Červen 2011

Jak si Češi na úkor jiných přivlastňovali území

Tomáš Krystlík

Čeština si na rozdíl od jiných jazyků nevytvořila slovní pojmy pro veškeré usedlé obyvatelstvo českých zemí bez ohledu na jazyk: böhmisch, bohême (zemsky) versus tschechisch, tchèque (jazykově); zná pro obé pouze pojem jediný - český. Obdobně je Böhme Čech v zemském smyslu bez ohledu na jazyk, kdežto Tscheche je Čech ve smyslu jazykovém. Státní hledisko se sice uplatnit dá, ale nevede k žádoucímu rozlišení, protože podle něj byli Germáni v Království českém ze státního hlediska Češi a současně veškeří usedlí obyvatelé Království českého byli v rámci Svaté říše římské národa německého zase Němci. Ještě za 1. světové války žádal Milan Rastislav Štefánik po Francii vznik Royaume tchèque de Bohême, doslova Království české Čech. Tento název se nedá do češtiny přeložit jinak než zdlouhavým opisem a zdá se být na první pohled nesmyslný.

Jak se k tomu dospělo? V roce 1848 pronesl Palacký fatální názor, že Království české patří jen jazykovým Čechům, ne tedy všem obyvatelům království, že náleží pouze Tschechen a nikoliv Böhmen. Pak už snad nepřekvapí, že název obyvatele Čech bez ohledu na mateřský jazyk v češtině chybí, což byl záměr národních buditelů. Umožnil Čechům definovaným jazykově vznášet v druhé polovině 19. století nárok na veškeré území Království českého (Königsreich Böhmen, tedy království i Čechů jiného jazyka, pojatých zemsky) a nakonec založením republiky odbýt jinojazyčné autochtonní obyvatelstvo pozicí trpěných menšin. Názvy obyvatel dalších zemí Království českého, Moravan, Slezan (Mähre, Schlesier) naopak nevypovídají nic o mateřském jazyce nositelů jako Čech.

To umožnilo Čechům požadovat republiku až po hraniční hvozdy, odvolávajíce se na tzv. historické hranice království. Ty jsou nonsens, protože se měnily a bylo by nutné muselo uvést, z kterého roku vlastně jsou. Navíc v tzv. pohraničí se prakticky Slované (Češi) nevyskytovali, původními obyvateli byli Germáni (Němci). Ke konci první světové války žilo v německých sídelních oblastech (zhruba v v později odstoupených územích Německu v roce 1938) pouze 5 % Čechů. Území patřila svatováclavské koruně, to nikdo nepopírá, nikoliv však pouze Čechům definovaným jazykově.

Oblíbený pojem „historické hranice“ šel zcela stranou v případě Slovenska. Horní Uhry (Slovensko, Horní Země, Felvidék, Felföld) tvořilo 11 komitátů (stolic, žup, megye) o rozloze 33 tisíc km˛a Československo si zabralo navíc území, které k Horní Zemi nikdy nepatřilo, zvící 16 tisíc km˛ s čistě maďarským obyvatelstvem, tedy téměř polovinu území dnešního Slovenska ukradlo Maďarsku. To československému státu nestačilo, pokusil se získat i další maďarská území vojenskou agresí a byl dvakrát poražen Maďary, přičemž Slovensko bylo maďarským vojskem přetnuto až k polské hranici. Musela zasáhnout Dohoda a diplomatickou cestou vše urovnat.

České nezdařené pokusy o získání dalších území po první i druhé světové válce jsou jinou kapitolou.