Červen 2011

3 x 6 pro Topolánka

Ondřej Kundra, Jaroslav Spurný

O korupci ve vládě víme vše, co potřebujeme. Zpráva, že půlmiliardový úplatek za tři a půl roku starý nákup obrněnců Pandur měl přes prostředníky doputovat i do kapsy bývalého premiéra Mirka Topolánka, zasáhla i hodně otrlé. Reakce, které vyvolala, se nesly ve třech směrech. Přímí aktéři korupčnického případu ji odmítli jako nesmysl a lež, komentátoři psali, že marasmus je tady tak velký, že to snad už nikoho nemůže překvapit, a současné politické elity věc přešly mlčením s očekáváním, v co obvinění vyústí. Třetímu hlasu je nicméně třeba přiznat jistou nadčasovost. Výbušný případ se podle všeho totiž bude dál vyvíjet, a i když se to nezdá, má veselejší, byť ne na první pohled viditelné stránky.

Nejnovější informace, které ve věci pandurů přinesla MF Dnes, jsou průlomové hned z několika důvodů. Díky nim jsme se dozvěděli, že tam, kde si veřejnost až dosud mohla myslet, že se nově zvolení politici přece jen konečně snaží zatočit s korupcí svých předchůdců, šlo jen o dobře maskovanou fintu, jak zatřást úplatkářským penězovodem a nasměrovat ho do svých vlastních špejcharů. Dnes totiž z výpovědi rakouského manažera firmy Steyr víme, že tvrdá kritika Mirka Topolánka směřovaná na hlavu jeho předchůdce Jiřího Paroubka za uzavření předraženého dvacetimiliardového kontraktu na pořízení obrněnců byla ve skutečnosti vedena snahou zrušit nevýhodnou smlouvu jen proto, aby Topolánkovi lidé mohli při sepisování nové požadovat „3 x 6 milionů eur“ pro sebe a zřejmě i svého šéfa. Zároveň jsme se posunuli také v pochopení toho, nad čím šlo doteď jen spekulovat. Mnohonásobné předražení armádních kontraktů a jejich nepoužitelnost pro armádu totiž už teď netvoří jen jakousi mlhavou tříšť, v níž se nelze vyznat, a to ani pod sebelepším mikroskopem. Kamínky, které se poskládaly do mozaiky, dávají naopak zcela přehledný obraz: astronomické částky za armádní tendry nejsou nezbytnou daní za pořízení nejmodernější techniky pro naši obranu, jak dosud politici tvrdili. Je to právě naopak: slouží jen a pouze k živení roky budované a zpevňované korupčnické sítě, jež se kolem nich vytvořila a která naopak naši bezpečnost spoutává.

Ta síť má přitom nyní popsatelnou podobu, už nejde jen o něco nehmatatelného, co jsme si mohli myslet, že tak nějak ve skrytu existuje. Dnes již víme, že zásadní obchody vznikají mimo oficiální úřady a instituce, které si společnost platí, aby hlídaly jejich průhlednost. Tak to prostě nefunguje: vyjednávají je lidé jako Marek Dalík, kteří k tomu od voličů nemají mandát a nijak se jim nemusí zodpovídat. Současně však mají jasné propojení a vazbu s politiky, a to i na nejvyšších místech, v jejichž zájmu korupci provádějí. A nejde jen o několik prohnilých, jak se mohlo zdát. Pandury, ale i nákup podobně předražených letadel CASA, který dojednával rovněž Marek Dalík, schvalovala následně vždy celá vláda. Aspoň klíčoví ministři a části jejich stran tudíž museli o korupci vědět a umožnit ji. Jde tedy o jasný systém. Rovněž zřejmé je to, proč to až dosud mohlo beztrestně procházet. Zatímco rakouská policie loni po prvním zveřejnění indicií v českém tisku okamžitě kontaktovala novináře a požádala je o nahrávky mapující korupčnické srůsty, aby tři dny nato provedla razii u hlavních podezřelých v dodavatelské firmě Steyr, čeští detektivové dělali vše pro to, aby nic vyšetřit nešlo: výslechy zahájili až o šest týdnů později, kdy už ale o věci byli všichni informovaní a mohli si domluvit společný postup a lehce tak uniknout obvinění.

Korupčnická síť má tedy jasné obrysy, teď jde o to, co dělat s tím, co dnes o ní víme, aby došlo k narušení jejích základů. Nemožné to přitom není: zjištění, které přinesl případ Pandur, ukazuje, že její základy nejsou tak pevné, jak by se mohlo zdát. Stojí totiž hlavně na ochotě jednotlivých aktérů udržovat ji v chodu, buď svou aktivitou, nebo prostě jen svým mlčením. Výpověď jednoho z rakouských manažerů Steyru, který upozornil na Dalíkovu žádost o úplatek (nebo předtím svědectví zdejšího podnikatele Vladimíra Kováře v případě korupce na Českém statistickém úřadě, respektive úředníka Libora Michálka ve věci korupce bývalého ministra Pavla Drobila), ukazuje, že systém není zdaleka tak neprůstřelný. Klíčové každopádně je, že právo a zákony nestojí na straně korupčníků, nýbrž naopak. Proto by měl především policejní prezident Petr Lessy a nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman začít okamžitě konat. Není možné, aby policie a žalobci Marka Dalíka a Mirka Topolánka vyslechli zase až za několik měsíců, až si stačí připravit neprůstřelné alibi. Je nutné jednat neprodleně v řádu dnů, a to pod přímou kontrolou špiček justice a bezpečnostního sboru. A to tak, aby se hlavně žalobci zase nepokusili nějakou fintou zamést případ pod koberec nebo skrýt nějaké klíčové informace, které nám dodávají profesionálně pracující policisté z Rakouska. Veřejnost a média by pak rozhodně neměly začít nad věcí mávat rukou s tím, že systém je stejně do morku kostí zkažený a tohle je jen další potvrzení známého faktu. Tak to není. Díky tomu, že nyní jasně chápeme, co zkaženost způsobuje, je k dispozici i celkem dobrá motivace, proč začít věci aktivně měnit k lepšímu. S tím, že novináři by se dál měli snažit o prohloubení znalostí o kauze Pandury a další, a veřejnost pak může na základě neprůstřelných faktů jednat: začít se více zajímat, tlačit na důsledné vyšetření, a když k tomu nedojde, v nejbližších volbách politiky nekompromisně vyměnit. Alternativa je jasná: vážné ohrožení zdejší demokracie a svobody.

(Respekt, www.respekt.cz)