Červen 2011

20. století - doba rekordního množství odchodů

Otto Ulč

Kam lidé míří? Vesměs nejdou, pokud nemusí. A do největšího pohybu se lidstvo, aspoň z Evropy, dalo v předvečer, před dopadem a pak hodně po dopadu druhé světové války. Míří se od něčeho, míří se k něčemu, aniž se oba popudy musí vzájemně vylučovat. Odcházejí příslušníci zejména mladší generace, ti kurážnější, mnohdy i dobrodružnější, v botách z toulavého telete. Ne nutně nadprůměr či podprůměr národa, ale rozhodně jeho neprůměr. K důkazu o pošetilosti přílišných generalizací zavítejme do Austrálie, našinci občas zvané Klokánie. Počínáme si tam různě. Milan Vyhnálek vybudoval v Tasmánii továrnu Lactos, snad tu zcela nejmodernější sýrárnu v jižní hemisféře, za což od Alžběty II. obdržel O.B.E. – Order of the British Empire, jakýsi Řád hodně úspěšné práce. Dr. R. Krupička se skupinou českých vědců založil farmaceutickou firmu, M. Krajník zkonstruoval a vyrobil první australský automobil, A. Šponer vybudoval alpské letovisko Thredbo, a tak dost dlouze dále. Rovněž to ale byli dva Češi, kteří po spáchání loupežné vraždy jako zcela první po druhé světové válce v Northern Territories skončili na šibenici.

Od doby bělohorského debaklu neodešlo do exilu více našinců, než v druhé polovině dvacátého století. A víc než Hitler je vystrnadilo budování vědeckého socialismu. Dostal se mi do ruky značně neúplný seznam exulantů z roku 1948: u písmene H jen od jména Houžvička Karel, šofér, po jméno Hrdlička Evžen jsem napočítal 120 jmen – osudů, o nichž nic nevíme, nikdy se nedozvíme. Po únoru 1948 se plnily a přeplnily západoněmecké uprchlické tábory a zámoří nebylo příliš nápomocné. Amerika téměř vůbec nebrala, Kanada rovněž škudlila, jelo se tedy do Austrálie do pouště ošetřovat ovce nebo do Latinské Ameriky. Slyšel jsem od svědka: Lágrem proběhla zpráva, že přijde brazilský konzul vybírat kandidáty na emigraci. Intelektuálové si začali házet cihly, nabýt totiž mozoly, ztvrdnout, učinit dojem odolných manuálů. Konzul poručil zájemcům položit se na stůl, pokynul svému náměstkovi, jenž kráčel podél nohou, aby neprokádrovaného nešťastníka stáhl z prověřujícího stolu. Úspěšní vybraní pak odjeli, mnozí z nich tropické amazonské slasti nepřežili. Latinská Amerika se ale vskutku stala končinou zaslíbenou pro nejednoho z nich. Zbohatli ve Venezuele, v Chile. V Brazílii jsem potkal velmi úspěšné našince i z poinvazní srpnové vlny. Vlna poúnorová, posrpnová a po ní další odliv osob, z nichž většina ve své dospělosti nezažila nic než husákovskou normalizaci. Tak tomu tedy bylo až do konce osmdesátých let. Všeho všudy asi půl milionu dalo před rodným krbem přednost nejistotě někde v cizině. Exilový časopis Listy uveřejnil (č. 6, 1985) studii Rudolfa Zukala, někdejšího proděkana Vysoké školy ekonomické v Praze. Autor vydedukoval z dosažitelných oficiálních údajů, že v období 1964-1986 permanentně do ciziny odešlo čtvrt milionu občanů.

V roce 1967 Valné shromáždění OSN přijalo Deklaraci o územním azylu. V prvním článku stojí: „Každý má právo hledat před perzekucí azyl v jiných zemích a využít jeho možnosti.“ Z tohoto práva „hledat a najít“ ale nevyplývá povinnost žádné země, aby vyhověla. Takové rozhodnutí je pouze záležitostí toho kterého suverénního státu. Podle údajů Sekretariátu OSN se v období 1950–1970 z východní Evropy vystěhovalo 3 770 000 osob. Za totéž období se do USA a Kanady přistěhovalo 8 698 000 a do Austrálie a na Nový Zéland 1 857 000 osob. Přesídlení z jedné evropské země do druhé působí ovšem menší psychologickou nesnáz než transplantace za oceán. Přesun do Mnichova či Vídně je jistěže méně traumatický než do Melbournu či Valparaisa. Německá spolková republika prý přijala 30 000 tehdejších Čechoslováků, 15 000, zejména z posrpnové vlny, se dostalo do Švýcarska, další největší počet je v Rakousku, Švédsku a Velké Británii. Věrohodné statistické údaje se mi nepodařilo objevit.

Problematika integrace, asimilace, je téma na tlustou knihu, tématu se lze vyhnout odkazem na fundamentální samozřejmost, že do Evropy se (aspoň tomu tak donedávna) nepřichází, ale z ní již po několik století odchází. V Čechách našeho dětství se vesnice vzájemně nenáviděly, obviňovaly z jinakosti. Pokud se někdo odchýlil od normy, předpokládaného stereotypu, o nepřízeň si koledoval. Však velmi obtížně by se daly prosazovat totožné normy na babylonské věži. Jinak se na cizáky přivandrovalce dívají ve Švýcarech horalové s tisíciletými kořeny, jinak v USA, Kanadě či Austrálii, kam téměř každý téměř nedávno přišel. Český jihoafrický přítel mi poslal výstřižek z novin o naturalizačních potížích, jež má v Helvécii našinec Vít Stupka. Provinil se, že si stěžoval na hluk: nelibuje si prý při poslechu kravích zvonců, a místní patriot Leo Schmidli ho proto odmítá připustit do svých řad. Kandidáti na švýcarské občanství se po mnohaletém čekání prý musí učit místní paněmčinu, historii, musí trpět inspekční návštěvu lidosprávy, jež se v bytě pídí po hygienických nedostatcích. A za poctu udělení místního občanství je pak nutno pořádně zaplatit. Porovnejme s USA: Amerikanizace je ovšem zadarmo. Kandidáti mají znát ústavu, znalost se odbude otázkou typu „Máme Kongres?“. Kandidát kývne a je to. Mluví beztoho jen italsky. Byl jsem svědkem. Všichni jsou vlastně nějací přistěhovalci.

Jak interpretovat podmínku „perzekuce“? Jsem pronásledován, jestliže mi nepřijali dítě na univerzitu? Nepřijali mě do zaměstnání? Mnoho mládeže nemá možnost studovat a nezaměstnanost leckde je spíš pravidlem než výjimkou. Záleží tedy na motivech, specifických okolnostech, jež způsobily nepříznivý stav: například, zda dítě nestuduje z nedostatku talentu nebo z přebytku nevhodného politického počínání rodiče. Při popovídání o motivech, jež přiměly k opuštění rodného prostředí, přítel exulant Egon Hostovský, velký český spisovatel, se vyjádřil slovy, že není typ snažící se dosáhnout nemožného, a tedy i nesmyslného. I kdyby byl vstoupil do vládnoucí partaje, stále by se obával o vlastní krk, soudruzi by mu beztoho nikdy zcela nevěřili, byl by považoval za nemravné sloužit vládě, jíž se obával, a proto rezignoval z ministerstva zahraničí, konec pohodlnému příjemnému životu diplomata.

Často jsem v Americe dostával tutéž otázku, co že mě přimělo riskovat a zmizet do neznáma, jaké že perzekuci jsem já byl vystaven. Posloužil jsem odpovědí, že mě trýznil pocit, skutečnost být zaměstnancem státu, součástí mašinérie, hanebností se dopouštějící. I když v počínání civilního soudce, zabývajícího se zejména rodinným právem, žádné hanebnosti jsem se nedopustil – aniž jsem ale měl záruku, že budu stát před úkolem nějaké to svinstvo přece jen udělat – nebo je tedy neudělat a sám se dostat do kriminálu, co si pak počít? Stát se ctnostným trpitelem za mřížemi či přizpůsobivým ohebným padouchem – takovéto nevábné alternativy. Raději tedy uprchnout nikoliv před perzekucí, ale představou povinnosti se na ní podílet. Podobně se trápil přítel Josef Škvorecký, tehdy s rezignujícím povzdechem, že by se ten komunismus snad dal přežít, kdybychom žili aspoň tři sta let. Což ovšem byl povzdych před výpukem onoho annus mirabilis 1989.

Nesouhlas s eventualitou exilu vyjádřili někteří polistopadoví předáci, například Jiří Dienstbier, tehdejší ministr zahraničních věcí. V médiích byl citován, že nikdo nemusel odejít. Pravda pravdoucí: tristnímu údělu exulanta se kdokoliv mohl vyhnout, mohl se nechat zavřít a případně i popravit. Tak se například rozhodl Vlado Clementis, jeden z Dienstbierových předchůdců v úřadě. (Poštěstilo se mi seznámit se a spřátelit s americkým diplomatem slovenského původu, a kdysi na gymnáziu spolužákem tohoto Clementise. Začátkem padesátých let, když se schylovalo k přípravě největšího politického procesu a Clementis se zrovna ze zahraniční cesty vracel do rodné země, při zastávce v Paříži onen diplomat exspolužák z pověření americké vlády ho kontaktoval a seznámil s odhadem zpravodajské služby, čeho nepříjemného se doma dočká, a nabídl mu politický azyl. Což Clementis odmítl. Ne že by poslovi špatné zprávy nebyl věřil. Ale ujistil ho, že takovým krokem by přece zradil dosavadní smysl svého života. Clementisovi se onen smysl života naplnil. „Ďakujem,“ bylo údajně jeho poslední slovo na šibenici. Předpokládám, že to myslel ironicky, ač ironie je asi to poslední, co by v takovém okamžiku přišlo na mysl. Ale aspoň nevyvolával slávu rodné straně, své věšitelce, tak jak při tomtéž závěrečném aktu činili jiní významní příslušníci čeledě tvorů zvláštního ražení.