Červenec 2011

Kritika Krystlíka

Pavel Jacko

Mám před sebou dvě knihy a dvě kritiky. Kniha je vlastně jedna, ve dvou dílech a kritiky jsou v podstatě z jednoho vepřo-knedlo-zelo kanónu. Jedná se o Zamlčené dějiny Tomáše Krystlíka,

Dvojí vyprávění o českých dějinách od Stanislavy Kučerové1 a Jak je možné psát české dějiny! od

Věry Olivové2. (Kritiky obou autorek v CS-magazínu 05/2001 - pozn. red. CS-magazínu.) Vše je velmi depresivní čtení, byť z rozdílných důvodů.

Když jsem přišel do Austrálie a naučil se trochu anglicky, začal jsem číst. Někdo mě půjčil knihu o Slovanech, psanou někdy v letech šedesátých. Jméno autora a název knihy jsem bohužel zapomněl. Byl jsem šokován obsahem, kde Slované vůbec nebyli statní a švarní junáci, spíš naopak. Nejhůř dopadli Češi. Myslel jsem, že Palacký by se nejen obracel v hrobě, ale přímo by z něj vyskočil. Později jsem zjistil, že Palacký (ne ten čítankový) znal své Čechy velice dobře a jen smutně by pokrčil rameny. Ještě později jsem zjistil, že náš tj. český Alšův obrázek o sobě se téměř v ničem neshoduje s Goyovým obrazem, který o nás mají jiní. Není třeba blamovat anglocentrismus, stačí se zeptat třeba Poláka po několika skleničkách vodky, nebo Slovince po skleničce rakije. Zatím se mně nepodařilo opít nějakého Němce natolik, aby mi řekl, co si o nás doopravdy myslí. Mohu si to domyslet.

Dějiny národa z cizího pohledu vypadají na první pohled téměř vždy urážlivě, zejména nekritickým vlastencům, kterým na druhý pohled chybí intelektuální vybavení. Kritický pohled na vlastní národ je podle nich mnohem horší, přímo vlastizrada. Horlivě odsuzují tzv. verbální kálení do vlastního hnízda, i když obvykle nejvíce horlí ti, kteří hnízdo skutky pokáleli a nechtějí, aby se o tom psalo. Ostatně mám dojem, že ruským vlastencům se také Válka a mír nezamlouvala.

V Otázce sociální3 T.G.Masaryk napsal, „Historie není jen naší logickou laboratoří, je také dějištěm našich citů a snah. V historii se uskutečňuje naše bažení a chtění po zdokonalení.“ A tak představu hrdinské minulosti si vycucali z prstu spisovatelé a profesoři, jejichž intelektuální „hrdinství“ a moralita byla (až na nepatrné výjimky) spíše příkladem negativním. Možná velmi zjednodušeně se dá přístup k národní historii rozdělit takto:

1/ jací jsme byli v minulosti pašáci a jaký póvl jsme dnes;

2/ jací jsme byli v minulosti pašáci a jak nám ten odlesk dodnes stačí;

3/ jaká hovada jsme byli, jsme a budem;

4/ nemáme se zas tak moc čím chlubit a je nejvyšší čas něco s tím udělat.

Mám dojem, že psaní pp. Olivové a Kučerové je nejspíš v druhé kategorii. Jelikož se snažím sledovat myšlenkový postup obou autorek, mému čtenáři se může zdát, že mé psaní je poněkud zmatené. Omlouvám se.

První část recenze profesorky Kučerové se týká jiné, ne Krystlíkovy knihy, Češi v dějinách (1991)4. Knihu jsem nečetl a tak se omezím jen na několik poznámek k metodologii její kritiky. Podle Kučerové „Trojice autorů patří k odpůrcům předlistopadového režimu. Tito dříve disidenti, dnes příslušníci vlivných politických a kulturních elit, přijali v letech totalitarismu za svou perfidní zásadu 'nepřátelé našich nepřátel jsou našimi přáteli'. Z nepřátelství k domácímu socialismu hledali a nacházeli oporu antisocialistických sil u našich sousedů v zahraničí, bohužel zhusta i protičeského revanšistického zaměření. Jejich tehdejší spolupráce se neomezila jen na /v té době aktuální/ studenoválečnické měření sil mezi západním a východním blokem. Disidenti převzali vstřícně i zmíněný 'nový' pohled na naši národní historii - z dílny německé imperiálně nacionální historiografie.“ Jako by člověk četl Rudé právo neblahé paměti - disidenti, příslušníci vlivných politických a kulturních elit, nepřátelství k domácímu socialismu, antisocialistické síly. Málem je slyšet nostalgický povzdech po starých rudých časech. Tu „perfidní“ zásadu (čínské i arabské přísloví) přijali v různých dobách, mezi mnoha, Džingischán, Churchill a také Stalin, autorce snad ideologicky bližší. Pokud má autorka pravdu, je možné, že ti disidenti věřili, že amicus certus in re incerta cernitur. „Převzato… z dílny německé imperiálně nacionální historiografie.“ Že by profesorka Kučerová nevěděla nic o historických pracích třeba Gelasia Dobnera5, Blažeje Ráčka6., Josefa Pekaře7 nebo Václava Černého8? To by bylo podivné.

Profesorka Kučerová dále o Češích dle Podivena „Nechtěli být vasaly s Přemyslovci, spustili se s kacířskými husity, stali se stavovskými odbojníky, pak si hráli na vlastence, buditele a obrodiče, provokovali austroslavismem, panslavismem, posléze čechoslovakismem. Češi nedovedou vládnout, jsou živel méněcenný, přízemní.“ O efektivnosti českého vládnutí by se jistě dalo s úspěchem pochybovat. Slovensko mělo údajně v roce 1918 jen sedmnáct vysokoškoláků a tak bylo zaplaveno českými učiteli a úředníky a vychováváno v čechoslovakismu po dvacet let. Nic to nepomohlo, pak i Hitler byl dobrý k osamostatnění. Obdobný rozkol nastal po plyšové revoluci. Po druhé světové válce Češi jen co mohli, zvolili si neodstranitelnou komunistickou diktaturu, a při druhé příležitosti, (dané jim jinými), si nastolili neodvolitelnou kleptokracii, před kterou se již i pera musí zamykat.

Dále „Podiven, jak zřejmo, ovládá techniku totální destrukce sebedůvěry národa, techniku ponižování, napadáni a ničení sebeúcty člověka a jeho identity, založené na národní příslušnosti. Počínaje Podivenem se tisková i audiovizuální média předhánějí v horlivosti znevážit, znehodnotit, znectít všechno, co se v našem vědomí váže k národní historii, národní tradici, národní kultuře. Připravují nás o naše národní hodnoty a ideály. Bytost, která je zbavena vědomí svých hodnot, není schopna činu. Národ, zbavený sebeúcty, není schopen hájit své zájmy.“ S posledními dvěma větami se nedá než souhlasit, i když mi není jasné, jak mohli Češi v roce 1938 a 1968 číst knihu napsanou roku 1991. K těm větám předcházejícím to nemohu napsat lépe než Masaryk: „Překáží nám přílišný historismus. Objevuje se všude, u všech národů. Avšak náš historismus je potud zvláštní a silnější než u jiných národů, protože jsme víc než jiné národy ztratili vědomí historické kontinuity. Proto se víc než jiní ponořujeme do minulosti, abychom ve své minulosti viděli ideály budoucnosti.“ T. G. Masaryk – Česká otázka, 18959.

P. Kučerová se dále obrací ke Krystlíkově knize Zamlčené dějiny, která je údajně také věrně sestavena podle protičeského schématu a s pomocí stejných poradců. Není divu, že se jí také nelíbí „Nechci čtenáře připravit alespoň o malou ukázku, aby mohl ocenit autorův vskutku ,ojevný´výklad českých dějin. Husitství bylo ,běsnění, které vraždilo lidi a ničilo evropská města´ Žižka byl ,masový vrah´“. Na tohle nemusel vzdělaný čtenář čekat osmdesát let na Krystlíka. Ráček kupříkladu v roce 1929 napsal, str.261: „V březnu roku 1421 obehnali Pražané a Žižka Chomutov. Při druhém útoku jej dobyli a pobili všech 2500 obyvatel, jen 30 lidem byl darován život, aby pochovali mrtvé. Táborské ženy trhaly Němkyním šat s těla, pak je zavřely do chalup a spálili.“ Tamtéž str.273: „Jiní vojevůdcové kulturní památky sbírali a ukládali jako vzácnou kořist, Žižka vše ničil a zemi naplnit ssutinami. Strašně vypadá mapka pořízená r. 1924, kde jsou zaznamenána místa od Žižky zkažená. Žižkovi vojevůdci se obdivujeme, ale od Žižky člověka se s hrůzou odvracíme.“ A možná mimochodem se dá připomenout, že jen v Čechách a na Moravě husité spálili víc jak 170 klášterů i s knihami. O Bílé hoře a době pobělohorské údajně píše Krystlík také mylně, ale toto téma vynechám, neb jsem již o tom psal dříve.10

Možná úsměvný je jeden z argumentů p. Kučerové pro osudem předurčené spojení Čechů a Slováků: „Po staletí existoval neomezený pohyb oběma směry přes řeku Moravu.“ A také přes Labe, Vislu, Dunaj, Odru. Výjezdní doložky přišly mnohem později. Profesorka Kučerová se také zmiňuje o jisté německé historičce, která „ukazuje, že od svého vzniku stále Československo stálo v cestě organizaci přeshraničního hnutí, jehož cílem bylo nastolit místo Československé, Rakouské a Německé republiky jedinou Velkoněmeckou říši.“ Vím, že Evropská unie neznamená Velkoněmeckou říši, ale díky německé pracovitosti, spořivosti, pořádkumilovnosti i jiným dobrým kvalitám k ní zas tak daleko nemá. A všechny špatné německé vlastnosti jsou všem Slovanům dobře známy. Proč se tedy čeští i slovenští vlastenci svobodně rozhodli do Unie vstoupit? Že by je přesvědčil Podiven a Krystlík? Možná to byl ten cizácký tisk. Vlastencům je prý otevřeno jen několik málo tiskovin. Jistý Bořivoj Čelovský se svou brožurkou pokusil burcovat národ a „většina oslovených byla situací našeho tisku, který je z 80 % v cizích rukou, nemile překvapena. Ale zároveň většina usoudila, že v době kapitalismu a volného pohybu kapitálu se proti tomu nedá nic dělat. Někteří s daným stavem dokonce souhlasili: Monopol kapitalistů je lepší než monopol stranických sekretariátů. Ztratíme sice suverenitu, ale polepšíme si ekonomicky.“ Že většina nevěděla, že tisk je převážně v cizích rukou, ukazuje asi na to, že moc nečtou. A jakkoliv se mně jakýkoliv monopol nelíbí, myslím, že porovnávat monopol politický s monopolem hospodářským je do nebe volající nesmysl. Dává autorka skutečně přednost monopolů vrahů? Suverenitě Moskvy? A když už, byli to snad Mongolové kteří prodali „suverénní“ český tisk Němcům? Nebo čeští vlastenci? Pecunia non olet, jak řekl císař Vespasián svému synovi, a méně elegantně pan Klaus svému národu, když privatizoval snad i strdí. Ostatně, ve Spojených státech, mezi jinými tiskovinami, jeden Australan vlastní také Wall Street Journal. Přiznám, že levicovým Australanům se to také nelíbí.

Poslední věta pí. Kučerové tak odporuje celému zaměření její kritiky a působí tak ironicky, že si nemohu odpustit ji citovat: „Braňme snahám proměnit nás v nevědomý, neodpovědný, manipulovatelný dav!“

Psaní profesorky Olivové o Krystlíkově knize je tak podobné Kučerové, mutatis mutandi, že by bylo zbytečné se opakovat. Nicméně, v posledním odstavci, v závěrečném coup de grace, píše: „Krystlíkovo pojetí dějin je zcela neodborné a souzní s německou nacionální historiografií a publicistikou. Rovněž jeho označení prezidenta Beneše za zločince má předlohu v německém tisku. I v něm je Edvard Beneš označován za zločince, tentokrát proto, že je to prý je válečný štváč a palič, jenž se všemožně snažil vehnat svět do války (viz. např. Völkischer Beobachter, Berlin, září 1938).“ Nemám zrovna po ruce Völkischer Beobachter ze září 1938 na který se odvolává dr. Olivová, ale vím, že Beneš byl v té době popisován jako válečný štváč nebo podobně v tisku francouzském, anglickém a nepochybně i jiném. Vlivný žurnalista Geoffrey Dawson ve svém úvodníku pro The Times 22. září 1938 psal: „Není nic posvátného na momentálních hranicích Československa.“

Takže i tak se dají psát kritiky.

Pan Krystlík asi nebude příliš potěšen podporou z druhé strany barikády, ale pro úplnost a rovnováhu: „Veškerá historie musí být studována nově, podmínky existence různých skupin společnosti musí být zkoumány individuálně dříve než se pokusíme z nich z politického, právního, estetického, filozofického, náboženského atd. pohledu vydedukovat pohledy s nimi korespondující. Dosud bylo uděláno málo, protože jen málo lidí to bralo vážně. Na tomto poli můžeme využít velkou pomoc – velmi velkou – a každý kdo bude pracovat vážně může hodně dosáhnout a vyznamenat se.“11 Ali al-Wardi (1913-1995) byl další historik, kterému nevěřili. Iráčan, psal o Iráku a jeho závěry nesouhlasily ani s těmi oficiálními různých tamějších režimů, ani s těmi západních akademiků a odborníků, podle nichž jeho psaní nedosahovalo dostatečně vysokého akademického standardu. Došel k uznání, byť jen zdráhavému, až po osvobození Iráku od Husajna a pro odborníky překvapivému „objevení“ hlubších problémů.

Co vede k útokům na Krystlíka? Protože není pravda, to o čem píše? Asi hodně se dá Krystlíkovi vytknout, ale zatím jsem nečetl nic, co by seriózně vyvracelo fakta v jeho knize. Protiargumenty jsou s valné většiny obdoba tu quoque, z římského práva známé obhajoby (ty taky), jejichž aplikace na historii je při nejmenším pochybná. Důsledně uplatněná by vedla k tomu, že by se nemělo psát o policistovi, který zmlátil zatčeného, protože onen předtím zmlátil ženu. Věřím, že historik má psát pravdu, jak je mu známa, padni kam padni. Jedině domýšlivý pseudointelektuál se domnívá, že obyčejnému člověku se pro jeho dobro musí lhát.

Protože Krystlík je amatér? Je to možné. Amatéři, tj. lidé, kteří něco dělají z lásky, to nikdy nemají lehké u těch, kteří se tím musí živit. Ale paní Kučerová nešetří ani puncovanou historičku Mary Heimannovou, která si dovolila napsat knihu Československo - stát, který selhal.12 Přiznám se, že jsem její knihou nebyl příliš nadšen, a kdyby mé chápání české historie bylo omezeno jen na to, co nás učili na základní škole, také bych se rozčiloval. Vskutku, Krystlík neskrývá svůj osobní, ikonoklastický náhled na české dějiny. Dělá to otevřeně, zatím co u profesionálů patří k dobrému tónu předstírat nezaujatost. Ne u všech. V úvodu ke své knize The Isles – a history, Norman Davis13 píše: „Tato kniha nutně představuje velmi osobní pohled na historii. Vskutku, podle některých akademických norem může být odsouzena jako naprosto nespolehlivá. Jak jsem napsal v souvislosti se svou předcházející prací, kniha předkládá minulost ,viděnou jedním párem očí, filtrovanou jedním mozkem a zaznamenanou jedním perem.' Byla sestavena autorem, který ačkoliv je britským občanem a profesionálním historikem, nemá zvláštní odbornost na poli britské historie.” Proč tedy to všechno? Shovívavým vysvětlením by mohl být slepý nacionalismus, akademická pýcha a nedostatečná erudice. Horší je, že ten zarezavělý nacionalismus často slouží jako prozatímní náhražka za momentálně nemódní socialismus.

Na Bílé hoře jsem sice byl, ale bitvu jsem minul o nějakých 380 let, a k budově československého rozhlasu jsem také přišel pozdě, až v srpnu 1968. To byl můj jediný, a doufám již poslední kontakt s historií s velkým H. Vše, co o dějepise vím, je z druhé, třetí a někdy možná i ochrnuté ruky. Proto, kvůli nedostatku osobních zkušeností, ta přemíra citátů. Jsem člověk nepříliš vzdělaný, sofistikované argumentaci se vyhýbající. Ostatně, jsem si vědom, že akademik je člověk tak vzdělaný, že svrchovaně a odborně vyvrátí všechny názory, včetně svých vlastních. Nicméně, na případné komentáře se na www.fogofchaos.com pokusím reagovat. Pokud by někdo chtěl namítnout, že jako člověk již skoro půl století žijící jinde nemám právo o res domestica psát, dovolím si připomenout slova slovutného Slovana Kollára:

Nepřikládej svaté jméno vlasti

tomu kraji, v kterém bydlíme;

pravou vlast jen v srdci nosíme,

kterou nelze bíti ani krásti.

Když si Češi před tuctem let klíčky od trabantů vycinkali plyšovou revoluci, emigranti zde na Západě přemýšleli o tom, co bude dál, kdy nastane opravdová změna. Optimisté se domnívali, že to potrvá asi pět let, pesimisté že až stará generace vymře, a realisté, že nikdy. Ta výše zmíněná čtvrtá alternativa (nemáme se zas tak moc čím chlubit a je nejvyšší čas něco s tím udělat) je již jen bláhový sen. Je to velmi smutné. Češi si stále neumějí ani vládnout, ani psát kritiky.

Literatura:

Tomáš Krystlík – Zamlčené dějiny, 2010, Alfa

Věra Olivová – Jak je možné psát české dějiny! , 2011, Národní osvobození

Stanislava Kučerová – Dvojí vyprávění o českých dějinách http://www.ceskenarodnilisty.cz/clanky/dvoji-vypraveni-o-ceskych-dejinach-1.html

1/Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, Csc. - jedna z deseti autorů příručky Teoretické základy výchovy ve volném čase (Masarykova univerzita v Brně, 1994)

2/Prof. PhDr. Věra Olivová, DrSc. – autorka knihy Sport and Games in the Ancient World , 1094,Orbis

3/T. G. Masaryk – Otázka sociální, 1898

4/Podiven (souhrný pseudonym pro P. Pitharta, M. Otáhala a P. Příhodu) – Češi v dějinách, 1991, Academia

5/Gelasius Dobner (1719-1790) Wenceslai Hagek a Liboczan Annales Bohemorum,1786

6/Blažej Ráček – Československé dějiny, Ladislav Kuncíř v Praze, 1929

7/Josef Pekař – Dějiny československé, 1921

8/Václav Černý – Pláč Koruny české, 1977, '68 Publishers, Toronto

9/T. G. Masaryk – Česká otázka, 1895

10/Pavel Jacko - Bílá Hora a počátky terorismu v Austrálii, 2008 http://www.cs.magazin.com/

11/Friedrich Engels to Conrad Schmidt, London, 5th August, 1890 (můj překlad)

12/Mary Heimann – Czechoslovakia – The State Which Failed, 2009, Yale University Press

13/Norman Davies – The Isles A History, 1999, Macmillan.

Tento článek je současně publikován na http://www.fogofchaos.com/