Červen 2011

Kauza Pákistán

Marek Švehla

Obyvatelé pákistánského Abbottabádu léta vědí, že vyjít ven bez dokladů znamená riskovat problémy s policií. Kontroly totožnosti jsou prý docela časté, sem tam dokonce policie a vojáci chodí i do domů, aby zjistili, kdo ve městě s významnou vojenskou školou a kasárnami bydlí. Kdekdo si teď proto láme hlavu, proč právě v tomto místě, ležícím na jednom z hlavních pákistánských silničních tahů a plném vojáků, si nejhledanější muž světa Usáma bin Ládin postavil svůj zdaleka viditelný úkryt. Obecně přitom panuje shoda, že bin Ládin musel dostat nějakou ochranu od oficiálních pákistánských struktur. To by bylo nejvíc šokující zjištění po 11. září 2001.

I západní reportéři, kteří se po zabití bin Ládina vypravili do Abbottabádu, se shodují, že je stěží možné, aby si bin Ládinova úkrytu pákistánské úřady nevšimly. Jde o nápadně velký dům stojící na nápadně rozlehlém velkém pozemku na dohled od vojenské akademie. Přitom v posledních letech vede pákistánská armáda válku s pákistánskou odnoží Tálibánu, který v různých městech několikrát zaútočil na kasárny a další vojenské objekty. Vojáci tedy rozhodně mají důvod zajímat se o to, kdo se pohybuje kolem jejich elitní školy. A také se podle rezidentů Abbottabádu zajímali, jenomže bin Ládinův dům se jim do toho zájmu nějak nevešel. Podle místních se tradovalo, že tam bydlí jakýsi směnárník s rodinou. Pošťák tam nosil noviny, mlékař mléko. Nikdo nevycházel, nikdo nechodil dovnitř, děti nechodily do školy. Bylo možné pouze zahlédnout, jak dovnitř a ven jezdí bílé suzuki. Nikdo nevyhazoval odpad, vše se pálilo uvnitř na dvoře. Ať už si tedy o schopnostech pákistánské tajné služby myslíme cokoli, stěží by si podezřelého domu mohla nevšimnout. A přesto tam nejhledanější terorista světa i s manželkami, dětmi a svými ochránci žil nerušeně šest dlouhých let.

Poradce amerického prezidenta pro otázky potírání terorismu John Brennan hned další den po zastřelení bin Ládina prohlásil, že Američané očekávají od pákistánské vlády vysvětlení. Minimálně v mediálním podání působili Pákistánci celý minulý týden velmi nervózně a prohlašovali, že o úkrytu bin Ládina nevěděli. Navíc dodávali, že bin Ládin už je pro ně minulostí a teď že chtějí naplno spolupracovat na potírání terorismu. Je to ale evidentně problém. Americko-pákistánské vztahy, které jsou klíčové pro úspěch v Afghánistánu, totiž procházejí největší krizí důvěry za poslední desítky let, kdy na spojenectví obou států záviselo zastavení sovětské okupace Afghánistánu, boj proti terorismu a pojistka proti zneužití pákistánského jaderného arzenálu. Konkrétně jde o to, že Pákistánci evidentně hrají dvojí hru. Na jednu stranu přijímají americkou vojenskou a ekonomickou pomoc ve výši tří miliard dolarů a platí za věrného spojence. Současně s tím vláda v Islámábádu toleruje fakt, že afghánský Tálibán má v pákistánském pohraničí bezpečné místo, odkud útočí a kde jsou schovaní jeho šéfové. Pákistán sice nechce na svém území americké vojáky, sám však odmítá útočit na skupiny al-Káidy poschovávané na pákistánských kmenových územích. Pákistánská vláda nedokáže nebo nechce potírat nezávislou a nebezpečnou síť militantů Siradžudína Hakáního, kteří podporují hnutí Tálibán a útočí na americké vojáky z pákistánských kmenových území. Pákistánská vláda také toleruje na svém území teroristy z organizace Laškar-e-Taíba, kteří provedli vražedný útok na Bombaj v prosinci 2008. Pákistánská vláda rovněž požaduje zastavení útoků bezpilotních letadel USA, která jsou dnes jediným účinným prostředkem proti militantům usazeným na pákistánských kmenových územích. A v poslední době pákistánská vláda požaduje, aby v zemi omezila aktivity i CIA, jejíž speciální oddíly se snaží pochytat šéfy al-Káidy. Právě střet kvůli operacím CIA byl v poslední době nejvíc vyhrocený, a to kvůli incidentu, při němž agent CIA v pohraničním Láhauru zastřelil na ulici dva mladíky, kteří se ho pokoušeli okrást.

Pákistánská vláda jde proti Američanům i proto, že ji do toho tlačí silně protiamericky naladěná veřejnost a samozřejmě islamistická opozice. Při tom všem se ale až dosud mohla tvářit, že dělá, co může. Dopadení bin Ládina na dohled od pákistánské metropole ukázalo, že špičky al-Káidy nejsou poschovávané někde v zapadlých horách, ale celkem normálně žijí v běžných městech a vláda proti tomu nic nedělá. Samozřejmě vyvstala otázka proč. Pokud to je záměrná strategie, a případ bin Ládina ukazuje, že zřejmě ano, jaká může být motivace pákistánské vlády šéfům al-Káidy pomáhat? Nejčastější odpověď na tuto otázku odkazuje do osmdesátých let a souvisí s tím, co je dlouhodobě hlavním problémem jižní Asie, a sice pákistánsko-indické nepřátelství. Afghánským mudžáhidům nepomáhali v boji proti Sovětskému svazu jen Američané, ale také Pákistánci (obvykle za americké peníze). Jejich tajná služba ISI organizovala dodávky zbraní a výcvik lidí, a došlo tak k jejímu zcela zásadnímu sblížení s mudžáhidy. Po vyhnání Rusů to byla právě ISI, kdo stovky, možná tisíce těchto radikálů nasměroval na dalšího nepřítele – Indii. Militanti přešli do pákistánské části Kašmíru, odkud začali pronikat za indickou hranici. Výsledkem byly desítky tisíc mrtvých a vyostření konfliktu o Kašmír, který stále trvá. V posledním desetiletí, kdy probíhá válka v Afghánistánu, aktivita militantů v Kašmíru výrazně polevila. Jednak díky někdejšímu prezidentovi Parvízu Mušarafovi, který ustoupil tlaku Američanů a přestal kašmírské militanty podporovat, do značné míry ale také proto, že radikálové se vrátili bojovat zpět do Afghánistánu. Pákistán však svoji protiteroristickou politiku dál přizpůsoboval své hlavní strategii – obavě z dalšího konfliktu s Indií, která díky ekonomickému růstu víc investuje do vybavení armády a Pákistán v konvenčních zbraních výrazně převyšuje. Pákistánská vláda – ať už ji vedl kdokoli z trojice muslimská liga, lidová strana nebo armáda – tolerovala na svém území zjevně teroristické organizace, které útočí na Indii. Také se všemožně snaží zabránit Indii v rozvíjení vztahů s Afghánistánem. Tamní civilní vláda Hamída Karzáího vidí v Indii obchodního partnera a také donora, který pomáhá stavět silnice a cvičit policisty. Pákistánci jsou naopak z představy dobrých indicko-afghánských vztahů zděšeni a podle řady přímých i nepřímých indicií tajně podporují afghánský Tálibán, protože když se ten bude nějak podílet na moci, „paktování“ s hinduistickou Indií vzhledem ke své radikální islámské orientaci nedovolí.

Toto je dlouhodobá politika pákistánských vlád v základních obrysech. Řada detailů však není jasná. Například nakolik se vše děje s vědomím nejvyšších pákistánských představitelů. Řada expertů si myslí, že může jít v mnoha směrech o aktivitu zmíněné ISI, která je podle všeho jakýmsi státem ve státě a mnoho akcí na podporu militantů rozjíždí na vlastní pěst. Podpora nebo minimálně tolerance al-Káidy a Tálibánu souvisí i s velkou mocí armády, která protiindickou linku v pákistánské politice drží. V praxi se to projevuje třeba tím, že pákistánská armáda nedokáže nasadit dost svých vojáků na vyhnání radikálů z kmenových území na západě, protože drží obrovskou sílu podél dlouhé indické hranice na východě. Spojené státy Pákistánce přesvědčují, že odtud už nebezpečí pro Pákistán nehrozí, je to ale marné.

Vypátrání a zabití bin Ládina kousek od Islámábádu pohled na řadu věcí dál vyostřuje. Je zřejmé, že víc než o sílu a schopnost pákistánské armády jde o ochotu jejích šéfů teroristy potírat. Ve Spojených státech se teď debatuje, zda zkusit k té ochotě Pákistánce přinutit. Moc možností přitom Američané nemají: de facto jen větší diplomatický tlak a hrozbu či opravdové zastavení finanční pomoci. Vidina další radikalizace Pákistánu, ohrožení amerických vojáků v Afghánistánu a nejistý osud jaderného arzenálu – to vše Američany nutí, aby Pákistánu pomáhali a nabádali jej ke spojenectví. A v té souvislosti zatím ne­umřela čerstvá naděje, že objevení úkrytu Usámy bin Ládina a pákistánské selhání před očima celého světa může pákistánskou vstřícnost vůči USA a odhodlání jít proti teroristům paradoxně posílit.

(Respekt, www.respekt.cz)