Červen 2011

Nekrolog dobře pěstěné fikce

Karel Merta

Se zpožděním jsem se dozvěděl o úmrtí Hedy Margoliové-Kovályové. Byl jsem konsternován nekrology plnými obdivu ke konjunkturální stalinistce, která se dokázala úspěšně stylizovat coby oběť komunismu - její manžel byl 1952 ve vykonstruovaném procesu se Slánským odsouzen k smrti, popraven a ona vyloučena z KSČ. Karel Hvížďala*) v nekrologu napsal: „Po válce po jistém váhání paní Margoliová stejně jako její manžel spíše z citových důvodů vstoupili do komunistické strany a měli jako velká část jejich generace iluze zvláště o Sovětském svazu. Autorka ve své knize popisuje, jak staří komunisté, kteří prožili války v Sovětském svazu, je v těchto iluzích utvrzovali a teprve po deseti letech se přiznali, že ze strachu celou dobu lhali... Rudolf Margolius jako vzdělaný právník, udělal po válce rychle kariéru, byl nejprve šéfem kabinetu ministra a později náměstkem ministra zahraničního obchodu.“ **) Šok se ale dostavil po rešerši v Google, kde jsem našel nespočet pajánů na tuto „úžasnou“ osobu, jakož i rozhovory s ní. Tyto mne inspirovaly doplnit klasickou dezinformační mozaiku českých exkomunistů pohledem nekomunisty.

Narodil jsem se na Letné ve Veverkově ulici 6, ve stejném domě, kde v té době žila rodina Margoliů. Byl jsem sice tenkrát ještě dítě, přesto si však dobře pamatuji, co jsem o této rodině slyšel a později si jako student potvrdil – mám na mysli interview s paní Margoliovou v časopise Student na jaře 1968. Můj otec byl tenkrát o pár let mladší než Rudolf Margolius. Nedávno promoval na právech a protože odmítl kolaborovat s komunistickým režimem (vstoupit do strany) směl vykonávat jen manuální práce. Nakládal tehdy klády v Radotíně. Takto komunisté „převychovávali“ neproletáře (třídního nepřítele). Paní Margoliová proletářka byla, a to přestože byla dcerou finančního ředitele Waldesovy továrny (Koh-i noor). Měla to nejlepší vzdělání a dobrou výchovu, navzdory tomu neměla zábrany podporovat komunismus a postavit na něm svou kariéru (tykat si s Gottwaldem a muset si s ním připíjet, jak sama píše). Pamatuji si, jak táta zuřil, když nedopatřením musel někdy sdílet výtah s jejím manželem a poslouchat bolševickou rétoriku tohoto „vzdělaného kolegy“ o tom, jak je všeho dostatek a lidé spokojení. Též si pamatuji doma a sousedy komentovanou anekdotu, jak paní Margoliová, přestože již odrostlá třicátnice, defilovávala ve svazácké uniformě. Žasnu, kde dnes bere tu drzost se s politováním pozastavovat nad tím, že některé děti nosily pionýrský šátek. Nevím, proč si v interview nechala reportérkou položit otázku, zda její syn nosil pionýrský šátek. Snad proto, aby šátek mohla nazvat „obyčejným hadrem“? Vždyť ten „hadr“ si sama okolo krku vázala a to ne jako přihlouplé dítě, podobně jako o něco později ministr kultury Zdeněk Nejedlý, když těsně před svou smrtí navštívil naši devítiletku. Byla to morbidní scéna: Parkinsonem se třesoucí stařec v černém obleku, bílé košili a rudým šátkem okolo krku mezi zdravými a ještě nezkaženými dětmi. V té době již paní Margoliová byla komunistkou jen srdcem, neb ze strany byla dávno vyloučena.

Potom přišlo pražské jaro a slavný obrodný proces, příležitost, kterou si nemohla nechat uniknout. Vysokoškolský časopis Student tenkrát (v roce 1968) otisknul sérii interview s vdovami popravených komunistů v procesu se Slánským. Paní Margoliová si tam reportérovi stěžuje, jak ji to bolelo, když na ulici bývalí soudruzi místo pozdravu od ní odvraceli tvář. Co prý však bylo daleko horší, že se k ní začali hlásit ti nejhorší reakcionáři (nekomunisté) v domnění, že teď patří do jejich tábora. Paní Margoliová již jela plnou parou vpřed, v obrodném procesu přerozena, parazitujíc na vlně socialismu s lidskou tváří. Rozhovor s ní byl též otištěn v týdeníku Der Spiegel a je k přečtení v http://www.spiegel.de/spiegel/print/d-46050224.html. Dal jsem tenkrát článek přečíst tátovi a pamatuji, jak mi ho nedočtený s odporem vrátil. Abych vysvětlil proč, musím trochu odbočit.

Paní Margoliová ve svých memoárech a rozhovorech vzpomínala, jak po popravě manžela byla těžce nemocná (prý „nejkritičtější případ na Bulovce“) a jak jí lékař sdělil, že ji nemůže dále ošetřovat a z nemocnice ji v tomto stavu propustil. Polonahou a bez sanitky. Bylo mu to prý nařízeno z vyšších míst. Můj otec, když se to v domě dověděl, tak v návalu křesťanského soucitu (paní Margoliová měla syna asi ve stejném věku jako já) ji nechal vzkázat (s Margoliovými nekomunikoval), ať se obrátí na jednoho lékaře podolského sanatoria. Tento tátův kamarád, přestože riskoval své postavení, ji přijal do nemocničního ošetřování. Vyléčená paní Margoliová jim pak po více jak 15 letech ve Studentu „poděkovala“ a vzkázala, co si coby polidštěná komunistka o nekomunistech nadále myslí - za totality trpěli jen z partaje vyloučení komunisté.

Potom jsem na rodinu Margoliových zapomněl. Až teď, iritován komunistickými nezmary stejně jako můj otec před 40 lety, jsem začal znovu vzpomínat. Když vidím osoby zodpovědné za zničené životy té lepší části národa a z toho pramenící současný morální marasmus, jsem se rozhodl reagovat na tento „zvláštní druh lidí“, lidí, kteří se dokáží na komunismu nadále přiživovat – nejdříve jako jeho průkopníci, pak jeho reformátoři, potom jako jeho kritikové a satirikové a nakonec jako jeho oběti. Podle toho, co je zrovna v módě, jak fouká vítr a co je jim veřejnost schopna sežrat. Pro ilustraci pár výroků paní Hedy: „V současné době jsou podle volebních průzkumů komunisté druhou nejsilnější stranou. Lidská blbost je nesmrtelná, nezničitelná. Trápí mě to. Ke všemu se zločiny komunismu začínají zlehčovat. Stále je ovšem znát, že tahle země moc zkusila. Na otázku, zda znala Gottwalda osobně: Viděla jsem ho na slavnostním představení Libuše v Národním divadle a zanedlouho poté na recepci, která se konala na Hradě. Byl namol. Soudruh prezident si to ke mně namířil a zahuhlal: ,Ty nepiješ, proč nepiješ?´“

Netvrdím, že by komunisté měli viset, kdyby ale alespoň mlčeli! V žádném z jejích interview a úryvků jsem nepocítil byť náznakem omluvu či lítost nad zničenými životy těch, kteří se stali oběťmi konjunkturální poúnorové bonanzy paní Margoliové a jí podobných. Její memoáry sledují známou šablonu, jak se zbavit zodpovědnosti za komunistické zločiny, šablonu, kde se prezentují jako mladí a nezkušení svazáci, od Kundery, Kohouta až po Polednovou. Na rozdíl od nich patřila rodina Margoliových v hierarchii představitelů komunistického aparátu o několik pater výše.

Budiž též příkladem, jak Margoliová popisuje své uzdravení, když byla v kritickém stavu „vyhozena“ z Bulovky: „Jedné noci se má paní domácí objevila v mém pokoji, snad z lítosti nad svou minulou krutostí, s dr. Urbánkem, lékařem, kterého jsem neznala. Vyšetřil mne a řekl: ,Předepíši vám poněkud riskantní léčbu, je to ale to jediné co by Vám mohlo pomoci´... Od okamžiku, co jsem začala léky brát, se moje nemoc zastavila a já se začala uzdravovat.“

Po popsané návštěvě dr. Urbánek odešel aby ho paní Margoliová již nikdy neviděla. Ani slovo o pobytu v podolské nemocnici. Ten, kdo jí zachránil život, nebyl dr. Urbánek, nýbrž dr. Bohumír Vedra. V Podolí pak pracoval až do důchodu a dodnes žije. Naštěstí pro něho o uzdravené paní Margoliové již nikdy neslyšel.

V interview v časopise Student Margoliová zdůrazňuje svůj odpor k maloměšťákům a majitelům domů z Veverkovy ulice na Letné, kteří se k ní prý začali hlásit. O 20 let později popisuje, jak musela svůj krásný byt v této ulici opustit. Za byt přitom Heda vděčila bývalé majitelce (a své příbuzné) tohoto činžovního domu. Jmenovala se Hašková a všichni nájemníci, i ti komunističtí, ji oslovovali „paní domácí“, přestože v šedesátých letech jí dům již dávno nepatřil. Byt musela Margoliová opustit kvůli soudruhům, s kterými se spustila a ne kvůli své příbuzné, která ji navíc pomáhala zachránit, co mohla.

Dojemná pasáž z rozhovoru s R. Margoliem před popravou se jistě nemíjí účinkem na čtenáře: „Prosím tě moc, mysli na Ivana a ne na mne.“ „Nestrachuj se o mne a Ivana, slibuji ti, že ho vychovám dobře, udělám z něj správného muže.“ Zapomeň na mne, Hedo. Najdi mu nového otce. Nezůstaň sama!" Dojem by jistě byl jiný, kdyby čtenáři znali veřejné tajemství, že již dávno před procesem měla paní Heda milence Pavla Kovályho, kterého vydržovala na studiích. Po popravě manžela si ho vzala a synovi dala jeho jméno. Ve svých memoárech situaci stylizovala tak, že po popravě manžela byl P. Kovály jeden z těch vzácných a nekonformních, kdo ji pochopil, a tak se s ním sblížila. Že by to bylo kvůli tomuto studentovi, když paní Margoliová z domu vyrážela vystrojená jako svazačka?

Tuto rodinou ságu výmluvně doplňuje v Anglii vydaná a do češtiny přeložená kniha Ivana Margolia Praha za zrcadlem. V této sugestivní fikci popisuje, jak jako tříletý jede s tatínkem malebnou českou krajinou ve jeho tudoru s otevřenou střechou. Otec v předtuše svého zatčení se mu obzvláště věnuje, vytáhne ze skříňky na doklady služební pistoli a dá mu ji na hraní. V pozadí je sleduje StB. Otce tu glorifikuje jako tu nejjemnější a nejlidštější bytost. Autorova obrazotvornost se zdá být dědičná. Zmiňovat se v této adoraci bezúhonné a příkladné osoby o její služební pistoli nechává rozum stát – kdo měl v 50. letech služební pistoli? A kdo by s ní, sledován StB, synovi pro radost, na louce střílel zajíce? Tady autor podcenil anglické publikum. Že ale jeho kniha byla zdramatizována a vysílána ČRo, mne nepřekvapuje. ***) Mám pro Ivana Margolia návrh. Napište též fikci B. Jak by to dopadlo, kdyby Váš otec nebyl odsouzen a matka nebyla vyloučena ze strany. Paní Heda by to jistě dotáhla daleko a pro komunismus by udělala mnoho dobrého. Fabulujte jak jste i nadále zváni na premiéry do ND, maminka si připíjí s Gottwaldem, který Vás hladí po kučeravé hlavince, rodiče na recepcích si jako kdysi tykají se soudruhy ministry Širokým, Kopeckým či Nejedlým. Jak vám později s láskou váže rudý pionýrský šátek kolem krku a doprovází k vlaku do pionýrského tábora Artěk na Krymu. Jak Vás soudruzi z ulice a uličního výboru KSČ pokorně zdraví a vy se na ně mile usmíváte. Dobrá by byla též scéna, kdy vaše matka v kotelně dává ostatním nájemníkům cosi k podpisu. Jak táta s mámou diskutují o tom, komu by se mělo zakroutit krkem, anebo kterého maloměšťáka vyrazit z domu. Jak již táta nejezdí v tudoru, ale Vámi obdivované tatře. Jak Vaše matka veřejně vystupuje proti emigrantovi Škvoreckému. Jak jste vyloučen a znovu přijat a zase vyloučen ze strany či naopak. Zmiňte též posezení se soudruhy Biľakem, Husákem, Jakešem či Brežněvem. Jak podepisujete petice s žádostí o nejpřísnější trest pro nepřátele socialismu. Jak později podepisujete Antichartu v ND a jak nakonec s ostatními cinkáte klíči a tleskáte Gottovi, Krylovi a Kubišové. Uvědomujete si vůbec, před čím Vás otcova poprava zachránila?

Charakteristická je také webová stránka Margoliových (matka a syn) http://www.margolius.co.uk/, jejich autostylizace nepotřebuje komentáře.

Paní Margoliová odešla, její neblahé dědictví mezi námi zůstává a bude to trvat generace, pokud se ho vůbec dokážeme zbavit.

*) Karla Hvížďalu, jako mnoho jiných, s paní Margoliovou spojuje cejch členství v KSČ. Podobně jako ona, místo pokorné sebereflexe a mlčení, své okolí mystifikuje (své členství zatajuje). Duchaplnou práci Intelektuálové v KSČ o těchto lidech napsal Petr Bakalář. Zaobírá se i situací na FFUK, kde tito „intelektuálové“ stále zaujímají vedoucí posice: http://www.ivtt.net/ukazky/Intelektualove-v-KSC.pdf. Citát: „Zásadně nesouhlasím s komentářem jednoho docenta FFUK, který mi na dotaz odpověděl, zda by nebylo lepší je nechat v klidu zemřít. Mj. jde o to, že tito lidé se obklopují sobě podobným typem osob.“

Jeden se pobaví nad agresivními výpady exkomunistů či jejich přátel (Vaculík, Klíma, Šiklová, Neff) když jsou tázáni na své členství v KSČ.

**) R. Margolius žádný odborník nebyl. Vysoké místo prý vzal z donucení na příkaz strany, řekla jeho žena ČRo 2. Nestál prý o něj: „Za rok, za dva, až dostuduje dost mladých dělníků, milerád to některému z nich přenechám," měl doma prohlásit. Dále řekla, že o zločinných praktikách KSČ začátkem 1948 neměli pochyb a již vůbec ne po zavraždění Jana Masaryka. Oba tedy přesně věděli do čeho jdou (pokud se dá heterogenní alibistický spletenec Hedy Margoliové vůbec brát vážně). Podobně Hvížďalův komentář o vzdělaném právníkovi, který udělal po válce rychle kariéru, je vědomě zavádějící. R. Margolius udělal kariéru po únoru 1948. (Vysíláno jako premiéra ČRo 2 od 25. 4. 2011 do 29. 4. 2011 ve 22:05.)

***) Jedinou střízlivou, ale stále pozitivní recenzi na jedno z děl na téma této rodinné ságy jsem našel na webu milovníků rozhlasových her: http://mluveny.panacek.com/cetba-na-pokracovani/10875-osudy-heda-margoliova-kovalyova-na-vlastni-kuzi-18-2008.html