Červen 2011

Češi vznikli, mnohé vytvořili a nejedni pak odcházeli

Otto Ulč

Jako školáčkům nám byla vštěpována představa o praotci Čechovi, jak že přivedl svůj kmen k hoře Řípu, nevelikému to bochánku, jak kmen časem zmohutněl v národ. Vzniklo a rozmohlo se naše království, ovládající pořádný kus evropského kontinentu – za Přemysla Otakara II. od Baltu k Jadranu. Vzdor zádrhelu, zaviněnému zradou Vítkovců, dál jsme se rozvíjeli. Zejména vynikl Karel IV., Otec vlasti, císař, zakladatel univerzity, jedné z nejstarších. A v patnáctém století jsme se stali náboženskými disidenty. Vypukly husitské šarvátky, rozrostly se v pořádnou válku, Žižkovi kališníci umně rubali papežence, leč též pálili, demolovali kostely, kláštěry, jeptišky vehementně prznili.

Defenestrace, populární to český obyčej, třicetiletá válka, debakl na Bílé hoře s následnou značnou vystěhovaleckou vlnou. Český šlechtic Vilém Slavata z Chlumu ve svých Pamětech uvádí, že celkem emigrovalo 36 000 protestantských rodin, rozptýlivších se mnoha směry. Neveselý, až krutý úděl, ale ve srovnání s moderním exilem přece jen měl jednu značnou výhodu: tehdy evropská kultura byla něco nevelkého, neroztříštěného, s jedním jazykem – latinou ovšem - k dorozumění mezi vzdělanci. Mezi nimi nejznamenitěji si počínal titan myslitel, pedagog Jan Ámos Komenský, a málem mohl zazářit i v zámoří, kde bohužel odmítl stát se rektorem Harvardovy univerzity, v naší současnosti té nejprestižnější na světě. (Od té doby žádný z našinců tak náramnou nabídku nedostal.)

Mnozí příslušníci moravské bratrské církve zamířili do zámoří. Na nejednom ostrově v Karibiku lze postřehnout kostelík a činnost těchto Moravians. Několik desítek tisíc jich je k nalezení v Brazílii, v končině Pernambuco. Misionářskému úsilí se věnovali i v Jižní Africe. Dočetl jsem se o snaze v přístavu v Kapském městě postavit pomník Jiřímu Šmídovi, jenž se stal věrozvěstem křesťanství tamějším Hotentotům. Po jiném českém misionáři, Pácaltovi, tam pojmenovali jednu vesnici jako Pacaltsdorp. (Autor zřejmě netuší, že moravští bratři se vyvinuli z protestantů, kteří se uchýlili do Ochranova /Herrnhutu/ byli výhradně jazyka německého, čili s Čechy v dnešním slova smyslu, definovanými jazykově, nemají nic do činění - pozn. red. CS-magazínu.)

Jihoamerickým směrem mířili též misionáři katoličtí. V onom pobělohorském sedmnáctém století patnáct jezuitů dorazilo do Mexika. Duchovní Vojtěch Bukovský, pocházející z českého rytířského rodu, zachraňoval duše ve Venezuele, František Boryně ze Lhoty, leč nevím, z které, v Peru obrátil na křesťanskou víru víc než sto kmenů, do té doby neznámých, stavěl kostely, zaváděl zemědělství a navíc Indiány zasvěcoval nejen do práce s textilem, ale též do hudebního umění. Misionáři Jiří Burger z Vyškova a Václav Christman z Prahy fungovali v Paraguayi.

Prvním Čechem, který se usadil v Severní Americe, byl náboženský disident Augustin Heřman ze Mšena u Mělníka. Pořídil první mapu Marylandu, kde získal značné množství půdy, jejíž jedné části dal jméno Nova Bohemia a tam protékající řeka se stala Bohemia River. Žil do roku 1661, jeho zásluhou tak vznikly základy k české kolonizaci v Americe. V téže době tam dorazil našinec Bedřich Felyps, jenž si jméno poangličtil na Philipse, vynikl jako architekt, stavitel, guvernérův rádce a jedna z jeho potomkyň natolik okouzlila generála George Washingtona, že ji požádal o ruku, ale neuspěl. Tím jsme my Češi přišli o příležitost příbuzenského spříznění s prvním americkým prezidentem, s jehož portrétem se dodnes setkáváme na jednodolarových, inflací znehodnocovaných bankovkách.

Kolonii Pennsylvánii moravští bratři, evangeličtí exulanti, kolem roku 1774, čili ještě před úspěšnou válkou o americkou nezávislost, založili Bethlehem. V době vyhlášení nezávislosti (Declaration of Independence) jich v Americe bylo přes dva tisíce a téměř jedna třetina jich pobývala v tomto Betlému.

V třicátých letech devatenáctého století k americkým břehům dorazili pozoruhodní Čechové: Antonín Dignowitý, původem z Kutné Hory, lingvista, lékař, vynálezce, autor knihy Bohemia under Austrian Despotism, M. Karel Hrubý z Nového Sedla, první z dlouhé řady českých profesorů v Americe, Jan Nepomuk Neumann z Prachatic, katolický kněz, posléze biskup ve Filadelfii, prohlášen za svatého v roce 1977. Další významná početná emigrační vlna americkým směrem se uskutečnila v druhé polovině devatenáctého století. Po potlačené revoluci roku 1848 tam našli přístřeší významní političtí uprchlíci Vojta Náprstek a J. V. Frič, významně se pak zaslouživší o vznik krajanských aktivit. S Náprstkem na téže lodi do amerického přístavu dorazil Franc V. Červený, který v Milwaukee zahájil výrobu hudebních nástrojů. Nejeden z našinců se znamenitě vypracoval - od Antonína Čermáka, starosty Chicaga, již tehdy milionového města, po Karla Vopičku, jenž vzdor svému neimpozantnímu jménu se stal významným diplomatem reprezentujícím zájmy své adoptivní země. R. A. Vitoušek se stal poslancem na havajských ostrovech, Václav Jelínek pšeničným králem. (Některých znamenitých úspěchů dosaženo i v jižní části západní hemisféry: Alfred Pivoňka se stal ministrem vnitra v Chile, v Brazílii původně nuzný Vojtěch Michal se proměnil v mnohonásobného milionáře, a potomek krajana Kubíčka se stal prezidentem velikánské země, zakladatelem nového hlavního města Brasilia.) Pozoruhodnou též byla životní dráha Františka Korbela: univerzitní student inženýrství, unikl zatykači a v přestrojení za ženu se mu podařilo zdolat Atlantik. V New Yorku započal s výrobou krabic na doutníky, načež přesídlil na opačný konec kontinentu do Kalifornie, kde se pustil do úspěšné vinařské činnosti. (Šampaňské značky Korbel stále je populární.) Buď zásluhou jeho bohatnutí, nebo důkazem, že rakouská byrokratická Schlamperei se má znamenitě ke světu i v zámoří, tento před zatčením prchající politický provinilec Korbel byl Vídní povýšen na konzula reprezentujícího zájmy mocnářství v San Francisku.

Překvapilo mě zjištění, že objev zlata v Kalifornii v roce 1848 nezpůsobil mezi Čechy horečku, jež posedla příslušníky jiných národností. Tento gold rush nevedl ke zrodu ani jedné české osady. (Teprve jejich praprapotomci v rodné zemi si v rolích zlatokopeckých pořádně zařádili v pohraničí v roce 1945, po válce jinými vyhrané.) V roce 1860 František Kořízek, zedník a muzikant, inspirován příkladem velikána Benjamina Franklina, začal v Racine (Wisconsin) vydávat první české noviny Slowan Amerikánský (American Slav). Zejména po občanské válce v USA (1861-1865) a rakousko-pruské válce krátce poté došlo k značnému vzrůstu vystěhovalectví. Rakousko zrušilo svá omezení pro případné zájemce, lodní společnosti otevřely své filiálky nejen v Praze, ale například i v Klatovech. Zdárně probíhala i zemědělská kolonizace prázdných plání v posléze úrodných končinách Středozápadu – rodících se států Kansasu, Nebrasky, Iowy, Minnesoty, Wisconsinu. Jižním směrem do velikánského Texasu přijížděli zájemci moravského původu. (I s takovými výsledky, že na vzdálených farmách, s pramalým stykem se světem, pro černošské čeledíny se moravština stala jejich jediným jazykem – třeba s rozkošnostmi, že ze slova “kladivo“ se stalo „kladivotyvole“.) Snad dodnes vychází časopis Hospodář psaný češtinou předminulého století. Náramný to požitek. Odpovědným redaktorem tam býval a třeba ještě je publicista jménem Vaculík. V roce 1870 víc než 40 000 Čechů žilo v USA, v těchto státech: Nejvíc Wisconsin, po něm s klesajícím počtem Illinois, Iowa, Missouri, Minnesota, New York, Michigan, Nebraska, Ohio a Texas. V městských centrech vedlo Chicago a St.Louis, po nich Cleveland, New York a Milwaukee. Vznikaly osady s jmény jako Moravia, Velehrad, Vyšehrad, Praha (Texas), Prague, Bruno, Kovanda (Nebraska), Slovan, Mělník, Pilsen (Wisconsin), mnohá další. V Clevelandu vznikl humoristický časopis Diblík – jakýsi zaoceánský předchůdce mnohdy hanebného Dikobraza naší doby.

Konec devatenáctého století byla doba energicky si počínající industrializace, Silný byl příliv do průmyslových center - do Chicaga, New York, Clevelandu, Pittsburghu. Mezi podnikateli si nejúspěšněji počínaly firmy Bulova, výrobce hodinek, a Waldes, výrobce zipů. Sčítáním obyvatelstva v roce 1900 se zjistil počet 157 000 Čechů žijících v USA, třetina jich v zemědělství. Rok 1907 zaznamenal největší imigrační příliv – 13 554 Čechů. Rok 1910: zjištěno přes půl milionu Čechů první a druhé generace. Rok 1918: Vyhlášení Československé nezávislosti ve Washingtonu. Jedním z autorů byl Louis D. Brandeis, soudce Nejvyššího soudu, syn přistěhovalců z Prahy. Rok 1920, sčítání obyvatelstva: 622 000 Čechů první a druhé generace.

Do světa odcházelo, ať jen dočasně či natrvalo, mnoho významných vědců a kumštýřů. Mezi hudebníky Bedřich Smetana stát se ředitelem filharmonie v Göteborgu, Antonín Dvořák ředitelem konzervatoře v New Yorku a skladatelem ve vesničce Spillville v Iowě. Nymburský rodák Boh. Černohorský učitelem skladatelů Glucka a Tartiniho, oba slavní Duškové z Čáslavi, z nichž Jan Ladislav učil v Amsterodamu a mladší Josef František koncertoval v Itálii. V Benátkách sídlící Josef Mysliveček vytvořil třicet oper, k spatření v mnoha předních evropských divadlech. V Praze v roce 1770 narozený Antonín Reicha zemřel v Paříži s nejvyššími tituly a rytířským řádem Čestné legie. V pozdější době v Záhřebě působil a sebevraždu spáchal talentovaný Oskar Nedbal. V Americe se proslavil Rudolf Friml, aniž se kdy zasebevraždil. Ve Francii znamenitě proslul Jean Gaspard Debureau, původním jménem Jan Kašpar Dvořák, nám zpopularizován Kožíkovým románem Největší z pierotů. Virtuozové Slavík, Laub, Ondříček, Kocián, Kubelík až po Rudolfa Firkušného, jehož jsem v New Yorku v restauraci Vašata na 75. ulici u 1. avenue na Manhattanu v roli číšníka vzorně obsluhoval. Se značným zpožděním jsem se dozvěděl o někdejší existenci v Číně žijícího sochaře: B. J. Kočí tam dokonce vytvořil památník k poctě Sun Yat-sena, velikána svého početného, nejpočetnějšího národa.