Červen 2011

Bdělé oko v kosmu

Tomáš Přibyl

Civilní raketoplány NASA střídá vojenský kosmický letoun, který bude pravděpodobně sloužit hlavně špionáži. Třetího prosince 2010 se dotkla přistávací dráhy na kalifornské letecké základně Vandenberg kola podvozku zvláštního letounu. Připomínal raketoplán, oproti známým strojům NASA měl však pouze čtvrtinovou délku, menší rozpětí křídel a podivný „useknutý“ předek, poněkud připomínající „nos“ některých mořských savců, například kosatek. Stroj bezpečně dosedl a po intenzivním brzdění, během něhož praskla jedna pneumatika, zastavil. Přistání bylo výjimečnou událostí. Předchozích osm měsíců totiž tento stroj kroužil kolem Země bez lidské posádky. Něco podobného s kosmickým letounem dříve dokázali jen Sověti: s raketoplánem Buran v roce 1988. Jeho premiérový let však trval pouze několik hodin a byl zároveň i derniérou, protože dalšímu startu zabránila neutěšená hospodářská situace v rozpadajícím se Sovětském svazu. Stroj, který na konci loňského roku přistál v Kalifornii, byl vojenský raketoplán vyvíjený pro potřeby americké armády, výsledek projektu obestřeného mnoha otazníky.

Když se v roce 1972 rozjížděl po několikaleté přípravě program amerických raketoplánů, stály mu u kolébky dvě sudičky. První novému stroji přála, aby dramaticky snížil cenu za vynášení družic a dalších zařízení do vesmíru. Druhá mu chtěla dát do vínku univerzálnost, aby dokázal věci, o kterých se do té doby jen snilo. Méně známé je, že v pozadí postávala ještě třetí, poněkud nechtěná sudička. Měla vojenskou uniformu a své požadavky prostě nadiktovala: nákladový prostor raketoplánu se musí výrazně zvětšit, nosnost oproti potřebám NASA vzrůst třikrát. Z kosmického letounu se tak stal učiněný bumbrlíček a náklady na jeho provoz se zvýšily čtyřnásobně. Ironií je, že armáda jej za celou dobu jeho pohnutého života využila jen desetkrát (dosud se přitom uskutečnilo přes 130 startů), a pak se od něj (po zkáze Challengeru) odvrátila. Rozpočtový černý Petr tak zůstal NASA, civilní agentuře, která provoz kosmického stroje financuje. Náklady na vynášení nákladů do vesmíru jí díky raketoplánu nepoklesly. Provoz raketoplánu je zkrátka velmi drahý, což je jedním z důvodů, proč nyní kosmické letouny míří do muzeí – poslední start se má uskutečnit v červenci. Armáda však svůj počáteční obdiv k elegantnímu stroji, který se vrací z oběžné dráhy klouzavým letem, tak úplně neztratila. Když byl v roce 2003 zrušen z úsporných důvodů vývoj následníka civilního raketoplánu, stroje označovaného X-37, vojenské letectvo projekt postupně převzalo a upravilo si jej po svém. Slibovalo si od něj, že s výjimkou dopravy lidí do vesmíru dokáže nový stroj totéž co civilní raketoplán, avšak za nesrovnatelně menších nákladů, rychleji a pružněji.

První vojenský raketoplán odstartoval loni v dubnu pod strohým označením X-37B nebo také OTV-1 (Orbital Test Vehicle, orbitální zkušební zařízení). Start nebyl utajen, veřejnost se však nedozvěděla mnoho: už v průběhu činnosti druhého stupně rakety Atlas-5, která raketoplán vynášela do vesmíru, armáda oznámila, že nebude o letu poskytovat jakékoli informace. To proto, aby se třeba z parametrů oběžné dráhy nedaly odvodit úkoly raketoplánu. Účel mise armáda vysvětlila jen mlhavě; letectvo především vyloučilo, že by cílem vývoje nového raketoplánu bylo rozmisťování zbraní v kosmu. Utajování přitom zřejmě bylo zbytečné. Komentátoři se během loňského letu klonili k názoru, že šlo spíše o zkušební misi, demonstraci technologie, kdy nebyl příliš velký důvod něco tajit. A že tak armáda činila spíše ze zvyku (u vojenských družic je tento scénář neinformování standardem). V každém případě se leccos utajit nepodařilo. Vojenský raketoplán na oběžné dráze se stal výzvou pro celosvětovou síť amatérských pozorovatelů, kteří se už desítky let „baví“ monitorováním startů utajovaných amerických družic, aby je následně vyhledávali na oběžné dráze a pak o nich informovali veřejnost. Ve svých odhadech se prakticky nemýlí, vesmír je totiž docela špatné místo pro hru na schovávanou. Neskryl se v něm ani OTV-1. Několikrát se sice ztratil pozorovatelům z dohledu, protože na oběžné dráze manévroval a měnil její parametry, vždy se jej ale brzy podařilo znovu vypátrat. Zákony nebeské mechaniky jsou neúprosné a i orbitální manévry mají své mantinely. Dobrovolní pozorovatelé mimo jiné zjistili, že raketoplán kroužil kolem Země mezi 40. stupněm severní a 40. stupněm jižní šířky. Přelétal tedy nad mnoha problémovými zeměmi, například Íránem, Irákem, Afghánistánem, Pákistánem nebo Severní Koreou. Zemi obletěl zhruba jednou za 90 minut ve výšce přibližně 400 kilometrů a některé charakteristiky jeho oběžné dráhy odpovídaly tomu, jak se v kosmu pohybují špionážní družice.

Po úspěšné loňské misi se počátkem letošního března uskutečnil druhý start, do vesmíru se vypravil nový stroj označený OTV-2. Scénář se přitom opakuje, armáda opět zveřejňuje jen minimum informací. Oficiální komentáře se omezily na konstatování, že program letu bude náročnější než v prvním případě. Předpokládá se, že raketoplán v kosmu i tentokrát stráví osm až devět měsíců, zůstane tedy na oběžné dráze zhruba do konce roku. Tak dlouhý pobyt ve vesmíru mu umožňují sluneční panely, z nichž získává energii pro palubní operace.

K čemu tedy mohou oba raketoplány sloužit? Rozmisťování zbraní v kosmu lze skutečně vyloučit. Tyto stroje neunesou velký náklad, v současné podobě mohou létat jen s několikasetkilogramovou zátěží, což nestačí. Navíc si lze jen těžko představit kosmickou zbraň, která by potřebovala dopravu zpět „dolů“ na mateřské letiště. Nabízí se tedy jiné vysvětlení, opírající se také o to, co zjistili amatérští pozorovatelé: raketoplán, který v kosmu vydrží dlouho, může rozsáhle manévrovat a dokáže se vracet na Zemi, lze skutečně pokládat za skvělý stroj pro sledování území cizích států. Může naplno využít starý trik zpravodajských družic, které dočasně snižují svoji oběžnou dráhu při průletu nad objektem zájmu, aby se následně vrátily zpět do původní výše. Po dva či tři oblety Země totiž mohou na nízké dráze „beztrestně“ zůstat, ale delší pobyt by znamenal, že shoří v zemské atmosféře. Podobný manévr je navíc náročný na pohonné látky, takže by bylo logické, kdyby se vojenský raketoplán vždy po několika měsících zastavil na Zemi kvůli dotankování. Opakované mise zároveň umožňují měnit podle aktuální potřeby zpravodajské vybavení na palubě. Přístroje, jež letoun do vesmíru vynáší, lze také průběžně modernizovat. Dnes není problém vytvořit satelit, který bude fungovat třeba dvacet let. Jenže technika na jeho palubě za tu dobu zoufale zastará. Pro ilustraci si vezměme hypotetickou dvacet let starou komunikační družici: těžko bude zajišťovat dnešní datové služby, současný internet, podporovat mobilní telefonní spojení nebo televizi s vysokým rozlišením. Umístit na oběžnou dráhu zpravodajské vybavení a následně ho průběžně modernizovat nebo kalibrovat je snem každé armády. Ostatně i slavný Hubbleův kosmický teleskop měl být podle původních plánů NASA dopravován raketoplány na Zemi k pravidelným prohlídkám a opravám. To, že jej nakonec – velmi úspěšně – opravovali astronauti přímo v kosmu, bylo výsledkem omezení počtu startů raketoplánů a rozpočtových škrtů.

A jsou tu i další důvody, proč chce mít letectvo stroje podobné OTV. Flotila vojenských raketoplánů by mohla být velmi operativní. Když je třeba vyslat do kosmu konkrétní přístroj, stačí vyrobit pouze jej – nemusí vzniknout celá družice s veškerou elektronikou, komunikačním a pohonným systémem a podobně, protože roli mateřské platformy by spolehlivě zastal raketoplán. Stejně tak může tento stroj operativně (třeba v případě hrozby vojenského konfliktu) doplnit síť stávajících zpravodajských satelitů, které pochopitelně budou i nadále tvořit páteř průzkumu. Kromě toho hovoří americké letectvo i o tom, že raketoplán poslouží jako orbitální laboratoř, v níž se bude zkoumat vliv kosmu na blíže neupřesněné nové technologie. Většina materiálů se v beztíži a vakuu chová jinak než v podmínkách gravitace a zemské atmosféry. Mít možnost prozkoumat tyto vzorky po letu a v pozemské laboratoři má pro specialisty velký význam. Během prvního letu OTV se experti domnívali, že se na palubě mimo jiné zkoušejí citlivé senzory pro novou generaci špionážních družic. Raketoplán má také nákladový prostor na to, aby mohl v kosmu umísťovat malé satelity nebo je naopak zachytávat a dopravovat zpět na Zemi. Je to tedy bezpochyby velmi užitečný stroj, přesto si někteří civilní experti kladou otázku, zda skutečně ospravedlňuje značné náklady, které si jeho vývoj vyžádal.

Jaká je skutečná budoucnost vojenských raketoplánů, se dozvíme v příštích několika letech. Američané zatím naplánovali pouze zmíněné dvě mise. O tom, co bude dál, se rozhodne teprve po jejich vyhodnocení. Není ale pravděpodobné, že by lety nepokračovaly. Naopak se zdá, že možnosti stroje všem imponují a že po současné fázi demonstrace technologie rychle přijde fáze operační, tedy skutečná „vojenská práce“. Letectvo už před několika měsíci začalo bojovat o pokračování programu a o to, aby bylo do jeho rozpočtu zařazeno několik dalších startů, které by se v ideálním případě změnily v pravidelný provoz. Je prakticky jisté, že v budoucnu už nepůjde o lety zkušební.

(Respekt, www.respekt.cz)