Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Červenec 2011


Z blízka i z daleka bez růžových brýlí 15

Luděk Frýbort

Z kolébky islámu

Abych se hned trochu odhalil: nepatřím káonomu typu pocestného lidstva, jemuž soukromě říkám äpouštní krysy.ô Neuvádějí mě ve vytržení prašné, řídce trnitými keři porostlé pláně, ani vyprahlé hory bez jediné skvrnky zeleně. Vím ovšem, že i poušť může být krásná; záleží na tom, jaké barvy a tvary udělil Hospodin jejím skalám a písečným přesypům. Ale většinou si Stvořitel tu práci nedal, a já věru nevím, nad čím to pořád jásají světoběžníci, co je tak občas potkávám, jak táhnou od pouští syrských káegyptským a záMongolska do Namibie. Ó, poušť, poušť, nic než poušť, vzdychal mi touhou jeden takový, už potřetí jsem tady a určitě sem zamířím ještě mnohokrátů Na to mě moc neužije. Rád si zařadím do své cestovatelské sbírky kteroukoliv zemi světa, však on i nejjednotvárnější Zapadákov může mít něco osobitého, ale mohu-li si vybrat, tedy spíš nějakou zelenější krajinu. Lesy, jezera, řeky, hory sáledovými čepicemi, tam jsem doma, pro to jsem stvořen, mějte si vaše písky a suché trní, poušťomilové.

Nicméně jsem nakonec našel důvod, proč se do takových krajů vydat. Zajímalo mě vátěchto dobách všeobecného šetření a škudlení, jaký může být život vázemi,ákoupající se vápenězích, nadto vápenězích ničím nevysloužených, tryskajících jen tak ze země. To přece musí být hotový ráj; nebo ne? Do nejvýznamnější zátakových zemí, Saúdské Arábie, mě nepustí; rodnou zemi islámu jest dovoleno navštívit pouze synům Prorokovým, kdežto nevěřící pes si nesmí ani o její rohožku podrážky otřít. Leží mi ještě vážaludku mezipřistání vásaúdskoarabském Dharánu, jak jsem je svého času absolvoval, kdy nám psům nebylo povoleno ani na letištní beton vstoupit a nohy si protáhnout, abychom svou přítomností neznečistili půdu zahrady Alláhovy. Přemýšlím, jaký poprask na všech úrovních politicko-korektně-intelektuálně-multikulturní scény by vypukl, kdyby některá ze západních vlád prohlásila půdu své země za posvátnou, na niž je vstup dovolen pouze křesťanům, kdežto muslimští psiů nu, nehodlám vátom duchu pokračovat dál. Legrace by to ale byla.

Jsou to však ještě Spojené arabské emiráty sápodstatně liberálnějším přístupem kánávštěvníkům ze světa nevěřících, tam bych to mohl zkusit. Zatím o nich vím jen tolik, že zalévány ropnými miliardami tam zápouštního písku vyrážejí mrakodrapovitá města jako petrklíče zjara, a jsem na pochybách, budu-li tím tak uchvácen; jsemť starý konzervativec a divy moderní architektury mi srdcem nelomcují. Mimoto, uvědomuji si se zpožděním, bych si tak mohl zalátat jistou mezeru ve svých zkušenostech. Vápřímých zkušenostech, upřesňuji. Když člověk o něčem píše nebo dokonce něco kritizuje, měl by si předmět své kritiky ověřit vlastními smysly. Zprostředkovanou představu totiž může mít, avšak přijda na místo samé zjistí zpravidla, že skutečnost vypadáů no, ne úplně obráceně. Jen trochu jinak. Jak jinaků to už se ukáže.

A já si mám co vlastními smysly ověřovat. Vážený čtenář možná ví ľ a neví-li, tímto mu sděluji ľ že jsem dost rázný kritik islámu. Nahlédl jsem do něj dosti hluboko, abych věděl, že fenomén označený tímto názvem není jen jednou zánáboženských soustav světa, ale i odchylek nesnášející politicko-společenský názor a velmi imperativní životní návod. Poví-li někdo ľ äjsem muslimô, znamená to cosi po čertech jiného, než kdyby řekl ľ äjsem českobratrský evangelík.ô Je příznačné, že se Západ tohoto času ocitá vácivilizačním střetu právě sáislámem; není myslitelné, že by jeho soupeřem byl například buddhismus nebo taoismus. Buddhismus ani taoismus si nenárokují právo být konečným a nezměnitelným zákonem, jemuž je určeno opanovat svět. Islám ano.

Vím toho dost. Prostudoval jsem, trochu nesoustavně, ale pečlivě, korán. Absolvoval jsem dva ročníky klasické arabštiny, a třebaže mi většinou zase povypadala záhlavy, pár hrstí slovíček, rčení a základy gramatiky mi vání zůstalo, rovněž tak arabské písmo. Procestoval jsem řádku muslimských zemí od Turecka po Indonésii a poznal jsem i některé země arabské. Jedno mi však až donedávna chybělo: neznal jsem závlastní zkušenosti prostředí, zánějž islám vzešel. Nikdy jsem neměl co dělat ságenetickými Araby; to je totiž rozdíl, etnická příslušnost genetická nebo jen jazyková. Takoví Syřané nebo Palestinci skuteční Arabové nejsou. Kdysi na úsvitu dějin mluvili kananejsky, pelištejsky nebo tak všelijak, než se naučili fénicky. Záféničtiny přešli během času na aramejštinu, načež se na několik staletí pořečtili. Když se pak přes jejich země přehnaly Muhammadovy válečné houfy, přejali islám a sáním i arabštinu. Hovoří jí dodnes, což nikterak neznamená, že budou arabsky mluvit a za Araby se pokládat ještě za dalších pár set let. Vákolébce islámu však tohle filologické střídání stráží nenastalo, je arabská od samého počátku, nebo aspoň kam až sahají písemné zprávy. Jací jsou skuteční Arabové? Jaké je jejich myšlení? Jak se chovají kápříchozímu zájiné kulturní oblasti i kásobě navzájem? Vyšlo to, co kritizují na islámu, zájejich přirozeného založení, nebo je nánosem bůhvíjakých vlivů? To bych rád prozkoumal. Jde ještě o to kde, protože kolébka islámu je rozlehlá.

Nicméně cítím, že Arabské emiráty jsou poměrně malý kousek islámského světa, než aby stál za samostatnou cestu. Co kánim připojitů lákal by mě Jemen, ale tam by mě má choť a průvodkyně nejspíš odmítla následovat, oni tam občas některého turistu unesou raubíři a mámějí pak za něj milionové výkupné, pokud ho rovnou nezamordují. Tomu bych nemohl vyhovět, ani kdybych chtěl. Omán je však země bezpečná a spořádaná, váníž se zachoval i pěkný kousek tradičního života, což by mohla být ta správná kombinace. Jak nakonec všechno dopadloů vrátím se kátomu, co jsem napsal o pár řádek výš: ne úplně naopak. Jen trochu jinak.

Jelikož jsme se ocitli zase jednou váoblasti neevropského písemného systému, pokládám za užitečné předeslat krátkou informaci o tom, jak je třeba vyslovovat arabské názvy a co si počít sájejich někdy dost zašmodrchaným přepisem do latinky. Svět by se sice nezbořil, kdyby vážený čtenář zůstal nepoučen, však se také dovtípíme oč jde, když cizinec váPraze zvídá, kudy že se dostane dejme tomu na Cickóf nebo do Čyčle, ale hezké to, uznejme, není.

Vězme tedy, že Alláh dal arabštině do vínku ze všech řečí světa největší počet hlásek, zejména konsonant, zánichž některé jsou vyslovitelné snadno, jiné méně, ještě jiné evropské hrdlo ze sebe nevydá, ani kdyby se pozlatilo. Uvedu jen ty zánich, které nejčastěji vedou káomylům ve výslovnosti, neboť není mým přáním, aby čtenář následujících stránek dopadl jako zmíněný cizinec sátím Cickófem. Takže:

Některé souhlásky lze váarabštině vyslovit dvojím způsobem, a přepis do latinky není vždy takový, aby záněj čtenář byl moudrý. Jest například ve Spojených arabských emirátech velké a slavné město Abúů co? Dhabí nebo Zabí? Uváděno bývá obojí. Vrhnu tedy pohled na arabský originál, nu ano, jedná se o tzv. emfatické z, které se vyslovuje o něco důrazněji než obyčejné, což nám ale může být vcelku jedno. Takže Zabí, pěkně prosím, račte si nechat svůj matoucí přepis od cesty, upravovatelé.

Jiné to už je sádvojím k. Jedno odpovídá našemu, druhé je hluboké,áhrdelní. Vámezinárodním přepisu, jejž se vátéto kapitole budeme držet, se tento zvuk označuje literou q. Jméno např. ománského hlavního města Masqat tedy vážádném případě tedy nevyslovujme jako Maskvat, třebaže seátakového paskvilu můžeme občas vánovinách dočíst. Zároveň oznamuji, že se mezinárodního přepisu (v uvedeném příkladu Muscat) naopak nebudu držet tam, kde by byl pro českého čtenáře matoucí.

Rovněž r má arabština dvojí: jedno obyčejné, druhé ráčkované. K přepisu ráčkovaného r se vesměs užívá kombinace gh, což sice vede káomylům také, ale už vžitým (např. jméno iráckého hlavního města vyslovuje Arab ráčkovaně Bardád). Horší to už je se zvukem, označovaným Ĺ, například ve slově Ĺain, (pramen, studna, ale také oko), jímž začínají četné místopisné názvy. Vyrobí se sevřením hrtanu, jako když se člověku chce dávit. Napodobit jej nemusíme, ale vědět o jeho existenci neuškodí. Podobně přepisovaný zvuk ┤vyslovujeme váčeštině také, jenže jej nepíšeme: např. váslovech ne┤uvědomělý, ne┤úplný.

Výslovnost arabského w je stejná jako váangličtině, rovněž tak th. Ostatními zvláštnostmi se netrapme, Araby ze sebe stejně neuděláme.

1. Dubaj, město zázraků

Prý za to může horký pouštní vzduch, působící na křídla letadel jen nedostačujícím vztlakem, že dubajský vzdušný přístav odbývá většinu mezinárodních letů vánoci, kdy není tak příšerné vedro. Pro přibyvšího cestovatele to má ten efekt, že se octne u cíle vánelidskou hodinu, ani večer, ani ráno, hledat nějaký levnější hotel už je pozdě a procivět čas až do rána váletištní hale je zase otrava. Ostatně nějaké levné hotely váDubaji ani nejsou. Nicméně jsem se už předem pozorně probral internetovou nabídkou aáobjednal pro první dny noclehy vázařízení, zvaném Youth Hostel, po česku noclehárna pro mládež. Sátou mládeží se to ale nebere tak zostra, dědky tam ubytují také. Pro informaci případnému zájemci udávám, že naprosto bezkonkurenční cena vácelém Dubaji obnáší 250 emirátských dirhámů (stav vábřeznu 2009) neboli vápřepočtu kolem sedmi set kaček českých za pokoj (ne za osobu). Což může poněkud odporovat představě mládežnické ubytovny, ale snad že je všude váDubaji nastavěno superpřepyšnických hotelů, kde se nocležné počítá na sta a tisíce (dolarů, ne kaček), přizpůsobila se tomu standardu i spodní cenová hranice. Vájiných ohledech taková drahota nepanuje, najíst se může skromný poutník i laciněji než váPraze, nepošilhává-li po luxusních restaurantech, a doprava je bezmála zadarmo.

Nu dobře. Převezmeme vápůjčovně malé auto ľ nedovedu si dost dobře představit, jak jinak by bylo možno se po Dubaji pohybovatľ a vydáme se hledat zmíněný hostel. Je sátím svízel. Schématický plánek města, jímž nás vybavila půjčovna, není mnoho platný, a třebaže je dosud noc a provoz řídký, zabloudíme váten okamžik. Vtom, hle ľ policejní stanice, stojí psáno arabsky i anglicky na jakémsi vjezdu. Spása! Policajti jsou milí a ochotní, jen sánázvem Youth hostel si nevědí rady. Přilákán hovorem se však dostaví sám mudír (šéf), poví cosi jednomu zápodřízených, ten kývne hlavou, sedne do policejního vozu a vede nás ulicemi a staveništi ľ ještě si povíme o tomto moru dubajské dopravy ľ až stojíme před vraty hledaného zařízení. Směrovka ani jiné označení nikde žádné, nebýt ochotných policajtů, snad bychom objížděli Dubaj hodinu za hodinou jako zástupové izraelští hradby Jericha. Nicméně první dojem je tady: chtěl jsem vědět, jak se chová a jak jedná skutečný, etnický Arab, a zatím je zkušenost pozitivní. Jen prý jsme se neměli ptát na žádný Youth Hostel, protože těm cizáckým slovům poctivá duše nerozumí, nýbrž na Bajt aš-Šabáb, Dům mladých. Ještě budu muset napsat vydavatelství mé cestovní příručky: Bajt aš-Šabáb, račte si doplnit, pánové, má-li vaše knížka sloužit informaci a ne matení pocestných. Je pátá hodina zárána, ale jelikož je čas oproti našemu posunut o tři hodiny dopředu, ještě jich zbývá pár kádospání. Pak se vydáme káobhlídce ohlašovaných zázraků.

A pověst neklame, první zázrak je tady, je-li zázrakem se váDubaji dostat po vlastní ose odněkud někam, aby zátoho cestující nedostal psotník. Tak příšerný dopravní chaos, tak zmatenou orientaci jen tak někde nemají, je div, že se vátom blázinci vyznají místní řidiči. My nikterak. První směrovka ještě někam ukazuje; druhé hlásá cosi nesrozumitelného, poté se postaví do cesty kilometry červeně pruhovaných bariér, objížďka jednoho obřího staveniště plynule přechází ve tři další, až je z toho zmatený cestovatel kompletně jelen. Zvlášť když si vezme do hlavy dostat se kánejvyššímu mrakodrapu světa, co jej dubajský vládce kázal postavit, aby předčil dosavadního držitele toho rekordu, nalézajícího se až donedávna na Tajwanu. Rád bych věděl, jestli tady nejsem svědkem stavby zase jedné babylonské věže, jíž je souzeno, aby ji smetl hněv Hospodinův. Mrakodrap Burdž Dubai (burdž = věž) se svými 818 metry a 206 podlažími slavně překonal, jak již zmíněno, tajpejský K-101 s 609 metry. Ten opět za sebou nechal Sears Tower váChicagu sápouhými 527 metry, kterýžto zase vyfoukl prvenství 452 m vysokému mrakodrapovitému dvojčeti Petronas Towers váKuala Lumpur, nu, a teprve někde na konci se krčí jakési Empire State Building sájeho směšnými 381 metry. To ještě byl poslední objekt toho druhu, zbudovaný zájakési potřeby. Všechno, co jej následovalo, už byly jen babylonské věže, náramné, ale až na tu prestiž káničemu. A už se prý vládcovéáSaúdské Arábie hotoví postavit něco ještě prestižnějšího, tisícimetrového, a až to bude stát, jistě se odněkud, záPekingu třeba, ozvou pozouny slávy sáprojektem něčeho patnáctisetmetrového, dvoutisícimetrovéhoů až se Hospodin namíchme a celá ta nahonem a pro nic užitečného do výše vyhnaná paráda se váoblacích prachu zhroutí. Ona už ta dubajskáů čím vyšší, tím tenčí, nejvíc ze všeho se podobá takové té jehlici na špikování hovězího, rád bych věděl, je-li ve vrchnějších patrech vedle výtahové šachty místa aspoň na komůrečku. Nevím, nevím, co té pejše říká Alláh, na lidskou vytahovačnost obzvlášť háklivý.

Na obrázcích vypadá Burdž Dubaj dohotoveně, vápůvabném obklopení parčíky a jezírky, ale ukáže se, že jde o fotomontáž; ve skutečnosti se nalézá uprostřed prašného staveniště takových rozměrů, že tomu snad není vásvětě příměru ľ že by se dubajský šajch chtěl chlubit i tímto druhem rekordu? Vzorná vozovka se zvolna mění váděravou a poté váprašnou a hlinitou, kolem váoblacích prachu přejíždějí náklaďáky a rachotí buldozery, až to už opravdu nejde dál a stavební dělníci nám musí odstavit bariéru, abychom se dostali zpátky na sjízdnou cestu. Že bychom to zkusili jinudy? No, jen zkuste, holoubkové. Zjistíte, že věž Burdž Dubaj je pořád stejně daleko, výsměšná a nedostupná, jednou vpravo, jednou vlevo, jako pohádkový zámek na skleněné hoře. Tenhle zázrak tedy zblízka neuzříme, leda bychom si počkali, až jej dostaví. Nic, však je tu dost jiných, třeba onen slavný hotel vápodobě lodní plachty nebo umělé ostrovy vápodobě palmy a vůbec všelicos vápodobě všeličehos.

Abych to líčení dlouho nenatahoval: pomineme-li pořád ještě nehotovou špikovací jehlici, je finančně-obchodní metropole Dubaj pozoruhodná zejména množstvím, rozlohou a zmatkem svých stavenišť. Vzbuzují dojem, že na město předevčírem dopadla atomová bomba, a teď se honem musí všechno postavit znovu. Jinak to velký smysl nedává. Plochá, šedivá, prašná poušť doširoka dodaleka, a zání najednou ční chumel mrakodrapů jako václavky zápařezuů jaký je vátom rozum? Jaká potřeba? Normálně se přece mrakodrapy staví tam, kde je půda drahá a budovy je nutno vyhnat do výšky. To tady pochopitelně neplatí. Ale co tedy platí, u všech džinů a šítánů? Co je příčinou a jediným důvodem té křečovitosti?

Inu co. Prestiž platí, jak už naznačeno. Aby měl slavný šajch Muhammad bin Rašíd al-Machtúm svůj nejvyšší barák světa. Aby měl světové finanční středisko plné blyštivých mrakodrapů, do nějž jest souzeno se sjíždět předním manažerům i obdivovatelům architektonických divů zácelého západního světa. To koukáte, nevěřící, co my jsme tady dokázali! Po nějakém motání a proklínání stavebního blázince se v něm dokonce začínáme trochu vyznávat, pro začátek aspoň zjištěním, že nejpříměji a nejnezaobjížďkovatěji se lze pohybovat po příbřežní komunikaci Al Chalídž Rd., kudy se navíc lze dostat k dalším dvěma nejvyhlášenějším dubajským stavebním zázrakům: již zmíněnému velehotelu Burdž al-Arab vápodobě plachty (pro zájemce: nocležné se pohybuje mezi třiadvaceti až stodevadesáti tisícovkami českými), a rovněž zmíněnému umělému ostrovu ve formě palmy. Jedeme se tedy podívat na tu slávu.

Uvádím hned, že mé hodnocení svrchu zmíněných divů nemusí být každému po chuti. Život sájeho kotrmelci mě přivedl ke konzervativním názorům, vápunktu architektury i veškerého umění pak obzvláště; i nepadám hned na záda úžasem, jen co některý Mistr někde vytvoří něco dosud nevídaného, odvážného, provokujícího, či jaká ještě epiteta bývají udělována takovým dílům. Spíš bych ocenil vkus a jistou uměleckou skromnost, zboží to ve výšinách dnešní špičkové architektury však dosti vzácné. Jest tudíž zjevno, že obtížen takovými postoji se nemohu kádubajským zázrakům vyjadřovat jinak než, decentně řečeno, zdrženlivě. Co se plachtovitého arcihotelu týče, budu káněmu hodný: nijak mě nenadchl, ale ani nepobouřil, nalézaje se přesně tam, kam patří. Vzpíná se svou betonovou plachtou do šíře Perského zálivu, ničemu nepřekáží, nic nerušíů Že bych ovšem toužil po tom, aby se takové baráky týčily k nebesům dejme tomu na Petříně, jakkoli jedinečné a odvážné, to tedy ne, na to by byla pražského panoramatu škoda. To je totiž rozdíl: ne co se staví, ale kde se to staví. Vzpomínám si na nepříliš dávné tance kolem té nešťastné Národní knihovny, co měla stát ale nestojí na Letné, i na vzrušené debaty, kam tedy sátou zelenavě rozplizlou boulí, když se magistrátní panstvo najednou otočilo na čtyráku a nechce ji mít na projektovaném místě. Kam sání, tážete se? Do Dubaje, pravím! Do sousedství všech těch plachet, palem i jiných tvarů, beztvarů a patvarů, co jich je emirátská metropole plná! Kdyby tam stojedenapadesát Národních knihoven bok na boku stálo, jedna zelená ve tvaru chobotnice, druhá řekněme béžovo fialová ve tvaru chrousta, třetíů odpovídalo by to rázu onoho poněkud praštěného města a nikdo by se necítil ve svých citech uražen. Škoda že pan Kaplický už nežije. Mohl by svůj projekt předestřít dubajskému vládci, pokrýt jeho šajchát odvážnými, prestižními etc. stavbami zákonce na konec, a ještě zkasírovat milionů, co by se na žebřiňák vešlo, protože šajch Al Machtúm na krejcar nekouká.

I když bych to možná, jakkoli jsem duše skromná, dokázal i já sám. Nebo aspoň bych to dokázal tak, jak se to dělá váArábii. Opatřte mi nevysychající pramen ropných miliard, abych mohl povolat přední inženýry, architekty a jiné takové záUSA, záNěmecka či záAnglie, nabídnout jim skvělé platy, luxusní appartements a drahá auta. Mimo této třídy gastarbajtrů de luxe abych povolal ke krumpáčům a lopatám pětisetnásobek nekvalifikovaných ubožáků záIndie, Bangladéše a Pákistánu za mzdu vpravdě žebráckou, ale pořád ještě přebohatou ve srovnání sáživobytím, jaké vedli ve svých podvyživených domovinách. Poté bych usedl a načrtl na kus papíru mrakodrap ve tvaruů řekněme vidličky, zapíchnuté do knedlíku. Takovou volovinu určitě nikde na světěázatím nemají, i sklidil bych královskou odměnu od prestiže bažného šajcha i obdiv a uznání snobské veřejnosti.

Ale já se tady pořád otírám o chudáka šajcha, a on je váté mele, kdoví, třeba jen druhý vápořadí. Jak tak pozoruji dění nejen váarabských, nýbrž i vá postkomunistických emirátech, nic bych nedal za to, že se ocitl ve vleku té bandy, co se jí po modernu říká developeři a která dokáže rozvířit kolotoč drahých, nikomu užitečných staveb mimo oblast jakéhokoliv smyslu, developerský zisk váto nepočítaje. äTady, vznešený šajchu,ô jako bych slyšel jejich našeptávačský hlas, äpohlédni na tento návrh nového letiště (už se něco takového opravdu chystá), ještě většího, delšího, modernějšího, luxusnějšíhoů co, že už jedno takové máš? Ale my ti postavíme mnohem, mnohem luxusnější, nikde na světě nic srovnatelného neexistuje! Pomysli jen, jak vzroste tvá prestiž! A tadyhle, nové, vyšší, skvostnější a blyštivější banky, hotely, konferenční centraů ale to je jedno, že jich je váDubaji už teď jako smetí, nejde přece o praktický užitek, ale o prestiž!ô A šajch, jemuž je jako každému Orientálci osobní i rodová prestiž nade vše, sáhne do šuplete a vypíše šek zase na pár dolarových miliard. Nezáleží mu na nich tolik. Alláh ho obdařil bohatstvím ropných pramenů, a zánezaslouženého bohatství se rozdává snadno, jak ostatně vědí i šajchové české politiky. Nu, dost už. Neručím za to, že hovory vášajchově paláci probíhají právě takto; je to jen má konstrukce na základě kritického ľ možná až příliš kritického ľ pozorování. Ale dává smysl, i když podivný. Jiné úvahy, berme to za který konec chceme, smysl nedávají, leda bychom vzali zavděk vysvětlením, že se všichni nadobro zbláznili.

Nicméně se váposlední době zdá, že studnice bohatství má své dno, šajchova i mnoha dalších. Ropné prameny tryskají stále, avšak světová finanční krize způsobila radikální pokles cen černého zlata; když kátomu připočteme obvyklou marnotratnost vládců, nastavivších své rozpočty na nejvyšší možný příjem bez pomyšlení, že by mohl také klesnoutů Už teď jsou mnohá staveniště opuštěná, mnohý prestižní projekt odložen na lepší časy, a mezi gastarbajtry, zejména třídy de luxe, se šíří nejistota. Co má přijít dál? Nebude rozumnější sbalit honem fidlátka a vrátit se domů? Najít si zaměstnání honorované možná ne tak skvostně, zato nezaložené na bublině, která jednou musí sáobrovským rachotem prasknout? Nebo snad už, všichni svatí stůjtež při nás, praská? To už není moje konstrukce, takové obavy jsem si opravdu párkrát vyslechl. Přichází mi představaů Spojené arabské emiráty, zánichž odešly námezdné síly jak třídy de luxe, tak i žebrák, a jen původní arabské obyvatelstvo stojí překvapeně nad tím nadělením. Ale káetnickému rozvrstvení emirátského obyvatelstva i kápatáliím zátoho plynoucím se vrátím za chvíli.

Jen letem se zmíním o dalších zázracích, především o bájemi opředeném umělém ostrovu vápodobě palmy. Viděl jsem jej už před přistáním z letadla, a musím uznat, že ve tmě, celý ozářený tisíci barevných světel, nejenže opravdu připomíná cosi palmovitého, ale vypadá dokonce pěkně. Ve dne a zblízkaů no, každý může mít svůj vkus. Samotnému mi stačilo přejet jednou sem, jednou zpátky po hlavní třídě (tvoří ji kmen palmy), abych se utvrdil vápoznání, že tady bych si tedy svůj milionářský domicil nepořizoval, i kdybych kálepším společenským třídám patřil a ty prachy měl. Je to takové všechno nějakéů abych ten dojem shrnul: jako pro kdo ví na čem zbohatlé Rusy. Třída čtyř- až pětiposchoďových domů, samá věžička, arkádička, balustrádička, cimbuříčko, vkus plebejský, a na samém konci přenáramná, vysokánská brána vánapodobeném maurském stylu, také nějaký arcihotel pro ty, kteří se rádi koupají váprestiži. Vámoři už tolik ne; je to zvláštní, jsme na ostrově, a kus vody nikde nevidět. Káté by byl přístup teprve záodbočujících listů palmy, ale tam jsou vily těch ještě bohatších, příjezd uzavírá závora, nemáte nám sem co lézt, chudá holoto, zdá se oznamovat ten pohled. Ani tam to však není sápřístupem k moři valné; projektant nedomyslel, že voda, byť mořská, musí cirkulovat, jinak se váúzkých zálivech mezi palmovými listy vytvoří zelenavá, nechutně páchnoucí břečka. Jakž se i stalo. Už se ale vymýšlí nějaký umělý cirkulační systém, takžeů

Tak je tomu váDubaji skoro se vším. Úžasné, supermoderní mrakodrapy, každý jiný, jeden natočený doleva, druhý doprava, třetí jinak šišatý, jeden sávrškem seříznutým tak, druhý onak, třetíů jen na kanalizaci se stavitelského umu jaksi nedostalo. Což že pochopitelné; zů ehm, lejn žádná prestiž nekouká. Nekonečné kolony fekálních vozů denně odvážejí svůj náklad kápřetížené čističce, příjezdová komunikace je beznadějně ucpaná, řidič je rád, otočí-li se jednou denně, přitom je placený od fůryů ale co by se privilegovaní starali o to, vydělá-li si či nevydělá na chleba nějaká indická holota. Rovněž by člověk řekl, že město hostícíápůldruha milionu duší by mohlo mít kromě těch ubohých pár autobusových linek i něco výkonnějšího, především metro. Ale i to je taková naše demokratická představa, a muslimský Orient si na demokracii moc nepotrpí, i když ji tu a tam předstírá. Metra by využívala opomenutelná holota, indická či jiná, lepší lidé zákruhů původního arabského obyvatelstva přece jezdí auty, terénními, pětilitrovými obzvláště. I není se co starat o potřeby holoty. Krom toho se metro nachází pod zemí, takže na ně není vidět. Visuté dráhy na betonových pilířích, to je jiná, ty už prestižní obraz města dokreslují, třebaže jako mnoho jiného zatím jen rozestavěné. Možná jimi jednou bude jezdit do rachoty námezdná holota, možná nebude, na tom záleží až na druhém místě, pakli vůbec. Čímž se dostávám, jak už ohlášeno, káproblému nadmíru ožehavému, třeskutým malérem zavánějícímu: kározvrstvení emirátského obyvatelstva.

Je mi trochu záhadné, proč se mluví o Spojených arabských emirátech, když by výstižnější název zněl Indicko-bangladéšské emiráty. Osoby, sánimiž se vádenním provozu setkávám, majitelé hospůdek a číšníci, obchodníčci, provozovatelé autodopravy, recepční válacinějších hotelích, veškeří služební duchové vesměs, jsou téměř bez výjimky jak už zmíněno: Indové, Pákistánci, Bangladéšané, sájistým odstupem Filipinci, Číňané, Indonésané. Ti všichni by se nedomluvili arabsky nejen sácizím návštěvníkem, nýbrž ani sami mezi sebou; tak zbývá jediný prostředek domluvy, jímž je angličtina. Vzpomínám si, jak jsem ľ ale to až o dům dál, váOmánu ľ požádal šéfa našeho hotýlku, aby mě spojil sáautopůjčovnou. Pan hoteliér Ind, na druhém konci drátu také Ind, a rozmluva se vede po anglicku. Jak také jinak, když jeden záúčastníků pochází, řekněme, zájihoindické Keraly a druhý záBengálska. Když kátéto třídě přece jen poměrně výše postavených lidí připočteme i davy stavebních dělníků a ostatního nádenictvaů jaký díl emirátského obyvatelstva tvoří etničtí Arabové? Jací jsou a čím se zabývají?

Nemám po ruce žádné oficiální počty, ostatně ví Alláh, jestli vůbec existují. Mám ale oči kolem nosu a vidím co vidím: jestli se vádubajských ulicích pohybuje postav vábílých hábitech, na hlavách černou šňůrou dvojmo obtočený bílý šátek (nebo též postav váhábitech černých, zánichž jim někdy vyhlédají oči, jindy vůbec nic), jedna pětina zácelkového počtu, je to odhad až nadmíru velkorysý. Čím se živí, je věc dalšího odhadu. Vánějakých ekonomických činnostech je moc vidět není, ale snad jich určitou část zaměstná státní služba. Jako například ty hodné policajty, co nás spasili vámarném hledání našeho hostelu, nebo zřízence muzeí, pana učitele, co tamhle diriguje houf pištících děcek, všechno velice milé a přátelské lidi. Přesněji mužské, jelikož vejít vákontakt sádámským světem je krajně obtížné až nemožné. Druhý pól představují tihle bíle ohábitovaní, proplouvající kolem poutníka nevšímavě až pohrdavě, majíce napsáno na nose, že bavit se sánějakým cizákem je nehodno jejich důstojnosti. Zkoušel jsem to: udělat místo, podržet dveře, usmát se, pozdravit. Nic. Zkráceně lze povědět, že značný díl emirátských Arabů tvoří pěkní fouňové. O hranici dál, váOmánu, už to takové není, ale v Emirátech a v Dubaji zejména si lze vytvořit dosti negativní obrázek arabské psýchy. Čím to? Jaký je důvod toho dělení, na jedné straně lidičkové přátelští, ochotní a nápomocní, na druhé hrdopyšníci sáfrňákem vysoko zdviženým?

Neodvažuji se soudit, zájaké míry je vátom povýšenost majitele jediné pravé víry a jeho pohrdání jinověrcem. Možná že ze žádné; však i nejmíň polovina všech těch Indů, Pákistánců atd. jsou muslimové, a nekoukají jako pes zánůše. Nebo jde o projev nikterak vzácného a i jinde rozšířeného lidského typu, nafoukaného hlupáka, který co živ je, ze své vesnice nos nevystrčil a všechny zpoza humen má za jakési podřadné hejno bez duše a bez rozumu, káněmuž netřeba se snižovat? To už by bylo možnější. Ale napadá mě ještě něco dalšího.

Četl jsem před časem vájednom německém týdeníku vysoce oslavný článek o emirátském sociálním systému. Jak dokonale je váté říši blažených o všechny postaráno, jak je kdeco státem poskytováno zdarma, jak vysoké a rozmanité jsou podpory pro všechny myslitelné případy, takže občan té šťastné země nemůže upadnout vámateriální nouzi, ani kdyby se o to snažil (zda se ta vzorná péče týká též indické a jiné holoty, článek neuváděl), vše vácelek shrnuto, hotový, záviděníhodný sociální ráj. Inu, to se jim to sociálně rájuje, řekl by závistivec, když jim celý svět sype miliardy petrodolarů. Ale možná ani není příliš proč závidět, neboť ráje mívají své háčky. Především, jak známo záPísma, netřeba váráji pracovat, leda by to někdo samou činorodostí nemohl vydržet. To se může velmi dobře týkat oněch postav vábílých hábitech na paty a sáfrňáčky pýchou zdviženými; kdo se nic nenaučil, nic neumí a káničemu není, rád se kochá pocitem nadřazenosti, když se bez vlastní zásluhy octne po bradu vánadbytku. Jenžeů jak dlouho ještě může rajský stav trvat? Prameny ropného bohatství jednou bezpochyby vyschnou, je jen otázka, kdy se tak stane. Nebo ještě dřív přestane Západ ropa zajímat, najde jiný zdroj energie i pohonných hmot, a sociální ráj bude namydlen. Nemusel by být, kdyby jeho vládcové místo stavby nejvyšších baráků na světě a jiných prestižních nej- nej- radši použili svých miliard kávybudování exportního průmyslu, aby se po vyschnutí pramenů daly zachovat obstojné, když už ne blahobytné životní podmínky. Kdyby přiměli svůj lid, aby se naučil něčemu použitelnému, záčeho poplyne obživa i bez ropy. Avšak nebyla ještě vídána ani násada ke koštěti, aby na ní stálo ľ Made in U.A.E.

Neviděl bych zvlášť růžově ani budoucnost Západu, na to už pokročil ve své politicko-korektní pošetilosti příliš daleko. Nejhůř však, obávám se, postihne hněv dějin ony končiny světa, jejichž prosperita je založena na pokladech, jež do jejich půdy uložil Alláh (pravoslavný Hospodin taky postačí), a jinak už na ničem jiném. Až nadejde den soudu, až po všem zůstanou jen prázdné a rozpadající se architektonické divy uprostřed opuštěných stavenišť, až se nájemní nádeníci obojí třídy rozprchnou každý odkud přišel, až se pyšní hoši vábílých hábitech budou marně rozhlížet, kam zmizel jejich navyklý blahobytů bude to strašlivé. Nic se nerovná zlosti žebráka, navyklého pokládat překypující almužny za své samozřejmé právo, a najednou stojí nad prázdnou čepicí. Sociální nepokojeů příliš mírné označení pro ničivý orkán, jenž čeká kolébku islámu váonen den. A kolem nic, jen prašná, neúživná poušť, a zmatený hlouček náročných spotřebitelů, dávno odvyklých dávat do spojitosti pojmy peníze a práce. No, nechám už prorokovnání, je mi z něj samotnému úzko.

Nicméně je třeba přiznat dubajskému vládci, že tak úplně na zadní kolečka nezapomíná. Kánějakým industriálním výbojům se sice nehotoví, zato však hodlá učinit budoucností své říše turismus. Také kátomuto fenoménu bych chtěl pronést několik, řekněme, zdrženlivých poznámek. Příroda, aby lákala zámořské návštěvníky, není ve všech sedmi emirátech dohromady žádná, nepočítáme-li šedivou, staveništi posetou, prašnou poušť a na východní straně pás vyprahlých hor bez kousíčka zeleně. Záhistorických památek by váemirátu Fudžajrá byla kávidění jedna stařičká, roztomilá mešita, ale té je kávzbuzení turistického zájmu málo. Mořské pláže, dubajské především, jsou neinspirativní, jednotvárný pruh písku a stejně jednotvárná plocha vody, o jejíž křišťálovosti, jak zní oblíbený reklamní slogan, si lze myslet své. Kdo mu podlehne, zjistí, že se za své peníze ocitl vámnohahvězdičkovém hotelu, obklopen poněkud kýčovitými pokusy o napodobení atmosféry Tisíce a jedné noci, ale to, za čím sem přijel, plavání, šnorchlování, potápění na korálových útesech, sbírání mušliček a jiné plážové radosti, ho může zklamat. Jednotvárná linie břehu, na jedné straně šedivý písek, na druhé voda, stín leda sásebou přinesený, a za zády tyčící se stěna hotelů, bank a jiných baráků, skvělých sice, ale člověk by si představoval přece jen trochu přírodnější pozadí. Také že zpravidla evropský dovolenec přijede jednou a už nikdy více, čemuž se místní turistické autority nestačí divit (podobně jako autority pražské, ale to je jiná píseň).

Je totiž určitý rozdíl mezi evropským a arabským pojetím dovolené. Arab moc nestojí o máchání vámoři, přesněji řečeno, octl by se v něm, jen kdyby ho do něj někdo hodil. O to víc stojí o předvádění svéhoáprestižního statusu. Jelikož mu Alláh četné životní radosti zakázal a jiné jsou dle tradičního kodexu nehodny muže, sestává jeho dubajská dovolená jednak zánakupování drahých, avšak prestižních krámů, jednak zározsáhlého debužírování, káněmuž je moře zapotřebí leda jako kulisy. Lepší lidé ze Saúdské Arábie sájejími ještě mnohem četnějšími a přísnějšími zákazy si navíc jezdí do Dubaje užívat piva a jiných zapovězených rozkoší. Západní turista vátom prostředí může propadat pocitům nenaplněnosti, neboť mu ľ až na výjimky - chybí potřebná míra schopnosti opájet se vlastní exkluzivitou. I nejhvězdičkovatější luxus se za pár dní okouká, vájednom kuse něco nakupovat je otrava a moře nestojí za nic; není tedy divu, že reklama nezabírá tak, jak by dle domnění emirátských odborníků přes turistiku měla.

2. Město Šardžá a rozjímání nad jedním muzeem

Ale já pořád o Dubaji, a ono je emirátů sedm. Jeden bezprostředně navazuje kousek dál na východ, až není znát, která ulice ještě náleží káříši prestiže milovného šajcha Al-Machtúma a kde již panuje podstatně zdrženlivější šajch Sultan bin Muhammad al-Qasímí. Jeho město i celé okolní panství nese jméno Šardžá, jak zní poangličtená zkomolenina arabského Aš-Šáríqa. Pro jednoduchost však zůstaňme u ní.

Cestovní literatura praví, že Šardžá je konzervativní protipól až příliš zesvětštělého Dubaje. Ani kapku piva či jiného alkoholu nikde nedostat, jímž se draho sice, avšak legálně mohou nalévat hosté dražších dubajských hotelů, ba i ta šíša, vodní dýmka, jedno zámála potěšení arabského muže, je zde zapovězena. Že by pak některý ze šardžáských hotelů poskytl pokoj řádně nesezdanému páru, o tom ľ prý, nezkoušel jsem to ľ nemůže být ani řeči. Což, alkohol bych zrovna mohl dobře potřebovat; už ráno jsem pocítil dobře známé pálení vzadu váústech, knedlík vákrku, veškerá zkušenost mi praví, že okamžité vykloktání něčím ostřejším nastávající patálii úplně nezažene, ale aspoň zmírní. Ale ona ani ta kapka, leda všelijaké sladké a bublinkovaté vodičky. Také že jsem se pak vláčel zahradou Alláhovou várůzných stadiích chřipkovitého onemocnění skoro celé tři týdny, což mi cestovatelské potěšení dosti otrávilo. Ale to jen tak na okraj. O četných příkazech a zákazech pak, co jimi Prorok, budiž pochválen, obtížil svůj lid a také mu ľ aspoň zánašeho hlediska ľ dost otrávil život, si ještě na svém místě povíme.

Nu, nikotinu neholduji, ani zášíši, ani bez ní, bez kapky alkoholu se obejdu, když to musí být, a svůj harém mám řádně autorizovaný, kdybych chtěl váŠardžá hledat kvartýr, ale není třeba. Jistou starost nám působilo upozornění, že je nepřípustné, aby se ženské plemeno potloukalo městem Šardžá váležérním oblečení. Neočekává se sice, že by evropská dáma chodila zahalená v černý pytel od temene hlavy až po paty, to je přenecháno muslimkám, avšak ramena i kolena musí být zakryta, o takovém tom dámském žlábku mezi ňadry ani nemluvě, na něj je Alláh obzvláště hákliv. I obávali jsme se, abychom nebyli honěni po ulicích nějakou stráží islámské mravnosti, protože jeden nikdy neví, kdy třeba vítr odhalí část nedovolené kůže. Chci tedy povědět a zdůraznit, že ta obava byla lichá. Nějaký kousek kolena či paže snad mému harému chvílemi vidět byl, ale nikdo se zátoho nezbláznil, ba ani si toho nevšiml. Již po mnohokráte jsem si ověřil, že výzvy a nabádání cestovních příruček bývají někdy papežštější než sám papež.

Jinak chci potvrdit, že je Šardžá o tři stupně příjemnější místo kápobytu i kápotoulání než ten dubajský blázinec. Svou kulisu mrakodrapů má také, to by snad ani nebyly Emiráty, ale nevtíravých, nezumělcovaných do potvorna, a hlavně dostavěných. Automobilizovaný návštěvník není odsouzen bloudit mezi plochami obřích stavenišť, o nichž nemá jistoty, kde do nich vede díra a kudy se zánich zase dostane ven. Poměr mezi arabským a indicko-bangladéšským živlem je vyrovnanější, nejsou tolik vidět pyšně ohrnuté frňáky, a dokonce lze tu a tam zřít Araba při nějaké neprestižní práci. Nevím jistě, má-li na tom zásluhu konzervativismus vládce Al-Qasímího; jestli ano, patří mu mé uznání.

Také Dubaj má svou heritage area, oblast historických památek. Tvoří ji pevnost Al Fahidí záhlíny a kamení záčasů, kdy sídlem místních vládců nebyla půldruhamilionová obchodní metropole, nýbrž bídný shluk chýší, jejichž obyvatelé se živili lovem perlorodek. A třebaže obsahuje dosti zajímavé muzeu sáexponáty tehdejšího živobytí, vadí mu stísněnost mezi blyštivými bankami a jinými temply kapitalismu; vypadá to, že dubajskému šajchovi na dědictví otců zvlášť nezáleží a kdyby se nestyděl, dal by hliněné zdi strhnout a takto získanou plochu ľ ostatně nevelkou ľ zastavět rovněž nějakými temply. To památková zóna Šardžá skýtá jinačí podívanou. Má také svou hliněnou pevnost, jménem Al-Hisn, kromě ní však celou malou čtvrť úzkých uliček a bíle natřených domů zámořského kamene, korálů a sádry, jediného stavebního materiálu, jež před dvěma staletími skýtalo zdejší okolí. Jak patrno, příliš hluboko do minulosti historie emirátských měst nesahá. Nicméně je punc starobylosti nefalšovaný a je pěkné se potulovat od domu kádomu, vákaždém nějaká zajímavá expozice, a když se navečer rozsvítí olejové lampičky po zdech, může si poutník připadat jako přesazen do dob, jejichž neměnné podobě udělilo impuls teprve zřízení britského protektorátu. Kdo chce, může se rozhořčit nad tím aktem imperialismu, nebo pogratulovat zdejším lidem k přechodu odáhliněných chatrčí k ledničkámáa automobilům. Sám jsem vátom ohledu rozpolcen.

Takéů tradiční súq neboli tržiště může poutník navštívit, chtěl jsem zrovna napsat, ale ono houby tradiční súq, klenbovitě zastřešené bludiště plné tajemných vůní i ohavných pachů, křiku a lomozu, koření, ryb a ovoce. Ještě jsem taková zastal váméně luxusních částech arabského světa, ale váropou zbohatlé kolébce islámu slovo súq vesměsáznamená, že se poutník setká sáobvyklou výstavou suvenýrového haraburdí, všelijakých hadříků a bot. Není více tradičních súqů, neboť jim zakroutiky krkem supermarkety. Proč by se také kdo prodíral vřavou orientálního trhu, hledal, přebíral se, o cenu handrkoval, když může vše přehledněji, bez smlouvání a nijak dráž najít váregálech některého zátěch moderních zařízení, co jich vyrostlo vákaždém větším emirátském městě? I zde jest duše má rozpolcena. Rád bych se potoulal mezi svrchu zmíněnými vůněmi, pachy, kořením etc., prohlížel, čichal, fotografoval; protestoval bych však, kdyby takhle měl vypadat jediný zdroj mých denních nákupů. Tak, odvážím se zevšobecnění, je tomu sácelou folklorní rázovitostí. Jejím rubem je zaostalost, často i bída; a my bychom si měli rozmyslet, než ji pro své turistické potěšení začneme někomu doporučovat. Ale nic, ještě zůstalo pár opravdických krámků vájedné uličce na kraji památkové zóny, temných, otlučených, sešlých, na spadnutí, tam se ještě duch arabského obchodnictví zachoval. Pospěšme si s návštěvou, protože za rok za dva už tam třeba nebudou. Čas není nakloněn jevům, jež není kam zařadit, nejsouce ani suvenýrové haraburdí, ani sklo-hliníková moderna.

Abych se ale zmínil, co mě váŠardžá nejen nejvíc zaujalo, nýbrž i kávšelijakému přemýšlení přivedlo: veliké, vánapodobeném maurském slohu vyvedené muzeum islámské kultury. Pozoruhodná je na něm především snaha předvést, jak všechno, ale všecičko, stavební metody, zavlažovací systémy, navigační přístroje a námořní plavba vůbec, geografické mapy, matematika, filozofie, astronomie i vše ostatní je plodem islámského ducha; nebýt proroka Muhammada, jenž zanítil plamen pokroku, snad bychom dodnes zůstávali civilizací nedotčenými divochy. Nuže, nepochybuji, že se tou vskutku pěkně uspořádanou výstavou může cítit potvrzen vápocitu nadřazenosti muslim. Našinec však, zvlášť když trochu procestoval svět, má ponětí o jeho historickém vývoji a navíc není zatížen politicko-korektní, řekněme, shovívavostí, snadno pozná šídlo váchlubném pytli. Jestli islámská civilizace opravdu něčím vyniká, tedy svou ustrnulou neplodností. Jak také jinak; veškerá dokonalá pravda byla lidstvu zjevena už ve století sedmém, a od té doby nelze, ba je zakázáno chtít na ní něco vyvíjet či revidovat.

To ovšem je špatná plodná půda pro vědecko-technické inovace. Tadyhlety stavební mašinky a zavlažovací kanálky už znali staří Egypťané; mapy a jiné navigační pomůcky mají svůj původ váČíně; a prostorná kresba nebeské báně tamhle ve vrcholu klenby s jejími souhvězdími, Orion, Býk, Vozka, Pannaů na tom už není arabského ani muslimského vůbec nic, to je dědictví antického Řecka sákořeny kdesi váříši babylonské. Ostatně nevím, nevím, co by těm nebeským figurám ľ obzvlášť Panně ľ pověděl Prorok; jest přece známo, že zobrazování živých tvorů co nejpřísněji zakázal. Abyste neskončili vádžahíně, muzejníci. Jen ty nádherné kaligrafie jsou opravdu a nefalšovaně islámské, důkaz to, jak si lidská touha po kráse dovede najít cestičku všem zákazům navzdory. Zapověděl Prorok malovat hezké ženskéů nu což. Vyvedeme do krásy a dokonalosti písmo. Jde vesměs o citáty zákoránu, tedy také žádná zvláštní rozmanitost námětů, ale jaké bohatství tvarů, ó Vznešený! Jaká elegance!

Očekávám, že mě teď vážený čtenář sjede: počkat sátou neplodnou civilizací, nebylo snad nesmírného rozmachu islámské vědy někdy ve staletích devátém až třináctém? Neobjevili a nepřeložili vátom zlatém věku muslimští učenci Evropou už zapomenutého Aristotela, a nevynikli úžasnými objevy váoboru astronomie, matematiky a lékařství vádobě, kdy se naši evropští předkové zapomněli i mýt? Neráčil jste, pane autore, slyšet jména Avicenna a Averrhoes?

Inu, věru že ráčil. Všimněme si však jistých okolností, až dosud jaksi unikajících pozornosti badatelů. Jak již naznačeno, je zlatý věk islámské vzdělanosti časově omezen: řadu muslimských učenců, kteří se zabývali něčím jiným než hloubáním v koránu a studiem islámského práva, zahájil počátkem devátého století perský filozof, matematik a astronom Mohamed al-Fazárí, a ukončil ji Qutb ad-Dín aš-Šírází, fyzik, lékař, astronom a matematik (1236 ľ 1311), rovněž Peršan. Do tohoto zhruba třísetletého období spadají všechna slavná jména islámské učenosti, zahrnující zmíněného již polyhistora Avicennu (Abú ĹAlí ibn Síná, 980 ľ 1038) ze středoasijské Buchary, autora komentářů káAristotelovi Averrhoese (Abú al-Walíd Muhammad ibn Rušd, 1126 ľ 1198) záandaluzské Cordóby, filozofa, lékaře, matematika a muzikologa Alkinda (YaĹqúb ibn Isháq al-Kindí 800 ľ 873), Alpharabia (Abú Nasr Muhammad al-Farábí, 870 ľ 950) filozofa stejně jako Avicenna středoasijského původu, i mnohé jiné. A nezapomněl bych ani na perského geografa, filozofa, básníka a astronoma Násira Chosrau (1003 ľ 1088), jenž je mezi muslimskými učenci svou cestovatelskou vášní tak trochu výjimka; obvykle se islám o svět vně svých hranic příliš nezajímal.

A pak najednou dost. Aš-Šírázím muslimská vzdělanost vyprchala a nebylo jí více, nepočítáme-li poněkud smutný konec kdysi kvetoucí perské poezie, jejímž posledním výhonkem byl básník Abd ar-Rahmán Džání (1414 ľ 1492). Zemřel ľ jaká to symbolická shoda ľ vároce Kolumbova objevení Ameriky, jímž započal bouřlivý vzestup evropského novověku. Na muslimské straně následovalo už jen obvyklé bádání v koránu a spory o to, má-li být základem víry pouze tato svatá kniha, nebo i Muhammadovy výroky, jak se dochovaly váústním podání. Tento rámec nepřekračuje ani patrně nejsympatičtější záislámských myšlenkových směrů, súfismus, soustřeďující se spíš na mystické spojení člověka sáBohem než na šíření Prorokova poselství výbojem.

Pochybovačnějšího čtenáře napadlo něco možná už teď: proč ta třísetletá perioda, před ní nic, za ní nic? Byla vůbec výrazem vlastní duchovní síly islámu, nebo odrazem vnějších vlivů? Jestli ano, jakých? Ušetřme si prozatím odpověď a posviťme si na druhou nápadnou, tentokrát geografickou okolnost.

Vábezpříkladně krátkém čase několika desítiletí založili Muhammadovi nástupci jednu zánejvětších říší vádějinách, sahající od atlantických břehů dnešního Maroka až kástředoasijským pouštím a do povodí Indu. Jejími duchovními centry byla posvátná města Mekka a Medína na západě Arabského poloostrova, centry politickými a sídlem chalífů se stal nejprve syrský Damašek, od r. 749 Bagdád. Člověk by řekl, že vátémže zeměpisném rozmezí se musela rozvíjet i vzdělanost, obvykle vázaná na střediska politicko-hospodářské moci. Ale opak je skutečností. Vámocenském centru, váBagdádu, žil a učil jediný závýznamnějších mužů islámské vzdělanosti, Al-Kindí (Alkindus); všichni ostatní závětšího dílu působili váPersii, zámenšího vátehdy muslimské Andalusii a váMaroku. A i ty Peršany spíš nacházíme váBuchaře (Avicenna) a vájiných okrajových částech perské provincie, než váAraby kontrolovaném středu. Co je ještě podivnější, kolébka islámu, Arabský poloostrov, ze sebe nevydala vůbec nic. Jako by islámská vzdělanost politicko-hospodářskou moc nevyhledávala, nýbrž se před ní skrývala. Proč?

Vysvětlení může vězet vásamém začátku muslimské expanze: beduínských bojovníků, kteří se z ničeho nic vyrojili ze západníáArábie kádobytí velké části tehdy známého světa, byl hlouček. Měli tak neslýchaný úspěch, protože nenarazili na podstatnější odpor. Na západě a na severu jim bylo jen neúčinnou hrází byzantské císařství, rozvrácené nástupnickými boji a náboženskými spory, na východě stejně rozvrácená sasánovská Persie. Třetí díl nemuslimského světa, západořímské křesťanství, se nalézal vánejhlubším úpadku a jako politická ani vojenská moc nepadal na váhu. Arabská síla byla dostatečná kávojenskému ovládnutí rozlehlých území bez pána, nestačila však na to, aby jim vtiskla svůj kulturní ráz. Ještě dlouho vánich přežívaly místní jazyky a křesťanské církve, váPersii zoroastrismus. Ze samé podstaty věci nemohla zpočátku být arabizace ani islamizace víc než povrchní; vcelku můžeme předpokládat, že ovládnutí lidských duší šlo daleko pozvolněji než šíření moci na úkor zchátralých imperií. A co je pro tuto úvahu nejpodstatnější, pod slabým příkrovem islámu ještě dlouho přežívala starší, antická vzdělanost. Však to my starší známe závlastní zkušenosti: každý ideolog a každý věrozvěst předstírá, že veškeré obyvatelstvo radostně převzalo jeho spásnou víru, jen co se s ní objevil, ale ono to tak honem nejde, aspoň z upřímného přesvědčení ne. Ani starší intelektuální struktury se vátu ránu nerozcházejí; je velmi nepravděpodobný předpoklad, že dobytím Alexandrie i jiných sídel starověké vzdělanosti pověsili pozdně antičtí učenci a literáti svou vzdělanost na hřebíček a byli nahrazeni jinými, záarabských pouští přišlými. Spíš, jak to také sami známe, rádi neradi přijali islám, ozdobili se turbanem a do svých traktátů tu a tam vpletli citát zákoránu, aby mohli žít a pracovat. Sátrochou fantazie si můžeme vyvolat představu filozofických akademií, skriptorií, knihoven a studoven, mudrců, debatujících o Platónovi a o Aristotelovi, pro lepší krytí vápřevleku nové ideologie. Ba ne, to nebyl žádný obdivuhodný rozkvět islámského ducha, to byla dohasínající antická kultura někdejších byzantských provincií a zoroastrovské Persie. Ač váúpadku a v přestrojení, obojí bylo pořád ještě vysoce nadřazeno tomu, sáčím se přiřítily Muhammadovy válečné hordy.

Antická vzdělanost pak slábla a slábla, dogmatický islám ji dusil, až se po třech stech letech vyčerpala. Všemu byl konec, když se rozlehlé končiny říše chalífů ne na oko a zádonucení, ale opravdu islamizovaly. Nepřišel už a nemohl přijít žádný další Avicenna, jen přemílači dávno vymlácené slámy koránu, zrna chudobného, jež bylo a zůstalo jediným příspěvkem islámského ducha kápokladu světové vzdělanosti. Snad by to mohlo být varováním i dnešku: nečiňme si iluzí o duchovní síle islámu. Zakázav si kritiku, skepsi, zvídavost neomezenou příkazy dogmatu a vše ostatní, co je podmínkou vývoje, není váněm za groš tvořivé potence, zato mohutný náboj destruktivity. Přitom jako by se dějiny chystaly opakovat: jako ve století sedmém, i dnes morálně rozvrácený Západ ustupuje jeho daleko slabší a duchovně mělčí síle, až se nezdá být dalek den, kdy islám přinejmenším váEvropě převládne. Jestli se pak také evropští vědci ozdobí turbany a přemílajíce súry koránu budou po dalších třista let ve skrytu pěstovat svou učenost, než ji ustrnule zatuchlá atmosféra islámu umrtví nadobro, ponechme fantazii.

Omlouvám se, že se mi tato odbočka trochu rozvlekla do délky, domnívám se však, že nebyla zbytečná. Zároveň bych chtěl zmírnit dojem kritické jednostrannosti, jestli jej předešlé odstavce vzbudily. Vývoj (nechce se mi užívat zdiskreditovaného slova pokrok) a ustrnulost jsou dva protipóly, což ale neznamená, že oba nemohou mít své hodnoty, jak se kátomu ještě dostanu na závěr tohoto vyprávění. Jde jen o to, aby každá zácivilizací poznala, který záhodnotových principů jí lépe odpovídá, zda vývoj nebo neměnnost, vybrala si záněj to nejlepší, ale nepokoušela se jej vnutit jiným, kájejichž kůži nepřirostl. Západ se až donedávna o implantaci vlastních hodnot různým nepadnoucím kůžím pokoušel, zmoudřel však a nechal toho. Islám si pořád ještě myslí, že je celému světu určeno převzít jeho vynikající, všem jiným nadřazené hodnoty, po dobrém či po zlém. Snad i on toho nechá, dokud je čas. Snad. Jeho vítězství by bylo jeho vlastním hrobem.

3. Do pouště a k moři

Tím by pro začátek mohlo být měst dost, a můžeme se poohlédnout po přírodě Spojených arabských emirátů, je-li nějaká. Ujišťoval mě jeden věci znalý muž, že není; že kde končí městský beton, začíná plochá, uprášená, kásmrti nudná poušť, a nic mezi tím. Ale já vím, že i poušť může mít svůj půvab barev a tvarů, zvlášť vákombinaci s tmavě zelenými skvrnami datlových hájů tam, kde zápísku a kamení vytryskla voda. Cosi takového se má nacházet vájižní části Emirátů, u hranice se Saúdskou Arábií: oáza, či spíš celý stokilometrový pás větších i menších oáz, Liwa. Tam, věří emirátští Arabové, leží jejich pravlast, odtud vzešli jejich předkové, tam se rádi navracejí hledat kořeny svého bytí, třebaže vádrahých terénních autech sátmavými skly a půl metru silnými pneumatikami. Není tak bohatého, váOxfordu vystudovaného manažera, aby si nemyslel, že jeho kořeny tkví vábeduínském ležení. Patří tudíž kádobrému tónu si kápotvrzení toho držet dva či více velbloudů, ovšem ne doma váluxusním appartementu, nýbrž vánájemné stáji někde na venkově. Poutník se může divit, káčemu slouží všichni ti velbloudi, co je tak cestou potkává, když žádný zánich ani nenese nějaký náklad, ani jinak viditelně nepracujeů inu káčemu. Městským Arabům kápěstování kořenů. I jedeme se také podívat.

Musím potvrdit, že první desítky kilometrů dálnice záDubaje do Abu Zabí jsou otrava otravoucí. Šedivá, prašná rovina od obzoru káobzoru, záníž bez zjevného smyslu vyrůstají sídliště strohých, jednoduchých baráků, je znát, že projektant na ně nevynaložil ani mnoho peněz, ani důmyslu. Smyslem nejspíš má být, aby bylo kam nakvartýrovat nádenickou holotu. Tu a tam se vyskytne větší, obchodní nebo bůhvíjaký objekt, rovněž rozestavěný, rozestavěné a zaobjížďkované nové dálnice, pokaždé poukázka na složité bloudění, hledání a vztekání, neboť srozumitelností silničního značení emirátská silniční správa nevyniká. Tak se jede a bloudí nějakou hodinu, než krajina za městečkem Džabal Alíů no, ne že by zkrásněla. Ale aspoň ji nehyzdí ty rozestavěné škatule. A po obou stranách dálnice se táhne dvacet metrů široký pás mladých stromků a keřů, to už váté okolní pustotě zaujme. Podrobnější obhlídka ukáže příčinu a podmínku toho divu: nekonečné pásy plastikových hadic, zánichž dírkami tryská voda.

To je věc, která nutí kázamyšlení. Voda. Neodvažuji se pomyslet, co se jí jen vásamotných Emirátech spotřebuje kázalévání takovéhle zeleni, k mytí aut, kropení ulic, plnění plaveckých bazénů i k jiným účelům, jichž nebývalo, dokud nebyly nalezeny ropné prameny a dokud se obyvatelstvo nenamnožilo přirozenou cestou i přílivem pracantů ze zámoří. Do té doby muselo stačit pár velmi střídmě využívaných pouštních pramenů, však i Prorok dovolil umývání pískem, když není vody, rybářským osadám a městečkům pak voda poloslaná, pobřežním štěrkem profiltrovaná. Dnes tohle množství. Miliony kubíků čisté, pitné vody, sáníž se, jak tak koukám, pranic nešetří. Čítal jsem, že ropou bohaté pouštní země získávají pitnou vodu odsolováním mořské, ale tohle přímo hýření jsem si nepředstavil; zeptal jsem se tedy při první příležitosti anglicky mluvícího domorodce: odkud se bere všechna ta voda?

äOdsolováním moře,ô potvrdil mi sátakovou samozřejmostí, jako by říkal, že slunce vychází ráno a zapadá večer Poslyšte, je všelijakých technických zázraků, ale nad všechny vesmírné koráby bych kladl tyhle řeky a jezera vody, co jich denně produkují odsolovací zařízení. Zároveň se mi dobývá k vědomí znepokojivá myšlenka: jestlipak tohle není memento nějakého strašlivého průšvihu? Neboť odsolování takových kvant není ani jednoduchá, ani laciná legrace; svým dílem snad přispěje slunce, ale i tak zbývá mnoho energie, již musí dodat elektrárny, pochopitelně zase spalováním ropy. Co až těžba klesne? Nebo až se nedej pámbu úplně zastaví? Až, kdoví, nebude Západ arabskou ropu potřebovat, na čemž už dnes méně než polovičatě, ale přesto pracuje? Vrátit se kápouštním pramínkům nelze, i kdyby bylo zhýčkané obyvatelstvo svolné žít v skromnosti dědů; na to je jej příliš mnoho. Dejte mi pokoj, jak rád se zase vrátím do země, neobdařené ropným bohatstvím a mající proto všelijaké problémy, výdaje a závislosti, ale aspoň jí nehrozí, že jednou vymře žízní.

Nějakou stovku kilometrů za Abu Zabí opustíme zavlažovaný dálniční luxus a po mnohém vyptávání konečně najdeme odbočku do místa jménem Mizaira, hlavní osady oázového pásu Liwa. Tam vyhledáme vládní hostinec aneb Rest House, jakých orgány emirátu Abu Zabí nechaly několik zřídit váhůř přístupných končinách. Je prostorný, drobet nepořádný a nepříliš bedlivě udržovaný, jak lze čekat od státního zařízení, ale za ty peníze přijatelný: 200 dirhámů (kolem 1100 Kč) za trochu dusný a temný pokoj, to je cena váříši sedmi emírů naprosto bezkonkurenční. A ještě zbývá čas se rozjet káTal Marit, což jest, vězme, se svými 287 metry nejvyšší písečná duna všech pouští světa. Pokud ovšem není nejvyšších dun světa víc, věděl bych o jedné například v Namibii, ale není mým úkolem poměřovat rozměry světových divů. Duna stojí na ohlášeném místě, a jak se dalo čekat, stačila už se změnit váturistický tyátr. Nechybí vlek, jímž se zájemce o takové špásy může dát vytáhnout na vrchol a sjet pak na speciálních lyžích dolů, taktéž přistávací dráha je po ruce pro ty, kteří se nechtějí trmácet stovkami nudných kilometrů jako my, i leccos jiného, majícího přilákat mezinárodní turistické houfy. Všechno je ale prázdné a zavřené, lákadlo, jak se zdá, příliš nefunguje. Že by se projektanti přepočítali? Že by mezinárodní turista dal přednost poušti, jak ji Alláh stvořil, před atrakcemi kšeftovního tyátruů nu, nechci přenášet vlastní pocity na zbytek lidstva. Třeba jen zrovna není pro písečené lyžování ta pravá sezóna.

A je vátomto koutě Emirátů i pouště Alláhovy všude dost, konečně. Ne už té pitomé, šedivé placky, nýbrž písečných dun meruňkové barvy, místy kde se vzal tu se vzal světlezelený keříček, jinde bílé plochy vyschlých solných louží, mezitím se udělal večer, větrem formované přesypy vrhají měňavé stíny, opravdu, pěkné je to. Kus opravdové přírody vázemi, mající hojnost ropy a peněz, ale jinak už máločeho. I necháme auto stát a vydáme se pěšky do té meruňkové zlati a těch stínů, neboť málo platné, jen závlastních dvou nohou lze nasát atmosféru krajiny od obzoru k obzoru. Ještě klasičtější prostředek toho cíle by byl velbloud, jenže nevím, koho bych o tu službu požádal, třebaže se o něco doleji potlouká velbloudů velká síla, volně i váohradách. Spolu sávelbloudími ohradami je tu a tam zřít sídliště beduínů, ale jsou to takoví beduíni, že vám ani nevím. Místo stanů zákozí srsti všelijaké plechové i tvárnicové boudy, kolem nich náklaďáky a jiná vozidlaávárůzných stadiích rozpadu, a na každé boudě televizní mísa. Pokrok, nebo úpadek? Býval jsem za svých klukovských časů pilným čtenářem knížek Aloise Musila, ale věru že jsem zánich načerpal jinou představu hrdých synů pouště.

Pak se už setmí docela, a vlahý noční vánek zve káprocházce mezi palmami. Také kus poezie, ledažeů kam se schovaly hvězdy? Nikde než právě na poušti přece poutník neuvidí tak úžasnou noční oblohu, hvězdy jako pětikoruny málem na dosah ruky, však už jsem někde napsal, že neví nic o astronomii ten, kdo jakživ nepřenocoval na poušti. Tady to jaksi neplatí. Nad obzorem cosi prosvěcuje, podle všeho Venuše, když úporněji zaostřím zrak, rozeznám i dvě nebo tři jiné hvězdičky, snad Sirius nebo Aldebaran, ty září nejjasněji, ale vsázet bych se o to nechtěl. Všechno ostatní pohlcuje černá, či ještě spíš jakási našedlá tma. Mraky to nejsou, ty se tady vyskytují tak jednou do roka, a průmyslové výpary to také být nemohou, protože káprůmyslovým výparům by patřil nějaký průmysl. Možná tedy rozptýlený dým záhořícího plynu, odpadního produktu ropné těžby? Nebo že by se tak projevovalo ono masivní odsolování mořské vody, přičemž se něco odsolí, něco unikne do vzduchu? Nevím a rád bych se nechal poučit. Vákaždém případě tím mlžným oparem ztrácí poušť hodně ze svého kouzla. Noc, krásná, tajemná, jiskřící, úleva po denním žáru, noc básníků, Lajla, jméno, jež si nejčastěji nesou do života arabské dívkyů Zase nám moderní čas něco odnáší a náhradou dává cosi, o čem ještě nevíme, převažuje-li užitek nad ztrátou nebo naopak? Zatím nevím, co si o tom mám myslet.

Teď ještě zbývá si najít nějaké pěkné místo u moře a nějakou chvíli tam pobýt, protože bez moře si nelze domalovat obrázek Spojených arabských emirátů. Ale o pěkná místa o moře se ukáže být bída, jak jsem naznačil váodstavcích o Dubaji. Za horskými průsmyky váemirátu Fudžaira, kde průlivem Hormuzským přecházejí vody Perského zálivu do Indického oceánu se však nachází úsek pobřeží aspoň zajímavý, když ne vysloveně krásný. Už doma jsem vykorespondoval dvoudenní pobyt v jednom tamním resortu, pravda, na mé zvyklosti i kapsu až příliš božíhodovém, ale jiné byly ještě dražší. Mohli jsme ovšem vzít zavděk nějakým hotýlkem vánedalekém městečku Dibá a za mořskými radovánkami dojíždět, ale to řešení má své háčky. Arabský lid je otrlý, ale my, zhýčkaní Evropané, máme příliš slabý žaludek na to, abychom trávili čas odpočinku vátratolišti plastikových sáčků, kelímků, talířků, ohlodaných kostí a jiných pozůstatků plážových pikniků, jak jim rozumí domorodci. Jediné místo, kde lze nalézt pláž čistou, odpadky vysbírané, a kátomu i kousek stínu, je některý záuž zmíněných resortů.

Dobrá, necháme si něco stát ten špás. Místo je to opravdu pěkné, vápozadí skalnaté srázy pohoří Al Hadžár, lem palmových hájů, a naproti za úzkým pásem moře malý, romantický ostrov. V úžině mezi ostrůvkem a pláží pak má být absolutně nejnádhernější podívaná na podmořský svět korálů, pestrých rybek a snad tu a tam nějakou obří želvu, i jdu si vypůjčit šnorchlířské nářadíčko, aby si té krásy taky užil. Leč snědý mládenec ve výpůjční boudičce se omluvně usmívá. äPane, ušetřte si peníze,ô povídá, änic byste neviděl, moře je kalné.ô Jdu se podívat, no, mládenec si nevymýšlel. Přídavné jméno kalný je příliš jemný výraz kápopisu hnědočervené břečky, co se tu před mýma nohama vyvaluje vádrobných vlnkách na břeh. Průhledná je tak na deset centimetrů, vděk a uznání tomu poctivému mládenci, který také ode mě mohl vyinkasovat poplatek a o další se nestarat. Mládenec, jak se ukázalo, byl původem záBangladéše, jako mnozí služebníci nižšího stupně vátakových zařízeních.

Mrzí mě to a jdu se zeptat do recepce služebnic o něco vyššího řádu, co se káčertu sámořem stalo a proč mě na tu okolnost neupozornila ani moje příručka, ani internetová stránka řečeného zařízení. Ach, seasonal occurance, sezónní jev, vysvětlují omluvně ty dámy, äměl jste smůlu, pane, vámoři se namnožily nějaké řasy, to se občas stává. Za tři nebo za čtyři dny budou zase pryč.ô Za tři nebo za čtyři dny. To budeme pryč i my. A podivná věc, o tři týdny později a dosti daleko odtud, váOmánu, přijdeme kámoři, a zase: seasonal occurance, jenže navíc ještě pěkně smrdutá. Tak vám nevím. Zase smůla? Nebo mají řasy sezónu ne tři, čtyři dny, ale po celý rok? A čím to? Zatím se nechci dopouštět unáhlených posudků.

Ale mají tu bazén sávodičkou pěkně teplou, třicetistupňovou, osvěžení to vátom horku velké není, ale aspoň si člověk pomedí. Bangladéšský mládenec mezitím tahá zámoře nájemní loďky, a rozhovor sáním není nezajímavý. Tak tedy zacházejí Spojené arabské emiráty se svým služebnictvem nižšího řádu, přičemž si řečený mládenec může ještě hvízdat, že půjčuje v božíhodovém resortu lodičky; také mohl vápadesátistupňovém vedru asfaltovat dubajské ulice. Obvykle prý pracuje na dvouletou smlouvu, během kteréhožto času je mu vypláceno kolem 300 US dolarů, zánichž 230 vydá za velmi jednoduchou stravu a ještě jednodušší ubytování. Co zbude, posílá domů do Bangladéše, kde zátoho žije jeho rozvětvená rodina. Co bychom chtěli, půltřetího dolaru na den je pořád ještě lepší než ten necelý jeden, co jej má kádispozici běžný rodinný rozpočet v té zoufalé zemi.

Teorie praví, že bezohledně vykořisťovaní otroci by se měli vzbouřit. Náš mládenec se nebouří, nýbrž je celý rád, že tu hladovou mzdu má; až mu vyprší smlouva a vrátí se domů, bude na tom i sácelou svojí rodinou ještě mnohem hůř. To spíš mé vědomí se bouří: nemohli by páni emírové, nevědoucí kam sáropnými miliardami, místo některého ze svých chlubných projektů přidat těmhle lidem po stovce? Zlidštit pracovní podmínky, zmírnit ten příšerný rozestup mezi pyšným panstvem a bezprávnou holotou, zánějž ještě žádné říši nepošlo nic dobrého? Jenže to už zase uvažuji moc evropsky. To Západ si vytvořil ideál společnosti sociální, rozdíly vyrovnávající,ái když je nikdy zcela nevyrovná a snad by ani neměla. Ideál islámského Orientu je jiný: společnost milosrdně udělující svým chudým almužny, ale tak, aby žebrák zůstal žebrákem a pán pánem. Západní člověk nachází ve své společnosti nedostatky a zkoumá, jakou změnou by se daly odstranit. Věčná a definitivní pravda islámu však nepřeje změnám; dojde-li kájakým, jsou bezpochyby od ďábla.

Dnes, po týdnech arabského putování a dalších zkušenostech toho druhu mě napadá ještě něco dalšího: náš mládenec, zjevně potěšen, že si může čtvrthodinku popovídat sáněkým, kdo jeví zájem o jeho živobytí, je vtipný, inteligentní, mluví slušně anglicky, má zájem o svět a jeho dění. Je takových plný Bangladéš, lidí nadaných, inteligentních, přemýšlivých. Proč se musí vydávat za nádenickým krajícem chleba do Emirátů? Proč ze svých nesporných schopností nevykřešou důstojnou existenci doma? Nenapadne je to? Nebo napadne, ale cosi jim brání? Možná že toto: nachází se Bangladéš na jedné záprvních příček světového žebříčku korupce. Bezohledná chamtivost každého sátrochou politické či hospodářské moci, od obecního policajta až po ministerského předsedu, udusila všechno, čeho by tihle bystří lidé byli schopní dosáhnout. Muselo to být? Jak se jejich země domotala až do postavení světového žebráka? Odvíjím si vlákno historieů východní Bengálsko, krajina někdejší britské Indie nikoli zánejbědnějšíchů pak bylo britské koloniální jho svrženo a země se osvobodila, stavši se částí samostatného Pákistánuů osvobodila se podruhé, vydobyvši si nezávislost po praporem samostatného Bangladéšeů ať jsem proklet, ale stálo všechno to osvobozování za to,ákdyž záněj vyplynul takovýhle výsledek? Nebylo by našemu mládenci líp, kdyby jeho dědové zůstali poddanými Jejího britského Veličenstvaů no, já vím. Trestuhodné zpátečnictví, nehodné moderního člověka. Stalo se imperativem našeho času předpokládat, že život pod praporem samostatnosti je eo ipso svobodnější, spravedlivější, a vůbec řádnější. Jenže jsou příklady, které to nepotvrzují. Je jich dokonce většina. Znám ostatně jednu takovou zemiů na žebříčku světové korupce ne úplně nahoře, jen tak někde uprostřed. I válecčem ostatním je jaksi uprostřed, vákvalitě její demokracie třeba, v neúplatnosti politiků, vymahatelnosti práva. Také ona se, jak známo, mnohonásobně osvobodila. Nebylo by i jí lépe, kdyby žádného osvobozování nebylo? Kdyby zůstala prosperující částí podunajského mocnářství, jehož jho odvrhla, ale nenahradila ničím lepším? Rouhání, že ano. Kdoví, jestli ne vlastizrada. Ale, jak už jednou pravil kníže Schwarzenberg, jsem dost starý, než abych musel něco předstírat, sobě i jiným.

Moře nás tedy zklamalo, zase to nebylo ono. Pár kilometrů odtud se ale nabízí historická památka, kdoví jestli ne jediná a nejstarší vácelém sedmeru Arabských emirátů: mešita obce Bádíya. Pochází zápatnáctého století, na zemi, kde je všechno moderní, ba supermoderní, hotový starověk. Dokonce ani moc jako mešita nevypadá, nebo jí přinejmenším chybí nezbytný minaret. Když chce imám shromáždit věřící kámodlitbě, vyleze na skalnatý, zříceninou jakési pevnosti korunovaný kopec, a vyvolává svou kvílivou výzvu odtud. Je pozdní odpoledne, lidé už se scházejí, ale slunce ještě stojí nad hradbou hor a do času modliteb chybí nějaká chvíle, i vylezeme na zmíněný kopec také a dáme se sápanem imámem do řeči. Je to malý, srdečný chlapík váponěkud ušmudleném bílém rouchu, a nic mu nevadí se bavit sánávštěvníky ze země nevěřících, naopak mu to činí nepřehlédnutelnou radost. Vezmeme se spolu kolem ramen, moje choť nás tak vyfotografuje, vápozadí skalnaté štíty pohoří Al Hadžár, trnitá vegetace, nějaké hradby, možná nejpěknější fotka zácelé naší arabské pouti. Zjišťuji, co si definitivně potvrdím za pár dní váOmánu: není, nebo by to spíš nemuselo být tak hrozné sátím střetem civilizací. Zfanatizovaných bláznů vyjímaje, dá přirozená lidská náklonnost a snad i kousek zvědavosti překlenout rozdílům mezi věřícím a nevěřícím, i když bych se do hovorů o Izraeli a podobně háklivých tématech raději nepouštěl. Ledaže by si věřící vábílých hábitech mohli své blázny líp hlídat, ale ani vátom bych se moc nevytahoval, i my necháváme své blázny bláznit, říkajíce tomu tolerance, svoboda slova a tak všelijak. Nejsou zrovna teď příliš škodliví, znejistěli po pádu na nos před dvaceti lety, ale asi ne na věky. A nedej Alláh, aby se blázni všech zemí spojili, například pod zeleným praporem Prorokovým. Něco takového se občas začíná rýsovat.

Ještě si zblízka prohlédneme mešitu, leskne se světlou hnědí jako nalakovaná, ale je to jen staletá omítka z mnoha vrstev jílového nátěru. Cestou domů míjíme jakési staveniště, tabule nad silnicí hlásá, že fudžajrský emír také neodolal pokušení vybudovat si jeden umělý ostrov ve tvaru palmy. Hotová mánie, tyhle palmové ostrovy, váDubaji mají váprovozu jeden, dva další se staví, a tady čtvrtý. Kdyby radšiů ale dost, nechci se opakovat. Jen pomyšlení se vtíráů není palmové staveniště vánějaké souvislosti sátím hnědočerveným sajrajtem u našeho resortu? Nezamíchali páni stavitelé třeba nějak mořskými proudy a nepovzbudili tak množivost řas? Také původci dubajského ostrovního zázraku Džumajra Palm nejdřív stavěli a pak teprve koukali, jak jim vodička hnije. Nejdřív řezat a pak teprve, pokud vůbec, měřit, je, zdá se, součástí arabské psýchy, a nejen ve věcech stavitelských.

A je večer, noc poslední pod zamženými hvězdami Emirátů, zítra povede naše cesta do jiné zápouštních říší, do Ománu. Nevím proč, ale cosi mi říká, že si sájeho duchem budu rozumět líp.

4. Čisťoučké město sultánů

Bílý, čisťoučký, jako zácukru je Masqat, hlavní město sultanátu ománského, jaký to rozdíl proti emirátským metropolím, okázale vystavujícím své prestižní zázraky, ale jinak chladným jako psí čumák! Úhledné, bělostné řady domů málokdy vyšších než čtyřpatrových, nezasáhla Omán prestižní megalomanie, a kupodivu, skoro žádná staveniště a žádné objížďky, jež zřejmě potřebují kásvé existenci emirátská města. Místo toho se Masqat roztáhl do šířky podél moře, je nápadná ta volnost prostoru místo mrakodrapovité stlačenosti. Dovedl bych tadyů no, žít asi ne, na to je mi zdejší svět přece jen moc cizí, ale pár dní strávit vápocitu rostoucí náklonnosti a snad i jistého obdivu, to velmi dobře ano. Zvlášť když jsem veden instinktem vybral za místo pobytu čtvrť Matráh, zácelého Masqatu nejů ne, nejstarobylejší ne, je překvapivě málo starobylosti váříši ománského sultána, ale řekněme že nejpůvodnější. Nejoriginálnější. Nejlépe naší představě orientální rázovitosti odpovídající. A všechno všude kvete, všechno se jen blýská, spanilé a přitom vkusné altánky lemují nábřežní promenádu, vkus a arabský styl se svýmásklonem kátitěrné přezdobenosti někdy pasují obtížně dohromady, ale tady se obojí drží várovnováze. Nejvíc ale ohromí ten pořádek a ta čistota. Tamhle stojí na žebříku chlapík, bedlivě leště pouliční svítilnu, a byl spatřen i jiný, s klůckem a kbelíkem, kterak uvádí do vysokého lesku dálniční svodidlaů To že je Orient?

äMaskat je druhé nejčistší město na světě,ô informoval mě sánemalou hrdostí taxíkář, co nás vezl o nějaký den později. äA které je to první nejčistší město?ô vyzvídám. äSingapur,ô zní o poznání méně hrdá odpověď.

Nu ano, i Singapur znám, opravdu je to velice čistotné velkoměsto. Kdo by papírek, vajglíček z cigarety odhodil, už je u něj policajt a mastná pokuta je to nejmírnější, sáčím může počítat. Za těžší prohřešky téže kategorie hrozí přesně odpočítaný nářez rákoskou na zadek, což mě, abych se přiznal, neplní takovým odporem, jak by asi mělo, neboť co do výchovného činku bývají jelita na vlastním zadku úspěšnější než ctnostné nabádání. Nicméně lze říci, že Singapur vděčí za svůj záviděníhodný stav slitování neznajícím trestům. Jak je na tom Masqat? Na to je poněkud složitější odpověď.

Snad zde zastupuje bambusovou hůl nepochybná, všemi přijímaná autorita. Pan sultán má svůj správní palác ve čtvrti, které se říká Starý Masqat ľ nevím proč, když vání až na portugalskou pevnost vysoko na skále nic starého není ľ a nejméně jednou denně projede městem sem a tam cestou kásvému soukromému bydlišti. Kdyby zjistil nějaký nešvar, svraštil by brvy, zvedl ukazovák, a pravil by: äTenhle nepořádek ať tady zítra nevidím!ô A hned by se daly do díla kolony čističů, aby bylo zase všechno jako zácukru. Abych trochu té chvály ubral: zastrčené uličky už tak náramně čisté a odpadků prosté nebývají Ale to se ví, tudy přísný pan sultán obvykle neprojíždí.

Jeho jméno zní Qabús bin Said, a je svým lidem bez výjimky ctěn a snad i milován. Což není pitomá fráze jako vátakových případech vesměs, nýbrž skutečnost. Sultán Qabús přinutil roku 1970 nekrvavým pučem svého otce Said bin Taríqa káodstoupení, a od té chvíle není, váčem by selhal nebo projevil obvyklé slabosti orientálních ľ mnohdy i neorientálních ľ vladařů. Převzal od svého předchůdce zemi chudobnou, váhlubokém středověku setrvávající, a pozvedl ji během čtyř desítiletí své vlády na úroveň, která se dá vidět, a to i ve srovnání sábohatšími sousedy. A, což zvlášť ocení ten, kdo právě přicestoval záEmirátů, podařilo se mu skloubit slušný díl modernity se stejným dílem tradice ve velmi zdařilé, nechlubné, oko poutníkovo neprovokující syntéze. Moudrý, úspěšný, nevypínavý panovník. I když, povězme hned, žádný demokrat. Co se děje, děje se zájeho vůle a příkazu; o vladařskou moc se dělí pouze se Státní radou, kterou ovšem najmenoval také sám. Měli bychom sklon být nedůvěřiví kátakovému stylu panování. Ale funguje to.

Možná proto, že sultán Qabús vládne opravdu sám. Není ženatý ľ nechci dumat o příčině toho pro arabský Orient zarážejícího jevu - nemá děti, byl jediným synem svého otce, takže kolem sebe nemá ani obvyklý sběh strýců, zeťů, bratranců a synovců, jež všechny by musel podělit vysokými státními úřady, jak je vátěch končinách jinak neodmyslitelným zvykem. Je nezkorumpovaný a nezkorumpovatelný; je takový, protože si to může dovolit. Sáhejny parazitického příbuzenstva kolem sebe by takový být nemohl. Všechnu svou schopnost a státnickou moudrost tak může vložit doásprávy své země, a daří se mu to. Dejž i nám, ó Alláhu, takového sultána Qabúse!

Jenže vátom nám Alláh stěží vyhoví, jelikož jsme demokraté. Nechci zpochybňovat demokracii, snad je to opravdu nejlepší vládní systém ze všech možných, jak se tvrdívá.áAle také má své háčky. Ne už parazitické synovce, strýce a bratrance, jen roty politických profesionálů, usilujících především o vlastní zištný zájem, vádruhé řadě o zájem své partaje, a teprve potom o zájem nějakého státu. A i kdyby ne, i kdyby měli dobrou vůli mu sloužit, parlamentní systém sájeho nutností kompromisů jim brání rozhodovat lépe než nemastně neslaně. To samovládce zapráská knírem, a všechno jen tak lítá; jeho rozhodnutí se nepohybují váčtyřleté hranici jednoho volebního údobí, nýbrž hledí na dlouhá desítiletí dopředu. Ano. Jenže to musí být opravdu moudrý, nestranný, osobně skromný, svému úkolu oddaný samovládce. Jest otázkou, kde takového hledat. A i kdyby byl nalezen, kým ho nahradit, až ho záúřadu odvolá Alláh. Vátom tkví všeobecně sdílená obava ománského lidu: dobře vládne sultán Qabús, ale dlouho-li a bude mu sedmdesát, co přijde po něm? Existuje sice ustanovení, dle nějž vhodného následníka vybere Státní rada, ale věř nějaké státní radě, jistě to tam bez přísného vládcova dohledu bude zase samý strýček a samý bratranec. Sám bych odhadl, že státní rada pak upeče něco várámci obvyklé arabské demokracie, prostrýčkované a zkorumpované až se nebesa rdí, ale může být i hůř. Snad aby Alláh autokrata Qabúse navěky zachovati ráčil.

Čeho si poutník váOmánu brzy všimne, je ne zrovna absence, ale také ne převaha indického a vůbec přistěhovaleckého živlu nad arabskou populací. Zato může být překvapen hojným výskytem výrazně černých tváří. A nejsou to gastarbajtři, nýbrž potomci afrických otroků. No, nedivme se, Omán byl svou slavnější minulostí skoro velmoc, a to výrazně obchodní, mořeplavecká velmoc. Otrokářství kátomu patřilo už jaksi samo sebou. Za svého největšího rozsahu ovládal masqatský sultán dlouhý pruh východoafrického pobřeží mezi dnešním Somálskem a Mozambikem, jehož centrem byl Zanzibar. Tamní Arabové pořádali hony na otroky buď sami nebo je za nějaký groš získávali od bantuských náčelníků. Evropským kapitánům káexportu do Ameriky je prodávali jen zřídka, na to byly západoafrické přístavy příliš záruky, takže raději svůj úlovek převáželi mnohem kratší cestou na otročí trhy arabského Orientu, na svou ománskou pravlast nezapomínajíce. Během celé otrokářské éry jich tak navozili kolem čtvrt milionu; že Omán dnes nemá ještě daleko větší podíl černých tváří, vyplynulo záhromadných kastrací, jak velel tehdejší obyčej islámského světa. Ománu skončila otrokářská konjunktura r. 1856, kdy se říše rozdělila, ale nově zřízený zanzibarský sultanát vání pokračoval nerušeně a nikým nekritizován dál. Teprve r. 1873 vyzval zanzibarský sultán Barghaš ibn Saíd káukončení obchodu sáotroky. A teprve britský protektorát mu r. 1907 udělal opravdu konec.

Dost ponurá historie, že. Zavrženíhodná. Hony na otroky, otročí trhy, hromadné kastraceů divím se, že nikdo nenaléhá na ománského pana sultána, aby se africkým národům za ty ohavnosti omluvil. Že na něm nikdo nevyžaduje milionová odškodnění; že se veškerý dějinný hněv soustřeďuje zásadně jen na obchod sáotroky provozovaný Evropany (šlo váněm vesměs o lodní transport, ne však o honění Afričanů po lesích a vypalování jejich chýší, ta část agendy zůstala vyhražena arabským lidokupcům vásoučinnosti sámístními náčelníky) kdežto arabské otrokářství je ohleduplně opomíjeno. Chaloupka strýčka Toma se může nalézat výhradně váAmerice, kdežpak na pobřeží Rudého moře, že ano. Jaké pokrytectví! Jaká zvrácená rozkoš sebemrskačství! Nenecháme toho už jednou? Západní svět svůj díl historické odpovědnosti za zlo otrokářství převzal; nevyzve své někdejší konkurenty vátom obchodu, aby udělali totéž, když je to samotné nenapadne?

A stejně nevím, jestli seádá mluvit o zlu, přesněji o vědomém zlu. Nikdo nic nikdy nemá míti za de-fi-ni-tiv-ní, zpíval kdysi pan Werich, a ani my bychom si neměli myslet, že naše dnešní eticko-morální normy jsou de-fi-ni-tiv-ní, puntík za vývojem, po němž už nebude následovat ani se měnit nic. Od dob starověkého Řecka platilo otroctví za hospodářskou nutnost, a kdybychom uměli vyvolat duchy lidí oněch časů, jistě by nám podrobně a přesvědčivě vysvětlili, proč tomu tak muselo být. Že to byl jejich národní zájem, ne-li nezpochybnitelný výsledek druhé punské válkyů ale odpusťte, už zase blbnu. Nicméně se asi příliš nezmýlím, napíši-li, že možná nebude ani tak dlouho trvat a lidé si budou dělat kolečko prstem na čele nad morálními imperativy, jež máme dnes za nezpochybnitelné my. Někteří si je dělají už teď. Minulost je dlužno posuzovati oproštěně od příkazů současné etiky; největší povrchnost, jaké se lze dopustit, je pasování staletých dějů na morální kopyto jeho doby.

Jen vedro je, vedro strašlivé. Kterýsi středověký kupec po sobě zanechal zvěst o tom, jak to v Masqatu vypadá válétě: vedro prý je takové, že se roztaví šavle vápochvě. Domorodci, sánimiž jsem se na to téma bavil, tvrdili něco o letních padesáti stupních a jeden dal kálepšímu i šedesátku, ale to snad maličko přeháněl. Jelikož nenosím šavli a do léta ještě něco chybělo, nemohu nic z toho potvrdit, ale on už začátek března stál za to. Zase jsem udělal chybu váplánování: do zemí kolem Perského zálivu je nejrozumnější se vydat nejpozději váúnoru, kdy se ještě denní teploty drží na snesitelných pětadvaceti, nanejvýš třiceti stupních. Co přijde dál, o tom si zájemce může udělat obrázek záveršů koránu, pojednávajících o muslimském pekle. Kdybychom aspoň my, návštěvníci záchladné střední Evropy, byli schopní přejít na domorodý rytmus. Vstát před svítáním, hned jak muezzín zavolá káranní modlitbě ľ beztak ten elektronický vřesk vyhodí člověka zápostele sám, neboť dávno již tomu, kdy muezzínové, dlaně na uších, osobně volávali své výzvy záochozu minaretů. Poté se věnovat denním činnostem, a když čas a vedro dosáhnou poledne, zalézt na kutě a spát. Odpočinek ukončit kolem půl páté a ještě hodinku nebo dvě něco podnikat, až se na zahradu Alláhovu snese milosrdný, vlahý večer, čas radosti a sousedského klábosení. Jenže to my neumíme. Přes všechna dobrá předsevzetí vstáváme neochotně po sedmé, pak se jmeme snídat, než opustíme hotel, je devět a sluneční žár se rozvinul do plné výkonnosti. Po dvanácté, nezvyklí polednímu spánku, bloumáme lapajíce po dechu vylidněnými ulicemi, všude stažené rolety, ani kočka se nemihne (psi jakožto nečistí tvorové se váarabských městech míhat nemohou), neboť ani kocour není takový vůl, aby se roztavil jako ta šavle. A vápozdní večer, kdy dobře vyspaní domorodci korzují po nábřežní promenádě a posedávajíce po lavičkách se dlouho do noci oddávají debatám, se nám už zase chce chrnět.

Vždy jsem si myslel a těm zprávám věřil, že suché pouštní vedro snáší našinec lépe než dusné horko tropů; po této zkušenosti jsem váté víře zviklán. Prý že Perský záliv, taková bezodtoká louže, absorbuje sluneční žár a vyzařuje jej zpětně na pevninu, čímž vyrábí ty příšerné temperatury. Ale ani později, kdy už jsme nechali Perský záliv za sebou a stanuli u širých vod Arabského moře, nebyla znát žádná zvláštní úleva, spíš naopak. Odvodil jsem si zátoho vlastní teorii: my Seveřané snášíme jakž takž horko, dokud teplota okolního vzduchu nepřestoupí teplotu naší vlastní tělesné schránky, to jest nějakých šestatřicet, sedmatřicet stupňů. Po překročení té meze se dostavuje únava, otupělost a nechuť něco podnikat, vše doprovázeno intenzivním pocitem, že se vaří mozek v hlavě.

Ale udělal se konečně večer, digitální hodiny na nábřeží ukazují už jen třicet stupňů ľ chládek! ľ a ulice jsou plné lidstva. Ománců vesměs pohlaví mužského v dlouhých bílých hávech a sávysokou, vyšívanou čepičkou na hlavě (turban je vídat také, ale vzácněji), jakož i evropských turistů, vyhrnuvších se záněkteré výletní lodi na okružní cestě po přístavech Blízkého východu. Mám své mínění o hodnotě takového cestování ľ bílý koráb přistane, turisté se vyhrnou, dvě hodiny špacírují po městě okukujíce krámy se suvenýry, načež se opět nalodí kávečeři a do postele. Ráno koráb zahouká a zvedne kotvy kádalší plavbě, řekněme do Kuvajtu. Byli jsme váOmánu, říkají pak ti lidé. Inu jo. Ale mají i něco, co jim mohu jen závidět a sobě troubů nadávat. Zase jsem totiž podlehl příručkovému nabádání: jen domorodce neprovokovat, neurážet je v jejich představě společensky přípustného oblékání, jen žádné kraťasy a hambatá trička, a dámyů no, černý hábit od hlavy kápatě příručka nevyžaduje, ale moc kátomu nechybí. A tady cestovatelé záturistické lodi, pánové nonšalantně vášortkách, ženské vákošilkách jen tak tak nad ňadra, ramínka holá, spodní tělesnou část váčemsi, co už Petr Chelčický káral slovy äsuknice otáhlá málo zadku kryjeô ľ a vida, nikdo se nezblázní. Možná si domorodci myslí své. Možná si na takové móresy zvykli neradi, ale zvykli si. A kdožví, třeba se jim pohled na takovou méně než polozahalenou ženskou bytost i líbí. Vákaždém případě neprotestují. Co mi zátoho vycházíů máme se, my pocestní, vákrajích pracizí kultury bezpodmínečně přizpůsobovat ľ lze mluvit i o podlézání - místnímu vkusu? Abychom neprovokovali a neuráželi? Jenže to si pak lid takových zemí nikdy nezvykne na skutečnost, že jsou i jiné kraje a jiné mravy, a že je lepší jeden mrav druhého vzít na vědomí, než hned brát do rukou kamení. Nebo si dovolit trochu pohodlí dle vlastního gusta? Domorodci se možná zkraje drobátko naštvou. Ale zvyknou si. Přijmou existenci rozdílných stylů, a nejen vástřihu roucha. Snad přijdou časem i na to, že se ke každému koutu světa hodí jiný životní styl, a že jejich nemusí nutně být ani jediný, ani jiným nadřazený. Neboť z pocitu nadřazenosti, ne zákulturních rozdílů vypukají konflikty a nenávisti.

A ještě je na nábřežní třídě čtvrti Matrah řada kupeckých domů záčasů obchodní ľ pravděpodobně též otrokářské ľ slávy Ománu, ještě se zraku poutníkovu nabízí na skále nad mořem kamenná pevnost, co ji tam ve století šestnáctém postavili Portugalci, ne že by chtěli Omán kolonizovat, za to jim nestál, ale na ochranu svých námořních cest, a ještě se můžeme potoulat po stinném súqu, malebně klenutém, sákrásně vyřezávanými stropy, jediném, který přežil supermarketovou konkurenci. To se ví, také už to dávno není pravé orientální tržiště sájeho barvami a pachy, spíš zase rozsáhlá nabídka suvenýrového haraburdí, váněmž převládají handžáry, ceremoniální dýky vástříbrných, do pravého úhlu zahnutých pochvách. I váománském státním znaku jedna taková je, tak významný je to symbol. Ale i užitečných věci je nemalý výběr, rozličných látek ľ hned o uličku vedle sedí krejčí, který zánich za nevelký obnos spíchne roucho - šátky a obleky, dámské zejména. I pravím velkomyslně své choti ľ vyber si taky něco, ať na to praskne nějaký riál, nevídáno! Ománský riál, když už jsme u toho, je měna velmi hodnotná, asiže nejhodnotnější na světě: dvě eura neboli zhruba pětapadesát kaček českých se do něj toho času vejde. Což má ten účinek, že má pocestný sklon sáriály šetřit. Sedm riálů pětset baisá (řečená měna se dělí na tisíc, nikoli na sto jednotek nižšího řádu) tady za tu drobnost, to není tak moc, to zaplatím otevřením levé dlaně, řekne si. A ono to dost je, jen to přepočítat. I vybírá si moje choť, vybírá, ale vybrat nemůže. Tady harémové sandálky jako záTisíce a jedné noci, tady šatičky celé pošité blyštivými sklíčky, nejspíš pro domácnost, protože na veřejnosti jest muslimské dámě slušno chodit zahalená do černého hávu na paty, vázlatnické uličce zase šperky, sánevídaným řemeslným umem zhotovenéů nojo, ale kdo to má nosit? Nic seů ne že by se nic nelíbilo mé choti. Ale je to arabský vkus, ne náš, západní. Titěrná ozdůbkovitost, třásničky, zrcátečka, skleněné perličky, zlaté vyšíváníčko, pravda, sám bych divně koukal na svoji holku takto vyšňořenou. Jestlipak, napadá mě, jde vůbec o vkus muslimských žen? Jestlipak by si taky radši nevybraly něco střízlivějšího, kdyby bylo po jejich? Ale ono po jejich nebývá, tak daleko ještě nepokročila emancipace ani váříši sultána Qabúse.

Ale aspoň krásně zabloudit je možno váuličkách matrahského súquů koukej, koukej, nešli už jsme jednou kolem téhle pyramidy slunečních brýlí? Šli, a ne jednou, ale nejmíň třikrát, dostaneme se někudy ven? Na plochu snad není správný arabský súq kánepřehlédnutí. Zájeho všelijak zamotaných uliček se vymotat je ale kus kumštu. Konečně se spíš provyptáváme kávýchodu než abychom jej svým orientačním smyslem nalezli, a upajdané nohy si žádají odpočinku. Mramorové lavičky jsou obsazené debatujícími Ománciů ale tady, hle, je na jedné ještě pro dva místo; smíme si přisednout? Trojice starších mužů prorockého zjevu, bílé řízy, dlouhé bílé vousy, várukách tenounké hůlky, dá velkomyslně svolení, i usedneme sáúlevou. Jenže prorocká trojice se vzápětí důstojně zvedne a odkráčí pryč; do jaké trapnosti jsme to zase šlápli? Inu, do takovéto: měl jsem se po boku krajního proroka posadit jakožto mužský sám, svůj harém po druhé straně. Jenže ona si, ženská, dřepla vedle těch starců. Urazili se? Nebylo by divu, islám je urážlivý.

Ale zase chyba, prorocká trojice odchodem projevila ohleduplnost. Nechtěla, abych se cítil uražen já, manžel a majitel svého harému. Co kdyby se krajní stařík nechtě dotkl mé ženy, pocítil měkkost jejího těla? To, jak každý uzná, volá po pomstě zakřiveným handžárem, a když ne jím, tedy aspoň projevem nejvyšší nevole. Žena náležící jinému muži je bytost nedotknutelná, ne nadarmo je pojem harém odvozen od arabského haramun, zakázaný. Nevím. Měřit muslimské zvyky západním metrem je stejně hloupé jako západní muslimským. Nevím ani, jak dalece jsou arabské dámy se svým postavením srozuměny; třeba tajně touží po vysvobození zátoho chomoutu, třeba by propadly zoufalství, zbaveny jistot svého zatepleného harému. Životní jistoty, toť hřivna, na niž lze utáhnout i jiné Boží tvory než arabskou dámu, jeden se várámci jistot nechá navléknout do černého pytle, jiný si zase nechá navléknout ohlávku dohlížitelského státu. Čemu bychom se vlastně divili.

A to už je večer poslední, zítra si půjdeme do půjčovny vyzvednout auto a vydáme se ze sympatického Masqatu do širších prostor sultánovy říše.

(příště dokončení)



Zpátky