Červenec 2011

Patálie paní Angely

Luděk Frýbort

Uveřejnil jsem před několika týdny v tomto ctihodném mediu úvahu týkající se hysterických tanců kolem havárie fukušimské elektrárny, a čtenářské reakce mě obratem upozornily, co jsem nedomyslel, či lépe, co jsem si nedovedl ze svého exilového zákoutí představit. Úvodem článku jsem ocenil podstatně nižší chytlavost českého publika na módní paniky ve srovnání se zeměmi západnějšími, najmě s Německem, což si řada čtenářů vyložila po svém: hle, jak zdravě skeptičtí jsme my, Češi, a jací blázni dovedou být ti tam za Šumavou! Nejeden respondent rozvinul tu ideu ještě dál, až k věkovitému německému nebezpečí, hrozícímu zbavit naši krásnou vlast suverenity… a tak dále. To jsem opravdu nezamýšlel, a třebaže tak zpravidla nečiním, cítím potřebu zareagovat na čtenářské odezvy uvedením své poněkud neuvážené chvály na skromnější míru.

Už přes třicet let žiji v Německu a chci říci, že v něm žiji rád. Ne že bych neviděl různé omyly, ba potrhlosti jeho politiků, ani že bych se úplně ve všem ztotožnil s obyčeji jeho lidu; nějaké teutonské nadutosti, dobyvačnosti či co jinak mu čeští starovlastenci připisují v něm však neshledávám. Kdybych shledával, asi bych se býval v Německu natrvalo neusadil, nýbrž se včas přesunul jinam. Sklon k snadnějšímu přijetí některé právě módní ideologie a propadání panikám je nicméně dobře patrný, zejména ve srovnání se zdrženlivějšími postoji české veřejnosti. Což ale není nějakou Bohem danou osvíceností českého a vrozenou přituplostí německého člověka, nýbrž větším časovým odstupem od neblahé zkušenosti. Česká je ještě v živé paměti mladší a střední generace; netřeba být kmet nalomený věkem, aby našinec věděl, co je a jaké kousky dovede vyvádět komunismus. Navíc když v království českém tak zcela neskončil, nýbrž se přerodil v cynický, podfukářský postkomunismus, jemuž kdoví bude-li kdy konec a jaký; i je vysvětlitelné, proč český člověk hned nezaplane důvěrou, jen co zadují pozouny zbrusu nové ideologie.

V Německu naproti tomu nejenže už pouze velmi staří lidé znají z osobní zkušenosti, k čemu to přivedla ideologie nacionálního socialismu. Podstatnější je, že se od ní radikálně odťalo v myšlení i v praxi; že nedošlo k žádné formě kontinuity s hitlerovským režimem, nebyl nahražen hákový kříž třešničkami, nacismus se nepřerodil v bezzásadový, kořistnický, demokratickými barvičkami lehce přetřený postnacismus. Kdybych měl pojmenovat vztah dnešního Němce k neslavné minulosti, řekl bych… stud. Zahanbení takového stupně opravdovosti, že nezúčastněnému pozorovateli může přijít až podezřelé: nehrají ti Němci na nás něco? Nu, nehrají; to bych si toho už musel někde všimnout. Což je chvályhodné, má však i svůj rub. Dnešní demokratické Německo se odstřihlo od své minulosti tak dokonale, že nemá nač navázat; zavrženo bylo až někam do hloubi devatenáctého století šmahem všechno. Na druhou stranu nemají nač navázat ani lidé se sklonem ke stádnosti, jichž je v každé společnosti dostatek. I chopili se toho, co jim je nejryčněji nabízeno: vypjatého ekologismu, svatouškovského pacifismu, politicko-korektní podlézavosti i jiných výhonků právě panujícího ducha času. Načal jsem tento díl úvahy Fukušimou a jí také ji ukončím: blbne kolem hrůz atomového Armaggedonu více či méně celá západnější Evropa, nikdo ale tak z řetězu utrženě jako Němci, i když také ne všichni. To má, jak jsme si právě pověděli, svůj důvod.

Vypověděv toto, mohu se obrátit k aktuálním tématům německé politiky pod žezlem paní kancléřky Angely Merkelové. A abych to řekl rovnou, štve mě tak, jak by mě nedokázal naštvat žádný socialista. Po celou dobu své exilové existence jsem byl věrným voličem strany CDU, ne že bych se do ní zamiloval, ale že jsem nenacházel nic lepšího, co by aspoň zčásti odpovídalo mému, ze zkušenosti třiceti let života pod komunistickým pantoflem vyplynuvšímu názoru. Teď poprvé nevím. Komu, až ta slavná chvíle nadejde, mám udělit svůj občanský hlas? A mám jej vůbec komu udělit? Nezůstanu proti všem svým dosavadním zásadám doma, ach, vlezte mi všichni na hrb, paní kancléřky Merkelové nevyjímaje? Abych jí nekřivdil: bylať ona dáma dosti dobrou balancérkou na laně velké koalice, kde dovedla krotit protichůdné zájmy ideově vzdálených partnerů. Jakmile však její partaj získala dostatečné množství hlasů, aby mohla velkou koalici opustit, ukázala se ze své horší stránky. Dvojím osvědčí státník svou kvalitu: nespoléhá se výhradně na vlastního genia, nýbrž se obklopí štábem stejně schopných, ne-li schopnějších spolupracovníků. Zadruhé pak po paroubkovsku nezkoumá, k čemu právě tíhne milovaný lid, nemetá kozelce v taktu jeho přízně, nýbrž dovede provést nepopulární, avšak nezbytné změny, i kdyby ho to mělo stát kariéru. Zde jsem, zde můj názor, nemohu jinak, tak zní slova skutečného státníka. Selhala kancléřka Merkelová v obojí té zkoušce, dokázavši, že není státníkem, ani politikem, nanejvýš politickým taktikem, a ještě nevalným.

Zato se projevila jako zdatná pletichářka, vyštípavši a vystrnadivši ze svého okolí všechny, kteří se jí časem mohli stát konkurenty. Byl jistý Friedrich Merz, člověk s výrazným politickým talentem, obhájce konzervativních hodnot a skvělý, přesvědčivý diskutér, jejž nepřemistroval hned tak někdo: odešel uotravován jako první, snad že se o něm začalo mluvit jako o možném příštím kancléři. Byl populární a úspěšný ministerský předseda spolkové země Hessensko Roland Koch, získavší si reputaci neformální hlavy konzervativního křídla strany CDU s dobrou vyhlídkou na křeslo kancléřské; také on uotravován praštil svou funkcí a odebral se do nepolitického ústraní. Byl zde Christian Wulff, předseda vlády mé domovské země Dolní Sasko, na jehož politickém štítě nebylo lze nalézt poskvrny; jeho se paní Angela zbavila elegantněji, odstavivši jej do úctyhodného, leč pouze okrasného úřadu prezidentského. A byl zde k posledku jistý Karl Theodor svobodný pán von und zu Gutenberg, člověk šlechtický a první v bezbarvé řadě německých ministrů vojenství, jenž osvědčil své kvality sérií rázných a úspěšných reforem. Veřejnost ho za to odměnila prvním místem žebříčku oblíbenosti, na němž přeskočil i samotnou paní Merkelovou. To mu nebylo prominuto, i on se odebral do ústraní s hlavou v podpaždí. Údajně pro jakési švindlíky, jimiž si za svého studentského mládí vydobyl titul doktorský… nu, popřít se nedají. Nedá se však popřít ani to, že se paní kancléřce odpadnutím nelibého konkurenta velmi ulevilo; bylť i pan zu Gutenberg v očích německého lidu vhodným vhodným kandidátem trůnu kancléřského. Co ještě zbývá ze strany kdysi Adenauerovy a Kohlovy… figurky beztvaré, navzájem zaměnitelné, hejno poslušných kuřátek běžících tam, kam se ně tleskne dlaněmi. I nelze se diviti katastrofálnímu propadu strany CDU, jak jej signalizuje jeden průzkumný test za druhým.

Člověk by čekal, že se paní Angela z toho vývoje poučí. Že pochopí, kam vede bezzásadový běh za voličkou přízní, jen když se vyhoví právě panujícím módám a náladám. Nu, nepochopila. Prozradím na sebe, že bych její partaj navzdory vší skepsi volil i napříště, nespatřuje mimo ni nic lepšího. Poslední kapka, jíž překypěl pohár mé oddanosti, byl svižný kotrmelec, jímž zareagovala na havárii v japonské Fukušimě. Až do té chvíle byla podpůrkyní jaderné technologie, třebaže dosti opatrnou; nyní však, spatřivši voličskou přízeň pod vlivem toho maléru valem přebíhat k straně Zelených, dala se do cvalu i ona v naději, že uvalením kletby na německou jadernou energetiku přiměje zaběhlé ovečky k návratu.

A čerta starého přiměla, což by prozíravý politik měl umět odhadnout už předem. Kdo odběhl k Zeleným, už u nich přinejmenším pro tuto chvíli zůstane, jakž vzápětí předvedly volby v řadě spolkových zemí. Zato si naštvala a odradila konzervativní voliče, svou nejspolehlivější klientelu. Bude její partaji sakramentsky chybět, aspoň do té doby, dokud v jejím čele bude stát dáma ve svetru s velkými knoflíky, předvídavosti však nevelké. Je tomu jako vždy: kde není spolehlivosti, kde se místo dlouhodobého programu předvádějí taktické kejklíky, kde vládne rozhodování pro tuto chvíli a za okamžitou výhodičkou, musí nastoupit soudce nejpřísnější, jehož jméno jest průšvih. Vše naznačuje, že partaj CDU, paní Angelou důvěry zbavená, projede příští spolkové volby prachhanebně, neboť zajisté bude víc takových, kteří si řeknou – ach, vlezte mi všichni na hrb. Je to možná i žádoucí. Snad pod dojmem hanebné prohry odstoupí paní Merkelová z hodnosti kancléřské, a nebude-li k tomu sama ochotna - nevypadá na to – dotlačí ji k tomu náhle se vzbouřivší hejno partajních kuřátek. Jestli to může stačit k rekonvalescenci německého politického středu – mluvit o pravici by bylo přeháněním – tak daleko bych se raději nepouštěl.

Nelze však vyloučit ani jiný vývoj. Jak ukázal poprask kolem kacířské knihy berlínského bankéře a politika Thilo Sarrazina Deutschland schafft sich ab (přibližně: Německo se samo likviduje), politicky nekorektní, starosti o příští osud své země i celého Západu si dělající názor sdílí dobrých 70 % Němců bez rozdílu stranické orientace. Už krátce po vydání řečeného díla se objevily úvahy, zda by tento repertoár obav a nespokojenosti nebyl dobrým základem nové strany. Úvahy časem utichly, je však myslitelné, že vzplanou znovu, až tradiční partaj CDU zásluhou kancléřčiných taktických kotrmelců hanebně prohraje příští spolkové volby, octnuvši se tak u dna své více než šedesátileté kariéry. Pakli by taková strana vznikla, ve skutečném slova smyslu pravicová, módním pověrám nepodléhající, do čela se jí postavili ti, jež paní Angela ve své žárlivosti vystrnadila, kdyby se ujala témat ušlechtilými duchy přísně odsuzovaných, avšak nadmíru ožehavých, jako jsou obrana západní civilizace před záplavou neintegrovatelné, najmě muslimské cizoty či rostoucí náklady na výživu práce neschopných a k práci neochotných spolustrávníků… nuže, nejen já bych ji přeochotně volil, i kdybych proto měl být populistou, extremistou i cokoliv jiného je politicky korektním duchům libo.