Červen 2011

Připravená na odchod

Martin M. Šimečka

Ještě před dvěma týdny byl hlavní slovenskou otázkou osud národního hokejového týmu na mistrovství světa. Stalo se nepředstavitelné: Slováci vypadli po trpké sérii proher. Dnes je hlavní otázkou osud slovenské vlády v čele s Ivetou Radičovou, přičemž její budoucnost je stejně nepředvídatelná jako výsledek hokejového zápasu. Rozdíl je snad jen v tom, že Radičová si svoji porážku umí představit a otevřeně o této možnosti mluví.

Jde o to, že v úterý 17. května má slovenský parlament opět volit generálního prokurátora a premiérka jasně řekla, že pokud bude zvolen kandidát opozice Dobroslav Trnka, ona končí. Trnka se stal za poslední roky jedním ze symbolů zkorumpované justice, pod jeho vedením se ukládalo k ledu vyšetřování skandálů politických stran a jeho nečinnost v citlivých případech bila do očí. Slib Radičové je starý už několik měsíců, kdy při první volbě v prosinci dostal Trnka i šest hlasů od vládních poslanců a ke zvolení mu chyběl jen jediný. Jelikož byla volba tajná, koaliční „zrádci“ jsou neznámí, stejně i jejich motivy, o kterých se dá pouze dohadovat, že jsou buď politické (proti Radičové), nebo korupční (mluví se o úplatcích v přepočtu v řádu desítek milionů korun). Média tehdy vypátrala, že v Trnkově kanceláři už byla připravená oslava, na niž přinesl bedny šampaňského známý bratislavský mafián. Poslanci tedy tento týden de facto hlasují o důvěře premiérce Radičové. Ve vládě přitom panuje napětí a nejeden politik vládní koalice dává nepřímo najevo, že s tou protivnou ženskou se to už nedá vydržet. Kdyby nebyla tak populární a kdyby s její demisí nepadala i celá vláda, měla by to jistě spočítané už dávno.

Tato podivná situace nevznikla náhodou. Radičová se dostala do křesla premiérky – podobně jako český premiér Petr Nečas – díky sérii otřesů, jimiž v posledních letech procházela politická scéna obou zemí. Vznikaly nové, zejména pravicové strany a ty tradiční si v panice hledaly nové, nezkorumpované lídry. Voliči to pochopili jako příslib nové politiky a v obou zemích dali pravici další šanci. Radičová je socioložka a svoji funkci premiérky chápe jako misi, na kterou ji vyslala veřejnost toužící po vymýcení korupce, která za dvacet let prožrala tak pracně budované základy demokracie. Současně je to však intelektuálka, jejímž nejcennějším majetkem je její pověst, a proto je pro ni případná prohra v mocenském boji v podstatě vítězstvím, neboť potvrzuje její čistý štít. Otázka zní: dokáže slovenská politika zvládnout vpád takovýchto ambicí? Premiérka Radičová hrozí demisí kvůli vlastním sporům s koalicí až příliš často. Naposledy tak udělala před měsícem a celý příběh měla veřejnost i díky její otevřenosti naservírovaný jako na talíři, takže mohla v přímém přenosu sledovat srážku dvou silných politických figur a souboj dvou pohledů na politiku.

Příběh, u něhož vše začalo, je komplikovaný a sahá do daleké minulosti, nicméně ve zkratce ho lze popsat takto: vyšlo najevo, že ředitel daňového úřadu, jistý Miroslav Mikulčík, pronajal pro potřeby úřadu budovu v Košicích, jejímž majitelem je firma jednoho lokálního funkcionáře vládní strany SDKÚ. Mikulčík je dlouholetým přítelem ministra financí Ivana Mikloše (rádi spolu sportují a vyrážejí na dobrodružné výlety třeba na Aljašku) a byl to právě Mikloš, kdo Mikulčíka dosadil do funkce. Média se vrhla na detaily, z nichž vyplynulo, že celá veřejná zakázka byla pochybná a zřejmě předražená. Stranický klientelismus byl tak očividný, že Radičová vyzvala Mikulčíka k rezignaci. Proti tomu se však postavil Mikloš. Celá věc je o to složitější, že Mikloš i Radičová jsou ve stejné straně SDKÚ – funkčně hned za šéfem strany Mikulášem Dzurindou. Ten svolal vedení strany, které se přiklonilo na Miklošovu stranu a Radičové ponechalo jen právo na to, aby trvala na svém názoru. Druhý den měla Radičová vést zasedání vlády, ale zůstala ve své kanceláři a Dzurindovi sdělila, že pokud Mikulčík do dvou hodin nerezignuje, ona předstoupí před novináře a oznámí jim, že podává demisi jako premiérka a vystupuje i ze strany. Dzurinda s Miklošem ustoupili a Mikulčík rezignoval. Tím to však neskončilo. Mikloš sice oželel svého přítele na daňovém úřadě, ale vzápětí z něj udělal svého poradce a faktického šéfa pro budování informačního systému pro výběr daní za stovky milionů eur. Jako by to nestačilo, podle médií se má na projektu podílet firma CSC, jejímž jednatelem byl před pár lety právě Mikulčík. Firma CSC (a Mikulčík) už měla podobnou zakázku (za miliardu korun) od Mikloše před šesti lety, tehdy však byla kontrolním úřadem a pod tlakem médií zastavena jako netransparentní. Stručně řečeno, Mikloš, který je už léta nejsilnější politickou figurou pravice a jeho postavení ve vládě je stejně neotřesitelné jako v Česku Kalouskovo, dal Radičové jasně najevo, že do toho, jak se dělá v politice byznys, mu ona mluvit nebude. A že mu do toho nebudou mluvit ani média, která otevřeně napadl za „dělání politiky“ ve prospěch Radičové.

Příběh vzájemně prospěšného přátelství politika s podnikatelem, jakými jsou Mikloš a Mikulčík, i příběh zakázky šité na míru pro firmu stranického funkcionáře jsou na Slovensku i v Česku tak běžné, že je až trapné se těmito dvěma zvláště zabývat. Výjimečné jsou však tím, že Radičová díky svému postoji vůči nim nasvítila slovenskou politiku v jiných barvách, než bylo zvykem. A je to postoj velice osobní a pro ni typický. Když totiž opoziční lídr Robert Fico pohrozil, že se v parlamentu pokusí Radičovou kvůli tomuto skandálu odvolat, řekla: „Nevystavím se přece odvolávání v parlamentu kvůli Mikulčíkovi. Nebudu obhajovat něco, co se obhajovat nedá.“ Jak ukazují průzkumy veřejného mínění, Radičová si svými postoji naklonila veřejnost a její popularita už nemá daleko k dlouholetému vůdci tabulek popularity a důvěryhodnosti Ficovi. Média jsou jí také spíše nakloněna, byť jí vyčítají politickou slabost a občas ji pasují do role pouhé mluvčí vlády, kterou ve skutečnosti drží pevně v rukou šéfové koaličních stran. Radičová však zdaleka není tak bezmocná, jak se jeví. Její popularita a dnes už prakticky nestranická pozice jí uvolňují ruce pro hru, v níž ona jediná nemá co ztratit. Demise, podmínečně ohlášená jako věc osobní cti, bude vítězstvím intelektuálky a posílí její pověst, na které jí tak záleží. Pokud opoziční kandidát na generálního prokurátora Trnka nebude zvolen, bude to vítězství Radičové jako političky, které zase posílí její mocenskou pozici.

Není divu, že za těchto okolností politici uvažují, jak se Radičové zbavit, a pokud se tak nestane 17. května, další termín je jen otázkou času. Je třeba vyřešit jen problém, jak pokračovat ve vládě bez Radičové. To nebude tak jednoduché, protože bude nutné začít domlouvat koalici od začátku. Za ten rok se totiž koaliční politické síly začaly tříštit a vznikly nové ambiciózní skupiny, které se hlásí o slovo. Jistě, v politice je možné vše, včetně toho, že Radičová vydrží ve funkci premiérky další tři roky. S tím už ale počítá málokdo a – soudě podle toho, jak často mluví o možnosti demise – ze všech nejmíň samotná Radičová.

(Respekt, www.respekt.cz)