Červenec 2011

Jenom staré kamení

Luděk Frýbort

Už jsem zase četl jeden takový nabádavý článek, jaké se s železnou pravidelností objevují v tisku, když zrovna není o čem psát. Pojednával o tom, kterak zlí kolonizátoři uloupili v místech starověkých civilizací kulturní poklady nesmírné hodnoty a odvlekli je do svých muzeí; a jak by teď, aby se to bezpráví zahladilo, měly být řečené poklady navráceny právoplatným majitelům, jimiž je egyptský a jiný takový lid. Téměř současně a náhodou se mé pozornosti naskytl jiný článek, tentokrát z pera českého archeologa. Pracoval v Egyptě na vykopávkách právě ve dnech, kdy tam vypukla mnohými slavená a za naději demokratického vývoje pokládaná arabská revolta, kterýžto dějinný akt se projevil hlavně tím, že se místní obyvatelstvo vlámalo do archeologických depozitářů a nálezy nenávratné hodnoty rozkradlo. No, nemohu říci, že bych tím byl zvlášť překvapen; pakli mě vzpomínka nešálí, týž výkon předvedli už v r. 2003 obyvatelé Bagdádu, zareagovavše na dobytí města americkými jednotkami okamžitým vyplundrováním tamějších muzeí do poslední klínopisné tabulky.

Jistě, člověk si nesmí myslet, že ve všem všudy rozumí dění v zemích tak vzdálených kultur. Třeba je v tradici arabského lidu projevit radost nad skončením diktatury tím způsobem, že se něco zničí, asi jako když fotbaloví fandové ze samého nadšení nad vítězstvím svých zlatých hochů rozmlátí zařízení hlediště. Nebo se prostě spokojíme s vysvětlením, jaké tak občas slýchám v království českém, když se někomu vypaří peněženka z kapsy nebo auto před barákem… no co, co, krade se všude. Nebo, zatřetí, to není tak jednoduché a mezi oběma popisovanými ději je jakási hlubší souvislost, ne-li zákonitost. Ale jaká? Pravda, nebyl jsem při tom, když svobodou opojený lid vyraboval muzejní sbírky. Nějakou osobní zkušenost ale přece jen mám, i zkusím ji sledovat dál. Souvislost nemusí být okamžitě zjevná, po hlubším zamyšlení a odložení povinně korektních brejlí se však vyjeví.

Bylo to někdy v počátcích let osmdesátých, když jsem se v doprovodu své rodiny vypravil do Turecka, tehdy ještě turisticky neprobádaného, ba za zemi divokou a nebezpečnou pokládaného. „Jak můůůžete jezdit do Turecka!“ děsili se známí. „A ještě k tomu s dííítětem!“ Nuže, rád potvrdím, že se děsili zbytečně. Našli jsme zemi ne zcela na západní úrovni, ale funkční a spořádanou, potěšitelně levnou, lid pak nade všechno přátelský, neúchylně poctivý a pro nás, návštěvníky z daleké střední Evropy, ochotou se přetrhnout mohoucí. Jen když jsem vyjevil přání navštívit zříceniny některého z té spousty antických měst, co jich skýtá zraku návštěvníkovu jihozápadní kout země, bývalá Ionie – kam se v tom ohledu hrabe Řecko - nemohli tomu rozumět. „Co tam chcete dělat?“ divili se. „Tam přece nic neuvidíte, jenom staré kamení!“ Dnes už, to se ví, objevili kouzlo antiky i Turci; dá se na něm vydělat, vstupné kasírovat, hospůdky a krámky se suvenýrovým haraburdím provozovat. Tenkrát však ještě bylo Turecko země panenská, suvenýrů a vstupných neznalá, a staré kamení nikomu nic neříkalo. Ještě pořád žádná souvislost?

Snad abychom odložili, jak již řečeno, naše evropské brejle a zkusili se podívat domorodýma. Jakési sošky či nádobky z bůhvíkteré dynastie egyptské, jakési tabulky s nesrozumitelnými značkami klínového písma, nebo zase rozvaliny jakéhosi dávného města… památníky cizí a nám Turkům, Iráčanům či Egypťanům už lhostejné kultury, mající určitou hodnotu pouze tehdy, lze-li je výhodně zpeněžit. Některý nesvědomitý turista ochotně vysolí za staroegyptskou sošku pár dolarů, čímž jest účel naplněn. Kvádry antických staveb tak snadno do kapes nastrkat nelze, ale zase se u nich dá postavit boudička a vybírat vstupné, takže, dá-li Alláh, je jejich existence až na další zajištěna. Leda by… a tady už je konec všemu relativizování a optimistickému rukou mávání… leda by někdo v rámci postupující náboženské radikalizace těch krajů došel k náhledu, že je to kamení nejen staré, cizí a nezajímavé, nýbrž i neislámské; i dal by je rozstřílet děly jako ty obrovské Buddhy v afghánském Bamiyanu. Jsem tudíž poněkud kritický k požadavkům navracení kolonialisty uloupených, toho času v britských i jiných muzejích uložených památek do zemí původu, jak se toho domáhají některé třeskutě spravedlivé duše. Zvlášť mají-li to být země islámské. Kdepak, v Londýně, v Paříži nebo v Berlíně jim je líp a bezpečněji, jen žádné spravedlivé vracení všelijakým právoplatným lidům. Leda by se – zase jedno takové leda – leda by se, jak všechno vypadá, řečené lidy v běhu několika desítiletí rozplemenily a získaly převahu jak v Londýně, tak v té Paříži, a kdoví, o nějaký čásek později třeba i v té Praze. A nemusely by to být lidy ani nijak zvlášť fanatické, co hned na neislámské kamení kanóny zaměřují; stačily by lidy lhostejné. Takové, jimž vše hodnotné začíná teprve zvěstováním islámu; co bylo před ním nebo mimo něj, nestojí sice za ránu z děla, ale za nějakou obzvláštní péči také ne.

Ba ani za kousek zájmu. Nemusíme pro příklady běžet do Paříže; však se z Prahy už také stalo turistické mraveniště, až se nebesa rdí. Zástupy lidstva hlava na hlavě se kolem staroměstského orloje rotí, jako breberky Nerudovkou vzhůru dolů lezou, Zlatou uličku obléhají, pětmecítma jazyky brebentí, Japonci, Číňané a Indové, černoši, Sikhové v turbanech, židé v kaftanech a s pejzy, a Rusů celá hejna, jen… spatřil už někdo v tom hemžení vousatou postavu v bílém rouchu, na hlavě bílou čepičku pletenou, v patách ženuška pokorně cupitá, v černý háv s dírami pro oči zahalená…? Nevzpomínáte si? Nic si z toho nedělejte, já taky ne. Spíš zeleného mužíka s tykadly v turistickém davu zahlédneš nežli pravověrného muslima, a snad ani nepravověrného, jsou-li tací. Co je mu do nějakých Hradčan, Westminsterů a jiných takových objektů. Našinec v úctě a obdivu postojí před indickým chrámem, mayskou pyramidou a třeba i před umajádskou mešitou v Damašku, divem světa přednádherným. Kultura je nám to pracizí, nepříliš srozumitelná, ale my cítíme, že je částí společného lidstva dědictví, jejž je třeba si vážit, pěstovat je a chránit. Muslimovi je takový cit vzdálen. Takhle kdyby na místě svatovítských věží minaret stál, pěkně z betonu vyvedený, nahoře vkusný jehlan ze zeleného plexiskla, jehož záře v čase nočním – Alláhu akbar – velikost Boha jediného světu zvěstuje… to by byla jiná, to by úctu projevil, hrdost v hrudi by zahárála. Neboť není žádného společného lidstva dědictví, to je jen takový výmysl nevěřících. Je pouze výraz ducha islámského, nadřazeného, v němž svět a jeho dějiny dosáhly dále už nezlepšitelné dokonalosti. Co mimo to jest, darmé, nedůležité jest. Netřeba hned rozstřílet, ale také ne obdivovat, zájem projevit. Znamenalo by to klást dílo nevěřících na roveň islámskému, jež je vlastním dílem Božím; a Bůh je veliký, ale také urážlivý, trestající.

To jsem se ovšem dostal trochu daleko od rozkradených vykopávek, ale spojitost zde je, možná i varování. Jak už naznačeno, má-li jít v Evropě všechno jako doposud – a není náznaku, že by nemělo – budou mít někdy v druhé polovině století jejich kulturně nevýznamnější země muslimskou většinu. Nejen v ohledu náboženském – každý ať si věří, v co chce - nýbrž a především v ohledu zvyků a tradic, způsobu myšlení, postojů k dědictví minulosti. I představme si prostor mezi Atlantikem a dejme tomu Vislou plný… ne ani mešit a minaretů, s tím by se dalo nějak smířit. Ale plný zanedbaných, kopřivami zarůstajících, do sebe se pozvolna hroutících objektů západní kultury, chrámů, klášterů, zámků, i těch muzeí, ne v důsledku zlé vůle, jen nezájmu. Že v nich naši potenciální nástupci nebudou vidět víc než staré kamení, nedůležité, překážející, za přiložení cihly na cihlu nestojící.

S tou představou ať se každý srovná, jak umí; nehodlám nikomu sahat do svědomí pro něco, co tam třeba není. Jen mi, prosím, neříkejte, že je takový scénář nemožný. Chová-li kdo naději v harmonické soužití způsobu islámského se západním, v němž se najde i trocha citu pro památky minulosti, nechť poví, z jakého příkladu ji čerpá. Není vám tak drobet truchlivo kolem duše, kazatelé politické korektnosti a povýšení kritikové všeho západního? Nepřipustíte si ani na okamžik představu zapleveleného úhoru, z nějž trčí pozůstatky kdysi nádherných staveb? Dědictví vaší vlastní civilizace? Opravdu vám není nic do toho, jak dopadne?

Co se nás ostatních týče, nejhorší, čeho se může myslící člověk dopustit, je počítat ve výběru možných alternativ vždy jen s nejpříznivější a ostatní opomenout: to je vyloučené, to se přece nemůže stát. Může a stane se, budeme-li dál dělat jako děláme, kdekoho citů a zájmů dbát, jen svých vlastních ne.