Červen 2011

Fízlování bylo už za Masaryka

Petr Zídek

Masarykova kancléře Přemysla Šámala navštívil 31. srpna 1926 Milan Hodža, jeden z nejvýznamnějších slovenských politiků meziválečného období. Sdělil mu následující: "Dostalo se mně z několika hodnověrných stran zaručených zpráv, že mne stopují zvláště k tomu účelu vyslaní detektivové. (...) upozornil mne přes třetího důvěrníka jistý bankovní úředník, že dokonce i v bance, se kterou stojím ve spojení, se vyšetřovalo, jaké tam mám konto. Všichni tito důvěrní zpravodajové upozorňují mne (...), že toto stopování děje se na podnět zpravodajského oddělení ministerstva zahraničních věcí." Poté Hodža poněkud pokrytecky ujistil kancléře o svém přesvědčení, že se věc asi děje za zády ministra zahraničí Beneše a že on sám nemá ambice křeslo šéfa diplomacie získat.

Masaryk Hodžu skutečně neměl rád: ve vlastní rukou psaném dopise z Atén psal 22. dubna 1927 premiéru Švehlovi: "Hodža - Gajda - Stříbrný, dost hochštaplerů v postavení vysokém. To mně charakterizuje situaci - není docela zlá, jestli se podaří je odstranit. Čím dřív a čím jistěji, tím lépe."

V době, kdy Masaryk dopis psal, byli dva ze jmenovaných v politice již prakticky vyřízení: náčelník generálního štábu, generál Radola Gajda, byl 14. srpna 1926 penzionován na základě lživého obvinění, že chystá puč a je agentem Sovětského svazu. O měsíc později byl faktický šéf národních socialistů Jiří Stříbrný vyloučen ze strany na základě pomluvy, že trpí syfilidou. Milan Hodža se přes Masarykovu nevoli, která se manifestovala třeba tím, že mu v únoru 1928 odmítl gratulovat k padesátinám, udržel ve funkci ministra školství až do počátku roku 1929. Rezignovat byl nucen po aféře se sanací bulharské družstevní centrály, kterou Hrad mocně přiživil.

Zatímco Gajda a Stříbrný byli z vysoké politiky odstraněni definitivně, Hodža se v ní nakonec udržel. Tři roky po své demisi slíbil Hradu bezpodmínečnou podporu a na oplátku obdržel peníze na zaplacení svých četných a vysokých dluhů. Vrátil se do vlády a v roce 1935 se zasloužil o zvolení svého někdejšího rivala Beneše prezidentem. Dostal za to post premiéra, z něhož odstoupil až za mnichovské krize.

Po Mnichovu odešli Beneš i Hodža do exilu. Zde došlo k jejich poslednímu střetu. Oba politici si nárokovali vedení zahraničního odboje. Beneš byl jasný favorit, ale Britové ho odmítali uznat, dokud jím založený Československý národní výbor nebude reprezentovat i exilové Slováky. A ty měl ambici sjednotit právě Hodža ve své Česko-slovenské národní radě. Benešovi pomohl pád Francie, kde sídlila organizace jeho odpůrce. Hodžovi věrní unikali do Británie a zde je čekalo nemilé překvapení: řada z nich byla internována. Podle archivních dokumentů na základě podvržených informací Benešovy tajné služby vedené plukovníkem Moravcem. Vězení neunikla ani Hodžova milenka. Ve vazbě strávila tři měsíce. Propuštěna byla několik dní poté, co Hodža kapituloval a přijal politicky bezvýznamné místo v Benešem ovládané Státní radě.

Historická lekce? Praktiky, které vyvolaly současnou vládní krizi, používali již před osmdesáti lety politici, které dodnes považujeme za morální autority. Rozdíl tu je jen jeden: Dnes máme šanci se o zločinech našich politiků dozvědět, zatímco Masarykovy a Benešovy poklesky zůstaly většině jejich současníků utajeny.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)