Červen 2011

Jak vznikala reportáž o Vítu Bártovi

Jaroslav Kmenta

Desítky schůzek, nekonečné ověřování, konzultace s právníky, ale také bezpečnostní opatření. Reportér MF DNES Jaroslav Kmenta popisuje, jak vznikalo svědectví o prorůstání ABL do politiky. Byla to normální novinářská práce s trochou štěstí a „Hlubokých hrdel“.

Víte, co nás motivovalo k neustálému hledání důkazů o spojení Věcí veřejných a bezpečnostní agentury ABL a k odkrývání skutečné tváře Víta Bárty? Sám Vít Bárta (ministr dopravy z Věcí veřejných - pozn. red. CS-magazínu). Tím, jak neustále popíral, že ABL sledovala politiky, a jak tvrdil, že si MF DNES vymýšlí a manipuluje s dokumenty, a jak hrozil žalobami za pomluvy. Tím nás neustále nutil pokládat další a další otázky a sbírat důkazy o jeho polopravdách. Protože dokumenty, které jsme měli loni na podzim k dispozici (a tehdy je i zveřejnili), jasně ukazovaly, že ABL politiky sledovala – a to minimálně v Praze 11. Byla to obyčejná novinářská posedlost odkrýt pravdu a ukázat, že nelžeme. Tohle všechno způsobilo, že jsem dostal čas ke sbírání podkladů o Bártovi. Nebudu vyprávět, kdo jsou naše zdroje. Jejich ochrana je jeden z nejzákladnějších principů, kterých se držíme. Ostatně jako to dělají novináři všude na světě. Takoví lidé, kteří upozorní na nevhodné chování politiků, jsou v ohrožení. Ohrožovat je tedy nebudeme. Jejich identitu znají v redakci jen moji šéfové, případně právníci.

Ze slavné aféry Watergate, která dovedla k rezignaci bývalého prezidenta USA Richarda Nixona, víme, že novináři Bob Woodward a Carl Bernstein dali svému tajnému zdroji krycí jméno Hluboké hrdlo. Nechci se srovnávat s velikány světové investigativní žurnalistiky. Ani to nejde. Jejich kauza byla mnohem silnější. Jen jsem si od nich vypůjčil to krycí jméno. Našim zdrojům v kauze Bárta jsme v redakci říkali: Hluboké hrdlo 1, Hluboké hrdlo 2, Hluboké hrdlo 3 atd. Bylo jich několik. Shromáždili jsme desítky výpovědí, nahrávek a dokumentů. Jak jsme si je našli? Běžná reportérská práce. Scházíte se s lidmi, kteří Bártu znali, hledáte jakékoli zmínky ve veřejných zdrojích. A hodně nám pomohl Bárta, když mu v jedné debatě semnou „ujelo“ jméno hlavního detektiva ABL Pavla Pertlíčka. Ten o tajné práci pro Bártu nechtěl mluvit. Nebyl náš zdroj. Ale znali jsme jméno, na které se můžete dál ptát.

Na co jsme tedy přišli? Že si Bárta připravoval vstup do politiky již dlouho. A že v roce 2008 představil svou novou strategii, jak uchopit politickou a ekonomickou moc v zemi, svým nejbližším lidem z ABL na tajné poradě. A o rok dříve Bárta školil své podřízené k tomu, jak mají získávat klienty, a vybízel je k tomu, že se mají infiltrovat do jejich prostředí, nasadit na ně „sledku“ a k jejich udolání použít třeba i „holky“. Nutno zdůraznit, že to nebyla tvrzení třetích osob o Vítu Bártovi, která by se dala vykládat všelijak, ale autentické záznamy a nahrávky slov samotného Bárty. Jiný záznam zase svědčil o sledování expremiéra Mirka Topolánka a jeho poradce Marka Dalíka. Další dokumenty vypovídaly o skrytém financování Věcí veřejných. Také jsem se dostal k informaci, že si Bárta koupil hlasový detektor lži a že si nahrává důležité rozhovory s důležitými lidmi. Když jsem šéfovi Jiřímu Kubíkovi v únoru předestřel, co máme k dispozici, podíval se na mne a řekl: „Začíná mě z toho všeho mrazit.“

Bárta si před vstupem do politiky vybudoval velkou bezpečnostní agenturu, v níž fungovala téměř zpravodajská sekce složená z bývalých policistů. Byla to prostě mimořádná situace, takže jsme přistoupili i k mimořádným opatřením. O projektu věděli v redakci ze začátku jen dva lidé: šéfredaktor Robert Čásenský a jeho zástupce Jiří Kubík. Později i můj kolega Václav Dolejší. Nikdo další.

Na schůzky s Hlubokými hrdly jsem chodil jen při dodržování bezpečnostních opatření. Za celou dobu jsem zaznamenal třikrát snahu o sledování, takže jsme přerušili další aktivity. Také jsme zjistili, že se mi někdo snažil dostat do počítače, který je volně připojený na síť, což nebylo moudré ani prozíravé, protože v něm nic důležitého neschraňuji. Veškeré získané dokumenty jsem předával rovnou svým šéfům, kteří je pak ukládali na bezpečná místa. Opatření byla spousta. Jejich cílem nebylo zajistit si nějaký efekt do reportáží. Motiv byl jediný: chránit zdroje informací.

Každé takové pátrání však musí mít jednou konec. Hledání důkazů skončilo ve středu 23. března. A na zvláštní poradě jsme se dohodli, že čtenářům předložíme celý příběh najednou ve speciální příloze. Jen tak si čtenáři budou moci složit úplný a plastický obraz. Termín vydání čtyřstránkové přílohy byl nakonec stanoven na pátek 8. dubna. Do té doby jsme museli oslovit všechny aktéry, konzultovat případ s právníky. Poměrně klidnou výrobu přílohy narušil neklid ve Věcech veřejných. To, že to v poslaneckém klubu „bublá“ a že někteří poslanci začínají mít s metodami práce Bárty problémy, se již vědělo. V našich novinách o tom kolegové pár dnů předtím popsali několik stránek. Klub si proto naplánoval mimořádné dvoudenní jednání, kde si všechno chtěli vyříkat z očí do očí.

Jeden z mnoha respondentů, s nimiž bylo nutné před vydáním přílohy mluvit, byl Jaroslav Škárka. Místopředseda VV, který stál u zrodu strany. Setkal jsem se s ním v úterý 28. března. A tady vlastně začíná druhý samostatný příběh celé kauzy kolem Víta Bárty, který je oproti té první části zcela veřejný. Škárka nebyl žádným tajným zdrojem informací. Je to politik, který se podílel na aktivitách Bárty a který za to nese svůj díl zodpovědnosti. Škárku jsem viděl poprvé v životě. Proto mě překvapilo, že se mi začal svěřovat. Řekl mi, že ví, jak se podobně jako v Praze 11 sledovali i politici v Praze 1. Sdělil mi, že na to má i důkazy. Fotky ze sledování, mailovou korespondenci s pracovníky ABL včetně pokynů Víta Bárty. A svěřil se mi i s tím, že mu teď Bárta nabízí 170 tisíc měsíčně za to, že vezme celý případ s Prahou 1 na sebe a bude loajální. Bárta se podle Škárky domníval, že MF DNES jde při svém pátrání právě po těchto dokumentech. Do té chvíle, než jsem mluvil se Škárkou, jsem žádné důkazy týkající se sledování politiků v Praze 1 neviděl. Škárky jsem se zeptal, zda mi toto vše řekne do novin. „Teď ještě ne. Jde o mou bezpečnost. Tento týden odjíždím do Kazachstánu, pak máme zasedání klubu. Pak se mi ozvěte,“ řekl.

Nemělo smysl ho přemlouvat. Takové svědectví musí říci sám. Kdybychom to napsali, ale on to pak popřel, neměli bychom nic, čím bychom svá tvrzení doložili. Hned po schůzce jsem o tom informoval šéfa. Řekli jsme si, že budeme dál pokračovat na příloze a případ Škárky budeme sledovat a ve stanovený termín ho oslovíme. V té chvíli jsem netušil, co se pak stalo. Škárka ještě týž den musel k Bártovi. Ten mu dal obálku s částkou 170 tisíc korun. Bárta to později potvrdil, ale vydával to za půjčku, o kterou ho prý Škárka požádal. Ale zpět k případu, jak se vyvíjel.

Škárka byl zřejmě už delší dobu pod tlakem a nevěděl, jestli má Bártovi vypovědět poslušnost, nebo přistoupit na jeho formu půjček a být loajální. Tak se o problému svěřoval i jiným novinářům. Kolegové z týdeníku Respekt si Škárku stačili ještě před jeho odjezdem do Kazachstánu skrytě nahrát diktafonem a rozhodli se to zveřejnit. V neděli 3. dubna to vyšlo najevo: pondělní vydání Respektu zveřejní slova Škárky, že mu Bárta nabízel statisíce. Ještě během pondělí přímo z Kazachstánu Škárka vše popřel a označil své povídání s Respektem za mystifikaci. Pak se rozhodl svá slova zase potvrdit. V té chvíli začala rychlá a neplánovaná „operace Škárka“. V pondělí večer, když přistál v Praze speciál z Kazachstánu, čekali na Škárku už jeho spojenci, kteří mu doporučili, aby raději řekl vše, co ví. Škárka souhlasil, sedl si do připraveného vozu s ochrankou a odjel do pronajatého penzionu. Nechtěl být pod tlakem ABL a VV. Vše mu zařizovali jeho přátelé. Škárka se rozhodl, že vše vypoví státnímu zástupci a také MF DNES. Pak jeden z jeho kolegů oslovil mě. Ještě večer jsem tedy dorazil na místo jeho dočasného pobytu. Na Škárkovi byla vidět nervozita. Jeho hlas nebyl tak pevný jako před týdnem. Měl zjevnou obavu. Zeptal jsem se ho, zda souhlasí s rozhovorem. On řekl, že ano. Zapnul jsem diktafon a on mi vše převyprávěl. A slíbil, že podklady k Praze 1 dodá další den.

Hned po rozhovoru jsem odjel za svým šéfem Kubíkem. Sdělil mu, co se stalo, a přetáhl rozhovor z diktafonu do počítače a dal mu ho. Protože se blížil termín vydání přílohy o VB, neměl jsem čas dvouhodinový rozhovor se Škárkou přepisovat a shánět reakce. Do úterního vydání se už nic vydat nestihlo. Byla noc. Takže kolegové pak druhý den v úterý zpracovali celou kauzu do středečního vydání. Ve středu šla tedy do novin zpráva o 170 tisících za loajalitu. A protože jsem pak obdržel i slíbené důkazy ke sledování politiků v Praze 1, další den ve čtvrtek jsme proto přinesli druhou část rozhovoru se Škárkou. Ve čtvrtečních novinách jsme také zveřejnili první část z dlouhodobě shromažďovaných dat o VV a ABL – text o smlouvě mezi agenturou ABL a firmou Navatyp, proslulou dobrými kontakty na protřelé politiky pražské ODS. Ve stejný den se rozhodla o svém případu údajného úplatku od Bárty promluvit i šéfka poslaneckého klubu Kristýna Kočí. Ta dostala (již o několik dní dříve) od Bárty 500 tisíc korun. I u ní to Bárta vysvětloval půjčkou.

V pátek 8. dubna vychází speciální příloha s tajnými plány a metodami VB, jak „zprivatizovat politickou moc“. Bárta pár hodin nato oznamuje, že rezignuje na funkci ve vládě. Ještě v pátek odpoledne oslovuji Kočí a navrhuji jí schůzku. Chci vědět, co ji vedlo k tak razantnímu obratu ve vztahu k Bártovi, jemuž do té doby dělala stín a poslušně za ním cupitala na každé jednání. A proč jí nabízel 500 tisíc korun? Sešli jsme se v kavárně na Malé Straně. S Kočí jsem tehdy mluvil poprvé v životě (a zatím naposledy). Byla ještě rozklepaná a pod obrovským stresem. V tom týdnu to bylo už podruhé, co přede mnou stál někdo z véček a třásly se mu ruce. Byl to pozoruhodný obrázek o straně, kde vládne Vít Bárta. Kočí mi vysvětlila své pohnutky ohledně rozchodu s Bártou. Začal jsem chápat, za co měla být „půjčka“ půl milionu. Ale protože by to bylo tvrzení (Kočí) proti tvrzení (Bárty), nejde s tím nic dělat. Ani o tom psát. Kolega Ondřej Šťastný s ní však pořídil rozhovor do novin, který vyšel druhý den a trefně vystihl jinou podstatu: že véčka jsou tak trochu jako sekta.

Vše ostatní už znáte. Druhý den v sobotu se sešla Kočí se svým do té doby dobrým přítelem a sponzorem véček Lukášem Víchem, povídala si s ním o všem možném a vytahovala se, jak už zakládá novou stranu, jak je v kontaktu se šéfem poslanců Petrem Tluchořem a že „Mladá fronta to s námi hraje a že Kmenta už všechno ví“. Byla to směs neuvěřitelných blábolů, dojmů a příběhů ze třetí ruky. Takové páté přes deváté, jak to občas chodívá v soukromých hovorech kamarádů. Kočí zřejmě netušila, že si ji Vích tajně nahrává a že je to součástí plánu, jak ji zcela znevěrohodnit a vytvořit dojem nějakého puče a spiknutí politiků, novinářů a kmotrů proti těm hodným: tedy Věcem veřejným. Mimochodem tuhle verzi už od dalšího dne začali šířit na veřejnosti poradci prezidenta Václava Klause a politici véček. Jako by tušili, že „spiklenecká“ nahrávka s Kočí byla pořízena. Tu pak zveřejnil server Týden.cz ve středu 13. dubna. Tato nahrávka i nezištná pomoc Klause, který protahoval přijetí demise Bárty a návrhy na odvolání dalších „ABLizátorů“ Radka Johna a Josefa Dobeše z vlády, pomáhaly šířit teorii spiknutí a odvádět pozornost od věcné podstaty problému: tedy od Bártových nevybíravých metod a jeho tajných plánů na uchopení moci.

Od vydání speciální přílohy jsme zaznamenali už jen dvakrát pokus o sledování. Opatření, která jsme udělali, znemožnila nabourat se do našich počítačů. Zato chodí výhrůžné dopisy, že budeme všichni viset na kandelábru. Ale s tím už se člověk musí naučit žít. Je to kolorit každé takové kauzy. Jedno nové poučení jsem si z toho všeho odnesl. Na začátku kauzy ABL bylo prokazování lží Víta Bárty a na konci z toho Hrad dělá protivládní spiknutí. Proč? Snad se to někdy dozvíme. Zjišťovali jsme, jaké jsou doopravdy vztahy Víta Bárty, VV a ABL, a možná jsme narazili na něco hlubšího. Příběh zřejmě nekončí.

(MFDNES)