Červen 2011

Nechceme vést, ale sloužit

Ondřej Kundra

S velvyslankyní EU v Bagdádu Janou Hybáškovou o její irácké misi, povaze arabských revolucí a balonku, který nesmí prasknout.

Na co se nejvíc těšíte?

Můj absolutně převažující pocit je zvědavost. Prošla jsem školením pro pohyb v nepřátelském prostředí, kurzem o financování mise a fungování Evropské unie a samozřejmě nalejvárnou o Iráku. Cítím se tak trochu jako přesýpací hodiny, mám spoustu pater teorie a teď jsem napjatá, jak to všechno, co mám napěchováno v hlavě, bude vypadat v realitě.

Jak těžké bylo stát se velvyslankyní EU?

Když jsem se o té možnosti dozvěděla, moc se mi do toho nechtělo, říkala jsem si, že konkurz bude hodně náročný. Zároveň se ale ve mně pralo vědomí, že reprezentovat EU v klíčovém místě Blízkého východu je snová práce. To nakonec zvítězilo. Samotný výběr začal loni v říjnu a skončil letos v dubnu. Nejdřív jsem s pomocí čtyř lidí několik dní dávala dohromady životopis, aby se co nejvíc trefil do požadavků. Že jsem postoupila do dalšího kola, jsem se těsně před Vánocemi dozvěděla od Karla Kovandy, který mě pak, se svojí zkušeností z působení ve vysokých pozicích v EU, připravoval na další, tentokrát ústní kolo. Trénovali jsme hodiny a hodiny, i divadelně: příchod do místnosti, usednutí na židli a tak dále, protože v ten klíčový moment je člověk opravdu vynervovaný a není tu místo pro improvizaci. Karel Kovanda mi hrozně pomohl. Já byla zvyklá chovat se takovým tím americkým suverénním způsobem a on věděl, že to je absolutně špatně a že zabírá něco jiného.

Co konkrétně?

Členové komise vědí, kdo jste, není třeba se nějak velkolepě představovat. Přijdete před komisi, sednete na židli, čekáte na otázku a odpovídáte na ni v naprosto přesném časovém limitu. Celé to trvá třicet minut, protože komise musí dbát na to, aby někomu nepřidala a někomu neubrala. V tom limitu dostanete sedm otázek, na každou máte dvě a půl minuty, ani o vteřinu víc či míň. A ty otázky jsou úplně jiné, než by člověk předpokládal. Nikdo se nezeptá na Blízký východ, na politiku EU, na politiku obecně. Ta zkouška je nesmírně tvrdá v tom, že se vlastně týká vnitřních věcí organizace zahraniční služby. Takže otázka třeba zní: „Jaké finanční nástroje pro tento a příští rok používá Evropská unie v Iráku, kolik je z toho vyčerpáno a kolik vyčerpáno není a jak to budete organizovat?“ Až když jsem uspěla i tady, následoval pohovor u baronky Ashtonové, evropské ministryně zahraničí. V téhle konečné fázi, která je spojená s lobbingem, mi pomohl komisař Štefan Füle a jeho šéf kabinetu, který je stejně jako lady Ashtonová Brit a má blízko k jejímu vedoucímu kanceláře. Zároveň se za mě přimluvil můj kamarád, bulharský ministr zahraničí, a v konečné fázi také Karel Schwarzenberg. Teď je všechno už jen na mně a v tomhle směru jsem zatím asi nejvíc zvědavá.

Na co?

Když jsem skončila jako poslankyně Evropského parlamentu, přišlo v mém životě hodně drsné období: v pětačtyřiceti jsem byla nezaměstnaná a registrovaná na pracovním úřadě. A po tom všem jsem najednou usilovala o pozici velvyslankyně EU. Samozřejmě že se mi honí hlavou, jestli to zvládnu.

Pochybujete o tom?

Prošla jsem si náročným výběrovým řízením a cítím, že moje okolí v evropské diplomatické službě ode mne očekává maximální výkon. Ta očekávání jsou, nechci říci nerealistická. Ale když já vím, co je Bagdád a co je Irák a jak moc tam člověk může za rok změnit. Moje obava pramení z toho, že očekávání vůči mně jsou velmi nadměrná a že se mi jim ve všem nepodaří dostát.

Co máte přesně na mysli?

Od prvního ledna vznikla nová evropská diplomacie. A my jsme její první lidé. Ten systém je úplně nový a strašně křehký a neusazený. A já, shodou okolností, jsem nejen první Čech, který byl do něho vybrán, ale jsem taky jedním z prvních produktů tohoto nového systému. Takový pokusný balonek, který ale nesmí prasknout. V minulých letech byla zahraniční služba EU nepolitická, my jsme už političtí. Takže to první, co se ode mne chce, je dělat politiku za Evropskou unii: budu jí sloužit, pomáhat a realizovat její záměry jako celku. Je tu ovšem velký otazník, jak vše bude fungovat. Svět na to není zvyklý, služba na to není zvyklá, Evropská komise a lidé v ní na to nejsou zvyklí a samozřejmě není jasné, jak se to podaří sladit ve vztahu k národním velvyslancům, kteří v jednotlivých zemích už dávno působí.

Jste Češka v barvách diplomacie EU. Ke komu cítíte loajalitu?

Já jsem skutečně velvyslankyní všech Evropanů. A říkám to velmi ráda. Jsem přesvědčena o tom, že EU je jediný celek, v němž já a mé děti, tato země, můžeme svobodně přežít. Považuji Unii za jediný smysluplný projekt, který tu v současné době je. S vědomím všeho, co lze na tom uspořádání kritizovat, nevidím absolutně jinou možnost. A proto chci a budu vystupovat v jeho zájmu.

Jaká první velká výzva vás v Bagdádu čeká?

Velvyslanectví vzniká úplně na zelené louce. Musím sehnat prostor, nechat postavit budovu a vztyčit vlajku. A hned nato bude Evropský den Iráku, pořádáme ho spolu s iráckým premiérem a ministrem zahraničních věcí. Evidentní politická potřeba je říci: Ti tvrdí – Američané – odcházejí a měkká síla – Evropané – nastupují. Na Febiofestu se teď promítal vynikající film Syn Babylonu o situaci nekonečného množství iráckých rodin, které hledají své členy a objíždějí další a další masové hroby. Když vidíte a znáte nekonečnou míru utrpení, kterým ta populace prošla, říkáte si ve skrytu duše, jestli budete dostatečně tou paní Evropou v ideálu, který oni v Evropě vidí. Jestli dokážete těm tak těžce zraněným a poškozeným lidem něco říci a nabídnout.

Jaké jsou zájmy Evropské unie v Iráku?

Zájem Evropské unie v Iráku je naprosto jednoznačný: je jím na prvním a klíčovém místě energetika. Mým úkolem je energetika. Především ropa. Jde o to, aby část kontraktů – třicet procent ze současné produkce – šla na základě transparentních a stálých kontraktů do Unie. Přesně toto množství totiž dává Evropě daleko větší stabilitu a energetickou nezávislost. Druhý bod představuje samozřejmě plyn. V současné době šéf Evropské komise Barroso jedná s Ázerbájdžánci, mění se vztahy mezi nimi a Turkmeny a vypadá to, že by se díky těmto posunům skutečně mohl rozjet alternativní plynovod Nabucco, plněný zčásti právě z Iráku.

Takže cílem vaší mise je dostat z Iráku co nejvíc energie?

Ne co nejvíce, vůbec ne, o to nejde. Problémem Evropy je, že si umí plyn a ropu obstarat i odjinud, ale je to vždy nestabilní, a tudíž rizikové. Zatímco když bude mít dlouhodobý kontrakt na pevnou dodávku plynu přes Turecko, například prostřednictvím Nabucca, zvyšuje se její bezpečnost. To je náš zájem v Iráku. Naše působení bude mít ale daleko širší rozměr. V tuto chvíli končí definitivně v Iráku první fáze humanitární pomoci: starali jsme se o uprchlíky, o základní humanitární otázky atd. Nyní je na řadě rozvoj země: projekty týkající se vody, školství, místní správy.

Jak se na tom budete jako ambasadorka podílet?

Budu hrát hlavně koordinační roli. Rok 2013 je rokem vody. Evropská unie jako celek dává na projekty s tím spojené nějakých třicet milionů eur, vedle toho do Iráku proudí prostředky ze švédských darů, od Italů, příspěvky členských států apod. a mou úlohou je hlídat, aby se ty programy nedublovaly. A přimět irácká ministerstva zemědělství, zdravotnictví, školství, aby prostředky, které získávají z ropy, mohla a uměla rozumně investovat do svého vlastního rozvoje. Rok nato přijde na řadu školství s cílem dostat co nejvíce Iráčanů k maturitě. O rok později se chceme soustředit na posílení a zkvalitnění státní správy a justice, mimo jiné chceme vyškolit tisíce soudců a policistů. Naprostá většina z nich procházela kurzy za hranicemi Iráku a tenhle trend chceme otočit. A pak je tu ještě jeden problém: velmi nízké dodávky elektřiny, jen několik hodin denně. Hodně lidí u nás si myslí, že jim elektrickou síť někdo vybombardoval, zničil. Ale není to tak: Irák nikdy nebyl elektrifikovaný, ve třech nebo čtyřech provinciích nikdy nevedly elektrické dráty. Takže cílem EU je maximálně podpořit energetický sektor a výrobu elektřiny. To může zemi přinést potřebnou modernizaci.

Dala vám ministryně Ashtonová nějaké zvláštní zadání?

Když jsem jí načrtla svoji vizi, že za daleko důležitější než humanitární pomoc považuji energetiku a přímo na místě posilování právního státu, aby společnost měla zdravé základy, řekla mi, že je to perfektní a že to vidí přesně tak. Poslední věc, o níž jsme se bavily, je pomoc ohroženým skupinám. Především křesťanům, ale nejen jim: aby je někdo neutlačoval a aby mohli svobodně vyznávat svoji víru.

Irák má po dlouhých měsících povolebního patu novou vládu, prezident je Kurd, premiér šíita, v čele parlamentu stanul sunnita. Přináší tahle politická rovnováha zemi větší stabilitu?

Určitě je to pozorovatelné. Je to znát i na počtu každodenních bezpečnostních incidentů. Zůstává jich stále strašně moc, ale je jich méně než v roce 2006, 2007. Daří se také přece jen dodávat víc elektrického proudu. S tím souvisí i fakt, že začíná být vidět rozvoj: je to velmi pomalé, obtížné a únavné, ale situace se pomalu stabilizuje. Troufám si o vládě říci, že představuje absolutní umění možného. Už jen to, že se sejdou u jednoho stolu a dokáží spolu fungovat a vyjednávat.

Premiérem se Málikí ale stal i díky podpoře šíitských poslanců na základě dohody s Íránem. Nevede to k nárůstu útoků proti nešíitům, nezačíná se Irák přiklánět k totalitnímu Íránu?

Nic takového jsem nezaznamenala. Premiér Málikí se v minulosti velmi snažil postavit se Saddámovu režimu a je to dnes jeden z lidí, kteří mají poměrně jasnou představu o tom, jak by mohl fungovat moderní Irák: na základě názorové i náboženské plurality.

Takže žádný příklon k Íránu nehrozí?

Vliv Íránu v Iráku, v důsledku zásahu Západu, zcela jistě vzrostl. Domnívám se ale, že Iráčané jsou si hluboce vědomi historických vztahů vůči Íránu, jejichž součástí je krvavá irácko-íránská válka. I proto se, myslím, prezidentovi i premiérovi zatím daří navzdory všem složitostem držet Irák pohromadě a nikomu dalšímu nepodléhat.

Co je podle vás hlavním důvodem revolucí na Blízkém východě?

Že v tom regionu dojde ke změně, se vědělo už mnoho let. Moje generace ale udělala velkou teoretickou chybu: předpokládali jsme, že změna bude důsledkem demokratizačních revolucí ve střední a východní Evropě. Mysleli jsme, že dominový efekt devadesátých let bude prostupovat Blízký východ, že když končila studená válka, čili proběhlo jakési rozuzlení mezi Východem a Západem v Evropě, nutně skončí i na Blízkém východě. To se nestalo: proamerické a protiamerické státy v regionu naopak setrvaly dalších dvacet let. To, co se nyní odehrává na Blízkém východě, nemá nic společného s tím, co se dělo ve střední a východní Evropě. Zatímco tehdejší revoluce byly neseny politickými požadavky, Arabům nejde o politickou revoluci, jež by chtěla levici či pravici, socialismus či islamismus. Arabská revoluce je bytostně sociální, jde v ní vyloženě o změnu životních podmínek. Řekla bych dokonce, že hlavním motorem toho, co se děje na Blízkém východě, je nejjednodušší každodenní nespokojenost arabské populace se sebou samotnou. Už nemohou dál žít tak, jak žijí.

Není ale hlavním motivem prostá touha po svobodě?

Řeknu to tvrdě. Ta společnost je natolik za hranicí soběstačnosti, že tam jde hlavně o každodenní právo pracovat, vydělávat, žít normálně, mít školu, pitnou vodu, čistý záchod a naději na postup v práci. Penzijní systémy nefungují, sociální zabezpečení není, daňové systémy nejsou. Právě ze základních požadavků na sociální mobilitu, na pracovní místo, na umístění dětí ve školách, na penzi a zdravotnictví nepokoje vycházejí. Politické systémy v těch zemích jsou strašně uzavřené, a tak se samozřejmě vše transformuje do politických požadavků, ale báze požadavků není čistě politická. Zároveň jde také o „protikorupční“ revoluci. Absolvent káhirské univerzity musí sedm let čekat, aby mohl začít dělat aspoň taxikáře. A to ještě jen když dá úplatek nebo se za něj někdo přimluví. Čili to, co lidé chtěli, nebyl socialismus nebo demokracie, ale méně korupce. Když přetekl hrnec, přišel výbuch.

Revoluce už smetly tuniského a egyptského prezidenta. Libyjský i syrský, který aktuálně ve stovkách zabíjí demonstranty, ale dál zůstávají u moci. Jaký v těchto zemích předpokládáte další vývoj?

Libyí jsem se mnoho nezabývala, neumím se k tomu vyjádřit. Pokud jde o Sýrii, to je problematický bod, protože má velmi tvrdý režim s charakteristikou diktatury a fyzického potlačování opozice. Jsme tu, myslím, na pokraji velmi vážné občanské války, která může mít pro stabilitu Blízkého východu velmi tvrdý dopad.

Jak si evropská diplomacie definuje v souvislosti s děním na Blízkém východě nejčernější možný scénář?

V případě, že základní existenční požadavky Arabů nebudou naplněny, dočkají se příležitosti, na kterou zatím tiše čekají, islamistická hnutí. Černý scénář je tedy v islamizaci, ale víme, že to není úplně aktuální, máme rok, dva, tři, ne-li deset na to, abychom zabezpečili základní věci, které Arabové chtějí. V tom je to okno příležitosti neuvěřitelně otevřené.

Co by islamizace regionu znamenala pro Evropskou unii?

Nebezpečím pro Evropu není islámský fundamentalismus, znám řadu fundamentalistů, kteří jsou čestně věřící, hluboce nábožensky založení lidé, kteří nemají vnější nepřátelské postoje. Nebezpečím je to, čemu se říká salafijský islám, který hlásá něco podobného co bolševik, totiž že má vždy a ve všem pravdu a nelze mu odporovat. Konkrétně že je svatým právem mudžahedína usilovat o fyzickou likvidaci nepravověrných muslimů, kteří nepřijímají hlásanou pravdu. To jsou lidé, jichž se musíme obávat a kteří jsou dnes roztroušení v Jemenu nebo Iráku a jsou nositeli možných nových teroristických útoků.

Má Unie nějaké možnosti, jak tomu zabránit?

Jistě má. Částečně jsem o tom už mluvila v případě Iráku. Může například přesměrovávat své prostředky do oblastí, které podporují posilování a budování společnosti. Od školství přes zdravotnictví až po justici. Velmi dobře se to už děje v Egyptě, půjde to i do Libye nebo Tuniska.

EU zatím na blízkovýchodní změny reagovala zdrženlivě, což si především Izrael vykládá jako značné bezpečnostní riziko. Není jasné, zda s ním bude nová egyptská vláda udržovat mír, a podobné je to i s dalšími zeměmi v regionu. Jak hodnotíte, řekněme, ambivalentní vztah většiny vlád Unie ke Státu Izrael?

Nemohu to opravdu komentovat. Úkolem evropské diplomacie je umět všechny tyto různorodé postoje skloubit, synergizovat. Jistěže je na stole debata s Egyptem o tom, že smlouvy, které zajišťovaly Izraeli větší bezpečnost, musí zůstat v platnosti. Právo Izraele na existenci musí být zaručené.

Řada národních ministrů zahraničí mluví o evropské diplomatické službě s opovržením. Je podle nich slabá, nevýkonná, nemá jasně stanovené priority a zájmy. Kdo dnes v EU formuje postoj k dění na Blízkém východě? A jak tahle politika vzniká?

Musím se ohradit ve prospěch té služby. Moc bych chtěla zdůraznit jednu věc. To, co je hezké na názvu Evropské služby pro vnější činnost, jak se oficiálně nazývá instituce, která sdružuje diplomatické nástroje pro vytváření společné evropské politiky, je to podstatný název: služba. Tato instituce nemá být nějakou střešní, velící organizací národním státům EU. To je zcela špatné chápání, které se objevuje v médiích, a to mě mrzí. Jde o sofistikovanější nástroj, s hlubším výkonem, nechceme vést, ale sloužit. Nepracujeme jen pro baronku Ashtonovou, sloužíme všem částem komise, radě, členským státům. Naším cílem je – společně s nimi – ve složité diskusi vytvořit nějaký pevný postoj. A ten pak hájit a uvádět v život. Ano, slyšela jsem, že ti, kteří zastávají teorii leadershipu, říkají, že jsme slabí. Naše pojetí diplomacie je ale jiné. Nechceme vnucovat někomu, jak a co má být, a říkat to první. Třeba já, když teď přijedu do Iráku, nezačnu tím, že si svolám velvyslance států EU a něco jim budu diktovat, ale obejdu je pěkně jednoho po druhém a od každého si vyslechnu, co si myslí, že je třeba. A teprve na tom se pokusím z různých střípků postavit tu stavbu.

Když se mi jako občanovi jednoho z členských států EU ta stavba nebude líbit, mám nějakou možnost, jak její základy upravit?

No jistě. Stačí, aby se jeden členský stát postavil při nějakém společném formování postoje proti, a ten postoj v kritizované podobě prostě nebude.

Co bude znamenat zabití šéfa al-Káidy bin Ládina pro další dění na Blízkém východě?

Pro dění na Blízkém východě to bohužel bude znamenat krátkodobou eskalaci aktivit al-Káidy. V Iráku máme vzpouru v bagdádské věznici, kde jsou vězněni členové irácké al-Káidy, a dá se předpokládat, že v místech, kde nedochází k politické a bezpečnostní tenzi, může dojít ke zvýšení aktivity této organizace. Tam, kde nyní, jako v Jemenu, dochází ke změnám, bude ale ­al-Káida sedět a čekat, v co věci vyústí. Potřebuje totiž lidovou podporu, nepůjde proti jemenskému lidu v době, kdy jemenský lid stojí proti prezidentu Sálihovi. Z dlouhodobého pohledu očekávám pozitivní vývoj. Tím, že Američané dokázali, že jsou schopni skutečně dodržet slovo dané obětem z 11. září, vyslali všem teroristům jasný signál, že nikdo neunikne spravedlivému trestu. Navíc se dozvídáme, že skutečná síla al-Káidy je nesrovnatelně menší a slabší, než byla v době 11. září, a že hodně stála právě na bin Ládinovi. Ten je ale teď mrtvý a nahradit ho je v podstatě nemožné.

Existují podle vás nějaké důkazy, že bin Ládin nikdy neexistoval a že to byly tajné služby USA, kdo spáchal útoky z 11. září, jak tvrdí například prezidentův kancléř Petr Hájek?

Měla jsem strašlivou možnost slyšet zvukové nahrávky šéfa policie města New York. Nahrávky lidí, kteří umírali po nárazu letadel teroristů do Světového obchodního centra. Musím říci, že je asi jen málo strašnějších věcí než smrt uhořením. Mnoho lidí si to neumí představit. Už jen z piety a úcty vůči těmto obětem si nedokáži představit, jak takové konspirace může vůbec někdo vypustit z úst.

Jana Hybášková se narodila v Praze, část dětství prožila v Alžírsku. Vystudovala arabistiku na FF UK, po převratu začala pracovat na ministerstvu zahraničí (ředitelka blízkovýchodního odboru), později působila jako velvyslankyně ve Slovinsku a Kuvajtu, kde během druhé války v Iráku patřila k nejvýraznějším diplomatům. Poté, co kritizovala českou pasivitu vlády, byla odvolána. Stala se členkou strany Evropských demokratů, od roku 2004 byla pět let poslankyní Evropského parlamentu. Letos v dubnu vyhrála konkurz na místo velvyslankyně EU v Iráku a stala se tak prvním Čechem, který získal takto prestižní post v nově budované evropské diplomacii.

(Respekt, ww.respekt.cz)