Červen 2011

Nechtěné revoluce?

Václav Žák

Kde jsou sladké časy radosti nad pádem berlínské zdi. Studená válka skončila a doba přinesla naději na obnovu demokracie ve značné části světa. Gorbačov, který v těchto dnech slaví osmdesátku, nejspíš není výsledkem svého historického počinu nadšený. Doma mu většina spoluobčanů zazlívá rozpad Sovětského svazu, venku bývalé satelitní země uznávají jeho zásluhy také spíš na půl úst, pokud vůbec. Radost nad příchodem demokracie začala dostávat trpkou chuť po lokálních válkách jak v zemích bývalého Sovětského svazu, tak v bývalé Jugoslávii. Tam, kde války nejsou, dusí nové režimy masivní korupce. V období, od kterého někteří analytici očekávali triumfální nástup liberální demokracie, spíš vidíme obnovování paušálních odsudků soukromého vlastnictví a kapitalismu, téměř dokonale symetricky s tím, co bylo možné v Evropě číst mezi dvěma světovými válkami.

Soudě podle reakcí českého tisku revolty proti autoritativním režimům v arabských zemích u nás nevyvolaly velké nadšení. Jako by svoboda, kterou Arabové vítali s nadšením, a kterou by měli vítat všichni, kdo si svobody váží, byla jiná, nebezpečná. Ve světovém tisku, mimo Izraele, se s podobnými komentáři setkáme jen okrajově. Komentátoři analyzují rozdíly mezí různými arabskými zeměmi a spíš se snaží odůvodnit možnosti pozitivního vývoje. Washington Post spíš Obamu kritizoval za to, že se od egyptského prezidenta Mubaraka nedistancoval okamžitě potom, co došlo ke střetům na náměstí Tahrír v Káhiře. „Zatímco je třeba být obezřetný v předpovídání zahraniční politiky po této změně, bylo by chybou ji odmítat. Nová hnutí potřebují čas, aby našla sama sebe a dospěla. Přišel čas odložit fanatismus podceňování: kvůli tomu, že někdo mluví arabsky nebo persky není neschopný organizovat demokratickou společnost.“ píše ředitel Středo-východního fóra Daniel Pipes do úvodníku časopisu židovské komunity ve státě Connecticut v USA. V Izraeli se naproti tomu otevřeně píše o Obamově zradě, o slabosti USA demonstrované neschopností zastat se přátel. Některé české komentáře nemají k podobným postojům daleko. Proč je reakce tak rozdílná?

Jsme opět svědky střetu dvou linií zahraničně-politického myšlení: idealistické a realistické. Idealistická koncepce vychází z přesvědčení, že zahraniční politika musí být v souladu s hodnotovou orientací, o kterou se stát opírá v domácí politice, jinak pokrytectví v zahraniční politice rozvrátí i fungování domácí politiky. Stačí připomenout Vietnam. Konec konců, dobrodružství v Iráku vykazuje velmi podobné důsledky. Proti tomu stojí přesvědčení realistů: nejde o hodnoty, ale o zájmy. Pokud máme spojence, který slouží našim zájmům a stará se o stabilitu v regionech, které považujeme za důležité, podporujme ho, i kdyby s našimi hodnotami neměl společného nic. Kdo to nedělá, je iluzionista a slaboch.

Realistické postoje, mnohdy hraničící s cynismem, mají pro českou společnost po letech falešného hlásání hodnot v minulém režimu značnou přitažlivost. Klasický výrok: o peníze jde až v první řadě. Vypadají zasvěceně, jejich mluvčí je nad věcí. Bohužel, jenom tak vypadají. Když přijde na lámání chleba, vždy se ukáže, že pokrytectví a cynismus vede jen do slepých uliček. Co měl asi Obama dělat, když se na náměstí v Káhiře shromáždily stovky tisíc lidí? Měl Mubarakovi nabídnout bombardování Káhiry, aby spojence nenechal ve štychu?

Když se dá nad společnost víko a zabrání se v ní normální politické komunikaci, vznikne přetlak, který po čase vede k výbuchu. Je velmi málo pravděpodobné, že po něm v té zemi zavládnou poměry jako podle Gutha-Jarkovského. Spíš se dá očekávat, že ve společnosti začnou hrát významnou roli právě ty síly, které před tím byly potlačeny.

Realisti by si měli uvědomit, že to je přímý důsledek jejich politiky. Vytvořili situaci, která by se dala vyřešit pouze masivním použitím násilí. Za chyby se platí. V Egyptě, jistě nejdůležitější zemi v regionu, stěží zvolí v jakýchkoliv volbách do čela státu Mubarakova syna či někoho, kdo bude hlásat pokračování v jeho politice. Dá se očekávat, že na drahně let se stabilita v oblasti sníží. Výkřiky káhirských demonstrantů přenášené televizí Al Jazeera dávají takovým úvahám dostatečné opodstatnění. Ukazuje se víc než zřetelně, k jakým důsledkům vede tzv. realistická politika. Jestli na vývoj umožňující v budoucnosti svobodný rozvoj arabského světa bude západ reagovat nepřátelsky, pak 21. století nebude právě příznivým obdobím pro život. Západ by měl sázet na svou přitažlivost, ne na sílu, která problémy spíš zhoršuje, než zlepšuje. Na toto konstatování potřebovala Evropa dvě světové války, než jí to došlo. Měla by Arabům podat pomocnou ruku a na základě neblahých zkušeností s transformací východního bloku navrhnout takovou strategii transformace, která bude minimalizovat korupci a bude se snažit vyrovnávat sociální rozdíly ve společnosti. Existence nových informačních technologií k tomu dává mimořádnou příležitost. Vždyť v Egyptě scházejí tak základní věci, jako jsou katastry, a bez evidence vlastnictví žádná svobodná společnost nemůže fungovat. Půjde o dlouhý proces a bude mít nepochybně řadu peripetií. Jenže koncept nové křížové výpravy, který čteme v podtextu vyjádření některých jestřábů, vede rovnou do záhuby.

(ČRo6)