nevidí jinou možnost, běh sáodpadky kápopelnici ľ je-li jaká - je cizí jejich v jádře nomádské duši. Také oni nemohou jinak, potomci kočovných pastevců, potulných lovců a sběračů. Jestli i jim se jednou usedlý způsob vtiskne do genů, jestli i oni budou vědět, káčemu slouží popelniceů ví Bůh. To ovšem už může být lecčí vlast zaodpadkovaná do výše minaretu. Proč, ke všem sakrům, nepoukáží na tuto kalamitu ti, kteří mají tolik starostí o světové životní prostředí, proč nezvednou svůj káravý ukazovák ľ neházejte kolem sebe svinstvem, národové třetího světa, nebo se váněm utopíte dvacetkrát rychleji než v stoupajících vodách oceánů? Snad že pozastavit se nad hříchy jiných civilizací jest politicky nekorektní, avšak sypat popel na hlavu sobě je rozkoší tohoto času? Jděte mi káčertu, pokrytci.

Co zátoho vyplývá mně jako vandrovnickému starciů nerad si přiznávám, že od nějakého času pociťuji čím dál menší chuť se vydávat do zemí sice všelijak exotických, ale zavalených organickým i neorganickým svinstvem, až i svatým na nebesích rudnou studem uši. Anglie, Irsko, Skandinávieů ano, a třeba i opakovaně. I Kanada nebo Austrálie, kdyby mi na takové rejdy ještě stačila má hubnoucí cestovní kasička. Afrika, velké části jiných kontinentůů musel bych se moc přemáhat, kdepak,ápro těch pár let, která mi ještě zbývají, je oblast západní civilizace velká dost. I když se našinec nikdy nemůže zaručit, co udělá za rok.

Ale já vím, že předcházející odstavečky tak úplně sáanglo-irským putováním nesouvisí, to já jen že mě na to přivedlo to smetí ve stanu. Rozložili jsme jej právě v pěkném, dosti zastrčeném kempinku ve svazích Comeragh Mountains a přemýšlíme, jak naložit sánásledujícími dny. Vlastně to není velké přemýšlení, protože hodinku jízdy odtud se nalézá zlatý hřeb každého irského putování, legendární Rock of Cashel, irsky Carraig Phadraig (Patrikova skála). Už městečko Cashel na úpatí je zatím nejpěknější, nejutěšenější ze všech, jež váIrsku spatřilo oko mé. Ani ono sice nemá oné pickwickovské pitoresknosti, jež pocestného zaujme váAnglii, vypadá však vesele s různobarevnými štíty svých krámů a hospod, i provoz je snesitelný a nepřevládá nad lidským živlem jako váblázinci jménem Kilkenny. A vzhlédne-li poutník nad střechy, spatří velebnou kulisu cashelské skály se slavným hradem na temeni, před více než tisíci lety sídlo králů říše Mhuman, jež zabírala celý, ale celičký jihozápad Irska. No, abych tu informaci poopravil, občas jej taky nezabírala, to podle toho, jak se zrovna irští králové a králíci mezi sebou poprali a jak kterému přálo válečné štěstí. Což mě opět vede ke krátké exkurzi do irských dějin.

Až do anglo-normanského záboru vádvanáctém až třináctém století totiž nebylo opravdového státu, jemuž by se dalo říkat Irsko, byla jen země Éire, rozdrobená do navzájem znepřátelených královstvíček, zvaných túath, jejichž počet kolísal mezi jednou a dvěma stovkami. Vydělíme-li tímto číslem pravděpodobné zalidnění Irska vástaletích mezi přijetím křesťanství a normanským záborem, vyjdou nám zhruba tři tisícovky; tolika poddaným tedy vládl rí túaithe, jak zněl titul takového panovníka. Někdy nutnost přiměla několik místních králíků se spojit vásvaz, jemuž pak vládl král středního stupně neboli ruire. Ještě vyšší pozici zaujímal rí ruirech, král celého kraje, jakým byla již jmenovaná říše Mhuman (dnes irský kraj Munster), a spoň formální autoritu nade všemi představoval nejvyšší král, ardrí. Kam se hrabou raně přemyslovské Čechy sánějakými Zličany, Lučany a Dúdleby!

Co se tak na cashelské skále nabízí zraku pocestného: impozantní zřícenina gotické katedrály ze století třináctého, o století starší a dobře zachovaná kaple svatého Cormaka váirsko-románském stavebním slohu, nezbytná kulatá věž pro případ, že by by se muselo utíkat před Vikingy, nněkolik keltských křížů, ano, a korunovační kámen munsterských králů. Podivná věc: neznáme i záčeských dějin a bájí kamenný stolec, na němž se ujímala vlády přemyslovská knížata? Kdy a z čeho ten obyčej povstal? Jaká byla jeho symbolika? Kdo byl jeho původcem? Keltové? Nebo už jejich předchůdci, stavitelé megalitických památníků, jak se zdá dosvědčovat jejich rozprostření váEvropě? Kdy obyčej uvádění českých knížat kávládě na kamenném stolci zase zanikl, že o něm od dvanáctého století není slechu? A měl pražský korunovační kámen nějakou spojitost sápodobnými kameny vácelé keltské kulturní oblasti? Jen váIrsku jsou dodnes k spatření dva: jeden, na který zrovna zírám tady váCashelu, druhý, zvaný Lia Fáil, v středoirské Tara. Ten dokonce, lze-li věřit pověstem, měl tu vlastnost, že ze sebe vydal výkřik, když na něj usedl právoplatný král; když kámen nevykřikl, mohl se zájemce o trůn jít klouzat. To přemyslovský stolec neuměl, ale stejně: máme zde doklad kulturní příslušnosti českého kmene mnohem, mnohem starší, než nač poukazují psané dějiny? Příslušnosti káokruhu keltské kultury, zaujímající na přelomu letopočtu prostor od břehů Atlantiku až po tureckou Galatii a zahrnující i zemi, zdědivší po keltském kmeni Bójů jméno Boiohemum, Bohemia? A snad kácivilizaci mnohem dávnější, kátajemnému lidu megalitickému?

Škoda, že se historická věda jaksi zdráhá tím tématem zabývat. Že doposud sleduje prostičký vzorec ľ nejdřív žili váČechách jacísi Bójové, po jejich odchodu přišli Markomané a jiní Germáni, a když kamsi odtáhli i oni, přišli a uprázdněnou zemi slavně osídlili Slované. Nejen kamenný stolec na hradě pražském, i nejstarší české pověsti a místopisné názvy naznačují, že to sátím přicházením a odcházením nebylo tak jednoduché; že nejméně část keltského osídlení na české půdě zůstala, dočkala se příchodu Slovanů a přejala postupně jejich řeč, nikoli však kulturní způsob. Jazyk totiž tak moc neznamená, mnohem podstatnější jsou zánezbadatelna věků pramenící kulturní návyky. Nikdo neví, jak mluvili stavitelé kamenných kruhů a menhirů ľ i u nás jich pár máme ľ a přesto to byli naši přímí předkové, od nich jsme zdědili naše základní charakterové vlastnosti, postoje, vzory myšlení a jednání. Kdo trochu pocestoval Evropou a umí pohlédnout na svůj národ z vnějšku, podiví se, jak nepodobný je Čech svým charakterem ostatním slovanským bratřím, a jak blízko máů nu, například káIrům. Ale odpusťte, o tom už jsem psal.

Můžeme vysledovat i jiný vztah českých dějin keácashelské skále: na jejím úpatí stávalo opatství, zánějž vyšli mniši kázaložení kláštera vábavorském Řezně; nu, a Čechy, jak známo, náležely pod církevní správu Řezna, než se dočkaly vlastního biskupství. České dějiny toho času jsou dosti skoupé, takže nevíme, jak a prostřednictvím koho vykonávalo Řezno dozor nad českou částí své diecéze. Nevíme ani, jestli a jak se váŘezně zachovala irská tradice nebo dokonce pár mnichů irského původuů ale kátomu se ještě na svém místě vrátíme. A ještě připojím historku pro ilustraci oněch dob, kdy se Irskem šířilo křesťanství. Vároce 450 prý zemský patron svatý Patrik zavítal i v tato místa, aby pokřtil pohanského vládce Aenguse. Nedopatřením ho přitom práskl biskupskou holí přes nohu, což však král Aengus pokládal za součást křestního rituálu a mužně snesl. A teď už můžeme opustit toto věky posvěcené místo a vydat se dál kázápadu.

Snad každá zeměámá svůj vyhlášený ráj, třebaže mu takový titul oficiálně neuděluje, jak tomu je váČechách. Irským rájem je bez odmluvy hrabství Kerry na jihozápadě země, vysunující do Atlantiku chapadla tří poloostrovů: na severu Dingle, uprostřed a největší Iveragh, jižněji Beara. Každý jinak zajímavý, každý jinak malebný, každý skalnatý, hornatý a jezernatý. Což vše dohromady samozřejmě vábí davy turistů, domácích zejména, neboť mají-li to Angličané za půvaby evropské pevniny daleko, mají to Irové ještě dál. To nicméně nemusí vadit poutníku, toužícímu po romantickém osamění. Zabočí-li stranou od hojně frekventované okružní cesty Kerry ring a od ústředního bodu roho rumrejchu, města Killarney sájeho vyhlášenými krásami, může najít místa, kde bude sám jako váden Stvoření. Ostatně, když už je řeč o tom Killarney: kdo se zahledí do mapy Irska (ale také Skotska), napadne ho nejspíš, jak často místopis těch zemí obsahuje předponu kill-. Té však nerozumějme po anglicku, neoznamuje místo nějakého mordování, nýbrž že tam stojí kostel, váirské i skotské gaelštině kill.

Nejzápadnější výběžky obou severnějších poloostrovů náleží káúředně vymezené oblasti An Ghaeltacht, což značí, že se na nich dosud mluví starým irským jazykem, věc to, která mě jakožto keltomana náramně zajímá. Druhou takovou okolností jsou kamenné památníky nejstarších irských dějin i prehistorie, což mě zajímá neméně. Nejslibněji se vátom ohledu jeví poloostrov Dingle (Corca Dhuibhne), rýsující se zánašeho tábořiště jako tmavší linie za šedivě rozčeřeným mořským zálivem. Drobně se rozpršelo a rozfoukal se studený vítr, den, jak se zdá, bude zase jednou nevlídný. Což musí poutník vzít na vědomí a nevymýšlet si klimatické luxusy, takové už je Irsko. Nicméně se vtírá podiv ľ co do té končiny už vápředhistorických dobách vábilo osídlence? To nebylo vázemi, obydlené pár tisíci roztroušených lidiček, úživnějších míst dost? Snad dobrá poloha pro rybaření, ale taková se jistě dala najít i jinde. Takže spíšů poměrné bezpečí před nájezdy sousedních rí túaithe neboli králíků? Je pozoruhodné, kříž jakého nepohodlí a strádání si lidé těch dob byli ochotní naložit na hřbet, jen aby unikli sousedským návštěvám. Nebyla asi naše předstátní minulost věk tak zlatý, plný míru a štěstí, jak o tom bájí Ovidius i jak ledakterá naivní duše ještě dnes věří a za příklad klade.

Kamenné domky, kamenné střechy, kamenné zídky kolem promoklých pastvin, ničím není tento kraj tak bohatý jako kamením. Mineme úhledné městečko Dingle (An Daingean) a kus za ním, na skalnatém výběžku nad mořem, je první zápředhistorických pevnosti, Dunbeg, po irsku Dun Beag, Malý hrad. Čtenář promine, že se už zase uchyluji kájazykozpytné odbočce: výraz dun, vájiných keltských jazycích din, značí hrad, opevnněné místo; a je - kromě četných místních názvů - ve své podobě týn jedinou stopou keltštiny vájazyce českém. Záněmčiny nepochází, jak se mi jistě někdo chystá namítnout, jazyk Goethův žádných dinů neobsahuje. Ani domnělé slovo Tein; zánějž mají být odvozeny naše početné Týny, Týnce a Týniště, váněmeckém slovníku nenajdeme, to bylo upleteno českými jazykotepci, aby měli jak z Karlštejna (Karl┤s Stein = Karlův kámen) udělat vlastenecky přijatelnější Karlův Týn. Ale zpět záté filologické exkurze: ukáže se, že předvěká pevnost Dunbeg je kruhovitý útvar se tři metry silnou zdí zá nasucho na sebe nakládaných kamenných desek. Což může vypadat jako primitivní stavební technika, ale není; sloužil tento zámnoha irských dunů neboli týnů svému účelu někdy od roku 800 před Kristem až téměř do konce tisíciletí následujícího, projeviv tak trvanlivost, jíž naše panelová sídliště, jak tak tuším, nedosáhnou.

Jen o malý kousek dál kázápadu se lze zamyslet nad jiným příkladem té architektury. Ještě neporušené, ale častěji už várůzných stadiích rozpadu se ve svahu nad selským statkem nabízí kápohledu i kázamyšlení skupina pěti chatrčí, obklopených kamennou hradbou. Místo nese jméno Cathair na gConchúireach a chýším se říká beehives, včelí úly. Sám bych jim byl spíš nakloněn udělit titul kamenných iglú, tak velice mi velikostí i tvarem připomínají ony eskymácké příbytky. Tak tedy se žilo obyčejnějším lidem vátéto ničím než kamením bohaté krajině. Přišli zárybolovu, zahnali své ovce do kamenné ohrady, aby na ně nemohli vlci ani sousední loupeživý klan, načež zalezli do chatrče záposkládaných kamenů, váníž se mohli právě jen tak choulit kolem čadivého ohně. Vástejně mlžné, studeně mrholivé slotě, jaká panuje dnes, a vázimních měsících i váhorší, třebaže skutečnou mrazivou zimu tento kout světa nezná. Kladu si svou obligátní otázku - dovedl bych takhle žít? No, třeba i dovedl. Mám konečně svou zkušenost zámnoha upršených a zimavých vandrů svého mládí, kdy jsem sápovděkem zalézal i do pochybnějších přístřeší. Ještě na svá stará kolena se dovedu uskrovnit, pohodlí civilizace seávzdát, když to jinak nejde. Ale nastálo, doživotněů ne že bych nad takovou vyhlídkou jásal. Kdo však říká, že naši civilizaci nic podobného nečeká? Že až vyčerpá své možnosti, nebudou se její zbytky muset vrátit ke kruhovým chatrčím svých megalitických předků? Ale třeba to není tak hrozná perspektiva, jak by se mohlo zdát; však i lidé vákamenných chýších se jistě dovedli těšit zádrobných radostí života, mít se rádi, zpívat si a vyprávět, a co vlastně je důležitějšího. A pády až na samé dno mohou ľ nebo nemusí ľ být i počátkem nového vzestupu bez starých omylů, jejž naše zpovykaná civilizace potřebuje jako vepř drbání. Nebo je to všechno darmé strašení, co jsem právě položil na papír, třeba se mýlím a růst našeho blahobytu bude pokračovat ažů nevím kam. Nebo také nebude. Není na škodu si občas připustit i takovou eventualitu.

Abychom se obrátili káméně prorockému tématu - pod kulovitými chýšemi stojí kádispozici domeček, jakému se ve vlastech českých říká kadibudka. Kdo do ní vstoupí, popatří užaslým zrakem na výzvu: äProsíme vážené návštěvníky, aby za sebou zavírali dveře, nebo sem nalezou ovce a sežerou toaletní papír!ô Vida, jak už i ta hovádka Boží se zmodernizovala! Zmoklé trávy mají všude dost, ale onaů

Pravým divem stavitelského umění ľ a to si nedělám šoufky ľ je však objekt, nesoucí název Gallarus oratory (oratory = modlitebna) poblíž obce Kilmalkedar, prý jeden zánejstarších kostelů Irska, a přitom dokonale zachovaný. Kostel ale moc nepřipomíná, spíš je to zase taková úlovitá stavba zánasucho poskládaných kamenů, ale tak úhledně a účelně, že i člověk zvyklý na kumšty moderní techniky před ní musí smeknout. Jednotlivé kameny, ač jen nahrubo opracované, jsou kladeny tak pečlivě a důmyslně, že za celých třináct století do kaple nevnikla ani kapka vody, tak účinná je metoda kladení kamenů sánepatrným přesahem vrchního nad spodním. Obě čelní stěny jsou kolmé, vápřední nízké dveře a v zadní malé okénko, o němž pověst praví, že kdokoli jím proleze, očistí svou duši od hříchů. Široké je zrovna dvanáct centimetrů a vyšší ne o moc, z čehož lze usoudit, že očišťování duše je problematická záležitost. Jojo. Do hříchu upadneš jedna dvě, ale prolézt pak zpátkyů I o hříších státnických to platí, a okénka není, není-liž pravda.

Vezmu záauta proutek, který za takovými účely vozím teď už trvale sásebou, a dám se do obcházení. Uvnitř modlitebny je sice prázdno, snad jen duchové dávných mnichů vyhlédají ze škvír a diví se, co jim sem poslední dobou leze lidí, ale venku, skryto vázemi, bývá kolem takových objektů leccos, nač proutek neklamně reaguje. Taky že jo: přijdu k nízkému, do země zasazenému kameni, a proutek se začne svíjet jak zběsilý. äVypadá to, že tady jsou nějaké hroby,ô povídám dívce, která sedí na lavičce a dává pozor, aby návštěvníci vzácnou stavbu nějak neponičili nebo nezohyzdili. äAno,ô doznává vánevěřícném údivu. äU toho kamene má být pohřben nějaký biskup.ô Jo, milá dámo, nevědecká metoda ještě nemusí být nesmyslná. Kdoví, třeba už ti dávní mniši tady sáproutkem taky chodili a vhodné místo pro svou modlitebnu hledali. Nebádali nad vědeckostí či nevědeckostí, dobře vědouce, že jsou sféry, do nichž lidské smysly neproniknou, a přesto stejně existentní jako ony viditelné a hmatatelné.

Nevím přesně, jestli oratorium sloužilo řeholníkům zákláštera, jejž na místě dnešní obce Kilmalkedar dle písemných zpráv založil svatý Maolchéadair někdy na rozhraní století šestého a sedmého ľ pořád nechce jít do mé české hlavy, že tady, na tomto odlehlém ostrově, už vzkvétalo křesťanské písemnictví, když naši pradědové, obrazně řečeno, ještě skákali závětve na větev. Na troskách kláštera později vyrostl kostel v irsko-románském slohu, pokládaný za stavební klenot celého hrabství Kerry, a také asi je; co mě ale fascinuje víc, je ogamový kámen, připoztracený mezi náhrobky dodnes užívaného hřbitova. Kostelů je totiž váEvropě celkem všude dost, starých i nestarých, spanilých i nevzhledných, ale je jen jeden písemný systém na její půdě, jenž nevznikl přetvořením písma latinského či řeckého. Jmenuje se ogam a vyskytuje se jen váIrsku. I tam dosti vzácně, nutno podotknout. Dosud jsem měl příležitost spatřit ogamský nápis jen jednou na mé předchozí irské cestě, ale to bylo vámuzeu. Tady stojí, už dosti setřelý, a zvěstuje tomu, kdo jej umí číst (já to nejsem), že jej nechal postavit a nápisem váarchaické irštině opatřit jistý MAILE INBIR MACI BROCAINN, neboli Mael Inbir, syn Brocanův.

Pravda, káspisování románů by asi ogam nebyl nejvhodnější. Pro jednoduchá sdělení na obřadních kamenech byl dobrý dost, ostatně nezapomínejme, co bylo řečeno svrchu o našich dědečcích téhož času. Ogamem se píše (přesněji: tesá do kamene) takto: nejprve se narýsuje dlouhá svislá linie, na niž se pak shora dolů přivěsí delší nebo kratší, rovné, šikmé či linii přeškrtávající čárky vápočtu od jedné k pěti. Co skupinka, to písmeno nejzvláštnější záevropských a snad světových abeced, nebo mi aspoň není známo, že by podobný systém vynalezli ještě někde jinde než v Irsku. Inu, keltský duch dovede překvapit originalitou, ať vátom či onom smyslu.

7. Irskem ve vlastních stopách

Zbývá ještě obhlédnout největší zápoloostrovů, Inveragh, zase sámnoha předvěkými pevnostmi, klášterními zříceninami a drobným útržkem gaelskojazyčného území, jakož i s horami, stržemi a průsmyky, s ovečkami namáznutými na hřbetě modrou barvou ľ že si to, chudery, nechají líbit ľ a už cesta míří záirského ráje ven, káměstu Limerick aneb Luimneach, třetímu nejlidnatějšímu celé Republiky irské. Vádějinách proslulo tím, že je nedokázali pokořit ani anglo-normanští dobyvatelé, ačkoliv se o to mnohokrát pokoušeli, ani anglický Žižka Cromwell (také on prováděl církevní očistu ohněm a mečem), a že se nějak snažil. Dodnes jsou občané limeričtí na udatenství svých dědů náležitě hrdí. Pro mě záleží význam toho místa vátom, že se mi před těmi čtrnácti lety nechtělo jím prodírat ľ jízda velkými městy není pro cyklistu věru žádný med ľ takže jsem obrátil řidítka kávýchodu a uháněl zpátky kápřístavu a posléze domů. Tím se stalo, že od nějakého kilometru za Limerckem povede naše cesta až na výjimky v mých vlastních stopách. Docela se těším. Ukáži mé holce, kudyže jsem se to tenkrát prošlapával na kole, a zároveň uvidím, co sáIrskem udělal jeho tygří skok. Mohl jsem i tak už několikrát zaregistrovat útržky změn; teď se mi tedy, jak doufám, doplní váobrázek.

A už je obrázek tady. Město, městečko Ennis ľ bylo už tenkrát takhle hromsky rozlehlé? Nu, nebylo; projel jsem pár uličkami a už jsem byl v centru, složit váhlavu vámístní turistické noclehárně. Rozrostlo se náramně od těch časů o ulice domečků sice hezkých, o zámožnosti obyvatel svědčících, irským svérázem však nijak neoplývajících. Také Leamanech Castle, pozůstávající jako většina irských hradů zájediného věžovitého stavení, stojí na svém místě, ledaže ještě maličko zpustlejší, tady se tedy nezměnilo nic. Zato Kilfenora, sotva vesnice, ale ve středověku sídlo biskupstvíů pamatuji se, že mě to jméno čímsi okouzlovalo. Nebo snad maličko děsilo, sám nevím. Jsem jen já takový blázen, že slyším ze jmen pracizích míst zvonit náladu, minulost, možná osud? Zákrámečku, váněmž jsem kdysi kupoval kazetu sáirskými písničkami, se mezitím stalo luxusní informační středisko, jen biskupská katedrála, již založil král jednoho záirských túathů Donal Mór O┤Brien ve století dvanáctém, je zavřená, prý vání provádějí nějaké restaurátorské práce. Škoda, byla nevelká, nikde jsem neviděl tak titěrnou katedrálu, ale plná temného tajemství, snad z ní těmi restaurátorskými pracemi nevyvětrá. Aspoň tedy tři tisícileté keltské kříže, co se pamatuji, že stály porůznu na hřbitověů ale zase nic, kříže restaurátoři snesli pod skleněnou střechu, aby je uchránili vlivů povětrnosti. Což chápu, jenomže se tak záživé památky stalo muzeum. Muzeum je vždycky náhražka skutečnosti. Jestlipak ještě ze jména Kilfenora pocítím ono cosi tajemného až děsivého? Nějak se mi nechce zdát. Snad že jsem ztratil tu schopnost. Nebo už tady také něco vyčichlo.

Vesnice sákatedrálou stojí na pokraji území The Burren (An Bhoireann = kamenité místo), jemuž jsem se ve své první knížce tohoto druhu poškleboval: prý že doklad irské propagační zdatnosti, která dovede sáprospěchem prodat i tuhle jednotvárnou pustinu. Byl jsem tehdy, jak si vzpomínám, už dost ztahaný zácelodenní jízdy, takže se mi nechtělo šlapat do těch kamenitých kopců a raději jsem je objel podél pobřeží. Asi jsem neměl. The Burren opravdu není víc než kamenitá pustina, ale jaká, pane! Vázáři odpoledního slunce se odvíjí panorama krajiny, pokryté plochými deskami, bloky, bizarně rozvětralými kusy šedobílého vápence, proťatá kamennými zídkami, kamení, kamení, kamení. Ani strom nikde není, na kterém by se dal někdo oběsit, jak tu bezživotnou pláň charakterizoval proslulý již zmíněný reformátor Oliver Cromwell. Nicméně i ona stála komusi za to, aby se na ní usídlil. Dávní předchůdci Irů po sobě zanechali několik kruhových pevností neboli dunů (týnů,) o dolmenech a jiných drobnějších dílech nemluvě. Novější čas kátomu přidal zříceninu opatství Corcomroe a řádku jiných církevních objektů, káčemuž nemám jiného vysvětlení, než že zde jejich stavitelé nacházeli spoustu vhodného materiálu.

Kdo ani tady neucítí van pravěkého tajemna, má duši pařezu. Chtělo by se zastavit, posadit se na některý z těch plochých kamenů, zahledět se do prázdna a vyčistit si hlavu od všech myšlenek, až by se pravěká nálada proměnilaů kdoví váco. Snad nějaké tajemné poznání či osvícení, jak to dovedou orientální mudrci. Nebo jen tak nasávat atmosféru kraje. Jenže to jsem mohl tenkrát na svém kole, svobodný a sám, teď abychom se raději poohlédli po nějakém kempinku pro náš superparádní stan. On ten luxus má i svoje háčky.

Hrad Dunguaire na břehu zátoky Kinvarra už také ztratil něco ze své spanilé osamělosti, na malém parkovišti se tísníáautokary jeden vedle druhého a hrne se zánich turistů jako breberek. Prý se nyní váhradních sálech pořádají středověké hostiny. No dobře. Ale koukejme, zrovna zátohohle místa jsem si tenktát udělal fotku, ne hradu Dunguaire, ale takové obyčejné, staroirské, za hladomoru opuštěné a rozpadávající se chaloupkyů teď vátémže úhlu vidím pěknou vilku, nu, vzmohl se, keltský tygr. Ne že bych mu to nepřál, aleů nějak často si říkám tohle ale. A silniční směrovka tam stávala, taky dost oprýskaná, a na ní údaj ještě postaru vámílích. Teď je tam novější a na ní kilometry. To bych uvítal, kdybych tady byl na kole; ono, víte, deset kilometrů ušlapeš snadno, ale deset mil, to už se něco nalopotíš. A to už je pomalu konec volného kraje, zprava se připojí silnice od Dublinu, stmívá se a provoz se příslušně zahušťuje, tamhleta světelná, do daleka doširoka rozvláčená plocha vpředu, to už je místní metropole Gallway alias Gaillimh.

Nepodařilo se mi zjistit, jakým trikem keltský tygr nafukuje města. Počet obyvatel takového Gallway se od mé poslední návštěvy zvýšil o pár tisícovek, ale rozloha snad čtyřnásobně. Zajel jsem si tenkrát do něj, abych vázájmu svých keltských studií zakoupil anglo-irský slovníček; promotal jsem se tedy několika ulicemi, přejel kočičí hlavy nevelkého náměstí, na rohu našel knihkupectví, váněm kýžený vokabulář, a po půlhodince jsem byl záměsta zase venku. Dnes nepoznávám nic. Ani ulice, kudy jsem tenkrát jel, ani náměstí sákočičími hlavami, jen čtyřproudé, i tak dost ucpané komunikace nás vedou neznámými čtvrtěmi, složité křižovatky, nadjezdy, obchvaty, až konečně, konečně jsme zátoho babylonu venku, sláva. Teď ještě najít ten zlořečený kempink, vyznačený, toť se ví, nikde není, ažů aha. Tady po tom kopečku a šikmo dolů, dozvídám se po několikerém vyptávání. Děkuji pěkně. Vyvěsit ceduli by ale bylo možná lepší. Snad že zdejší lidé, co sem o víkendech jezdí rybařit a grilovat, o tom místě vědí a sápřišelci odjinud se příliš nepočítá? Keltský tygr, zdá se, ještě na tuto pracku kulhá; rád by turistickým ruchem zvýšil svou solventnost, ale zatím se nevymanil závesnické mentality: každý přece ví, kde je u nás hospoda, rybník a hájovna.

Bývala to drsná země, jak jsem ji poprvé spatřil. Její půda vždy rodila jen kamení a vystěhovalce; země, vájejíchž prázdných, polozbořených chaloupkách dosud jako by strašil duch lidí, kteří tam váletech bramborového moru před půldruha stoletím pomřeli hlady. Země ponuré krásy, chladná a deštivá, jejíž už tak nevalná úživnost kulminuje na severozápadě krajem Connaught. Běž do pekla nebo do Connaughtu, říkávalo se tradičně váIrsku, a věru bylo proč. Jiskřička jakési naděje jako by prosvítala irskými mlhami a nacházela svou podobu vámodré vlajce sávěncem žlutých hvězdiček, ale ještě bylo příliš brzy, aby se zájiskřičky dalo soudit na změnu vátisíciletém strádání, jemuž byla vystavena země Erin, jedna zákolébek západoevropské civilizace.

A teď se váConnaughtu ocitám znovu, i když bohužel už nikoliv na kole. Opět projíždím starými místy, skalnatou a jezernatou Connemarou, zelenou vrchovinou Donegalu, a nevěřím svým očímů jsem jako váJiříkově viděníů zázraků nevím, jak mám vyjádřit svůj údiv, aby to neznělo frází. Jakožto člověk pocestný, hledající svéráz a malebnost, sice příliš nestojím o zázraky, zvlášť ne o hospodářské. Znamenají vesměs, že místo klikatých silniček mezi kamennými zídkami, kudy dřív dvakrát do hodiny projelo auto, naleznu rušné čtyřproudé spojnice, místo starosvětských městeček, plných babičkovského půvabu, jako psí čumák chladné obchodně-průmyslové metropole, místo idylických chaloupek s břidlicovou střechou nákladné vily sápěstěnými zahradami, všechno náramně moderní a úhledné, jen co je pravda. Ale modernost je všude na jedno brdo: chaloupka může být neklamně irská nebo neklamně česká, vila, jakkoli pěstěná a krásná, může stát na světě kdekoliv. A ten provoz! Občas si kladu otázku, zda bych i dnes chtěl jezdit v Irsku na kole, po těch betonových tepnách sánadjezdy a objezdy, auta vározestupech jako na brněnské výpadovce před sobotouů Nu, raději nechtěl, i kdyby mi někdo umazal desítku nebo dvě zámých pětasedmdesáti let. Ba, krajina mnohé ztrácí, prožene-li se jí vlna hospodářského zázraku. Ale to se ví, nemohu chtít na Irech, aby kvůli mé libůstce setrvávali vámalebné chudobě, a také že nezůstali. Jak se jim to povedlo, je ovšem hotovýů

äPoslyšte,ô povídám Irovi, postaršímu průvodci autobusového zájezdu, jenž na čtvrthodinku vypustil své svěřence, aby si vyfotografovali malebnou scenérii kraje Connemara, donedávna ze všech irských chudobinců nejchudobnějšího. äJá přece tenhle kraj znám. Mám jej vápaměti jako zaostalou, neplodnou, řídce obydlenou končinu na kraji světa. A najednou všude těch nových, krásných stavení, moderních komunikací, aut, váničem už se Irsko neliší od nejbohatších zemí Evropy, a snad i leckterou předčí. Káčemu tady došlo? Kde se vzal všechen ten úžasný blahobyt?ô

Ir chvíli něco vyprávěl o výhodných hypotékách, o neexistenci domovní daně a jiných příčinách stavební konjunktury, načež se zamyslel a vše shrnul: äAle především vytáhly Irsko zábídy european money.ô Evropské peníze, kdyby někdo nebyl mocen jazyka anglického.

Nu, když to ten člověk říkáů neosobuji si schopnost rozumět Irsku lépe než Irové. Přesto mi povrtává hlavou myšlenka, že ta výpověď nebude vyčerpávající. Chovám značnou skepsi káúčinnosti všech rozvojových pomocí, almužen, dárků a podaruňků, neboť dějiny skýtají málo příkladů, že by opravdu někomu vytrhly trn z paty. Přesněji řečeno skýtají ľ nebo donedávna skýtaly ľ příklad jeden: poválečné Německo, plné trosek a vdov, jemuž relativně nevysoká suma půjčky záMarshallova plánu pomohla nastartovat pověstný hospodářský zázrak. Nikde jinde se nic podobného nepovedlo. I dnes se na mnohé unijní země snáší zlatý déšť european money, ale dokázaly je jen bez viditelného výsledku spotřebovat. Do bilionů bilionoucích by šly všechny ty nesmírné prostředky, co jich od konce koloniální éry vplynulo do takzvaně rozvojových zemí, a ony jsou pořád stejně rozvojové, ne-li ještě mnohem, mnohem rozvojovější. Půldruha století už Itálie podporuje své messogiorno, a odstup od produktivního severu se spíš zvětšuje. Bilion a čtvrt euro si od pádu berlínské zdi povytahovali zákapes občané západoněmečtí veáprospěch svých spolubratří záněkdejšího ráje dělníků a rolníků, a ne že by nebylo vůbec nic vidět. Do krásy a pestrosti renovovaná města a městečka, dokonalá silniční síť, nové domky místo pochmurných paneláků, nová auta místo řachtavých wartburgů a moskvičů. Ale také nezaměstnanost, nespokojenost a lítostivé pokukování zpátky do dederonských časů, kdy jsme mívali, ach ach, tyhlety životní jistoty. A víc, nešalme se, asi požehnání západních miliard nedokáže, nadlouho se zdá být Německo rozťato linií, již vyryly bodáky Rudé armády.

Teď, abych se vrátil kájádru věci, dochází káněčemu podobnému podruhé, a to váIrsku. Ne, nedám se přesvědčit, že je to jen nedostatek prostředků, jenž brání tomu, aby se zánuzáka stal slušně zajištěný člověk, z nuzné chýše měšťanský dům, záchudobince Evropy obdivovaný tygr. Kdyby se prosperita rodila tak snadno, pouhým rozdáváním peněz, musel by celý svět už dávno být bohatý. Asi že existuje i jiný nedostatek, jiné manko na jeho nevyrovnaném účtu, dost možná závažnější než pouze finanční. Trochu váhám to vyslovit, ale ať: dávám tímto káuvážení, nejde-li o nedostatek morální, nebo ještě spíš povahový. Někomu byl dán ľ vynechme pro jednou vysvětlování kdy a čím ľ tvůrčí smysl, objevitelská zvídavost, starost o chléb zítřka, vůle kávyužití vlastních schopností a sil, takže mu stačí relativně nevysoké startovné, aby váněkolika letech změnil svou podvyživenou krajinu várovnocenný díl zámožného světa. Jinému takový smysl dán nebyl, a nepozvedneš ho zánouze, ani kdybys mu po vědrech zlaťáků sypal, spíš váněm vypěstuješ žebráckou mentalitu, spatřující jediný způsob existence vánatahování prosebných rukou. Jakž se už ledakde s úspěchem stalo. Vím, že je silně nekorektní, co jsem právě napsal, pokládám však takzvanou politickou korektnost, jinak řečeno pokrytecký příkaz nevidět přirozené rozdíly, za nejnebezpečnější zácelé sbírky hrozeb, jež kynou současnému světu.

Irové tvůrčí smysl a vůli kápozvednutí ze dna i vánejhorších dobách ponížení a hladomorů měli a dodnes mají. Neprojedli european money, nýbrž je doplnili účinnými, dobře promyšlenými zákony, rozumně zdrženlivou daňovou soustavou, nehledající jen, jak naplnit věčně děravé erární kasy, pobídkami a úlevami všem, kdož jsou ochotní něco rozumného začít. Vycházeli přitom ze snadno pochopitelné, většinou však opomíjené zásady, že nejdřív musíme hodnoty vytvořit a teprve pak je můžeme spravedlivě, sociálně atd. rozdělovat. Přilákáni vlídným podnikatelským klimatem se přihrnuli investoři, ne však aby využili levné pracovní síly a nastavěli montoven jinde vyrobených dílů; zahraniční kapitál dal vzniknout průmyslu autonomnímu, modernímu, schopnému obstát v světové konkurenci. Šlo to velice rychle, za pár let bylo Irsko kánepoznání, jak sám nestačím sáúdivem zjišťovat. Zázraky vůbec mívají sklon přicházet rychle, a není k nim třeba tak moc: jen vědět, jaké je pořadí věcí, co přijde teď a co potom, nejdřív že je nutno zasít a teprve pak můžeme sklízet. Divné, že tak mnozí myslitelé a slavní státníci nejsou sáto tu jednoduchou poučku pochopit. Divné, že nikdo jiný ľ nebudu ukazovat prstem ľ nedokázal Iry následovat. Snad že aby někdo našel kuráž káhospodářskému zázraku, musí se káněmu vzepnout ze samého dna. V Německu jím byla země posetá válečnými troskami, v Irsku země plodící jen kamení a rašelinu, váníž dosud nevyhasla vzpomínka na hladomory.

Pozn. r. 2009: světová finanční krize podrazila irskému tygrovi do značné míry tlapky. Nicméně se nedomnívám, že by se kvůli tomu vrátil kávýchozímu bodu, jímž byly chudobné chaloupky a klikaté, výmolů plné silničky mezi kamennými zídkami. Lze zátoho odvodit potěšující závěr: vývoj, je-li sledován sározumem a předvídavostí, může mít své vzestupy a pády, nicméně směřuje vádelsím časovém úseku vzhůru.

Takové je shledání sáConnaughtem a víceméně sácelým Irskem po čtrnácti letech. Totéž skalnaté pobřeží, kopečky vyrýpané rašeliny, tytéž hory a jezera, tatáž krajina, záníž hlad váhistoricky nepříliš dávné době vypudil přes polovinu obyvatel za oceán, a přece jiná. Zánotoricky vystěhovalecké země se téměř naráz stala země přistěhovalecká, naděje onoho typu lidí, kteří hledávají výživnější chléb vácizině, někteří přechodně, jiní natrvalo. Není žádná vzácnost zaslechnout váIrsku český, slovenský, polský hovor, a našinec si musí dávat dobrý pozor na hubičku, než se začne o někoho slovně otírat vádomnění, že mu nerozumí. Jakž jsme sami sájistou trapností zjistili. Co mi jen přišlo zvláštníů hezká dívka odkudsi ze Slovenska za pokladnou irské samoobsluhyů český, poněkud nerudný mládenec jakožto posluha na palubě převozní lodiů polské servírky v takové té brambůrko-karbanátkové jídelně až na samých ostrovech Aranských, holých a větrných, kde i na irské poměry lišky dávají dobrou noců všichni ti číšníci, poslíčkové a hlídačky dětí, sběrači jahod, síly pomocné na nejnižším stupnici zaměstnaneckého žebříčkuů to nemá česká krajánkovská tradice nabídnout světu co jiného? Nějakou odbornost, sáníž váranečku, jak vím, do Irska odcházejí na zkušenou a za výdělkem třeba Němci? Nejdřív se něco hledaného naučit a pak teprve začít balit vystěhovalecký raneček? O jazyce ani nemluvě?

No, není na mně, abych to soudil. Zatím mi stačí, že jsem si potvrdil svou náklonnost káIrsku, jedné záúzkého výběruá zemí, které se mi dokázaly vtisknout do srdce něčím víc než jen prostou sympatií. Zbohatlo sice za mé nepřítomnosti a změnilo se vámnohém, ne však ve vlídnosti, poctivosti, družnosti, přátelské prostotě svých lidí. Vátakovém rozpoložení ducha mě po návratu zastihla zpráva, že Irové, kteří svůj obdivuhodný hospodářský vzestup založili na european money, se ve všeobecném hlasování o evropské smlouvě rozhodli ji odmítnout.

Vlastně, když si tak vzpomínám, se něco takového dalo tušit. Jak tak projíždíme vesnicemi někdejšího chudobince Connaughtu, vidím nejméně zákaždého třetího sloupu trčet do ulice plakát, doporučující občanstvu, aby vánastávajícím referendu hlasovalo TÁ nebo NÁI, jak odpovídá tomuto kraji, kde se ještě mluví starobylým jazykem gaelským. Váostatních částech Irska zní tatáž výzva YES nebo NO. A musel bych být slepý, abych neviděl, že plakátů sáNO nebo NÁI je mnohem víc, jejich texty vynalézavější a výzvy útočnější. Na výsledek jsem zátoho zatím nesoudil, jen jsem si pomyslel, že protivníci evropské smlouvy buď mohou vrazit do kampaně víc peněz, nebo prostě mají větší elán a ostřeji proříznutá ústa.

Hodno pozoru ovšem bylo, že vysoce převážnou část plakátů sáNÁI (NO) zdobil název strany Sinn Féin (vysl. šín féin = My sami), doplněný vousatým portrétem jejího vůdce Gerryho Adamse. Což možná českému čtenáři mnoho neříká, ale pro Ira to je ľ nebo by mohl být - velmi zřetelný signál. Neboť Sinn Féin není, abych tak řekl, právě důvěryhodná adresa. Záhnutí za nezávislost Irska počátkem dvacátých let se postupně stával agresivně nacionalistický spolek, až nakonec skončil váčistokrevném terorismu; jeho ozbrojené křídlo, IRA, proslulo mnoha krvavými skutky a sám milý Gerry Adams si zátéhož důvodu poseděl pár let vákriminále. Pročež, čta výzvu, aby se Irové kvůli nějaké evropské smlouvě nevzdávali své svobody, jelikož za ni byla vylita krev, nevím přesně, o kterou krev jde: zda krev teroristů, postřílených při nějakém pumovém atentátu, nebo jejich obětí. I pomyslel jsem si, že být Irem, byl bych opatrný s tou svobodou, když se s ní ohánějí ausgerechnetátihle dobráci.

Jenže Irem nejsem, a ti, kteří jsou, mají na tu věc asi jiný náhled, takže když byly sečteny hlasovací lístky, ukázalo se, že těch sáNO či NÁI je zhruba o sedm procent víc než sáYES, potažmo TÁ. I rozhostil se úsměv na tváři nejen exteroristy Adamse, nýbrž i vysocectěného prezidenta Klause, a zajásali jeho věrní, majíce rovněž ústa plná svobody. Zbytek Evropyápak upadl do zádumčivosti, neboť tohle je malér: kvůli Irům, činícím váEU zhruba jedno procento populace, aby teď zbývajících 99 procent koukalo, jak záté louže ven. Kdesi se stala chyba v kalkulaci, či spíš, celé klubko chyb a omylů. Pokusme se zachytit některé z jeho vláken.

První může být toto: ve svatém nadšení ukuli její tvůrcové Evropskou unii jako jednolitý kvádr, málo dbajíce na rozdílnosti nátur mezi řekou Bug a mysem Finisterre. Což se nemohlo nevymstít; vždy bude jiné pořízení dejme tomu sáČechy než třeba sáDány. Co se Irů týče, ilustruje jejich náturu známá historka: doplave irský trosečník k jakémusi ostrovu, a když se káněmu seběhnou domorodci, otáže se: äMáte tady nějakou vládu?ô äMáme,ô odpovědí ti lidé. äTak já jsem proti!ô Pročež bych byl velmi opatrný, než bych vložil určitým národům do klína dar referenda: jest se obávati, že budou hlasovat záporně ne ze zlé vůle a vůbec už ne záhluboké znalosti problému, nýbrž ze zakořeněného negativismu. Čtenář pochopí, který je asi druhý takový lid, jejž je rovněž neradno vyzývat kávšeobecnému hlasování, aby zátoho nebyla ostuda; i nabízí se otázka, existuje-li ještě nějaká paralela mezi náturami českou a irskou kromě oné ze společného genetického základu vycházející, jak již zmíněno. Soudil bych že ano: obojí etnikum, po dlouhá staletí poddané cizímu panstvu, si vypěstovaloázásadní skepsi ke všemu, co přichází shora, ať zápanského zámku nebo zábruselských kanceláří. Tam, kde se jiní národové táží ľ co nám to přinese, ptá se Ir i Čech ľ jakou lumpárnu na nás zase ti tam nahoře ušili?

Zadruhé a především by se nemělo přenechávat tlučhubům, aby vynášeli soudy o svobodě a suverenitě. Určeme si přesněji, co značí a co neznačí pojem svoboda, aby nebyl proplachován kdekterou povrchní hubou. Nuže: existuje nebo by měla existovat svoboda občanská, svoboda jednotlivce: být jen váco nejnutnější míře svázán příkazy státu, vámíře co největší ponechán vlastnímu rozhodování. Odpovídá-li tomu požadavku stav várepublice České, sudiž každý sám. Oč jde irským (a nejen jim) euroskeptikům, však svobodou nenazývejme, nýbrž nezávislostí. Není to hřivna tak posvátná, jak se dělá, a řečeno parafrází na slova J. A. Komenského, ledakterá nezávislost tohoto světa při bližším ohledání za funt koudele neuváží. Jsem toho opovážlivého názoru, že čím hlasitěji se záněkteré země křičí o svobodě, tím záhodnější by bylo uvalit na ni protektorát: svobodou bývá kátakových případech obvykle míněna papalášská nekontrolovatelnost. Lze velmi dobře pochopit, proč se tak mnozí mocní pánové vákrálovství českém převelice brání, aby jim záBruselu bylo vidět pod prsty. Totéž, abychom se vrátili káIrsku, lze tušit o Gerry Adamsovi, vůdci postteroristické strany Sinn Féin a páně Klausovu pobratimu váodporu proti Evropské unii. Irové by asi divně koukali, jak to dopadá sájejich svobodou, kdyby z Božího dopuštění měl jednou převzít vládu nad zeleným ostrovem on a jeho někdejší druhové ve zbrani.

Snad se všechno zase nějak spraví. Vždyť nejde dohromady o moc, jen o kus dobrovolné spolupráce. Každá spolupráce pak přináší svým účastníkům jednak prospěch, jednak jisté omezení suverenity, ať osobní nebo státní: kdo spolupracuje, musí brat ohled, nemůže se rozhánět, jak by třeba rád chtěl. Kdo ale spolupráci odmítá, kdo chce být ve všem všudy suverénní, dočká se také omezení: musí si být sakramentsky jist, že už nikdy a váničem nebude potřebovat ničí pomocnou ruku. Což by si Irové ľ ale i jiní ľ měli dobře zapsat za uši. Ostatně, plné suverenity bez ohledu na kohokoliv požívá člověk leda váústavu choromyslných, jak zjistil již infanterista Josef Švejk.

Nuže, omlouvám se za ten exkurs do aktuální politiky, která, až tato knížka sápomocí Boží a páně vydavatelovou uzří světlo světa, třeba už aktuální nebude. Naše cesta směřuje dál kázápadu, hledám vákrajině známé body, tady třeba hospoda, váníž jsem tenkrát piva popil a poprvé se sáživým jazykem gaelským seznámil, onde turistická noclehárna, váníž jsem, nechtěje váté mrholivé slotě hledat místo pro stan, hlavu složilů a teďů ale tam už moje někdejší stopy nevedou, odbočka kápřístavu Rossaveel, zvanému zde ovšem Ros an Mhil. Odtud vyplouvají lodi na ostrovy Aranské aneb Oileáin Árainn, o nichž jde zvěst, že se na nich uchoval duch starého Irska nejneporušeněji. Poslední opravdové Irsko, říká se také. Měl jsem už na své první cestě sto chutí tam zamířit, ale poutníku na kole se někdy všechno schumelí, olověná únava po stodvaceti ujetých kilometrech, provlhlost všech oděvních slupek navzdory údajné nepromokavosti, úporný protivítr a zimavé mrholení, že nad sto chutěmi nakonec zvítězí chuť jedna, zalézt někde do dek a chrnět. Nyní však jsem na cestách mnohem komfortnějším prostředkem, i mohu si svých sto chutí vyvolat znovu a hned splnit.

Počasí se už zase jeví ze své nejirštější stránky, ale co by člověk chtěl od výsep ztracených váoceánu. Jsou tři: hlavní ostrov Inishmore (Inis Mór), dále Inishmaan (Inis Méain) a Inisheer (Inis Oirr), všechny sálodním, ba leteckým spojením. Náš člun vyplouvá do největšího místa té končiny, městečka Cill Rónáin (anglické znění Killronan) na Inis Mór. Cestovní příručka praví, že zdejší obyvatelstvo živí kromě trochy zemědělství hlavně rybolov, káněmuž užívá hovězími kůžemi potažených a dehtem natřených veslic zvaných curragh, přesně takových, na jaké dle legendárního podání vyplul svatý Brendan hledat Ostrov blaženství a dostal se dle jedněch na Kanárské ostrovy, dle druhých až do Ameriky. Úplně vyloučené to není; roku 1976 to zkoušel po řečeném světci jistý Tim Severin, a přistál na Newfoundlandu. Zřejmě jsou curraghy odolnější plavidla, než nač vypadají. Co se aranských rybářů týče, tak daleko se nepouštěli, on i blíže rodných břehů byl každodenní boj sámořem dost riskantní. Oblékali si do něj svetry záneodmaštěné vlny, jež každá rodina zdobila vlastním vzorem, prý aby bylo možno hned identifikovat utopence vyplaveného na břeh a předat ho příbuzným. Nestávalo se to právě zřídka.

Rozhlížím se tedy, jestli uzřím vápřístavu městečka Cill Rónain koží potažený člun, ale zatím se nezdá. Patrně čerpali autoři příručky z poněkud zastaralých pramenů, nebo si je ještě spíš přivyžehlili, aby vyhověli turistickému vkusu. Utopeneckých svetrů je však dostatek vámnoha krámech a krámcích spolu sápohlednicemi, malovanými hrnečky, tričky a jiným takovým zbožím. Kde jsi, ó duchu posledního opravdového Irska? Leda byů hle: koňské bryčky, nabízející za nějaké euro povození po ostrově. Vypadají starodávně a vozkové mezi sebou mluví sánaprostou samozřejmostí gaelsky, to se jinde tak hned neuslyší. Komfortnější a rychlejší obhlídku místních pamětihodností nabízí řádka mikrobusů, co tady taky stojí a čekají na zákazníky, inu, převládl už turistický obchod nad ostatními druhy obživy i v tomto údajně posledním refugiu staroirské ryzosti.

Ukáže se, že svéráz Aranských ostrovů spočívá ani ne tak vádenním životě, jenž se přece jen od dob curraghů notně změnil, nýbrž vájejich rané minulosti. Mikrobus má tendenci zastavovatáu hezoučkých doškových chaloupek, zánichž se obvykle vyklube zase nějaký obchůdek se svetry, pohlednicemi, hrnečky, tričky etc., avšak nyní ľ hle: kamenitá stezička vede vzhůru kápobřeží ľ divná věc, že ano, jít kápobřeží do kopce. Ale je tomu tak, že Aranské ostrovy sestávají z vápencových vrstev, jejichž sklon kázápadu mírně stoupá, až najednou - bums, na nějakém zlomu skončí jako když utne, a jen oceán bouří pod stometrovou propastí. Tam se prostírá Dún Aonghasa, už podle jména předvěká pevnost. Jelikož jsme si už pověděli, jak takový staroirský dun neboli týn vypadá, nechci se opakovat; zvláštní ale je, že tady ho je jen půlka. Půlkruh mnohonásobně zajištěného hradebního systému přisedá až kásamému útesuů a pak dost. Úděsný, dokonale kolmý srázů povím vám, viděl jsem už něco strží, že člověka až zamrazí vážaludku, když se odváží na kraj, ale takovouhle snad ještě ne. Teď se na chvíli proklubalo sluníčko a oceán vyměnil svou ponuře šedou barvu za přívětivější modř, ale mrazení vážaludku neubude. Někteří odvážlivci pokročí až kásamému zlomu, jiní se káněmu připlíží po čtyřech nebo po břiše a povytahujíce hlavy jako želvy zírají váustrnutí do té hlubiny, sám se přitisknu káhradební zídce a nedbaje úzkostného manželčina kvílení do ní také nahlédnu.

Co mi přijde divné, že tady zodpovědní činitelé nenechali postavit nějaké zábradlí nebo aspoň natáhnout drát. Myslím si sice své o přehnané starostlivosti, jaká se stala normou našeho času, jen nenechat nikde ani škvírku nejistoty, jen uchránit občánka, pitomce jednoho, i posledního promile jakéhokoliv rizika, aby nehapal na svůj slabomyslný nosíček a neublížil siů Tak, zbaven vrchností všech rizik, ztrácí člověk vůli i schopnost jim čelit sám, tak se záněj stává závislý, nemyslící tvor, jiným slovem nevolník. Nevolník je ten, kdo sebou nechá bez odporu postrkovat, což je od nepaměti ideálem všech byrokratů, sociálních obzvláště. Přesto si myslím, že by tahle úděsná propast nějaké zajištění přece jen potřebovala, aspoň symbolické, jen co by se dušička uklidnila.

Ještě divnější mi je, že se kátomu opatření, jak se zdá, neměli ani dávní obyvatelé tohoto místa. Po každé stavební činnosti, byť i tisíc let staré, zůstává stopa; po obranných příkopech travnatá prohlubeň, vylámané kamení, po zdech a valech pruh náspu. Nic takového tady ale nevidím, skalní plotny se táhnou neporušené až k hraně útesu, a paků Nepotřebovali ti lidé ochranu před pádem smrti? Nebo ji možná potřebovali, ale zánějakého důvodu se jí zříkali? Přece se tady pásl dobytek, hrály si děti, i nějaký hrdinný strážce a bojovník mohl ztratit rovnováhu, když si trochu nad míru lízl beorach neboli piva, jemuž byli staří Irové bezpochyby stejně oddáni jako dnešní. Záhada? Kdoví. Je takové pravidlo: kdekoliv narazíš na nevysvětlitelné jednání, nehledej váněm smysl a logiku, nýbrž nelogičnost a nesmysl. Najmě pak nesmysl ideologický, to platí pro dnešek stejně jako pro starší dobu kamennou.

Někteří badatelé tvrdí, že Dún Aonghasa nesloužil obranným, nýbrž kultovním účelům. To by ukazovalo na stopu. Viděl jsem na jiném konci zeměkoule také takové místo: ostrá hrana útesu, a vodní hladina hluboko dole. I ono sloužívalo kultovním účelům, chceme-li tu hrůzu tak ohleduplně nazvat. Tam mayští kněží sráželi ze skalního převisu nešťastníky, jimž zlý los ľ nebo papalášská zvůle, to někdy od sebe nelze odlišit ľ určil stát se obětí k usmíření bohů. A starokeltští bohové byli také pěkné potvory krvelačné, lidských obětí bažné, snad právě proto nepřišlo Irům zatěžko následovat svatého Patrika, když jim ukázal vlídnějšího, vákrvi si nelibujícího Boha. Měl bych sásebou mít svou proutkařskou vidličku, snad bych té věci přišel na kloub, ale jednak tady není žádné křoví, zánějž by se dala uříznout, jednak bych nechtěl, aby na mě zase všichni civěli a mysleli si něco o bláznovi. I sebereme se a jdeme zase kopcem dolů, pryč od moře i od místa, kde se dělá mráz vážaludku.

Mozaika kamenných zídek dělí svah do čtverečků malých pastvin, kdysi snad dokonce políček. Vznikala tak, že aranští sedláci na neplodnou vápencovou desku nejdřív navezli písek, na něj mořské řasy, pak zase písek a řasy, pak zase, až naposledy přivezli zápevniny nebo seškrábali ze skalních škvír humus a váslaboučké vrstvě jej rozprostřeli navrch. Pěstovali tak prý žito a brambory, po čemž však už nikde není stopy, jen kráva stojí tu a tam uprostřed jednoho zátěch čtverečků, kouká udiveně a mává ocasem. Zkouším si představit to živobytí, na moři vákožených člunech sáreálnou vyhlídkou vyplavení na břeh váutopeneckém svetru, nebo zase lopota na políčcích zářas a pískuů nedivím se domorodcům, že raději vozí po ostrově turisty a prodávají jim různé blbůstky. Taky bych asi prodával, kdybych vůbec měl tu výdrž a zůstal své kamenité domovině věrný. Také že obyvatelstva poslední výspy pravého irčanství valem ubývá, záněkdejších pěti tisíc kádnešní tisícovce, a ani tím není úbytku konec. Poutník by se měl umět vžít do kůže lidí, jež osud posadil na takovéhle neplodné výspy, než začne kritizovat jejich ústup od tradic.

A bylo by ještě ledacos káspatření na ostrově Inis Mór, ale přešlo poledne a vápět vyplouvá loď zpátky do přístavu Rossaveel, i je třeba se omezit na nejdůležitější. Tím je bezesporu skupina kamenných staveb Na Seacht d┤Tempaill, kterýžto záhadný název se překladem změní váprozaických Sedm kostelů. Přesněji vzato kostely dva, ostatních pět stavení sloužilo za mnišské ubytovny. Objekt založil váosmém století svatý Brecan, ale prvním zvěstovatelem křesťanství na Aranech nebyl, ta zásluha náleží světci jménem Eanna, jenž sem za tím účelem kolem roku 500 připlul na kusu kamene, dost podobně jako svatý Piran do Cornwallu. Zdá se, že surfování na placatém šutru bylo oblíbeným sportem keltských věrozvěstů té doby. Svatého Eannu pak údajně následovalo dalších sto světců, muselo být vášestém století na Aranech dosti přesvětcováno. Vůbec je to mezi Kelty samý svatý, až vzniká dojem, že se na nebesích nemluví latinsky, nýbrž gaelsky. Avšak tu starost bych nechal Vatikánu. Krom sedmi, eventuelně dvou kostelů se zraku poutníkovu naskýtá větší množství keltských křížů, náhrobek sájménem svatého Brecana, dosvědčující, že ne všechno je jen legenda, a jedna posvátná studánka. Jako téměř vždy, zbudovali křesťanští světci svůj stánek moudře na místě mnohem staršího kultu. Je takových studánek všude vákeltských zemích spousta, a pár by se jich našlo i u nás.

Tím objížďka skončila a kávytažení kotev ještě zbývá hodinka, i jdu se porozhlédnout, co rázovitého by mi nabídl městys Cill Rónáin aneb Killronan. Pominu-li suvenýrové obchody, jednu jídelnu McDonald┤s (lze se tam domluvit, ó globální babylone, polsky), byl by tu jeden kostel, ale zavřený a zjevně novějšího data. A na kopečku nízká chaloupka, že by vání mohla sídlit kouzelná babička, avšak nesídlí: Banc na hEiréann, stojí krasopisně na průčelí. I buď mi pozdraven, bankovní ústave, nejmrňavější ze všech. Skleněných paláců je všude dost.

Krajinu Connemara jsem ve své předešlé knížce nazval nejirštějsí ze všech krajin irských ľ vátom bych svůj soud nezměnil ľ ale také končinou ani krásnou, ani líbeznou či půvabnou, spíš pochmurně drsnou. Tak to dopadá, když si úsudek činí cyklista uondaný stovkou kilometrů vámrholivé, větrné slotě, kolem sebe umoklé louky a hřbety hor zahalené vášedivých mracích. Dnes se ale cítím čerstvěji, i mraky se protrhaly a slunce ozářilo krajinu průzračným nordicko-atlantickým svitem. Vodstva hned přehodila vyhýbku zášedé na jasně modrou, hory a údolí se zbavily mlžného příkrovu, terasovitě uspořádaná jezera se jen lesknou, na úzké šíji bílá kaplička, když kátomu připočtu rozkvetlé rododendrony všude po březích a stráních, hned bych odebral titul irského ráje poloostrovu Kerry a umístil jej sem, do Connemary. A pak třeba zase zpátky, kdyby mě tu příště zase mělo zastihnout ono příslovečné irish weather, jak se tady říká větrům a slotám. Mnohá královna krásy, když ráno vyleze zápostele, na sobě nic moc královského ani krásného nemá, a mnohý zemský ráj vádešti a mlhách jakbysmet. Člověk by neměl soudit zápohledu jednoho dne.

A jde to tak hezky dál, po drobných silničkách do horských sedel a skrytých údolí, podél jezer malých a bezejmenných i zase velikých, samý záliv a samý ostrov, jako třeba tadyhle Lough Corrib, Lough Mask, uprostřed rozkvetlé lučiny zadumané trosky kláštera, pěkné je to, pěkné. Ani keltský tygr se tady do krajiny nezahryzl sátakovou urputností jako jinde, ledaže chaloupky jsou také už novější a vymydlenější. Je to táž scenerie, která mě obklopovala před čtrnácti lety, nebo není? Nu, něco se přece jen změnilo, a ne káhoršímu. Doporučil jsem veásvé předešlé knížce Irům, aby si ten svůj zelený ostrov drobet zalesnili; ona, víme, taková vyholená zelenost jen pořád samých pastvin může pocestného za čas otrávit. A vida, poslechli mě. Jak směrem káseveru ubývá obydlenosti, množí se temné plochy nového lesa, zdar vašemu dílu, irští lesníci. Ledaže koukám, že jste vysázeli všude jen samou smrkovou monokulturu, což by se při značné větrnosti těchto končin nemuselo vyplatit. Avšak průšvih nejlepší učitel, dí mudrc. Až vám nějaký vichr tu vaši smrčinu zporáží, hájníci, vysázíte tady, doufejme, napodruhé už něco smíšenějšího, odolnějšího i oku milejšího.

Přístavem Newport necháváme kraj Connemara za sebou, ještě odbočku na hornatý ostrov Achill, a už jsme váseverozápadním cípu hrabství Mayo, jedné zánejopuštěnějších krajin irských. Zato vákrajině hrdě a vzdorně keltské; zabírající plných 19 % celkové plochy území An Ghaeltacht a hostící ká12 % jeho obyvatelstva. Už včera vákempinku na ostrově Achill jsem se na něco otázal pana správce a on na mne hodnou chvíli drnčel cosi gaelsky, než pochopil, že mu nejspíš nerozumím, a přeřadil na angličtinu, doklad toho, že jde o jazyk dosud živý. Jenomžeů nu ano,áje tady jisté jenomže. Když jsem tudy projížděl na kole, poznával jsem příslušnost ke krajům An Ghaeltacht podle toho, že u vjezdech do obcí stálo gaelské jméno nahoře a trochu většími písmeny, kdežto anglické dole a trochu menší. Váanglicky mluvící většině Irska tomu bylo naopak. Vátom se ještě dalo vyznat. Avšak dnes, jakmile poutník překročí jazykovou hranici, už nenajde anglicky ani písmenko. Může zátoho mít dost zamotanou hlavu: mapy vesměs uvádějí anglickou verzi místních jmen, kdežto silniční návěstí gaelskou; a jelikož ani náš čort není vátomto preferovaném jazyce zběhlejší, ztrácí našinec občas ponětí, kde se vůbec octl a kam jede. Záčeho, medle, jsem měl poznat, že tadyhle Tuar Mhic Éadaigh je vlastně Tourmakeady a Béal an Mhuirthead Belmullet? Že mě nápis GÉILL SLÍ na takovém plechovém, bílém, červeně orámovaném trojůhelníku nabádá, abych dal přednost vájízdě, toho se ještě dovtípím; ale co si mám počít sátouhle tabulí, co také stojí u příkopu a něco ode mne chce: Tá an obair seo a maoiniú ag an Roinn Ealaíon, Oidhreachta, Gaeltachta agus Oileán. Vyzývá mě, abych dával pozor na přecházející krávy? Nebo mi vyhrožuje pokutou za nezapnutí bezpečnostních pásů? Nebo je to jen takové uvítání, na něž se sluší odpovědět Dejžto pámbu? Nevím. Bizarními květy rozpučela šlechetná zásada politické korektnosti, přikazující brát ohledy na práva menšin, až se vánich nakonec ztratí právo většiny. A přitom jsem si téměř jist, že obyvatelé zdejších chaloupek o ten projev pochlebnictví ani nestojí, ten že vyšel od dobře anglických pánů kdesi váDublinu, jimž může být osud gaelštiny vcelku ukradený, avšak vykonali povinnou úlitbu modernímu náboženství? Kdy už, káčertu, přestaneme blbnout? Kdy konečně Západ zjistí, že je se svým korektním pachtěním směšný? Nebo ani ne zjistí, protože to občanská většina ví sama od sebe a dávno; ale kdy konečně se kátomu veřejně, bez bázně přizná? Kdy už pohltí peklo i toto náboženství, samolibé ve své podlézavosti, inkvizitorské ve svém přístupu ke kritice? Nebylo už takových dost?

Pak se objeví moře a pocit osamění se ještě vystupňuje, severní pobřeží hrabství Mayo je končina téměř liduprázdná. Avšak hle, hnědá tabule poukazuje na zajímavost: Céide Fields. Gaelský slovníček mi prozradí, že céide značí pěšinu, případně hráz, takže se zde má vyskytovat pole jakýchsi pěšin či hrází. Ukáže se, že jde o rozlehlou plochu vykopávek, zánichž neznalec není moudrý, a jak by také byl; dlouhé linie jakýchsi rýh a v nich větší či menší hromádky kamení ľ to asi mají být ty hráze ľ se nezdají o něčem zvlášť vypovídat. Váinformačním středisku se nám však dostalo detailního poučení, i víme, že jde o pozůstatky mimořádně rozsáhlého neolitického osídlení.

To se ovšem strefilo přímo do středu mých zájmů. V exilu jsem pochopil cosi velmi důležitého: že může existovat i jiná, širší vlast než ona první, váníž jsme se narodili, i než druhá, v níž jsme se hrou exulantského osudu octli. Že náležíme možná kátomu či onomu národu, že máme svůj vztah káté či oné státními hranicemi vymezené zemi, ale nejpodstatnější je naše příslušnost k západní civilizaci. Zemi za zemi, jazyk za jazyk vyměníš, i když nerad a sáobtížemi; svou civilizační příslušnost za jinou však vyměnit nelze, takového kotrmelce není lidský duch schopen. Poznal jsem několik takových, kteří se o to pokusili; ztroskotali všichni. Jsou naopak statisíce jiných, kteří zátouhy po sytějším živobytí odešli zeázbídačených končin Afriky či Asie do západních zemí; jejich občanství se některým podařilo získat, převzít jejich způsob myšlení a jednání nikoliv. I oni ztroskotávají. Civilizační způsob není košile kápřevléknutí. Jenžeů o čem je vůbec řeč? Co je, z jakých podmínek vzešla a čím se udržuje západní civilizace? Čím to, že je nepřenosná, nenapodobitelná, že její technické výdobytky už přejali mnozí, hodnoty však, jejichž plodem jsou, dosud nikdo? To je téma, jemuž se současné bádání věnuje jen nerado, a když, tedy zlehoučka a opatrně, aby nenarušilo svátost politické korektnosti.

Zeptáme-li se na vznik a původ západní civilizace, dozvíme se zpravidla o jejích jednak křesťanských, jednak antických kořenech, vše, co jim předcházelo, bylo jen tupomyslné divošství, bez řádu a bez myšlenky. To ovšem je, ohleduplně řečeno, povrchnost. Už dávno předtím, než vástepích Blízkého východu začaly rašit monoteistické náboženské systémy i než Homér zadeklamoval první verše Illiady, proběhla vástřední a západní Evropě nejdůležitější zárevolucí lidstva: přechod zápotulného způsobu lovecko-pastýřského káusedlému, zemědělskému. To od základu změnilo živobytí našich předků a dodnes určuje samu povahu a způsob myšlení, jímž se západní člověk odlišuje od jiných kultur. Nebyli bychom tím, čím jsme, nejdynamičtější civilizací světa ľ no, jen nevrašťme pohoršeně brvy, není to nic, zač bychom se museli stydět ľ nebýt našich neolitických pradědečků, rozhodnuvších se místo honění zvěře po lesích chodit sámotykou od důlku kádůlku a sázet do nich obilná zrnéčka. Kterýžto opomíjený poznatek by bylo možno rozvíjet dál, ale protože jsem na to téma už psal častěji a jinde, ukončím tuto odbočku.

Ale není slávy bez kazu; tady na Céide Fields se dozvídám i něco méně chvalitebného. Pradědečkové dovedli půdu nejen obdělávat, ale várekordním čase i zplundrovat. Aby získali místo pro svá políčka, vypálili široko daleko les, což se vátomto mokřinatém, hojnými dešti skrápěném kraji nemohlo nevymstít. Neboť les zachytí pětinásobek vody než jaká je kapacita travního drnu; neolitická políčka tak rychle zmokřela a měnila se vábažinu, až pradědečkové museli posbírat svých pět švestek a odtáhnout dál káopakování téhož procesu. Závýsledku archeologického bádání vyplývá, že pradědečků hospodařilo na Céide Fields něco kolem 500; tolik jich tedy poákrátkém užívání dokázalo zničit výměru půdy, jaká dnes dává přímo či nepřímo obživu nespočetněkrát většímu počtu lidí, a trvaleji. Když nic jiného, aspoň teď vím, že všechny návraty k prostému, leč přirozenému životu našich předků, káonomu slavenému sepětí sápřírodou, jsou iluze pramenící záneznalosti. Nesmělo by nás být víc než zmíněných pět stovek, abychom mohli pokaždé zpustošit jeden kus země a zamířit k druhému.

Poté silnička sbíhá káměstečku Killala, už spolehlivě anglickojazyčnému, sájeho tisíc let starou kulatou věží a hrstkou jiných památečností v okolí, jež jsem před čtrnácti léty shlédl a rád bych teď ukázal ženě. Opatství Rossert třeba, jehož obrázek jsem si tenkrát nakreslil, visí teď u nás na zdi a zdá se záněj vycházet cosi osaměle ponurého (na tom obrázku straší, říká choť). Jinou klášterní zříceninu, Moyne Abbey, jsem tenkrát nenavštívil, jelikož kání sedlák a majitel okolních pozemků neráčil nechat cestu; nyní však je cesta tady a klášter v celé své kamenné důstojnosti také. Vůbec by se cesta Irskem mohla skládat zápopojíždění od kláštera ke klášteru, což by nemuselo být nezajímavé. Třeba ještě někdyů ne, ne, byla by to trochu depresivní dovolená. Takových nádherných staveb! Takové vzepjetí ducha, jakého bylo schopno staré Irsko, takové učenosti, kulturní vyspělostiů a ony jsou zátoho ruiny. Přišli Vikingové, a zničili. Přišli Angličané, a vyplenili. Přišla reformace, a dorazila zbytek. Nechci opakovat, co jsem už napsal vápředešlé knížce ľ ale co je národu platná kulturní převaha, když se o ni neumí nebo ani nechce poprat? A jelikož mezi mou někdejší návštěvou vátěchto místech a dneškem leží datum 11. září 2001ů co bude Západu platná převaha jeho tvořivé síly, když vákonfliktu s ustrnulou, avšak útočnější ideologií islámu dovede jen ustupovat, podbízet se, mít pochopení pro všechno možné, jen pro svůj vlastní zájem ne? Jestlipak také irští mniši nebyli samé pochopení a samé neodporování násilí, až nakonec museli utíkat z hořících klášterů? Historie učitelka, říká se. Ano. Ale blázni se od ní nechtějí dát učit.

A ještě bych mohl pokračovat ve vlastních stopách dál, nacházet stará místa a srovnávat je sádnešním stavem, ale bylo by to pořád stejné, takže toho pomalu nechám. Cesta vede hrabstvím Donegal, zase jinak půvabným než předešlé krajiny, dál ke kamennému kruhu opět jedné předvěké pevnosti Grianan of Aileach, jež ale leží na vrcholu ukrutného kopce, takže se mi káněmu tenkrát nechtělo šlapat. Nyní to jde komfortněji, i ukáže se, že si bájní králové říše Aileach zbudovali sídlo nejen nedobytné, ale snad i sánejkrásnějším rozhledem vácelém Irsku, jak republikánském, tak Severním neboli britském, jejichž hranice se táhne co by kuší dostřelil. Pamatuji se, že tu za oněch neklidných časů stávala strážní věž, celá omotaná váostnatých drátech, dnes poutník ani kloudně nepozná, kde končí Irská republika a kterým krokem se octl na půdě Spojeného království. To bylo nějakých řevů, to bylo pranic a nenávistí kvůli neřešitelnému problému severoirskému, a hle, dnes po něm dohromady neštěkne pes. Kéž by se i jiné neřešitelnosti světové politiky dočkaly takového rozuzlení!

Na této hranici také ukončím líčení své irské pouti, jelikož jsem, tuším, dojmy ze Severního Irska dostatečně vylíčil ve své předešlé knížce. Ještě několik hodin jízdy, je tu přístav Larne a loď kápřeplavbě do Cairnryan, už ve Skotsku. A tak se mi tu mějte dobře, Irové gaelští i poangličtění. Rajtujte si dál na svém tygrovi, ale nedejte se jím sežrat. Slán agaibh, nashledanou? Kdoví.

8. Kláštery a vřesoviště hrabství yorského aneb Začátek návratu

Spřádaje doma nad mapou plány jsem měl jako obvykle velké oči: takového času, to se nám vejde do programu ještě tuhleto a ještě tamhleto, a když už tam budeme, no, tahle maličkost užů a ono houby. Velkoryse jsem projekt rozšířil o Skotsko až někam káHebridám, a koukejme, najednou zbývá zácelé té spousty času už jen poslední týden. Takže až příště, skotští dudáci a strašidelné zámky, až příště, krajino keltská, těch pár dnů bude rozumnější strávit někde, aby to bylo po cestě káDoveru. Už také vím kde.

Zatím to ale jde pořád ve vlastních stopách, až se zrovna děsím, kolik jsem toho, o pouhých čtrnáct let mladší, dokázal obšlapat. Lesy Gallowayské vysočiny a dolů káanglické hranici, ještě před ní stojí chaloupka celá ověšená prapory se znamením svatoondřejského kříže a hrdým vyhlášením - Last house in Scotland! Poslední dům ve Skotsku! Protože, víme, tam na té druhé straně je taky svět, ale nějaký divný. Funny people, zvláštní (nebo též legrační) lidé, takové je mínění Skotů o Angličanech. Vlastní stopy pak vedouů no, to jsem si tenkrát dal, povím vám. Cyklista není lačný na hlavní silnice sáhustým provozem, a mapa ukazuje zrovna vámém směru silničku, a jakou, prosím: vede podél valu, co jej od moře kámoři, přes hory a doly nechal zbudovat římský císař Hadrián, aby mu do říše nelezli Piktové a jiná loupeživá svoloč. Závalu zbyly zarostlé hromádky a pár archeologických vykopávek, i jeho říši vzal čas a Piktové po sobě nechali pár kamenů sánejasnými kresbami, ale silnička je tu pořád a zve káspojení zajímavého sáužitečným: pěkně si prohlédnu významný historický objekt a přitom budu o hodný kus blíž k přístavu Newcastel, odkud pak vypluji na cestu domů. Běda! Nepomyslel jsem si, já trouba, že císař Hadrián nebudoval svůj val pro cyklisty, nýbrž pro legionáře, aby tudy mašírovali pěšky tam a zase zpátky, hlídajíce ty Pikty. Silnička kopíruje průběh valu bez ohledu na výškové rozdíly, což trénovanému legionáři snad nevadilo, ale cyklistovi hrozí vypuštěním duše z těla. Vršek za vrškem, nepříliš dlouhé, ale nad pomyšlení strmé, řadím rychlosti dolů a dolů, až jsou možnosti přehazovačky vyčerpány a kolo pořád není káušlapání, nezbývá než sesednout a tlačitů kdo jakživ nezkusil vést do ukrutného kopce kolo, naložené pěti rozměrnými ranci, řidítka půl metru od těla, ať si o tom od někoho dá vyprávět. Ještě teď mě obchází vidina té dřiny.

U městečka Hexham se konečně odkláním od vlastních stop a zamíříme kájihu, do Yorkshire, což je ona končina, od níž si slibuji rozumné strávení zbývajícího času. Hexham oplývá jedním kempingem, kemping celými rotami divokých králíků ľ snad není druhé tak zakrálíkované země jako Anglie ľ a pohromou, o níž se cítím povinován zmínit pro upozornění těm, kdož by také chtěli podniknout exkurzi do zemí anglických a irských, jejich severních částí pak obzvláště. Pohroma nese jméno midgies, latinsky chironomidus, česky, tuším, muchnička. Vánašich krajích se občas vyrojí před bouřkou a dovedou být dost protivné, ale to je holá legrace proti tomu, jak dovedou otrávit život zejména ve Skotsku. Milionová a snad miliardová hejna se jako černý pytel vznášejí vápovětří, usedají na každý čtvereční milimetr volné pokožky a žerou, žerou, žerou. Kátomu jsou to bestie lstivé: pěkně počkají, až vandrovník postaví stan a vybalí nářadí, teprve pak se na něj vrhnou. Nedají se zapudit žádným repelentem, prolezou do jakkoli uzavřeného stanu, jediná pomoc je všechno honem zase sbalit a ujet jinam, když je kam. Nebo také běhat vájednom kuse dokolečka, protože midgies jsou tak hodné, že svou oběť nehoní, ale to je obtížné dlouhodobě vydržet. Nejhroznější však je jejich plíživá, krajinu po krajině, zem po zemi pohlcující invaze. Před čtvrt stoletím se omezovaly na západní skotské pobřeží a část vysočiny; před deseti lety mě už vyhnaly zákrásných tábořišť vástředním Švédsku; teď se rozlézají i do Irska a přes anglickou hranici do hrabství Northumberland, Durham a Yorkshire. Snad by měla zasednout Rada bezpečnosti a vydat proti midgies nějakou rezoluci. To, jak známo, pomáhá.

Pro Yorkshire jsem se rozhodl, protože jsem severovýchodní Anglii dosud znal jen zběžně, ale také že miluji staroanglické romány. Takové ty pěkně rozvláčné, záprostředí venkovské šlechty sájejími plesy, lovy a vysoce ctnostnými zamilovanostmi, jak o nich dovedly psát Jane Austen, Charlotte Brontë nebo George Eliot, kupodivu samé dámy. Rád sásebou beru jejich díla na delší cesty, abych si užil dvousetleté angličtiny vácelé její rozkvetlé košatosti ľ někdo ať mi poví, čím to, že dnešní evropské jazyky včetně češtiny jeví tendenci spíš zakrňovat a vulgárnět než aby se rozvíjely do bohatství a krásy ľ také však proto, že mi anglická knížka vydrží až tři týdny, kdežto sáčeskou téhož rozsahu bych byl hotov za tři večery, sáněmeckou za čtyři. Zaslíbenou krajinou správného dámského románu záoněch archaických dob je pak Yorkshire sáosamělostí svých vřesovišť a slatin, sáživotem roztroušeným do údolních samot a panských sídel. A sátroskami zaniklých klášterů, dodal bych kátomu já, ale jak vidíte nedodávám, jelikož se nechci plést váženým autorkám do řemesla.

Jsem tedy zvědav, kolik se toho váyorkshirské krajině za ta dvě staletí změnilo, a sáuspokojením shledávám, že ne tak mnoho. Ledaže se po jejích silničkách neputuje koňko či v kočáru jako Mr.Rochester, ani pěšky jako chudá dívka Jane Eyrová, nýbrž vesměs auty, chudých dívek nevyjímaje, neboť takový je čas. Jak dřív, i nyní vedou dlouhé úseky cesty kolem kamenných zdí každou chvíli nějakého panského sídla, které ale oko poutníkovo většinou neuzří, neboť je dokonale skryté vástromoví starého parku. A chci zdůraznit, že kolem šlechtického sídla, ne kolem nějakého muzea, galerie či psychiatrické léčebny, váněž se takové objekty vesměs změnily jinde v Evropě. Anglie si neprodělala ty záchvaty zabavovací, pozemkovo-reformní, rozkulačovací, protifeudální či jaké ještě mánie, která u nás sice dala vzniknout mnoha veřejně prospěšným ľ nebo také neprospěšným - objektům, ochudila však krajinu o dějinnou kontinuitu. Anglická krajina je půvabná tím, že její minulost bez velkých zlomů přesahuje do přítomnosti. V kontinentálních zemích ľ některých obzvláště - poutník hned neví, nač se dívá: na památník slavné minulosti? Či spíš na minulost už přervanou, nakašírovanou do podoby památkového objektu, vstupné 50 Kč, děti a studentstvo polovic? Pyšní se česká země množstvím romantických zámků, ale řekl bych, že je to smutná chlouba. Zámek, ještě jakž takž zachovalý nebo už na spadnutí, sávýstavou halaparten a vycpaných dvanácteráků nebo bez nich, je dokladem selhání. Něco zde stálo a sloužilo svému účelu, ale přišla nějaká revoluce, nějaká reforma, nějaký boj za lepší zítřky, účel byl přerván a už jej nikdo nenaváže, ani kdyby směl. VáAngliiů nu, ne že by nikde poutník nespočinul zrakem na zřícenině někdejšího šlechtického sídla. Ale dosloužilo přirozenou cestou. Že už jej nebylo třeba, ne revolucí nebo vyvlastněním. Sávýjimkou klášterních zřícenin ovšem, jak již podotknuto, ale to je jiná historie.

Pobrouzdáme vřesovišti, jsou opravdu taková, jak je líčí romány slečny Brontëové, možná ještě o něco zasmušilejší, tísnivější. Snad to dělá ten větrný, pošmourný den. Nebo jsme spíš měli přijít někdy koncem léta, kdy vřes rozkvete a celá krajina zčervenáů ale i tak by mi asi něco chybělo. Jakožto obyvatel severoněmecké nížiny znám krajinný typ zvaný ävřesovištěô dosti dobře, máme jich u nás spoustu, od proslulé Lüneburger Heide až k malým, vápastvinách a hájích ztraceným ostrůvkům. Ale plochy vřesu jsou tam promíseny temně zelenými svícemi jalovců a světlejší zelení bříz, takže celek je vysloveně přívětivý. Tadyů vysoký kamenný kříž se vzpíná kánebesům záprostředka rozlehlé, hnědavé, ničím nezměkčované pustiny, poutník by byl nakloněn představě, že se kolem něj váčase nočním shromažďují duchové zbloudilců, úpíce po teple lidské přítomnosti. Ani osamělý statek vámalé prohlubni příliš nezlepší pochmurné ladění, ostatně kdoví, žije-li váněm ještě někdo. Žije-liů co je to za člověka? Samotář, který si váté pustotě libuje? Nebo poslední potomek dlouhé řady selských předků, setrvávající zde zápocitu jakéhosi závazku a po jehož odžití stavení zpustne? Leda by se jej ujal některý městský romantik, nikde však nevidím typické atributy městského chalupářství, asi je té opuštěnosti i na romantika moc. Ještě že do pravěce strohé atmosféry vnášejí trochu vlídnosti hluboko zaříznutá, zelená údolí sávesničkami kamenných, růžemi a břečťanem obrostlých domků. Váněkterém takovém, představuji si, našla útulek zbloudilá dívka Jane Eyrová, když se ocitla uprostřed té beznadějné pláně bez peněz, bez jídla, bez střechy nad hlavou, smrt na jazyku ľ jakožto amatérský literární kritik bych řekl, že dívka Jane musela být pěkný kusákozy pitomé, lehkomyslné, ale paní autorka to nejspíš viděla jinak.

Někde hněď vřesoviště skončí a pak už to jde rychle kámoři, k lázeňskému městu Whitby, kde na vysokém srázu nad mořem osaměle ční klášterní zřícenina téhož jména. Což by ještě nebyla taková vzácnost, abych se o ní musel rozepisovat, ale Whitby není jen tak nějaká hromada šedého kamení se zbytky gotických kleneb, jakých najdeme všude po britských ostrovech stovky. Vájistém smyslu zde evropské dějiny nabraly nový směr a možná, kdoví, ovlivnily i historii zemí českých. Tady ľ ale to ještě klášter stál a nesl staroanglické jméno Streonaeshalch ľ se vároce 664 sešla církevní synoda, na níž šlo o to, kudy se vydá anglické křesťanství: zda se přidrží tradičního keltského ritu, nebo přijme pravidlaářímského katolictví. Keltský ritus byl výrazně individuální, hierarchicky neorganizovaný, asketický, do věcí politických se nepletoucí; kdyby se synoda bývala rozhodla pro něj, znamenalo by to ještě mnohem striktnější oddělení Anglie od evropského kontinentu, než kájakému i beztoho ráda projevuje sklon. Rozhodnutí ale padlo pro římský katolicismus, sáním pro hierarchickou organizaci, církevní i světské vazby přesahující lamanšský průliv a výrazné zapojení do evropských i světových dějin. Kdoví, jak by dnes vypadal svět, kdyby Anglie, mocnost po většinu posledního tisíciletí určující nebo přinejmenším silně ovlivňující jeho ráz, zůstala zakuklená do ostrovní izolace, o dění tam kdesi za kanálem se nestarajíc.

Co se pak zmíněného vlivu na vývoj věcí českých týčeů už jsem se někde zmínil o mniších keltského ritu, kteří zakládali filiálky svých klášterů vádlouhém pruhu od Luxeuil ve východní Francii až po bavorské Řezno. Je známo, že až do založení pražského biskupství roku 976 spadaly pod řezenskou správu i české země; naopak není známo dohromady nic o tom, jak ta správa vypadala, co se během ní dělo, kdo ji na české půdě reprezentoval, jaký měla vliv na duchovní i politické směřování přemyslovského knížectví, a jaké stopy po sobě nechala. Mohly být dosti značné; kdoví, jak by dnes vypadal život váčeských zemích, kdyby nebylo vlivu anglo-irských misií, oživivších západoevropské křesťanství vájeho úpadku. Nejspíš bychom spadli do oblasti byzantského vlivu a tvořili dnes součást balkánsko-ruské kulturní provincie, Pánbůh nás takových konců uchrániti račiž. Připadá mi trochu nevyvážené, sájakou horlivostí se české dějepisectví zaobírá izolovanou etapou slovanské liturgie, byzantského importu, který skončil a další vývoj neovlivnil, kdežto téměř stoletý svazek Prahy sáŘeznem nestojí nikomu za kus historické analyzy, třebaže mohl mít pro utváření české identity a orientaci českého státu větší význam nežli Cyril i sáMetodějem.

Můžeme tudíž tušit, oč tehdy veáWhitby šlo: buď o celoevropskou a vádůsledku toho i celosvětovou orientaci britských ostrovů, nebo o zakuklení ve své obzvláštnosti. Dodnes není váté věci zcela rozhodnuto; rozum velí integrovat se, přejímat a spoluvytvářet impulzy západní civlizace, kdežto srdce, drůbek nerozumný, by si rádo tiše hrálo na vlastním dvorečku, o dění za plotem se nezajímaje. VáAnglii, a váČechách také.

Po tom všem nezbylo dnes, půlčtrnácta století po osudové synodě, ani stopy, ledaže by zůstala vtištěná do zhroucených zdí. Ona všechna anglická opatství, várámci církevní reformy vypleněná a přenechaná zkáze, vásobě tají smutek věcí opuštěných. Kolotal vánich život a byl násilně zmařen, to čas jen tak nezarovná Opatství Whitby jako by tajilo i něco navíc, snad děs, snad hrozbu, neumím přesněji určit co. Vysoko nad mořem, osamocené vátravnaté pláni, ani stromečku nikdeů ale nebudu popisovat vlastní pocity, raději uvedu jednu pozoruhodnou okolnost. Sem, do těchto zřícenin původně umístil praotec hororové literatury Bram Stoker děj svého upířího románu, teprve později se rozhodl přestěhovat hraběte Draculu do rumunských Karpat. A opravdu, divná hrůza jde zátěch ruin. Mnohasetletá povětrnost odstrouhala závrstevnatého pískovce měkčí části, kdežto tvrdší vyvstávají jako klouby kostliveckých prstů, sloupy a polorozpadlé oblouky gotických oken vnucují poutníku představu smrti a práchnivění. I pro upíra tady muselo být dost pusto, takže lze rozumět přesunu hraběte Draculy do tajemného hradu váKarpatech; mě pak utěšuje, že nejsem jen já sám takový blázen, že i Brama Stokera před sto lety přepadaly vátěchto zdech tytéž pocity úzkosti a zmaru.

A bylo by ještě co vyprávět, o mohutných, přenádherných katedrálách váDurhamu a Lincolnu například, ale kdo je toho lačen, nechť si nalistuje příslušné stránky v turistickém průvodci, beztoho jsem vátéto kapitole, obávám se, popustil uzdu popisnosti víc než jsem zamýšlel. Ani nebudu připojovat závěrečná doporučení těm, kteří se také chystají kápřeplutí English Channel, jak říkáme my anglofilové tomu pruhu vody mezi břehem britským a francouzským. Snad jen aby sí předem spočítali, co je ta legrace bude stát, a kávyšlé sumě ještě přidali polovičku, jelikož Spojené království není říše zrovna vánejlevnějších. Irsko je káportmonce poutníkově přívětivější, ale ne o mnoho.

Co se zvoleného dopravního prostředku týče ľ no, když někomu přelezla přes hřbet sedmdesátka a přitom není dosud tak zchátralý, aby se musel svěřit do péče cestovních kanceláří, co jiného zbývá než to auto. Mládeži pod pětašedesát chci ale ze srdce doporučt kolo. Anglie sáIrskem jsou země nerozlehlé, přitom vybavené krajinnou drobnokresbou, již může vandrovník kousek po kousku absolvovat, aniž by se uštval. Vátémže čase objede třetinu toho, co by stihl autem, ale uvidí třikrát víc. Sám bychů ale nic, nebudu se ohlížet po vodách dávno uplynulých. Však i vandrování na stará a ještě starší kolena má své přednosti: snáze a pokorněji se poutník zaposlouchá, vmyslí se do tepu navštívené země. Má-li tu trpělivost a jisté předběžné znalosti, může odkrývat vrstvu po vrstvě ono tajemné, čím zvoní její historie, a pak, ale to už vyžaduje trochu fantazie, ještě dál do hlubin předhistorického času, pro vytváření naší civilizační identity, kdoví, možná nejdůležitějšího. Britské ostrovy se kontinuitou svých dějin hodí k takovému zahloubání líp než kterýkoli jiný kout Země. Vrstva anglická, vrstva normansko-francouzská, vrstva dánsko-vikingská, anglosaská, keltskáů a tak dál a hloub až kápředvěké vrstvě kultury megalitické. Kdo se jí dokope, zjistí možná kásvému úžasu, že se dobyl ke kořeni vlastní existence.

(pokračování)



Zpátky