Červen 2011

Konflikt nemá řešení

Gita Zbavitelová

Válka v Libyi zuří už dva týdny a ve skutečnosti jsou to vlastně války dvě, které se odvíjejí jedna od druhé a jsou na sobě závislé, píše server izraelského deníku Jediot Achronot. První válku začali povstalci proti režimu Muammara Kaddáfího, který v Libyi vládne už přes čtyřicet let. Tato válka přerostla ve válku občanskou a vyvolala válku druhou, kterou proti Kaddáfímu vede Západ. I když je každý den na obou paralelních bojištích vidět určitý vývoj, obecně lze říci, že libyjská bitva se ocitá ve slepé uličce. Libye každý den zažívá boje, včetně vážných incidentů, obětí na životech, měnících se pozic, stažení i postupů, a každá strana dobývá města nebo ropné terminály. V podstatě však ani po dvou měsících nedošlo k žádnému výraznému pokroku v otázce svržení Kaddáfího režimu a převzetí moci povstalci. Ani Kaddáfí nedokázal zničit opozici, znovu se plně chopit moci a nastolit poválečný režim, který by se pokusil o nápravu situace.

Tento stav ale nemůže trvat donekonečna. V určitém okamžiku se Západ bude muset rozhodnout, jestli bude dál usilovat o svržení režimu, přestože nyní tento cíl otevřeně nedeklaruje. Západ tvrdí, že v Libyi vojensky, politicky a diplomaticky zasáhl proto, aby ochránil životy civilistů a odvrátil masakr. V praxi však lze těžko přehlédnout, že je odhodlán Kaddáfího svrhnout. Za těchto okolností se nemůže stáhnout, jestli nechce být vnímán jako poražená strana, která nedokončila svou misi a svým odchodem vyvolala v Libyi negativní důsledky.

Kaddáfí s rodinou je dál zabarikádovaný ve svém paláci v Tripolisu a v podstatě nemá jinou možnost než ve válce pokračovat. Kdyby se vzdal, bude s velkou hanbou vydán Západu a postaven před Mezinárodní trestní soud v Haagu. Může ho potkat stejný osud jako Saddáma Husajna a Kaddáfí přísahal, že se v takové situaci nehodlá ocitnout. Podobně hrůzyplnou alternativou však pro něj je skončit v rukou povstalců, kteří by se mu nepochybně mstili. Proto nemá jinou možnost než bojovat dál v naději, že se mu podaří povstání potlačit – ví nejlépe sám, že rebelové nepředstavují tak hrozivou sílu, jak se to může jevit zvenčí. Nejsou jednotní ideologicky ani politicky, nemají jednotné vedení ani zbraně a ty, co mají, neumějí používat. Úspěch povstalců je tak zcela závislý na schopnostech Západu a jeho odhodlání stát nadále na jejich straně. Už dnes jsou však mezi spojenci vidět rozpory. Jak se vyvinou, se teprve ukáže – a mezitím dál umírají lidé. Povstalci dostávají ze Západu významnou pomoc ve formě zbraní a mohutných leteckých útoků na Kaddáfího vojáky, a nemají proto zatím důvod ustoupit. Situace v Libyi je tedy taková, že obě strany jsou přesvědčeny, že musí vyhrát, a nemají jinou možnost než pokračovat v boji. Proto bude rozhodujícím faktorem války Západ a jeho vojenský výkon na bojišti.

Zbraně i vojenský personál však dostávají oba libyjští soupeři, upozorňuje další izraelský server Debkafile. K povstalcům v Benghází směřují kromě zbraní ze Spojených států, Británie, Francie, Itálie a Kataru také britští, francouzští a italští důstojníci. Kaddáfího tábor zase zásobují zbraněmi a personálem Čína, Rusko, Ukrajina, Bělorusko a Srbsko. Situace v Libyi se tak začíná podobat okamžikům před vypuknutím války v bývalé Jugoslávii, kdy Severoatlantická aliance čtyři měsíce bombardovala jugoslávské vojáky, aby je přinutila stáhnout se z Kosova. I Srby tehdy tajně podporovaly Čína a Rusko taktickým poradenstvím, zpravodajskými informacemi, bojovníky i zbraněmi. Právě takto se už od poloviny března přidávají ke Kaddáfího jednotkám takzvaní dobrovolníci, kteří jsou však ve skutečnosti profesionální vojáci až v hodnosti plukovníka. Říkají si „nacionalisté“, vedou polovojenské organizace bez vědomí svých vlád a tvrdí, že chtějí „zabránit západnímu a muslimskému masakru Kaddáfího režimu“. Jsou za to samozřejmě štědře placeni z Kaddáfího napěchované válečné pokladny. Jedna skupina tvrdí, že je v Libyi kvůli nevyřízeným účtům se Západem a zejména se Spojenými státy za Bosnu a Kosovo. Čína pomáhá Kaddáfímu dodávkami zbraní přes africké prostředníky i zpravodajskými informacemi o útocích NATO, stejně jako to dělala za jugoslávských válek pro Srbsko. Povstání jí překazilo plány na miliardové investice do libyjských ropných polí, aby mohla z Libye udělat největšího dodavatele ropy a zemního plynu na africkém kontinentě.

Západní vojenská operace v Libyi má podle zpravodajských zdrojů serveru čtyři hlavní problémy. Bude-li NATO příliš tlačit na Kaddáfího, naruší jednotu aliance neshody mezi jejími západními a východními členy. NATO nemá dost bombardérů, aby zničilo všechny konvoje se zahraničními zbraněmi pro Kaddáfího v západní Libyi, a nemá ani bomby a střely k takovým útokům. Tyto nedostatky NATO nutí, aby letecké údery omezovalo. Není také jasné, zda je k takovým útokům zplnomocňuje mandát OSN. Rusové alianci skoro denně kritizují, že svůj mandát překračuje, a tato kritika je i důvodem, proč se Washington, Londýn, Paříž a Řím stále drží poněkud zpátky.

Podle vojenských expertů serveru je hlavním problémem v Libyi to, že západní vojenská pomoc rebelům udržuje konflikt ve slepé uličce a povstalcům pomáhá jen k tomu, aby nezvítězil Kaddáfí. Oni však také nemohou vyhrát. Kaddáfí má jednu velkou výhodu – plynule a bez problémů dostává zahraniční pomoc. Vojenští poradci, kteří pomáhají rebelům v Benghází, musí nejprve zorganizovat plán boje, zformovat povstalce do bojových jednotek a naučit je, jak zacházet se zbraněmi, které dostávají. To ovšem může trvat řadu měsíců. Kaddáfí bude mezitím samozřejmě útočit dál.

Tankový kulomet PKT patří k výbavě tanků sovětské výroby. Je obsluhován elektronicky z tanku, nemá vlastní spoušť, zaměřovač ani ramenní opěrku. To ale mnohým libyjským povstalcům nebrání, aby ho nosili, jako by šlo o zbraň vhodnou pro pěšáky, i když z něj nemohou vystřelit. Italská karabina Carcano zase snad pamatuje italskou kolonizační éru mezi válkami. Nabíjet se dá jedině dobovými náboji, které povstalci nemají. Ale ani to jim nevadí a procházejí se s těmito antikvárními zbraněmi v okolí bojiště, píše list International Herald Tribune. Stejně obtížné je sehnat součástky k útočným puškám MAT-49, které se vyráběly před několika desetiletími pro francouzskou armádu. Přesto byl na východě Libye spatřen jeden z rebelů i s touto zbraní – ale bez zásobníku. Pro nepřítele by byl nebezpečnější s prakem a kamenem.

Libyjské povstání dalo vzniknout spontánně zformované jednotce, kterou spojuje touha svrhnout Kaddáfího a jeho syny. Některé evropské země vyslaly do Libye vojenské poradce s úkolem rebely zorganizovat a zefektivnit jejich boj. Zběžná prohlídka povstaleckých zbraní na východní frontě i u Misuráty však ukázala, že mnohé z nich nejsou vůbec použitelné. Navíc se mezi rebely vyskytují i takové, které by kauze libyjské opozice velmi uškodily, kdyby je někdo prodal, ztratil nebo špatně použil – například protiletadlové střely nebo nášlapné miny. Povstalecké jednotky už v omezené míře použily obojí a stejně neopatrně a bez rozmyslu střílely z raketometu Grad. Rakety z něj doletí až do dvacetikilometrové vzdálenosti, ale bez odborného a správného zaměření ohrožují civilisty a ničí civilní infrastrukturu. S takovým přístupem a výzbrojí je pro povstalce cíl těžko dosažitelný. Všichni však tvrdí, že jsou odhodláni Kaddáfího porazit. Nikoho proto nepřekvapil ani Fikrí Tadžurí, který se nedávno dostavil na bojiště jen s velkým kuchyňským nožem. Posadili ho na auto s kulometem a posádka bojovala, dokud nepřítel nezničil auto i kulomet. Fikrí se pak sebral, popadl nůž a vydal se do boje s prohlášením, že jej vrazí Kaddáfímu do srdce.

Je jasné, že Síly svobodné Libye, jak si povstalci říkají, mají mnohem víc dobrovolníků než pušek. Tomu odpovídá i vysoká cena, za kterou se teď ve východní Libyi střelné zbraně prodávají – například samopal dnes stojí přes 2000 dolarů. V Misurátě mnoho povstalců žádnou zbraň nemá. Čekají, až padne některý z jejich kolegů, a pustí se do boje teprve s jeho puškou. Ti, kdo vlastní modernější zbraň, vytvořili nesourodou jednotku, ve které by každý z členů potřeboval odlišný výcvik i munici. Náhradních dílů a nábojů je nedostatek zejména v Misurátě. Povstalci tvrdí, že s tímto problémem jim zatím pomohla jediná země – Katar, který jim poslal zásilku 400 pušek.

Nedostatek výzbroje povstalců je stejně jasný jako riziko, které představuje snaha takovou „armádu“ vyzbrojovat. Nemá disciplínu ani zkušenosti, nevyzná se v taktickém a technickém využití zbraní a nezáleží jí na mezinárodních dohodách. Povstalcům zkrátka chybí znalosti, jak použít moderní zbraně k vítězství s minimálním rizikem pro civilisty. Nevadí jim ani nasadit do boje děti. Na jednom z předsunutých stanovišť byl nedávno spatřen s puškou v ruce třináctiletý chlapec. Tvrdí sice, že nebojoval, ale je zřejmé, že ho poslali do oblasti, která se za několik hodin bojištěm stala. Reportérovi amerického listu řekl, že se bude bránit, jestli se mu Kaddáfího vojáci pokusí ublížit, a žádný z přítomných dospělých ani jejich velitel nehnuli brvou.

Povstalci nemají velení a nedodržují pravidla boje, což často končí brutalitou. Jsou popsány případy, kdy se vrhli na Afričany jenom proto, že je automaticky pokládali za Kaddáfího žoldáky, a zbili je a okradli. Novináři byli začátkem dubna svědkem incidentu, kdy rebelové na místě zabili člověka, kterého považovali za vládního agenta. Státy, které takovým bojovníkům poskytnou zbraně, mohou být později obviněny z napomáhání podobným zločinům, varuje International Herald Tribune.

(www.rozhlas.cz/cro6)