Červen 2011

A třetí jezdec je hlad

Pavel Jacko

Tento poněkud apokalyptický titulek neznamená, že proto, že já již tady dlouho nebudu, lidstvo musí zahynout se mnou. Nezahyne. Pokud se dá věřit Organizaci spojených národů, což většinou ne, světová populace dosáhne svého vrcholu za 39 let, roku 2050. Tuším, že já a většina mých čtenářů se toho báječného vrcholu světového pokroku nedožije. V roce 2000 nás bylo jen šest miliard, pak nás (jich) bude devět miliard. Přírůstek, tj. tři miliardy, bude výhradně ze zemí subsaharské Afriky a zemí mohamedánských, včetně mohamedánů evropských. Proč roku 2049 přestane muslimy bavit souložit, asi ví jen experti OSN.

Když v červnu 1940 francouzská armáda ustupovala před wehrmachtem, její pohyb byl omezován a často naprosto znemožněn proudy civilních uprchlíků, kteří blokovali silnice, železnice a dopravní uzly. Velký podíl na tom měla firma Telefunken. Propagační oddělení hlavního štábu Oberkommando der Wehrmacht totiž provozovalo vysílačky na vlnových délkách používaných francouzskými stanicemi, ve francouzském jazyce, které detailně popisovaly zvěrstva, páchaná nezadržitelně postupující německou armádou. Obdobně ke konci války němečtí civilisté, utíkající před postupující sovětskou armádou, blokovali pohyby wehrmachtu. Žádného vysílání nebylo třeba.

Nyní je náš, tj. západní svět jako husa šiškami krmen povětšinou pravdivými obrazy hrůzných válek, hladomorů, pohlavních nemocí a ekologických katastrof v „méně privilegovaných“ zemích. Tamní obyvatelé jsou pro změnu „na dietě“ televizních seriálů a hollywoodských filmů, ukazujících pohádkový život u nás. Není divu, že všichni racionálnější chtějí sem a ti naši místní neracionální je vítají. Kdysi masy uprchlíků zpomalovaly postup armád, nyní zrychlují ústup civilizace. Pochody z hladu nejsou nic nového. Ve starověku ovšem hladoví podle nepřesných informací jen snili o dalekých zemích, kde hlad není, a často, pokud došli, se zklamali. Nyní jim televize, internet a sms-zprávy od jejich rychlejších příbuzných potvrdí, že takové země skutečně existují, a že jejich vládci jsou tak hloupí, že cizincům dávají peníze jen kvůli faktu, že se do země dostali. Hladoví vědí do posledního dolaru či eura, kolik dostanou týdně, pokud se jim podaří do toho či onoho ráje dostat, kolik tam stojí hašiš, iPod a kolik dostane za číslo prostitutka. Vědí, že z nějakého důvodu s nimi policie, soudy a úřady budou zacházet, jako kdyby měli diplomatickou imunitu.

Přes normální výkyvy počasí celosvětová produkce poživatin roste, a to docela překvapivě a dramaticky. Se spotřebou je to trochu horší – roste rovnoměrně a nezpomalí se kvůli nějaké neúrodě. Problém je v tom, že populace v zemích žádné nebo málo poživatin produkujících roste mnohem rychleji než v těch zemích, a nestyďme se to napsat, civilizovaných. Všechny průzkumy nálad a nadějí obyvatelstva po světě ukazují, že čím chudší a produktivní práce neschopnější lid, tím je optimističtější. My na Západě (považuji se za západního člověka, i když jsem z Moravy), jsme ve vlně optimismu po druhé světové válce souložili jak zjednaní a měli tzv. baby boom. V Africe, Jižní Americe a až na malinké výjimky v Asii ho mají pořád. Četli jsme Ezopovy bajky a tak víme, že veverka, která všechny oříšky sežere naráz, zimu nepřežije. Problém je v tom, že naprostá většina dnešní populace jednak Ezopa nečetla (jak by mohla, neumí číst) jednak neví, co je to zima. Věří, ovšem jestli o tom vůbec někdy přemýšlí, že Západ bude dodávat oříšky věčně. Nám je nebo mělo by být jasné, že dříve nebo později západní svět nebude schopen ten druhý živit. Ne tak kvůli světové konečné produkční kapacitě podle Malthusovy teorie, ale z ekonomických důvodů. Moderní zemědělství je vysoce efektivní díky využívání posledních technologických vymožeností – od chemických hnojiv, herbicidů a insekticidů, přes GPS ovládané traktory a geneticky upravené odrůdy až k satelitním pozorováním růstu a odhadům výnosu. Není to zadarmo, i když zatím to rapidně rostoucí velkoobchodní ceny produkce (20–40 procent letos) umožňují. Doprava také není zadarmo. Plachetnice se již nepoužívají a lodě tudíž potřebují čím dál tím dražší naftu. Navíc čínské loďařské společnosti, které začínají mít monopol, se charitou Západu báječně živí. Aby toho nebylo dost, podle některých odhadů až 30 procent darovaných méně trvanlivých potravin shnije nebo je sežráno hlodavci již v přístavech. A většina hladových nežije v přístavech. Jak dlouho si to západní daňový poplatník bude moci dovolit, je otázka. Jak dlouho jej to bude bavit, je otázka další.

Ještě předminulý rok by si člověk mohl myslet, že kolaps přijde ve vzdálené, v mém věku téměř nedohledné budoucnosti. Nyní se zdá, že to byl ničím nepodložený optimismus. Přiznám se ovšem, že žádné věrohodné údaje o celosvětové zemědělské produkci nemám. Mé informace přicházejí od novinářů, ekonomů, bursovních makléřů a politiků. Je možné, že statistiky a předpovědi mají za účel zvýšit ceny potravin vybičovanou panikou z jednoduchého důvodu co možná nejvyšších zisků. Když připustíme, že tentokrát nelžou, vypadá to velmi mizerně. Podle některých je za vším Čína, kde počasí nepříznivě ovlivňuje úrodu. Prý teprve v červnu 2011 budeme vědět, jestli se tam na pěti ze čtrnácti miliónů hektarů zaseté pšenice nějaká urodí. Sucho/povodně postihly velkoproducenty pšenice v celosvětovém měřítku. Navíc rychle zbohatlí Číňané začali opovrhovat jídlem chudáků – rýží a dávají přednost pšenici. Čína si může dovolit chybějící pšenici na světových trzích nakupovat, svůj lid, alespoň městský, uklidňovat a tlačit ceny nahoru. Nepostihne to příliš Austrálii, doufejme, rýže se dá také jíst, ale hlavně ty země Středního východu a Afriky, které peněz, kromě těch od nás, nemají. Nepříjemným faktem je, že je to již postihuje. Nynější nepokoje v arabských zemích mají tak málo společného s touhou po demokracii jako touha pařížské luzy po liberté, egalité, fraternité roku 1789. Hybnou sílou je hlad a obava z hladu. Zvyknout se dá na všelicos, ale opravdový hlad je nenávykový. Naše genetické pudy jsou kočovnické – statisíce let jsme sledovali lovnou zvěř a osídlili zeměkouli. Později, před méně než deseti tisíci lety, se některé skupiny lidstva naučily zemědělství a pro ty se kočovnictví coby metoda přežití stalo méně důležitým. Některé skupiny se kultivovat půdu nenaučily dodnes, možná díky náhodě nafty, možná z jiných, politicky nesprávných důvodů. Těm je kočovnictví za lepším přirozeným řešením.

Přísně levicový The Guardian píše, že jen přes turecko-řeckou hranici přešlo do Evropy roku 2009 asi 3600 uprchlíků. Loni to bylo 36 000. Jsou ze Středního východu, Asie, Afriky a v Řecku nezůstávají. Stěhují se dále na severozápad. Dnes ještě ne, ale je možné, že jako kdysi dávno, i v budoucnu ti, kteří k nám přijdou se najíst, najdou sýpky prázdné. Nebudou z nás mít radost a nebudou čekat, až něco dostanou. Zakroutí nám krky. Nebude vadit, že si tím pohorší, viz konfiskace posledních produktivních farem bílých usedlíků Mugabeho bojůvkami.

Stalin držel hladovějící mužiky ve stepi. Čeka rádobycestovatele střílela na cestách a nádražích a jeho režim přežil. Mao činil obdobně. Státy bezohledné mohou pochody hladu zastavit, státy demokratické již hůř, ale musely by brát situaci vážně. Velká naděje není. Kdokoliv si dovolí na nebezpečí upozornit, je obviněn z rasismu a umlčen. Levicoví lidumilové nějak nevidí ironii v tom, že lidumil Kaddáfí vyhrožuje západnímu světu zvýšenou emigrací, jestli nepřestane podporovat jeho oponenty. Pseudohumanita spojená s krátkozrakou politickou vypočítavostí (chudí volí socialisty) popustila třetímu koni uzdu.