Červen 2011

Přesun přes oceán

Otto Ulč

Končil rok 1959, jeho druhá, v kapitalistickém světě již zcela prožitá polovina. To, co po ní následovalo, znamenalo rovněž důkladnou, ač jinačí změnu. Silvestrem končil můj debriefing – po šesti měsících vypovídán, vyždímán. Vysýchal roh hojnosti, ale ne zcela: pěkný útulný byteček nadále zdarma k dispozici. Měl jsem vlastní auto a dokonce i místo, kde parkovat. Pod povrchem takových výdobytků ale rostoucí porce nejistoty, hrozícího vakua s otázkami o perspektivách, na jaký že druh budoucnosti si troufnout. Vyšuměly nápady o kariéře šoféra v dálkové dopravě a dokonce i na krátké vzdálenosti. Stát se snad pomocníkem podomního prodavače impresionistických malovánek v oleji? Děsivá představa aspoň dvaceti denně přibouchnutých dveří před nosem, se stejným počtem potupného zacházení a odhánění. Splnil bych či dokonce překročil denní normu inkasovaných urážek? Dělal jsem si naděje, že bych mohl dostat nabídku od štvavé ideodiverzní vysílačky Svobodná Evropa nebo dokonce od CIA, ještě hanebnějších, světovému míru nepřejících zloduchů. Byl bych přijal okamžitě, jenže zájem nikdo z nich neprojevil.

Vypomohli ale Američané, mě dřív dlouze zpovídající, dočasně i podezírající. Dodali úřednické místo, místečko v největší tehdy budově města či snad celého Německa – v bývalém centru koncernu I. G. Farben, na válečných zločinech se podílejícím (výroba smrtícího cyklonu pro pece koncentráků). Američané si velebudovu předem rezervovali pro potřebu svého velitelství, takže nedošlo k jejímu rozbombardování. Mám tu teď před sebou plastickou kartičku, orazitkovanou, s podpisem důstojníka (Validating Officer) O. H. Hawkinse, opravňující k ADMISSION TO ENGINEER DIVISION – NAC POWER PROCUREMENT BRANCH – ROOM 342, s platností trvalou (Expiraton date Indefinite), třeba platná do dnešních dnů. Oddělení věnující se sepisování smluv amerických okupantů s německými magistráty o spotřebě elektřiny, odběru vody, odvozu odpadků – takto dramatická, intelektuálně náročná, poetická tématika. Zabijácky rutinní činnosti se věnoval personál slušných, ohleduplných robotů, deset jich v jedné místnosti. Při příchodu do práce každičký den napřed šli stůl od stolu potřást kolegovi pravicí. Měl jsem nutkání jít si takto potřást vždy po návratu z WC v pracovní době.

Jak jen práce skončila, spěchal jsem svou trýzeň hojit v neřestných radovánkách, v nejednom náručí, což ovšem rovněž neposkytovalo perspektivu smysluplné permanence. A tenkrát zasáhl dobrodinec vicekonzul se slovenskými kořeny a s krycím jménem Thomas. Zatřásl tím povrchním provizoriem, probudil ve mně ambici se o něco pořádného pokusit a docílit to nikoliv v Německu, v němž se stoprocentním Teutonem, vzdor matčiným germánským kořenům, nikdy nestanu, kdežto v Americe, důkladném etnickém slepenci, kde můj podivný původ, přízvuk a jméno budou pramálo nebo vůbec nijak vadit. Navrhl, ať se pokusím znovu vystudovat, započít s novou, úplně jinačí kariérou. Z jeho popudu jsem začal psát dopisy na všemožné univerzity, s žádostmi o informace, možnosti přijetí, získání stipendia. Přicházely pak odpovědi kladné, povzbudivé – jistěže zásluhou mé minulosti: bývalý soudce, upláchnuvší z komunismu, takový exot se jen zřídkakdy vyskytne. Dokonce i Harvard, učiliště nejprestižnější, mi nabídlo přijetí, výkon v USA považovaný, porovnatelný k značné výhře v loterii. (Jenže já tak velkolepou poctu tehdy nepřijal, poněvadž Harvard byl a stále je ve státě Massachusetts a já chtěl zamířit do New Yorku, kde jsem ale v té době rovněž nikoho neznal.) Také jsem se pustil do korespondence s odbočkou Radio Free Europe v New Yorku, navázat kontakt. Dobrodinec diplomat mě de facto z Evropy vystrnadil, rostlo ve mě rozhodnutí o tu Ameriku se přece jen pokusit a současně jsem se bál a sebe litoval.

Poslední pomilování s jedním drahouškem za druhým, všem a částečně i sobě sliboval, že se brzo vrátím, jen tam do těch dálav trošku zkusmo nahlédnout a ověřit si, že do takového světa, o němž jsem pramálo či skoro vůbec nic nevěděl, nepatřím, nehodím se. Poseroutkovský záměr s pootevřenými zpětnými vrátky, děs ze spálení mostů vyřešilo úřední razítko v mém provizorním pasu s datem 22. června 1960 – čili téměř na fous po roce, po datu našeho upláchnutí - že další Aufenthaltserlaubnis je UNGÜLTIG – konec, finito, už že tam nesmím. Na cestu jsem od Američanů dostal 700 dolarů v hotovosti – 350 dvoudolarových bankovek. Jediné v této denominaci, které jsem kdy viděl. Pocit účasti na vlastním pohřbu. Přesun z Frankfurtu do Mnichova, tam komunální přespání kandidátů emigrace, mezi nimiž jsem objevil jednoho Čecha – dezertéra z francouzské Cizinecké legie. Ve Vietnamu přežil inferno Dien Bien Phu a starosti se svou budoucností si, na rozdíl ode mě, nedělal. (Po letech mi byl inspirací ke ztvárnění fiktivní postavy Jaroslava Vostřáka, jenž pak umně užitečně o život připraví zkázonosného, politicky tuze korektního Byrona Hasenflecka, profesora Washington University.) Už tehdy americký erár šetřil, napěchovali nás do antikvárního letadla, ještě s vrtulemi, přesun přes oceán tedy zdlouhavý, nikoliv nonstop, ale s mezipřistáním v Irsku. Za velkou vodou, za svítání z okénka civíme na zelenou kanadskou prázdnotu - toť Newfoundland. Konečně přistání v New Yorku, aniž se ale vystupovalo. Na palubu vkročil oficiál, vážně, bez úsměvu. Se stříkačkou, dezinfekčním rozprašovadlem. Postřik jako náhražka přivítání v Novém světě. Výstup na vzduch – mimořádně vlhký, ona všudepřítomná humidity, v Evropě v takové intenzitě neznámá, zde však normální, každodenní zkušenost. První a nikoliv jediné nepříjemné překvapení.

Přivítala mě ale osobnost noblesní – šlechtična Lydia Tolstoy, vnučka Lva Nikolajeviče Tolského. Ano, prosím. Vítala mě jménem mého sponzora, jímž byla organizace American Friends of Russian Freedom. Jak k tomu ti Rusové přišli, jak já jsem přišel? Zase se mi v mysli mihlo ono již dřív zmíněné podezření, že Osud je druh čaroděje s potutelným smyslem pro humor. Taxík nás vezl Long Islandem, s důkladně napěchovanou dopravou, v každou tam hodinu denní i noční, tak jsem ujišťován. Nevábná industriální končina. Ocitáme se na Manhattanu, směr uptown, výstup u 113. ulice v nevábném hotýlku, který se specializoval na tuhle naši běženeckou klientelu.

„Kam mě pošlete studovat?“ zmohl jsem na otázku.

„Nikam,“ vyhověla a dala mi k dispozici fascikl se stovkami či spíš tisíci adresami příslušných institucí.

Ano, neveselé seznamování s realitou svobody – jejím dopadem. Břemeno vlastního rozhodování, potřeba dospívání. Ouvej, to začalo bolet. Hraběnka se odporoučela, její prioritou byl stejným letadlem se dostavivší polský manželský pár s tuze těhotnou, brzo již rodičkou nového amerického občánka. V depresivní mně přidělené komůrce jsem uschoval většinu přivezených dvoudolarovek a vyšel ven potýkat se s horkým vlhkým ovzduším. Přivezený textil se na mně nepříjemně lepil. Však mě ve Frankfurtu vlídný agent, krycím jménem Sterling, poučoval, že nejlíp bude, když své evropské, jakkoliv elegantní oblečky naházím do Potomacu, což ovšem je řeka ve vzdáleném Washingtonu. Zde v New Yorku jsem měl k dispozici mohutný tok Hudson. Otočil jsem se vpravo, pár kroků ke vchodu na campus Kolumbijské univerzity, jedné z nejprestižnějších, jež se mi posléze stala mou druhou, rovněž málo milovanou alma mater. A za univerzitou se rozprostíral černošský Harlem, opředený nelichotivou, avšak akurátní pověstí.

Být trosečníkem na atolu, se samotou by se muselo počítat, jenže já se s ní pak potýkal na ostrově Manhattanu, mnohamilionovém mraveništi. Posléze na třináctém poschodí v prázdném bytě s jednou matrací na podlaze jsem samotinký odtruchlil své první americké Vánoce, trávil je psaním nostalgických dopisů adresátům v Evropě, do níž jsem podle svých představ přece jen spíš patřil. Vicekonzula jsem proklínal a pak po několika obtížných letech (nesnadná studia, nesnadné materiální přežívání) ho začal právem velebit. Po jeho návratu do USA jsem ho v Marylandu vyhledal, zkroušeně se mu omluvil a se zpožděním děkoval. S novým dostudováním, americkým doktorátem, se dveře příležitostí hodně otevřely.