Červen 2011

Různý život v tomtéž státě

Otto Ulč

Takové pravidlo má ovšem své výjimky: například Severní Koreu, se zárukou mizerné existence v jakékoliv lokalitě. Ale i v totalitních podmínkách nebývala totální jednota k uzoufání. Uniformita pokud možno univerzální, i když zcela nedocílitelná. Posloužím třeba pragocentrismem. V dávnověku za našich studií na Karlově univerzitě – a ovšem nejenom tam – platilo rozlišování Pražanů od těch ostatních. Většinou jsme byli ti ostatní. Blížily se promoce (pokud nedošlo z kádrových důvodů k vyhazovu na poslední chvíli). Děs z umístěnky někam do Prdelákova, dychtění udržet se v metropoli, stověžaté matičce, mít v dosahu kulturu, Národní divadlo, do něhož jsme sice příliš nechodili, vesměs postačil pocit takové možnosti, nyní ohroženi, být o ni oloupeni. S nadějí uniknout takovému osudu děvčata se vdávala a naději na úspěch případně vylepšovala správně načasovanou fertilizací. Bez matrimoniálního ujařmení leckdo vsadil na politickou variantu udržet se asistentováním na některé katedře. Většina z nás odvandrovala do terénu. Já napřed do rodné Plzně, z níž pak vystrnaděn do pohraničního městečka s třpytivým jménem Stříbro. Vstávat v pět hodin ráno, hnát se k trolejbusu, tramvaji, vlaku, a třicetikilometrovou vzdálenost zvládnout do osmé hodiny, když se mi podařilo dorazit k soudní budově, předsedat rozvodovému klání rozlícených kolchozníků.

Přesun na vzdálené místo, důvod k politování. „Jdi na Kamčatku!“ tak aspoň na Plzeňsku si nakaboněný domorodec ulevoval doporučením ve směru metaforického rektálního otvoru. Mnozí z nás se pak rozběhli do světa, do značných dálav, nezřídka rovněž značně jinačích. Měnil se náš postoj, naše vnímání vzdáleností. Na mou otázku, jak se cítit v Austrálii, pátém kontinentu světa v sousedství Antarktidy, tamější Čech, matematik, odpověděl, že jeho jediným kriteriem je množství času stráveného na letadle. Evropa včetně Národního divadla pro něj znamená vzdálenost 23 hodin, necelý tedy jeden den a noc. Důkladně jinačí rozdíl mých za tři hodiny absolvovaných třiceti kilometrů v západočeském prostředí.

V původním prostředí totality, odkázaném na bytový dekret, blahovůli či byrokratickou šikanu, občan s možností volby by dal ovšem přednost Hanspaulce, Bořislavce před Žižkovem a Libní. Vítanější budou Jevany, Břežany, Dobřichovice a nikoliv Chánov. Každopádně Praha, jakož i Londýn, Paříž, Berlín, s megatonáží příležitostí magnetických přitažlivostí znicotňují každou Zlámanou Lhotu, kde se stoprocentně nic zajímavého neděje. Teď jsme ale ve světě bez umístěnek, dekretů, kde břemeno rozhodování by převzala vrchnost a poděleným, případně podělaným zbýval vlastně úlevný pocit sebepolitování, že tak či onak rozhodnuto bylo. Je nyní pouze na nás, abychom se rozhodli nejen pro tu kterou zvolenou zemi, ale i oblast, s různým klimatem a životním stylem v témže státu. A s podstatně se lišícími materiálními podmínkami: například průměrné ceny nemovitostí v Kalifornii jsou aspoň dvojnásobně vyšší, jakož i mzdy a životní náklady, než v části státu New Yorku, mé permanentní adrese.

Podle nejposlednějších údajů k dispozici, vzdálenost mezi regiony se nadále zvětšuje. Značný je rozdíl ve Velké Británii: její nejsevernější oblasti jakož i Wales mají nepoměrně horší životní podmínky, než má jihovýchodní Anglie včetně Londýna. Dokonce i GDP (Gross Domestic Product) per capita je výrazně nižší než v řadě nejbohatších oblastí tzv. Třetího světa – nejen v Šanghaji, poslední dobou mediálně tolik velebené. Značné regionální disproporce nejsou ovšem v zájmu žádné vlády. Pomáhá se subvencemi. Víc než třetina výdajů z rozpočtu Evropské unie jde právě na konto těchto tzv. structural funds. Investoři domácí i zahraniční jsou lákáni všemožným daňovým zvýhodňováním. Notný vliv může přesunem fondů ze státní pokladny způsobit politik, jak například za své rekordně dlouhé kariéry prokazoval senátor Robert C. Byrd ve prospěch svého státu West Virginia.

Výtečný zdroj The Economist zveřejnil (12. 3. 2010) srovnávací statistiku, v níž překvapivě největší je rozsah regionálních rozdílů ve Velké Británii: GDP v porovnání s nevalně prosperujícím Yorkshire, Midlands, Severním Irskem, jakož i Walesem je v centrálním Londýně 9,5krát vyšší! V prvním desetiletí nového tisíciletí rozdíl v GDP mezi regiony již v průměru dosáhl trojnásobku. Jedním z kriterií stavu společnosti je též podíl výplat sociální podpory (welfare benefits) jako součást všech příjmů: v Liverpoolu je to téměř třetina (28 %), kdežto v Londýně pouhých 14 %. V Liverpoolu 40 % všech pracovních příležitostí pozře veřejný sektor, téměř o polovinu víc než v Londýně (22 %).

Regionální hospodářské rozpětí v Číně je hodnoceno číslicí 8, což je mi spíš představitelné při porovnání výtečného výkonu již zmíněné Šanghaje s chudičkými severozápadními oblastmi v sousedství Tibetu. Měřeno metrem GDP, Šanghaj v letošním roce již předčí čtvrtinu britských a italských provincií, jakož i 10 procent v Německu. V roce 2015 přetrumfne Mississippi a během deseti let polovinu všech amerických států, mezi nimiž jsou nejen Michigan a Ohio, ale i Florida, vyhledávaná českými zájemci, investory, tuneláři, nabyvateli tamějších nemovitostí, tak jak již například učinil expremiér Stanislav Gross. Kontrast v USA vyjádřen poměrem 5: chudá West Virginia, Kentucky, Mississippi, tzv. rust belt (rezavé pásmo) - Youngstown, stát Ohio, Detroit, stát Michigan. Během období 2007 -2009, GDP pěti nejbohatších států vzrostl o 2 % a v pěti nejchudších klesl o 3 %. Kdysi prosperující Michigan, centrum automobilového průmyslu, klesl na 8.místo mezi nejchudšími státy. Notný úpadek zaznamenala také pouštní neřestná Nevada vinou kolapsu trhu s nemovitostmi.

V případě Německa, pět jeho nejméně prosperujících států je v bývalé NDR. Důkladný přesun fondů se uskutečnil v Německu po sjednocení. V původní Dederonii, prvním teutonském státě dělníků a rolníků, kde se patnáct let čekalo na poukaz k zakoupení trabanta, najednou tam byly k okamžitému mání tisíce těchto nádher z materiálu, údajné to pochoutce potkanů, leč bez nákupu chtivých zájemců v dohledu. Miliardy fondů tamějším směrem plynuly ze západoněmeckých zdrojů, částečně i od Evropské unie, s investicemi do infrastruktury, též s pokračujícími investicemi a transferem industriálních projektů. V roce 1991, krátce po sjednocení, Hamburg byl pětkrát bohatší. Tento kontrast poklesl na méně než jednu polovinu (stále však 2,3krát větší prosperita). Nepřehlednutelný je kontrast mezi dosaženým rozvojem v Itálii, jejím severem, v němž se daří politické straně, jejímž programem je separace od zbytku země, a její jižní částí, oním Mezzogiorno. Rozdíly v produktivitě, zaměstnanosti, práceschopnosti nadále setrvávají.

I v jiných částech světa dochází k důkladným změnám. Za svého posledního nahlédnutí do Brazílie, tamější kontrasty mezi industriálním Saő Paulo a chudičkou vyprahlou severovýchodní oblastí byly k nepřehlédnutí. Brazílie, rozlohou větší než všechny ostatní latinsko-americké státy dohromady, se důkladně zmáhá, v roce 2010 svým výkonem v GDP předběhla Francii, a stala se tak pátou největší ekonomickou mocností světa. Na řadě k přetrumfnutí je teď Velká Británie (Time, 4. 4. 2011).