Červen 2011

K čemu potřebujeme korupci?

Václav Žák

Když do Prahy po listopadu 1989 přijeli američtí experti, kladli nám na srdce: dávejte pozor na korupci. Pokud ji připustíte, desítky let se jí nezbavíte. Dalo by se pochopitelně ironicky namítnout, jestli si uměli poradit sami. Porovnání korupce v USA v roce 2010 s rokem 1990 skýtá velmi smutný pohled. Když pomineme, jaký rozruch vzbudily milosti udělené prezidentem Clintonem poslední den v jeho úřadě, propojení byznysu s politikou za vlády G. W. Bushe, které reprezentoval zejména viceprezident Cheney, dosáhlo nebývalých rozměrů. Vliv lobistů na politiku Spojených států je předmětem studií, které ukazují, že ani jedna z hlavních amerických politických stran není schopna čelit tlaku peněz. Smutné. Zdá se, že se svět během posledních dvaceti let posunul hodně zpět v čase, do let kdy korupce zamořovala veřejný život jako mor. Proč?

Před mnoha lety jsem si v antikvariátě koupil knihu z roku 1927. Nevím už, jak se jmenovala, ale je v ní pasáž, kterou si pamatuji. Na parníku z New Yorku do Liverpoolu se vrací mladý americký intelektuál a jeden ze zákulisních šíbrů tehdejší americké politiky, jaké známe z Chandlerových detektivek. Intelektuál šíbrovi vyčítá špinavost americké politiky. Ten mu namítá: „Jak může být čistá? Politika je tvrdé řemeslo. Abyste přesvědčil lidi, potřebujete spoustu nosičů vody. Musí se organizovat schůze, roznášet letáky, které někdo musí napsat, nechat vytisknout, atd. Nad tím intelektuálové jenom ohrnují nos, dobrovolníků je málo. Tak co vám zbývá? Musíte si to zaplatit. Ale peníze na stromě nerostou. Jak je získáte? Jedině obchodováním za vliv. A lidi jako vy pak ohrnují nos a naříkají nad zkorumpovaností politiky.“ Chceme-li při diskusi o korupci postoupit o trochu dál za naříkání o mravní zpustlosti světa, stojí za to se nad slovy amerického šíbra zamyslet. Jak je to vlastně s korupcí? Co to je? A slouží hlavně k osobnímu obohacení, nebo plní i jiné funkce?

Vynechme triviální případy korupce, v nichž si úplatný úředník nebo politik řekne o úplatek za to, že něco učiní, popřípadě neučiní, třeba že nebude brzdit nějaký projekt. Kauza Drobil, to už je zajímavější případ. Z toho, co je známo, v ní přece nešlo o osobní obohacení exministra Drobila. Ne, šlo o peníze pro stranu. Na co? Na volební kampaně. Schopnost „opatřit peníze“ měla pana exministra kvalifikovat k tomu, aby se mohl stát předsedou strany. To je, myslím, ilustrativní příklad. Podle politické teorie by jednou z funkcí politických stran mělo být vyhledávání a výchova lidí, kterým bude moci být svěřena do rukou vláda v zemi. Jinými slovy, tito lidé by se měli osvědčit na lokální úrovni a kvůli svým politickým schopnostem být povyšování až do čela strany, tím současně být kandidáty na předsedu vlády. „Politickými schopnostmi“ se myslí schopnost mít představu o cestě, kterou se má země ubírat, schopnost přesvědčit o ní nejprve svoji vlastní stranu a potom i veřejnost. To ovšem předpokládá, že strana politice rozumí, že je schopna se pro jejich politiku nechat získat a podporovat je. Co ale mělo kvalifikovat pana Drobila jako budoucího vůdce ODS? Schopnost sehnat půl miliardy z veřejných peněz do stranické pokladny. Kauza nám vlastně říká: je-li kvalifikačním předpokladem budoucího vůdce shánět černé peníze, znamená to, že to je nejdůležitější věc. Bez černých fondů se ve straně obstát nedá. Jinými slovy, zapomeňte na politiku, soustřeďte se na politikaření. Shánějte peníze na získání moci ve volbách.

Co z toho plyne? Dosti smutné závěry. I když by se do čela strany naprostým zázrakem dostal nezkorumpovaný člověk, nemůže v něm obstát, pokud se nepřizpůsobí logice strany. Názorně to předvádí premiér Nečas: neodvážil se místopředsedu ODS Drobila odvolat. A tak vládě boje proti korupci předsedá člověk, který se „plně staví“ za místopředsedu, který měl okamžitě resignovat ze všech funkcí. Proč se za něj staví? Nejspíš je mu zřejmé, že bez podpory takových lidí, jako je pan Drobil, nemá šanci na znovu zvolení do čela ODS.

Kauza ministra Vondry je další ilustrací, kam jsme se dostali. Na ministerstvu obrany se objevil ministr, který, jak se zdá, skutečně začal čistit aspoň některé korupční případy a to pouze z nedávné minulosti. Nezůstalo to bez následků: na ministerstvu financí po čase vyplula na povrch kauza z časů evropského předsednictví, za níž nepochybně politickou odpovědnost nese tehdejší místopředseda Vondra. I když se nejspíš v případu s firmou Promopro osobně neobohatil, zodpovídá za neuvěřitelný šlendrián, který vedl k vyplacení víc než půl miliardy za zakázku, jejíž původní rozsah měl být bezmála o řád menší. Pokud by však Vondra resignoval, kdo ho v ministerstvu obrany nahradí? Že by se tam vrátil pan Barták?

Ano, máme problém. V politickém systému, který jsme během dvaceti let vytvořili, se korupce stala integrálním koordinačním mechanismem. Nakupují se voliči, straníci, zastupitelé, úředníci, poslanci, i ministři. Inu, jak říkal Vocílka Švandovi dudákovi: „Peníze jsou pány světa, dukát, to je pravý rek. A co někdy stovka umí, to by člověk sotva řek“. Jenom za tu stovku je toho k vidění poměrně málo. Těch nul tam musí být o hodně víc. Co s tím? To je na jiný komentář. Poznamenejme, že však není k zahození, když se rozpoutá boj mezi dvěma skupinami, které na sebe hodné vědí.

(ČRo6)