Červenec 2011

Zákon o zachování iracionality aneb Odkud se bere antiizraelismus

Luděk Frýbort

Už jsem zase četl něco o tom, jak se rozmáhá antisemitismus, ale nechce se mi s tím souhlasit. Ne, že by se vůbec nic nerozmáhalo, antisemitismus to však není; přeloženo do češtiny značí to slovo nepřátelský vztah k jakýmsi semitům, což je arciť nesmysl. Semitství nevypovídá nic o národní či rasové příslušnosti a vůbec už z něj nelze usuzovat na povahové rysy, jsouce termínem povýtce filologickým. V tomto smyslu existuje skupina řečí semitských, jimiž hovoří zhruba 260 milionů obyvatel této planety, z toho 230 milionů Arabů; dalších 25 milionů připadá na tři semitské jazyky, užívané v Etiopii, neboli, jak se říkávalo dříve a tuším češtěji, v Habeši. Židé, s nimiž bývá antisemitství obvykle spojováno, jsou se svou zmodernizovanou hebrejštinou (ivrit) a pěti miliony mluvčích – vesměs v Izraeli - na řadě až třetí. Pročež, chtěl-li by kdo být antisemitou, musel by nenávidět z 90 % Araby, jakožto druhé v pořadí Habešany, kdežto pro židy by mu zbyla pouhá dvě procenta kleteb a opovržení. Zanechme hloupostí; záporný až záštiplný poměr k židovství lze mnohem trefněji nazvat antijudaismem. Jak se sám pamatuji, nebýval ještě za mého dětství nikterak vzácný, ubylo jej však znamenitě zásluhou událostí, jež zajisté netřeba zvlášť vyjmenovávat; a straší-li doposud v některých přiboudlejších hlavičkách, jsou s ním raději zticha. Povykujícím hloučkům mladistvých výtržníků, kteří v životě žádného žida neviděli a když i viděli, nepoznali ho, se dělá zbytečná reklama. Ne, střela antisemitismu se strefuje vedle a antijudaismus, pakli se dosud sporadicky projevuje, věru nelze zařadit mezi ústřední problémy dneška. Nebylo by načase udělat nad tou sbírkou vyčichlostí kříž?

Bohužel nebylo. Zřejmě existuje vedle zákona o zachování hmoty a energie ještě navíc zákon o zachování iracionality, protože jinak by se totéž strašidlo nemohlo vynořit v proměněné podobě znovu. Kdo dnes dvě uši a mezi nimi hubu má, každý zvysoka káře špatnosti židovského státu, zatímco násilné kousky jeho palestinských (semitských) kontrahentů omlouvá, v ochranu béře, výmluvně zdůvodňuje. Souhrnem lze říci, že – ne žid, to by si nikdo nedovolil – ale Izrael, i kdyby si obě nohy za krk dal, je vždy v neprávu, kdežto palestinští Arabové, ať vyvádějí co vyvádějí, jsou vždy jakýmsi způsobem v právu. To už není věc názoru, to je zásadní předpojatost, jedním slovem antiizraelismus. Odkud se vzal? V čem hledat jeho kořeny?

Abych se opravil: ne každý, kdo uši a hubu má, nýbrž levicově orientovaný intelektuál a veřejného mínění tvůrce mívá tendenci vášnivě v té blízkovýchodní patálii stranit Palestincům, všechny hříchy a mrzkosti pak nakládat na hřbet Izraeli. U lidu obecnějšího a s uvažováním spíše selským už takové vyhraněnosti nenalézáme. Čím to… inu, nechovají se dítky Izraele, jak by odpovídalo představám intelektuální levice. Přitom to mohlo dopadnout i obráceně; Izrael mohl být dnes v přízni pokrokových duchů a Palestinci v opovržení, kdyby si krátce po svém založení nerozlil ocet u Stalina a v dalším důsledku u celé levicově intelektuální fronty. Psal se rok 1949, studená válka byla už v běhu a příští orientace nového státu se zdála být předvídatelná: průkopnický idealismus židovských přistěhovalců se téměř nerozlučně pojil s idealismem socialistickým, i počítal Stalin napevno s Izraelem jako se svým budoucím satelitem a nástupištěm k dalšímu šíření komunistického impéria. Jenže proradní židáci Stalina zklamali. Ochotně přijali diplomatickou podporu i československé zbraně, pak si ale všechno spočítali a vyšlo jim, že prospěšnější přece jen bude přidržet se funkčního, demokratického Západu v čele s USA než rudé říše s její bídou, gulagy, samoděržavnými papaláši a jiným folklorem. To jim nebylo a nemohlo být zapomenuto. Přes šest desítiletí uplynulo od toho času, černá díra dějin pohltila Stalina, zaniklo rudé impérium, jen intelektuální levičáctví zůstalo jako nepomíjející historická konstanta a vyjadřuje se halasnou podporou kropenatě ošátkovaných gerojů na straně jedné, pohoršeným odsuzováním všeho izraelského na straně druhé, což lze souhrnně nazvat antiizraelismem. Neníť v předponě anti- obsažen ani účel, ani analytická úvaha, ba ani názor, jen živelná, důkazů ani hlubších znalostí nepotřebující, diskuzi odmítající zášť. Totéž ostatně platí o druhé z iracionálních fobií dneška, o antiamerikanismu, což by ale byl námět jiné úvahy.

Mohlo by být záhadné, proč sklon k tomuto stavu ducha jeví ve své většině právě intelektuální výběr člověčenstva a ne řekněme stav ševcovský: proto, domnívám se, že ševci jen málokdy vymýšlejí nové, spravedlivější atd. světa řády, a necítí se tudíž být zhrzeni, nechovají-li se dějiny dle plodů jejich osvícené mysli. Rovněž že švec nebývá obdařen mimořádným intelektem, zato porcí rozumu a zkušenostmi nesnadného života, i bývá blíž jeho realitě než ve výšinách teorie se vznášející intelektuál. Zatřetí že pocit marnosti nevyslyšeného projektanta nových světů snadno přerůstá v netrpělivý hněv a mstivou žárlivost: když vy, měšťácká pakáži, pořád ne a ne pochopit nepochybnou pravdu, musí vám být namlácena do palic na komando! Komandantství všeho druhu pak zajisté nabízí daleko spíš princip levicový, kolektivistický a poskytovatelský, než individuálněji zaměřená pravicovost, vyjádřitelná prostou zásadou „čiň sobě dobře a neškoď jiným“. I když ani to není zcela výstižné. Kdo komanduje, bere na sebe zodpovědnost; avšak levicový mesiáš rád káže, poučuje a odsuzuje, k převzetí zodpovědnosti, když zákonitě všechno končí v bídě a úpadku, se však nemívá. Vizme, co vizionářů, pokrokových myslitelů a pravdy majitelů porodily dějiny od časů osvícenských až do dneška, a spatříme výstavu selhání, občas i holého bláznovství. Co kdy prorokovali, co chystali a čemu palečky drželi, nic se neosvědčilo, všechno selhalo a zesměšnilo se, a lze s jistotou očekávat, že ani nezpochybnitelným imperativům dneška se nepovede jinak. Že by se ovšem poučili… Snad by bylo moudřejší stanovit předvojem lidstva ševce; jsouce rozumní by si nevymýšleli nové směry, nové cesty a nové světy, nýbrž nechávali vývoj jít cestou přirozenou, umělých zásahů prostou. I ona může mít své nepříjemné kličky a obrátky, nikdy ale nevede s takovou pravidelností k olbřímímu maléru, jaké si nepříliš dávná minulost zažila dva a třetí se nepřeslechnutelně hlásí, jak k tomu ještě dojdeme.

Ale zpět k antijudaismu, jenž se působením zákona o zachování iracionality transformoval v antiizraelismus. Dotkli jsme se některých příčin toho jevu, vyplynuvších nejméně polovinou ze spasitelské netrpělivosti majitelů intelektuálních pravd; je však i příčina starší, víc do hlubin času a lidského nitra jdoucí. Nazval bych ji… řekněme žárlivostí méně úspěšných. Než se po té koleji pustíme dál, uveďme si několik statistických čísel: 32 % cen, udělených Nobelovou komisí v běhu nedávno minuvšího století, získali židé, v příkrém nepoměru k svému zastoupení v řadách lidstva. O jiném nepoměru vypovídají počty patentů mezi lety 1980 až 2000: v nejvyspělejších či nejbohatších zemích arabského Orientu (Egypt, Kuvajt, Arabské emiráty, Saúdská Arábie, Jordánsko) jich bylo zaregistrováno 367, v maličkém, ze všech stran ohroženém a kdekým povýšeně odsuzovaném Izraeli 7652.

Proč a čím to… asi že je zde něco jako efekt nezamýšleného. Po nejméně dvě tisíciletí svých proměnlivých dějin byli židé vystaveni útisku, pronásledování, vražedným pogromům, šikanám a zlomyslnostem, vyhánění, zákazům a znevýhodňování, výsměchu a opovržení, to vše završeno hrůzami, vyjádřenými třemi písmeny hebrejského slova ŠOA. Byl to příšerný, ale velmi úspěšný genetický výběr, o jakém se ani panu Darwinovi nezdálo: jen nejschopnější, nejodolnější měli naději z něj vyváznout a předávat své vlastnosti potomstvu. A je to znát. Zatímco inteligenční kvocient obyvatelstva západních zemí v důsledku upřednostňování sociálně i jinak slabých zvolna, ale setrvale klesá a muslimské společnosti si vývoj zakazují samy, tvůrčí schopnosti židů během staletí rostly, až dosáhly zmíněného stavu. A nejen ony. Žid, po staletí vysmívaný co zbabělý ustrašenec, se v znovunalezené domovině projevil jako příklad neústupné bojovnosti, s níž není v dějinách mnoho srovnání; opovrženíhodná figurka práce se štítícího a jen v kšeftu a lichvě vynikajícího židáčka se týmž okamžikem proměnila v postavu obětavého průkopníka, úpornou prací proměňujícího palestinské pustiny v úrodnou zahradu.

V Izraeli židovský duch dozrál. Současné módy a módičky, doporučující jako následováníhodné vlastnosti libovůli, neúctu a nekázeň, se v staronové vlasti neuchytily. Měl jsem možnost pobýt v izraelské rodině a pozorovat její čtyři děti: ne že by si neuměly hrát a bavit se. Ale ukázněně, zodpovědně, ohleduplně. Jistě: když se dítě z drobné nepozornosti či zanedbání pravidel může stát obětí sebevražedného atentátu, to už je sakramentská škola zodpovědnosti, v níž se nerozdávají jedničky či pětky, nýbrž život nebo roztrhání na kusy. Postavením ochranné zdi (oblíbeného to předmětu povýšeneckých výtek) nebezpečí z největší části pominulo a život se uvolnil, poučení, jak se vyplácí být ukázněný a svědomitý, však zůstalo. I v tomto případě došlo k nezamýšlenému efektu: teroristická bratrstva izraelskou společnost nerozvrátila, nýbrž ji upevnila.

Což na druhé straně vzbuzuje zklamání a zášť. Militantní islamisté, neochotní připustit, že výjimečné hospodářské i vojenské úspěchy Izraele plynou z výjimečných lidských kvalit, hledají příčinu neúspěchu půlstoletých snah o jeho zničení v židovské démoničnosti: všechny národy stvořil Bůh, ale židy Satan. Jejich levicově intelektuální podpůrci jsou na tom podobně: nemohou izraelským židům zapomenout, že nedbajíce jejich utopických receptů přesto prosperují, ostrůvek západní spolehlivosti v orientálním zmatku svého okolí. Správně měli, stejně jako celý prohnilý kapitalismus, zaniknout v neřešitelných rozporech, ale oni, neřádi, přetrvávají a vzmáhají se. To jim nemůže být odpuštěno.

Neboli vše v celek shrnuto: není intelektuální antiizraelismus víc než zlostná reakce levicového spasitele, s nevolí pozorujícího, jak se jeho teorie nepotvrzují. Arabský antiizraelismus není až na lokální kolorit nic příliš odlišného: obdařil přece Alláh vší pravdou a dokonalostí nás, muslimy; kdo se neúchylně řídí příkazy islámu, tomu zákonitě náleží zdar a nadřazenost. Ale oni, židáci… nu, netřeba pokračovat dál. Jen že jsme, my lidé Západu, což nelze dostatečně zdůraznit, s Izraelem spjati společným osudem. Je izolovaným předmostím naší civilizace v obklopení těmi, kdož neznajíce dohodu a kompromis, nespokojí se s ničím méně než s konečným zničením satanského nepřítele. Stane-li se tak, padne-li Izrael, i nám to bude znamením velmi truchlivého konce. A lépe jest malérům předcházeti než pozdě bycha honiti. Jako už tolikrát, Hospodine, jako už tolikrát.

Jelikož předem odhaduji některé reakce na tento článek, oznamuji závěrem, že nejsem ani žid, ani placený agent mezinárodního židovstva, jen člověk s jistou osobní zkušeností.