Červen 2011

O co šlo v kauze IPB?

Václav Žák

Příběh IPB je na jedné straně spojen pupeční šňůrou s osudem ostatních bank během české transformace, na druhé straně má své specifické odlišnosti.

V nahrávce rozhovoru generálního ředitele Agrobanky Krále s českým premiérem Pithartem se objevila zajímavá pasáž: pan ředitel nabízel premiérovi stejnou spolupráci Agrobanky s Občanským hnutím jakou má ODS s Investiční a Poštovní bankou. O jakou spolupráci asi šlo, naznačoval zájem pana ředitele: potřeboval od premiéra nějakou budovu pro sídlo banky. Zatímco premiér Pithart považoval návštěvu pana generálního ředitele za pokus o korupci, v případě spolupráce ODS s IPB se takové „nedorozumění“ nevyskytlo ani náhodou. V bance záhy, hned v první polovině devadesátých let, ztratil stát majoritu. Fond národního majetku se nepodílel na zvýšení jmění – nejspíš zapomněl, nebo co. Banka tak získala ojedinělé postavení: ve skutečnosti ji vlastnil management. Jak je to možné? Jednoduše. Nebylo to klasické, ale incestní vlastnictví. Manažeři byli prostřednictvím úvěrů schopni ovlivňovat akcionářskou strukturu. Výsledkem bylo, že si s bankou mohli doslova dělat, co chtěli.

Politickou prioritou Klausovy vlády byla privatizace. Klaus očekával, že banky budou „spolupracovat“. Bez tlaku vlády, při použití standardních mechanismů vyhodnocování rizik, by banky stěží financovaly privatizace typu Poldi Kladno, v nichž se utopily miliardy. Celkový účet za politické financování privatizace se zhasnutými světly byl astronomický a dnes tvoří okolo poloviny státního dluhu. Některé banky se prostřednictvím svých investičních fondů staly vlastníky podstatné části privatizovaných podniků. V případě IPB se odhadovalo, že jde zhruba o třetinu průmyslu. Banka byla obrovským průmyslově-finančním konglomerátem, přitom s velmi dobrým politickým krytím jak na určité kruhy v ODS, tak v sociální demokracii. Vypadalo to, že jde o nepotopitelný křižník. Když v roce 1998 nastoupila k moci Zemanova vláda s heslem, že bankám nedá ani korunu, záhy se ukázalo, že to je iluze. Banky byly po Klausově éře zamořené špatnými úvěry. Privatizační úvěry se nesplácely prakticky vůbec, v nejhorších případech se neplatily ani úroky. Celková suma nesplatitelných úvěrů narůstala do stovek miliard. V té době už měla IPB první krizi za sebou, kterou musela řešit vláda premiéra Tošovského. Vyřešila ji způsobem, který se posléze ukázal být dračím vejcem. Přehrála, nebo si to aspoň myslela, povinnost starat se o IPB na japonskou investiční skupinu Nomura. Jenže Nomura nikde nepodepsala závazek, že se bude vůči IPB chovat jako strategický investor. Naopak podařil se jí, eufemisticky řečeno, husarský kousek: vyvedla z IPB přes řetězec 60 firem české stříbro, neřku-li zlato, tedy Plzeňský prazdroj, zaplatila za to akciemi samotné IPB, a výhodně prodala za cenu mnohonásobně vyšší jihoafrické firmě SAB. Osud IPB, která se propadala do větších a větších potíží, ji zřejmě na srdci neležel. Podle názorů arbitrů zřejmě hodlala IPB prodat, ale akci zablokoval přičinlivý malý akcionář. Tehdy takové chování patřilo ke koloritu akciových trhů.

Mezitím Zemanova vláda začala privatizovat banky. Aby z nich udělala nevěsty, musela jim vyprat špinavé prádlo. Špatné úvěry v hodnotách desítek miliard korun se převáděly na Konsolidační banku. Zahraniční ženichové si s následky politického financování privatizace nechtěli špinit prsty. A tak ČSOB, která byla zprivatizovaná jako první, Česká spořitelna a Komerční banka dostaly belgického, rakouského a francouzského zahraničního partnera. Řekněme obezřetně, že mezi těmito třemi bankami a IPB existoval rozdíl nejen v tom, že v oněch třech si stát zachoval významný podíl. Šlo i o způsob, jakým se chovala samotná banka. Rozsah, řekněme, velmi nestandardních operací jako v IPB se v ostatních bankách v takové míře nevyskytoval. IPB financovala leccos, třeba nový rozjezd TV NOVA, když se Vladimír Železný rozhodl hodit přes palubu své americké investory. Vzhledem k tomu, že v bance stát už dlouho nevládl, měl za to, že by se o její zdraví měli starat akcionáři, nikoliv on. Proto, když se v roce 2000 banka dostala do potíží a lidé z ní vybírali přes pět miliard denně, což záhy vedlo k její insolvenci, nepřispěchal na pomoc, ale uvalil na ní nucenou správu. V té době už měl stát zkušenost s jedním takovým zásahem: Agrobankou. Jedna finanční skupina ji používala v útoku na Českou spořitelnu. Jenže nucený správce, kterého ČNB do Agrobanky poslala, se nestačil ani rozkoukat a už z banky mizely miliardy. Poučení pro příště? Nucená správa nestačí, banku musí přebrat jiná banka, která dokáže okamžitě přebrat kontrolu nad finančními toky.

Jak jsem řekl: IPB měla skvělé politické krytí. Nebylo vůbec jednoduché přesvědčit i jednobarevnou vládu, aby proti ní zasáhla. Miloš Zeman byl svojský jako vždy. Prohlásil: „Kdo má v bance míň než 400 000, tomu to zaplatí Fond pojištění vkladů. A kdo tam má víc, to není volič sociální demokracie.“ Když mu ale ČNB předvedla, že pád banky bude znamenat pokles hrubého domácího produktu mezi 2 – 4 procenty a tudíž jeho vláda žádný růst nepředvede, dal k zásahu souhlas. Tím po létech skončila „plodná spolupráce“, o které mluvil generální ředitel Král. Prudkost reakce ODS nepřekvapila. IPB rázem přešla pod správu ČSOB. Nebylo to vůbec jednoduché: nikdo nevěděl, co se útrobách IPB skrývá. Z hlediska parametrů byla zralá na odebrání bankovní licence. A tak nebylo divu, že tehdy už belgická ČSOB požadovala záruky. V situaci, kdy hrozil kolaps banky a otřes hospodářství, je dostala. Navíc jiný investor na obzoru nebyl.

Česká republika si mohla oddechnout. Zbavila se banky úzce napojené na politiku, jejíž existence vylučovala normálně fungující hospodářství. Nomura si to však nenechala líbit. Prohlásila, že se stát vůči ní choval diskriminačně. Že když pomohl ostatním bankám zbavit se špatných dluhů, měl pomoci i IPB. A k překvapení mnohých – arbitráž to uznala. Musím říci, že jsem si při čtení nálezu protíral oči. Arbitři věděli, co Nomura provedla s českými pivovary. Přesto usoudili, že podle mezinárodních závazků měla Česká republika pomoci i IPB, ačkoliv – na rozdíl od těch ostatních tří bank – nad ní neměla kontrolu. Nechci zpochybňovat arbitry, ale asi vzali málo v potaz, že stát prodal Nomuře IPB „za hubičku“, právě s předpokladem, že špatné úvěry zvládne sama. Pravděpodobně stačilo, aby příjem z prodeje pivovarů nevyvedla mimo IPB, a banka se dostala z největších potíží. Ovšem chování ČSOB po převzetí IPB také nebylo bez chybičky. Snažila se mít chleba namazaný na obou stranách a toho Nomura šikovně využila. Pak začaly tahanice o to, jakou cenu krachující IPB vlastně měla.

Všimněme si ještě argumentu, který se často opakuje: že po udělení záruk byl na prodej čas. Je to zavádějící argument. Právě příklad Agrobanky ukázal, že po zavedení nucené správy žádný oddechový čas není. Stát musel převzetí zařídit bleskově, jinak by ztráty v IPB mohly narůst do astronomických rozměrů.

Ač se tradičně hodnotí léta vlády Miloše Zemana jako korupční léta opoziční smlouvy, přesný opak je pravdou. Privatizací bankovního sektoru a zejména odstraněním IPB byla uťata chapadla systémové korupce, která v devadesátých letech obepínala Českou republiku. Úvěrování na politický příkaz a využívání moci banky pro politické účely – tu financování novin, tu televize - skončilo. Málokdo si umí představit, jak by se země bez zásahu proti IPB vyvíjela dál.

(ČRo6)