Červenec 2011

O možnostech islámské demokracie

Luděk Frýbort

Prognostika je ošemetné řemeslo. Je-li navíc zaměřená optimisticky, plete-li si krásná přání s reálným odhadem budoucnosti, je blamáž jak zaručená ústavou. Až se dostaví čas, do nějž předpověď míří, budou si lidé ťukat prsty na čela a říkat hehehe, pakli jim vůbec bude do smíchu. Takový bude, odvažuji se soudit, i osud prognózy britsko-pákistánského autora a badatele v islámu Ziauddína Sardara, uveřejněné v Lidových novinách 7. května roku tohoto. Byl v noci na pondělí druhého května v pákistánském Abbottabádu po málem už desítiletém úsilí dopaden a usmrcen v bleskové akci amerického komanda Usáma bin-Ládin, spíš už symbolická než vůdčí figura teroristické sítě Al-Kaida. Američané vtrhli na výsostné pákistánské území na svolení se neptajíce, což se panu Sardarovi sice zvlášť nelíbí, nicméně je ten prohřešek ochoten pro tentokrát tolerovat. Hlavně, že je arciterorista Ládin po smrti, neboť tak nastal, praví s ulehčením, začátek konce islámského terorismu. Buřičská energie mladých muslimů, upínající se až do nynějška k protizápadnímu džihádu, si dle jeho mínění teď bude hledat inspiraci jinde, v revoltách proti zkorumpovaným blízkovýchodním režimům. Ne však, slyšme, pod vlajkou islámu, nýbrž demokracie. Demokracie!

No, nevím. Má-li být demokracie něčím víc než občasným uspořádáním kabaretních voleb, z nichž v nejlepším případě vyplyne vystřídání jedněch cynických profesionálů moci druhými (ne že by se muselo za takovým úkazem běžet až na břeh Nilu), mnoho nadějí bych do pozdvižení arabského lidu neskládal. Reálnější alternativy se nabízejí tyto: buď, zaprvé, vstanou noví Mubarakové, což by nakonec nemusel být úplně nejhorší výsledek, třebaže jest možno se tázat, proč a nač tedy celá ta pranice. Nebo zadruhé, dají ty rumrejchy vykvést novému vydání arabského nacionalismu, který sice není duši muslimově vlastní, ale byl do ní západními buditeli zdárně naočkován. Třetí možnost znalec islámu Ziauddín Sardar rezolutně odmítá, ale já bych si tak jist nebyl: že až protesty dobouří a policejní obušky dopleskají, dostaví se výsledek v podobě nějaké formy Božího státu, jinak řečeno diktatury radikálního islamismu se všemi dosyta známými symptomy té choroby. Na možnost čtvrtou, konečně už opravdovou demokracii, bych nevsadil zlámaný dirhám. Než začneme v některém konci světa vzývat ducha opravdové demokracie, měli bychom se rozhlédnout, je-li místní společnost demokracie schopna. Kdyby byla, nemusel by ji nikdo zavádět, jelikož by v běhu dlouhých tisíciletí tamních dějin vyrašila sama.

Islamolog Sardar ovšem poukazuje na Turecko a Indonésii: tam přece demokracie funguje! Nu, znám obojí tu zemi, a měl bych své výhrady. V Turecku prosadil demokracii spolu s ostatními západními mravy, poněkud rabiátsky a nikoho se na mínění neptaje, prezident Mustafa Kemal, zvaný Atatürk. Tady bude demokracie a vůbec všechno, co tak bezvadně funguje na Západě, a basta fidli! A výsledek byl příznivý, o tom nemůže být sporu. Nelze však přehlédnout, že demokratizace má svůj vrchol za sebou a nastává odliv. Když jsem do Turecka zavítal v roce 1983 poprvé, byl mrav země výrazně světský. Ženské pobíhaly ulicemi nezahalené, vína a rakije dle chuti a libosti, islám, poté co byl zákonem ořezán o své nejbujnější výhonky, zůstal soukromou záležitostí každého, kdo cítil potřebu dodržovat jeho rituály. Podruhé… nu, ubylo rakije a přibylo zahalených postav, také do povinného velebení otce národa Kemala Atatürka jako by se vloudily pochyby. Napotřetí se už nedalo mýlit: země se nalézá na zpětném pochodu od hodnot západní společnosti k příkazům islámu. Jak je tomu dnes, jsem na vlastní kůži nezakusil, ale z výroků islamistického prezidenta Erdogana lze soudit, že se zpětný pochod – přinejmenším - nezastavil. Co se Indonésie týče, země je to, pravda, většinově muslimská, hostí však početné a vlivné křesťanské, čínské a hinduistické menšiny. Jelikož jsou na rozdíl od muslimů vesměs vzdělané a produktivní, nemůže se islám prosazovat s touž vehemencí jako dejme tomu v Sardarově Pákistánu. Oba příklady jsou tudíž netypické a na další vývoj z nich usuzovati nelze.

Zejména ne na půdě Evropy a vůbec Západu, což je věc, do níž by nám mělo po čertech něco být, i když mnozí dělají, jako že není. Pákistán, Írán, i to, co se snadno může vyvinout z oslavovaného arabského jara, postačí hlídat; a kdyby se měly zjistit zase nějaké výcvikové tábory či jiné projekty k zničení sionisticko-křižáckého satana, krátce a účinně zasáhnout. Víc není třeba a není ani účelné. Dění v našich vlastních zemích… to je už jiná báseň. Ziauddín Sardar nás sice utěšuje, že mezi dvěma a půl miliony muslimů v jeho domovské Británii je pouhých 1200 k terorismu tíhnoucích radikálů, tím ale není vyřčeno všechno. Nepříliš dávná historie učí, že žádná násilnická menšina se nemůže prosadit bez lhostejného přihlížení či utajeného souhlasu na pohled pokojné většiny: kolik tedy asi je v řečené Británii oněch lhostejně přihlížejících? Kolik s metodami teroristického džihádu potají souhlasících, byť i osobně výbušné nálože nekladli a sebe i jiné do povětří nevyhazovali? Kolik v Německu, ve Francii… v zemích českých je sice islám včetně jeho prapodivných výhonků zatím rozšířen minimálně, což ale neznamená, že to tak zůstane navěky. Máme se mít na pozoru, nebo zatím nemusíme? Máme, deset let od tragedie 11. září 2001, hledět na určité jevy v islámském světě izolovaně, nebo je spojit v souvislý, i když nepříjemný obraz?

Tenkrát, při pohledu na těla padající z oken hroutících se mrakodrapů, mnou to příšerné divadlo otřáslo, ale nic dalšího jsem z něj nevyvovozal. Hrstka bláznů s vymytými mozky, nemohu z ní přece usuzovat na všechny stamiliony vyznavačů Muhammadových od Maroka po Indonésii! Už druhý den bylo všechno jinak: televize předváděla mému nechápajícímu údivu radostí tančící davy v ulicích Gazy, Pešáváru, špatně zakrývané zadostiučinění mnoha vůdčích činitelů muslimského světa… bane, to nejsou vymyté mozky. Takový je islám, a když ne celý, tedy z podstatné části. Připustil jsem si, čemu jsem se do té chvíle bránil: nejsme jako oni. Západní civilizace není kompatibilní s islámskou, třebaže si mnozí ten luzný obrázek malují. Leda bychom se jedni nebo druzí vzdali svých hodnot, svého životního stylu, své víry, pokud ještě nějakou máme.

Ziauddín Sardar vytýká evropské a americké veřejnosti házení muslimů, dobrých i zlých, do jednoho xenofobního pytle. I jeho samotného si prý cestující v londýnském metru zkoumavě prohlížejí – co ty jsi zač? Co máš na lubem? A on je přece zastáncem islámu smírného, ba reformního, demokratického! Nu, kdybych směl být význačnému islamologovi radou, doporučil bych mu nevypadat na první pohled jako mohamedán. Je to třeba nespravedlivé, ne-li diskriminační, ale lidé už jsou takoví, že zevšeobecňují zlou zkušenost. Znám to, také se někdy – ne často – na svých cestách setkávám se šišatými pohledy, když někdo uzří na zádi mého auta literu D. Tak ty jsi Němec? Fašista? A marné je, že se Německo už přes půl století poctivě až mnohdy podbízivě snaží o očištění své pověsti; špatné jméno je trvanlivější než příslovečné juchtové boty. Nesnaží-li se kdo o jeho očištění, nýbrž se všelijak vykrucuje, vymlouvá a zamlouvá, to ne islám, to bezvýznamná menšina jakási… snad tak udělá dojem na sebe, na své nemuslimské okolí ale nikterak. Jenže jak se očistit z nedobré pověsti, když tkví v samotném učení Prorokově? Co? Že to tak není? Že je islám učením míru, jen si je násilničtí mizerové vyložili po svém? Nuže, i já jsem islamolog, třebaže jen amatérský. Je islám jedním z hlavních předmětů mého publicistického zájmu; korán mám prostudovaný dosti podrobně a vícenásobně; mám přehled v složitosti islámských škol, sekt a směrů, osvojil jsem si jakés takés základy klasické (koránové) arabštiny, vlastní zkušeností jsem poznal slušnou řádku muslimských zemí. Získal jsem k nim a k jejich vlídným, přátelským, neúchylně poctivým lidem značnou míru sympatie, o to nic. Jen kdyby se islám nepokoušel přelít do cizích kulturních oblastí, vnutit jim své náboženské a morální představy. To nemůže skončit než nevůlí a odporem, jenž, lze očekávat, ještě poroste úměrně k rostoucím počtům muslimů v evropských zemích. Buď v nich islám – a leccos tomu nasvědčuje - převládne, a pak máme právo se už předem takovým koncům bránit. Nebo se muslimové přizpůsobí obyčejům svých adoptivních vlastí; pak by ale museli sáhnout velice hluboko do příkazů své víry, vytrhnout z koránu útočné, nenávistné stránky, jako – uveďme příklad - súru Pokání, verš čtvrtý: „Ve jménu Boha slitovného, milosrdného! Až uplynou posvátné měsíce, zabíjejte modloslužebníky, kdekoli je najdete, zajímejte je, obléhejte je a chystejte proti nim všemožné nástrahy!“ Ne že bychom si to museli dát líbit, my modloslužebníci. Měl by evropský islám pochopit, že není století sedmé, v jehož dnes už nedosti pochopitelných podmínkách súry vyzývající k zabíjení odpůrců vznikaly. Musel by opustit své základní ustanovení, dle nějž Bůh seslal proroku Muhammadovi korán jako souhrn veškeré pravdy, na němž není co měnit ani po svém vykládat, věčný, nepochybný, zavazující. Musel by revidovat svou zásadu – jednou košili islámu oblékneš, nikdy už nesvlékneš, musel by zrušit ustanovení o trestu smrti, jímž se stíhá odpadlictví. Musel by změnit svůj přístup k ženám, odložit pocit nadřazenosti, svůj nepochybný předpoklad konečného získání celého světa víře Prorokově. Ve vlastních zemích ať si islám učí co se mu líbí; u nás však, nechce-li vzbuzovat podezření, musí učinit některé ústupky. Nedoufám, že k nim bude ochoten, ba jich vůbec schopen.

Nedoufám ani, že by se islám mohl demokratizovat, jak se naivní duše těší, nanejvýš něco takového předstírat. Byl to sám vysoký zástupce evropského islámu, jenž pravil: „Demokracie je pro nás vlak, jímž dojedeme k cíli. Pak vystoupíme.“ Nemyslím si, že ten pán žertoval. Nemyslím si ani, jak věří Ziauddín Sardar, že „každá generace muslimů má právo přebrat si korán po svém a uzpůsobit ho moderní době.“ Není v islámu takového práva. Lze mít jen víru úplnou a bezvýjímečnou, jak je vyjádřena v Bohem seslaném znění koránu, nebo se koránu a tím i Boha odříci. Nemalujme si, co není. Není vyloučeno, že se islám někdy v budoucnosti sám svou nehybností zhroutí; více znehybnělých ideologií se zhroutilo. Nelze však čekat, že by se změnil. Ziauddín Sardar, jenž není dosti člověkem Západu, aby se dovedl podívat kriticky na islám, ani dosti muslimem, aby si nevážil dobrého západního bydla, nám nemůže být průvodcem v bludišti civilizačního střetu; my však bychom mohli a měli mít v té věci jasno. Pročíst si bedlivě korán. Odložit iluze, poznat islám ne jaký bychom jej rádi chtěli mít, ale jaký ze své nejvlastnější podstaty je. A zařídit se podle toho.