Červen 2011

Ministr Kubice promluvil

Jaroslav Spurný

Tu noc, kdy mu nabídli vládní funkci, spal Jan Kubice dobře. Osmnáctého dubna vpodvečer mu zavolal premiér Petr Nečas s informací, že se ocitl v širším návrhu kandidátů na post ministra vnitra, a ptal se ho, zda by souhlasil s případným jmenováním. Kubice řekl ano a pak tu věc podle svých slov hned pustil z hlavy, protože si moc nepřipouštěl variantu, že by mohl být vybrán. Když se ráno probudil, zjistil, že má v telefonu zmeškaný hovor od premiéra. Zavolal mu nazpět a dozvěděl se, že jej koalice navrhla na post ministra vnitra. „Oblékl jsem si sako, uvázal kravatu, sedl do auta a jel pražskou zácpou do Úřadu vlády. Byla to výzva, kterou jsem nemohl odmítnout,“ glosuje své rozhodnutí Kubice dnes ukázkovou frází ve své kanceláři na Letenské pláni, v níž se za posledních deset let vystřídalo – včetně něho – šest ministrů vnitra. Samozřejmě i pro všech pět Kubiceho předchůdců z této doby bylo přijetí postu ministra vnitra „výzvou, která se neodmítá“. Všichni při nástupu slibovali především reformy policie a posun ve vyšetřování korupce. Výsledky přitom nejsou veselé. Policie je dnes sborem, jehož hlavní úspěchy stojí na rozkrytí trestných činů s dopředu známým pachatelem – jako například muži neplatící výživné na děti. Pokud jde o korupci, strážcům zákona se tu za celá léta nepodařilo rozkrýt žádný závažnější případ. Selhat dokázali i v řadě zcela jasných kauz, takže se postupně prosadilo všeobecně sdílené přesvědčení, že detektivové – za značné spolupráce státních zástupců – korupci mocných zakrývají. Členem tohoto sboru byl mimochodem do počátku roku 2008 i Kubice. „To bylo samozřejmě pro mé rozhodnutí klíčové. Mám za těch sedmnáct let u policie nějakou zkušenost. Ta mě vedla k velkému rozčarování,“ říká Kubice. „Když jsem musel od sboru odejít, jezdil jsem na různé besedy se studenty, přemýšlel jsem o tom a dával si dohromady, jak snadno a jak jednoduchými kroky se tady vlastně dá bránit vyšetřování zločinu. Takže když mne pak požádal premiér, abych funkci přijal, nemohl jsem kvůli této zkušenosti říci ne. Navíc premiérovi Nečasovi věřím.“

Kubiceho policejní angažmá skutečně provázejí situace, kdy on a jeho lidé poznali spravedlnost i její odvrácenou tvář na vlastní kůži. Na jednu stranu prožíval pracovní úspěchy, na druhou stranu ostré protireakce, které mu po těch nejúspěšnějších akcích komplikovaly život. Například za úspěšnou a mezinárodně chválenou operaci proti ruským mafiánům v restauraci U Holubů v roce 1995 byli v Česku stíháni velící důstojníci operace – kvůli údajnému zneužití pravomoci. Titíž lidé byli v roce 1999 – opět falešně, jak po čase konstatoval soud – obviněni. Pak došlo k okleštění pravomocí do té doby úspěšného útvaru, jehož členové dokázali odhalovat propojení významných tunelářů ŕ la Tomáš Pitr na organizovaný zločin a objevovali tehdy zárodky spojení politiků a zločinců. Detektivům Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu byla sebrána možnost vyšetřovat korupci nebo pátrat po drogových kartelech, které s organizovaným zločinem úzce souvisejí.

Přímo učebnicovou ukázkou vlivu zločinců, jejich propojení s politiky a fines, jak lze zastavit úspěšně rozjeté vyšetřování, zažil Kubice se svými podřízenými v roce 2006, kdy je vyšetřování dvojnásobné vraždy mezi ruskými mafiány zavedlo až do nitra korupčních poměrů v tehdy vládnoucí sociální demokracii. Odhalení klientelistických kontaktů mezi vlivnými mafiány, politiky, státními úředníky, a dokonce policisty však Kubicemu žádnou pochvalu za úspěšnou akci nepřineslo. Naopak politici za pomoci vedení policie a státního zastupitelství dělali vše pro to, aby pátrání zastavili. Detektivové, kteří na případech pracovali, byli (falešně – jak se opět po čase ukázalo) obviněni z falšování cesťáků, jednotka čelila raziím policejní inspekce a státní zástupci, kteří podporovali šetření klíčových případů, byli odvoláni. Pod novými státními zástupci bylo šetření později rozparcelováno na několik částí a bez vzájemné znalosti souvislostí všech případů vedlo detektivní pátrání do slepé uličky. To vše donutilo Kubiceho k legendárnímu vystoupení v bezpečnostním výboru sněmovny. Jeho tajná zpráva, popisující propojení organizovaného zločinu se státní správou – reprezentovanou hlavně lidmi kolem sociální demokracie –, unikla na veřejnost a Kubice se stal pro vládní stranu zásadním nepřítelem. Kubiceho jednotku nepodpořil po změně vlády ani nový ministr vnitra Ivan Langer a Kubice a sto dvacet jeho podřízených se rozhodli od policie odejít.

Před čtyřmi týdny se Kubice na vnitro vrátil. Vzhledem k jeho minulosti by se mohlo zdát, že má veškeré předpoklady, aby konečně neúspěšné mise předchůdců zlomil. Ví, jak pracuje policie, zná finty, které brání vyšetření korupce. Není členem žádné strany a nemusí hájit korupční partajní zájmy. Jeho pozice by měla být pevná, jeho odvoláním by koalice přiznala, že vlastně o žádnou důvěryhodnou „protikorupční“ osobnost ve vládě nestojí. Samozřejmě je tu zároveň riziko, Kubice se může stát jen vládní figurkou, fíkovým listem na uklidnění pobouřené veřejnosti. Ve skutečnosti tedy nebude mít bez vlivných politických spojenců žádnou šanci cokoli prosadit a v dobře placeném prestižním místě se spokojí jen s kosmetickými změnami. Čtyři týdny po Kubiceho nástupu do funkce je brzy soudit, jaký směr jeho ministerská kariéra nabere. Mnohé by šlo však vyčíst z toho, jak někdejší šéf ÚOOZ situaci na vnitru vidí. Proč je podle něj policie tak bezzubá ve vyšetřování defraudací, úplatků, mafiánů? Proč se o policii říká, že její šéfové slouží politikům. „Já teď prostě nebudu veřejně nic hodnotit. Mohu udělat ale jednu důležitou věc. Chránit policii před politickým vlivem a udělat všechno pro to, aby se ten vliv neprojevoval v policii ani přes státní zástupce, což jsem zažil jako policista na vlastní kůži. Svým podřízeným jsem zadal analýzu fungování policie a až bude hotová, rozhodnu se, co bude dál.“ Jenže to říká každý nový ministr. Navíc je tu sedm měsíců stará analýza jeho předchůdce Radka Johna. Zná ji? Nedůvěřuje jí? „Chci mít své vlastní informace,“ končí Kubice debatu. „Tři roky jsem seděl na mezi, kolem mě svištěl rychlík a já se v něm najednou ocitl. A teď čtyři týdny nedělám nic jiného, než se seznamuji s re­zortem, zadávám úkoly, řeším personální věci. Nechci se vymlouvat. Musím zjistit, co se za ty roky, co tu nejsem, změnilo. Sešel jsem se s policejním prezidentem Petrem Lessym a shodli jsme se na tom, že hlavně musíme zajistit, aby policie byla nezávislá, odstíněná od vlivu politiků. Jinak teď nic, rozhodně ne žádné řeči o zatýkání velkých ryb. Mimochodem policejní prezident Lessy mi nabídl rezignaci, odmítl jsem ji, považuji jej za schopného policistu.“

Když Jan Kubice přijímal post ministra, s nikým se neradil. Dokonce i jeho podnikatelský společník z bezpečnostní agentury SUB S.A. (a někdejší kolega z boje proti organizovanému zločinu) Hynek Vlas se o jmenování parťáka ministrem dozvěděl z médií. Kubice nebere telefony ani svým známým, nereaguje na nabídky, v nichž mu své služby nabízejí třeba právníci, ekonomové a další profesionálové ze soukromého sektoru. Obecně přijímaným faktem přitom je, že ministerstvo vnitra se nedá zvládnout, pokud se ministr neobklopí lidmi, jimž plně důvěřuje nebo kteří jsou mu jmenováním do funkce plně zavázáni a jsou loajální. Kubice sice propustil dva náměstky, další dva odešli sami, ale na ministerstvo si přivedl jen svého někdejšího podřízeného z ÚOOZ Jaroslava Hrušku, kterého jmenoval svým prvním náměstkem a statutárním zástupcem, který jej bude zastupovat během zahraničních cest třeba i na jednáních vlády. „Nepotřebuji se obklopovat nějakými věrnými, věřím, že tu situaci zvládnu s lidmi, které mám k dispozici. Věřím jim, je tu hodně mladých a nadějných lidí. Netvrdím, že už neudělám žádné personální změny, ale momentálně žádné neplánuji,“ říká Kubice. „Možná se ode mne čeká něco, co nemůžu udělat. Nemůžu vyšetřovat korupci ani nikomu přikazovat, aby ji vyšetřil. Jako ministr nechci komentovat ani vyšetřované případy,“ vysvětluje Kubice. „Teď zjišťuji svoje reálné možnosti. Určitě nebudu nějakou převodní pákou mezi klientelistickými zájmy politiků a policií. Nebudu dělat politickou kariéru, po odchodu z vnitra si budu normálně hledat práci. Kromě premiéra nejsem nikomu odpovědný, žádným stranickým sekretariátům, žádným sponzorům, nikomu. To je pro práci ministra vnitra velká výhoda.“

(Respekt, www.respekt.cz)