Červen 2011

Demokracie ve cvokhausu

Václav Žák

V moderních českých dějinách fungují dvacetileté cykly, které se mohou zkrátit, když je vůkol bouřlivé podnebí. Většinou nám ale stačí dvacet let, abychom dospěli k marasmu a rozčarování. Na konci první republiky byla řada občanů, počínaje prezidentem Benešem, do morku kostí znechucena z počínání politických stran. Prezident Masaryk si platil síť informátorů ve všech politických stranách, dluhy, které nadělal premiér Hodža u ženských, někdy přišla na pořad dne i dost neskrupulózní intrička. „Podehradem, nadehradem, kradu, kradeš, krade, kradem,“ zní epigram Viktora Dyka (+1931). Po protektorátu nechtěl nikdo obnovit stranický systém první republiky. Národní fronta, to nebyl primárně komunistický vynález. Na destruktivní síle politických stran a nutnosti jejich zkrocení byl rozsáhlý konsensus.

Teď, dvacet let po Vítězném listopadu, se moha lidem dělá nevolno, když se dívají na to, jak u nás funguje demokracie. Pravda, není to právě lákavý pohled. Prezident s výrazem šťastného puberťáka strká do kapsy polodrahokamy zdobené pero na státní návštěvě, na politické scéně běží nechutná rvačka o vnitro plná zákulisních intrik a vzájemných obvinění. Za první republiky neměli vymoženosti jako je mobilní telefon, tak těch nahrávek kolovalo o poznání méně. Ale špiclování, úplatky, zákulisní informace znali velmi dobře i tehdy. A ejhle: s odstupem času se na první republiku díváme jako na zlatá léta československých dějin. Kdyby tehdejší aktéři vstali z mrtvých, asi by se nestačili divit, v jakém ráji jim bylo žít. Možná by ocenili, že Masaryk na státních návštěvách plnicí péra nekradl, ale to by byl asi jediný rozdíl. Jak je možné, že vnímání těch dvaceti let jak tak neuvěřitelně podobné? Za první republiky jsme byli obklopeni nepřáteli, žily zde početné menšiny, společnost byla sociálně i nábožensky rozdělená, byla drsná hospodářská krize. Dá se pochopit, že řada lidí nemohla Masarykovi přijít na jméno, neb si blaha demokracie představovali jinak. Ale proč se v tom bahně brodíme teď, kdy nám přímé nebezpečí nehrozí?

Odpověď je pozoruhodně jednoduchá. Nerozumíme demokraticky uspořádanému světu. Proto nevíme, co je důležité a co ne. Nevíme, jak poznat co je správně a co je špatně. Tím pádem neumíme kontrolovat politiku. Moc teče tam, kde není odpor, a bez odporu zákonitě zvlčí. Rychleji, než za dvacet let. Dvacet let trvá, než nám to dojde. Česká představa o světě – a to myslím naprosto vážně – je v jistém smyslu zakotvena v pohádkách Boženy Němcové. Buď v rubu, nebo v líci. Na trůn patří dobrý král Míroslav a lumpové do pekla. A dobrý král zajistí, aby se lidu v zemi žilo šťastně. Co ale dělat, když dobrého krále Míroslava nemáme? Na to zná česká kultura jedinou odpověď: pak je třeba zaujmout strategii malého toho ve vysoké trávě a polohlasem nadávat na poměry. Hlavně nic nedělat a nesnažit se o změnu poměrů, je to riskantní. Až budou poměry spravedlivé, pak ano, pak se budeme angažovat, ale do té doby? Co si myslíte, copak jsme sebevrazi? Český člověk touží po vládcích, které by mohl obdivovat a ztotožnit se s nimi. Je jim ochoten i hodně odpustit. Ale když ho zklamou, to se pak nezná. Prezident Havel by mohl vyprávět.

Ale to je ale infantilní, dětinský postoj ke světu. Děti chtějí žít v harmonickém světě. Svět dospělých vypadá jinak. Je plný konfliktů, které je třeba překonávat. Není založen na přátelství, ale na formálních vztazích a pečlivé dělbě rolí. Tedy přesně na tom, co Češi naprosto ignorují. Proto nerozumějí institucím, úřady jsou pro ně buzerace a pravidla zbytečnou přítěží. Ale formální vztahy jsou předpokladem vzniku řádu. Existují česká ministerstva, kde ministři nepodepisují dokumenty, které z ministerstva odcházejí. Jsou ministerstva, kde se nedělají zápisy z porad, kde nejsou písemně předávané úkoly a pokud ano, pak nejsou podepsané. Že je vám to úplně jedno? Dovedu si představit. Ale pak se nedivte, že se vám chce zvracet z politiky. Ten chaos generují party lidí, které se nejdříve milují, pak se začnou nenávidět. A v příšeří, které se rozhostí všude tam, kde se nedodržují formální pravidla, se korupci daří jak v pařeništi.

Bývalý ministr spravedlnosti Němec vlastnoručně podepisoval nejvýše dovolenky. Na jiném dokumentu byste jeho podpis hledali marně. Hospodaření ministerstva podle toho vypadalo. Ministři Bárta a John měli snad kancelář v Bártově bytě na Klárově. Tam vedli úřední jednání. John to vypráví do televize a zřejmě čeká, že ho moderátorka pochválí. Kdyby se to stalo v Británii, okamžitě letí z vlády. Úřadovat se smí jenom na místech k tomu určených a stanoveným způsobem. Kdo pravidla poruší, musí z kola ven, i když nespáchal žádný trestný čin. Chápete, že jenom dodržováním těchto omezení lze také omezit korupční jednání? Jak někdo může mít tu drzost a mluvit o vládě boje proti korupci, když chování členů vlády by jinde považovali za korupční a hned by je vyhodili z veřejného života?

K bláznivým paradoxům českého vnímání světa patří anarchistické nesnášení státu a současně podlézavé dovolávání se státní autority místo vlastního úsudku. Je přece absurdní, když exministr Drobil tvrdí, že když mu policie nedokáže korupci, znovu se do úřadu vrátí! Vždyť bohatě stačí, že nechával projednávat úřední věci v restauracích, popřípadě s rušičkami! To, že exministr Drobil zůstal ve stranické funkci naprosto diskredituje jakékoliv tvrzení premiéra Nečase o boji proti korupci.

Poměry je možné začít napravovat poměrně jednoduchými kroky. Ale ty musejí mít podporu veřejnosti. Aby jim však veřejnost podporu dala, musela by jim rozumět. Bohužel, kultura jsou vlastně brýle, jimiž se díváme na svět. Bez toho, že odložíme brýle infantilního světa a vstoupíme do studeného světa odpovědnosti a formálních vztahů, situace se nezlepší.

(http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/vaclav-zak.php?itemid=12906)