Červen 2011

Byl Vlasta Burian kolaborant?

Vladimír Just

Vyšla objevná kniha, která mapuje fenomén údajné i skutečné kolaborace v období protektorátu.

Nelze snad ani spočítat ty tisíce zbůhdarma vytištěných stránek, jež byly u nás popsány nekonečně se opakujícími historkami z prostředí hereckých celebrit: z pikantních drbů ze života hvězd typu Lídy Baarové, Adiny Mandlové, Vlasty Buriana či "pana Wericha" by se už dala založit slušná knižnice, zvaná "mlácení prázdné slámy".

A najednou se mezi tou záplavou hlušiny bez jakéhokoli humbuku objeví nenápadná perla ryzí ražby, kniha kupodivu nevycucaná z prstu, ale poctivě vytěžená z dosud neznámých archivních pramenů. Takovou knihou, vrhající světlo reflexe na jednu z nejtemnějších stránek dějin české umělecké kolaborace, je publikace Protektorátní rozhlasový skeč aneb Jak zlomit vaz (nejen) králi komiků od mladého třiadvacetiletého autora Radka Žitného. Fakt o to překvapivější, že ji napsal student Pražské konzervatoře, tedy nikoli profesně vyškolený historik (v tomto případě jeho zkušenější profesionální kolegové drobet zaspali, a to už více než dvacet let). Přitom důležitost nezpracovaného tématu bije do očí už přinejmenším od dob, kdy je obecně známo, že to byl právě rozhlasový skeč Hvězdy nad Baltimore, který opravdu "zlomil vaz králi komiků", ale méně už se ví, že těch pronacistických skečů vyprodukoval pražský i brněnský rozhlas v letech 1941–1945 stovky a hrály v nich desítky více či méně slavných Burianových kolegů. A zatímco po válce soudně stíhaný a trestaný (a od roku 1994 oficiálně rehabilitovaný) Burian hrál v jednom jediném z těch skečů a z ostatních se vykroutil, jeho herečtí a pěvečtí kolegové (namátkou Jára Kohout, Ferenc Futurista, Fanda Mrázek, Jindra Láznička, František Černý, Vladimír Konůpka, Karel Kosina, Betty Tolarová, Jaroslava Vacková, skupina Lišáci aj.), ač tak či onak figurovali ne v jednom, ale v řadě politických skečů, neměli po válce se svým rozhlasovým angažmá žádný problém.

Proč se právě v rozhlase rozbujela kolaborace ve větší míře než třeba v protektorátním divadle, je možná tím, že herec se nemusí dívat divákům přímo do očí, vypustí lež do éteru a bezprostřední ohlas nevnímá (proto také na divadle zaznamenáme jen jediný srovnatelný případ – rasistickou hru Rotschild vítězí u Waterloo, vpuštěnou na poříčskou scénu péčí čtyř pozdějších kovaných soudruhů, od překladatele Pokorného, režiséra Salzera, scénografa Kouřila až po protagonistu Podlipného).

Žitný si však nevšímá jen interpretů, kteří tradičně poutají k sobě největší pozornost, ale věnuje se – dokonce na větší ploše než hereckým hvězdám – autorskému a realizačnímu pozadí skečů. Rozhlasovými realizátory skečů byli Josef Bezdíček (uváděn jako šéfrežisér skečů) a Jiří Vasmut (režisér), mezi autory se objevil – a v knize se představil značně pokleslou ukázkou – i spisovatel František Kožík. (Všichni tři po válce bez problémů pokračovali v práci.) Žitný ovšem citlivě diferencuje mezi svůdci a svedenými, tj. hlavními iniciátory a těmi, kdož se nechali z těch či oněch důvodů – jako třeba Futurista, Kohout, Mrázek či Tolarová – zneužít. Někteří, jako Čeněk Šlégl, považovaní za fanatické kolaboranty, k tomu měli poměrně pádný důvod: úspěšnou záchranu tří konkrétních lidských životů, totiž dcery, židovského zetě a židovské vnučky před koncentrákem.

Do první skupiny naopak bezesporu patří autor stovky skečů Josef Opluštil (po svém propuštění v padesátých letech příznačně agent StB s krycím jménem Redaktor), nestydící se programově plagovat humor V + W, jen s opačným, rasistickým vyzněním. Jeho nejčastějším spolupracovníkem byl textař "Erjé" (Žitný rozluštil záhadu jeho šifry, na níž jsem byl ve svých burianovských monografiích krátký nejen já, ale třeba i literární historik Jiří Brabec – šlo o středoškolského učitele z Nuslí, zapřisáhlého antisemitu Josefa Rejthara). Do téže skupiny lze zařadit i "brněnského Opluštila" J. V. Šamlu či konfidentku Zdenu Kavkovou-Innemannovou. Rozporuplnější byla však například role takového Karla Postraneckého (jeden z nejčastějších interpretů skečů byl zároveň zapojen v odboji). V knize čteme – knižně poprvé – i jedenáct scénářů skečů i s písňovými texty. Občas je to humor, z něhož se ještě dnes čtenáři obrací žaludek – falešný Icík Ferenc zpívá: "Židi, Židi, Židi, schopnější jsou lidi / O kultuře Žid když pleská, zednář div se neutleská / Ti, co nejvíc fedrovali černošské ty třesky / Kňourají dnes pokrytecky po písničce český…" nebo jinde ve sprosté parodii na Ježkův pochod: "Protože my jsme stoprocentní Židi / Za Beneše jsme směli trávit lidi…"

Žitný si však všímá i role hudby (autorem většiny nestydatých plagiátů Ježka byl po válce rovněž nestíhaný Oldřich Šmatera) a snad nejotřesněji působí v knize doklady o obyčejné "banalitě zla" – množství děkovných dopisů vděčných posluchačů, žádajících reprízy skečů.

Kromě občasných stylistických nešvarů, nelogického používání uvozovek a třeba toho, že nedohledal pozdější činnost herečky Milady Šupitové – Pavly Vrbenské – Pauly Valenské ve Svobodné Evropě (píše, že o jejích "dalších osudech již nejsou žádné zprávy"), lze knize vytknout snad jediné: absenci jmenného rejstříku. Zvláště když jeho předchozí práce o Šléglovi v tomtéž nakladatelství rejstřík má.

Radek Žitný: Protektorátní rozhlasový skeč

Jak zlomit vaz /nejen/ králi komiků

Nakladatelství BVD Praha, 2010, 255 stran

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)