Červenec 2011

Křesťanská duše Přemysla Pittera

Prožitek válečného šílenství první světové války je zásadním momentem v životě Přemysla Pittera, protože právě tam nahlédl nesmyslnost války a získal svou neochvějnou víru v Boha. Dva zásadní atributy příštího života radikálního pacifisty, horoucího křesťana a sociálního pracovníka. Jeho přesvědčení ho během první republiky dovedlo až za mříže za nabádání k odporu vojenské služby. Ale také k vybudování Milíčova domu v Praze, kde se staral o desítky dětí ze slabších sociálních vrstev. Během protektorátu i pod hrozbou nejpřísnějších trestů obrátil pozornost k perzekuovaným židovským rodinám a jejich dětem. Po válce zůstal svému poslání věrný, ocenění společnosti se však nedostal. Sice dál pomáhal bezprizorním dětem, ale po válce mnozí nemohli pochopit a snést, že kromě českých a židovských jsou mezi nimi i děti německé. Změny po únoru 1948 pro Pittera znamenaly konec činnosti a v roce 1951 útěk z vlasti. V zahraničí pak působil 10 let jako pastorační sociální pracovník v uprchlickém táboře Valka u Norimberka. Za jeho pomoc židovským rodinám a dětem získal ocenění Spravedlivý mezi národy.

O Přemyslu Pitterovi hovořili v Historii.cs z 23. května Jan Štěpán z Nadačního fondu Přemysla Pittera a Olgy Fierzové, historik Jan Stříbrný z České křesťanské akademie, spisovatel Pavel Kosatík, autor knihy o Přemyslu Pitterovi Sám proti zlu. Ptal se publicista a moderátor pořadu Vladimír Kučera.

Před časem jsme zažili zasloužené oslavy sira Nicolase Wintona. Jeho zásluhy o židovské děti během okupace jsou nesporné. Ovšem zdá se mi, že občas zapomínáme na lidi, jako byl Přemysl Pitter, který žil tady v Praze na Žižkově a působil v Milíčově domě. V čem by se daly srovnat osudy Wintona a Pittera?

Kosatík: Oba byli velcí zachránci dětí, i když Nicolas Winton je v dnešní mediální době známější, což je asi dáno dvěma důvody. Zaprvé dnes už každý ví, co to byl holocaust a že kdyby Winton neudělal to, co udělal, děti by to nepřežily. V mediálním jazyce je to o něco snadnější než s Přemyslem Pitterem. A druhý důvod je, že Přemysl Pitter je víc závislý na tom, jestli se o něho my jako Češi postaráme. A zatím se mně zdá, že v tom jsme se k maximálním výkonům ještě nevyšvihli.

Jak se Pitter zasloužil o židovské děti během války?

Štěpán: Začalo to už po první světové válce a samozřejmě po začátku 30. let. Když v Německu nastupoval nacismus, Pitter chtěl se svými spolupracovníky postavit určitou hráz antisemitským názorům. Takže během druhé poloviny první republiky ho vidíme v Lize pro lidská práva i v Lize proti antisemitismu. Okupací po 15. březnu 1939 vstoupil do této práce naplno jak on sám v Milíčově domě, tak v ozdravovně v Mýtě u Rokycan.

Jak tam pomáhali Židům a jejich dětem?

Stříbrný: Byla to nejzákladnější sociální práce, která vycházela z přirozených lidských pohnutek a u Přemysla Pittera a jeho spolupracovníků z autentického křesťanství. Tedy pomoc sociální, s jídlem, se vzděláváním, běžným vyučováním. V Milíčově domě se mohly děti rekreovat, přicházely sem jako do určité oázy, kde mohly prožívat přirozeně své dětství.

Kosatík: Pitter se snažil, aby se židovské děti ve vztahu k těm ostatním necítily méněcenné. Takže třeba když začala povinnost nosit židovské hvězdy, vysvětlil jim, že se za to nemají stydět, že to není pranýř, jak to náckové mysleli, ale že to je vlastně čest, poněvadž se tím deklaruje příslušnost ke slavnému židovskému národu. A ty děti to braly a podobně to braly i ostatní nežidovské děti. Důležitá také byla jeho aktivita, kdy chodili nejen on, ale i další lidé z Milíčova domu do židovských rodin a nosili jim jídlo v době, kdy už se tím riskoval život nebo dlouholeté vězení.

Štěpán: V Mýtě u Rokycan, kde bylo celoroční rekreační zařízení pro děti, které také postavil Přemysl Pitter, bylo už v roce 1940 o prázdninách, ale i v průběhu školního roku 10 až 15 židovských dětí, které tam trvale bydlely, jejich rodiče byli v Praze. Dokonce kdyby maminky těch židovských dětí netrvaly na tom, aby se s nimi připravily do transportu, a nechaly je tam, rozhodně by tam ty děti ještě nějaké měsíce vydržely. (Samozřejmě tehdy nikdo nevěděl, co je čeká. Kdyby to někdo věděl, určitě by tam děti zůstaly.) Bylo také velmi zajímavé, že i město Mýto u Rokycan bylo tak solidární (včetně hajných, četníka i správy města), že tam děti byly rok a půl, ale nikdo je neudal.

Kosatík: Tigrid se s ním seznámil v roce 1945, obdivoval ho v trochu jiné situaci, ale popisoval ho slovy: Přemysl Pitter měl vždy takový zvláštní talent, že ve chvíli, kdy my bychom asi přemýšleli, jak se správně zachovat, on se tak okamžitě intuitivně zachoval. Přemysl Pitter měl velmi specifickou náboženskou víru, vždycky mi to připomínalo životopisy svatých. Víra ho zasáhla na frontě za první světové války a přemohla ho. Vlastně si v dobrém slova smyslu nemohl pomoci, byl vírou zavalen a jako staří světci celý život pěl chvály na Boha, který ho ovládl. Další je, že měl štěstí, že si v poměrně mladém věku přečetl Kázání na hoře v Matoušově evangeliu, kde Ježíš vysvětluje, proč se v něj má věřit. Tedy ne na základě zázraku, ale že lidé mají milovat ostatní stejně bezvýhradně, jak to dělal Ježíš. "Milujte je jako já", někdo to překládá "milujte své nepřátele", což je věta, která se Pitterovi připisuje. Těžko se to chápe, protože všichni svým způsobem uvažujeme na základě pozemské spravedlnosti. Že zločin má být potrestán lidskou pozemskou spravedlností. Ale Pitter jako by z hlediska pozemské spravedlnosti neuvažoval. Byl zřejmě schopen uvažovat z hlediska nebeské či božské spravedlnosti, a proto nevnímal, kdo je přítel a kdo nepřítel. Jsem přesvědčen, že byl schopen milovat bez ohledu na to, co člověk spáchal.

V první světové válce ale přece odešel na frontu jako dobrovolník?

Šťastný: Přemysl Pitter osiřel v patnácti letech. Jeho tatínek měl tiskárnu a Pitterův strýc, když se Pitterovi blížil osmnáctý rok, mu vymohl potvrzení, že může převzít tiskárnu a sám se o ni starat. Bylo to na rozhraní let 1913 a 1914, čili těsně před vypuknutím první světové války. Pitter během jednoho roku přivedl tiskárnu na buben, strýcovi řekl, vezmi to, já jdu na vojnu, a tím vyřešil svoje osobní problémy. Začátkem války byl na ruské frontě a během několika málo měsíců se jako devatenáctiletý, tedy jako ta nejnižší hodnost, ocitl v první linii.

Kosatík: Na haličské frontě byli třeba vystaveni nočnímu útoku, postavili "palpostum", Pitter dostal kulomet a celou noc střílel do tmy. Ráno se rozednilo a pláň byla poseta mrtvolami. A on nevěděl, jestli je vrah, nebo ne. Z etického nebo vnitřního hlediska měl možná to štěstí, že si nikdy nezačal argumentovat, že slouží jakési věci, že je válka spravedlivá, nespravedlivá, jak to vojáci dělají. On to vždy bral jako zabití člověka a nechtěl se s tím ztotožnit. Na frontě tak měl neskutečné problémy i se svými nadřízenými, kteří pro ně byli stejně nebezpeční jako ti takřečení nepřátelé. Sám vzpomíná, že byl dvakrát odsouzen k trestu smrti, ten rozkaz byl na poslední chvíli zrušen. Ta traumata byla strašná a vlastně se tím vysvětluje, aspoň já tomu tak rozumím, že bohu propadl jako jediné možnosti, aby se z toho nezbláznil.

Přemysl Pitter dělal už za první republiky veřejně záslužnou činnost. Vedl také poměrně rozsáhlou filozofickou a teologickou polemiku s řadou lidí.

Stříbrný: Už od raných 20. let se rozvíjel v pacifistickém hnutí a v této linii silně pokračoval. Jakkoli nebyl zařaditelný do žádné církve, úzce navázal kontakty s intelektuály sdruženými především v YMCA, to znamená napříč evangelickými církvemi. Velice blízko se seznámil s Jaroslavem Šimsou, kterého si jako velmi odvážného a ryzího křesťana velmi vážil. A byl rovněž v kontaktu s lidmi, jako byl Emanuel Rádl a další, kteří formovali jak mravní, tak filozofický rozměr evangelického hnutí a zvláště Akademické YMCA.

Jaký byl jeho vztah k Masarykovi?

Kosatík: Vztah to byl složitý a vlastně měl dvě etapy. Jinak vnímal Masaryka před první světovou válkou, Masaryka humanistu, který uvažuje o tom, jak je správné žít, a svým životem to do velké míry ilustruje, a jinak jako Masaryka politika. Masaryka politika příliš nectil, poněvadž mu jako pacifista vytýkal, že nový stát vybudoval na legiích, tedy na krvi. Řeknu-li to velice zjednodušeně, on uvažoval v podstatě karmicky: příčina – následek; když se stane špatná věc, musí být v dějinách nějak odplacena. Pitter říkal, že stát, který se zrodí na násilí, může také na násilí doplatit. Netvrdím, že mu "karmicky" daly dějiny zapravdu. Tak jednoduché to není. Jen popisuji jeho uvažování. Takže na jednu stranu Masaryka ctil, ale na druhou stranu byl velký zastánce odpíračů vojenské služby. Byl vlastně průkopníkem služby mimo armádu, což bylo ve 20. letech něco nehorázného. Nový demokratický stát totiž armádu vnímal ještě mnohem přísněji než staré Rakousko. Když jste nechtěl za starého Rakouska do armády, nakonec to nějak prošlo. Kdežto za první republiky vám psychiatr dal specifickou diagnózu, kterou pojmenovali paranoia religiosa, a šel jste buď do vazby, nebo do blázince. Pitter tyhle lidi podporoval a Masaryk ho v tom jako vrchní velitel armády mohl těžko obdivovat, naopak. Přemysl Pitter také dlouho usiloval o osobní setkání, určitě by bylo inspirativní z řady důvodů, ale nedošlo k němu.

Štěpán: Pitter byl klasifikován jako radikální pacifista. Byl v celé řadě mezinárodních institucí a sám v roce 1926 v Československu založil Hnutí pro křesťanský komunismus. Na jeho názory se odvolávala celá řada mladých branců, což způsobilo, že byl Pitter za první republiky dvakrát souzen a dokonce odsouzen podle zákona na ochranu republiky. A to i přes protesty světové veřejnosti, Romaina Rollanda, H. G. Wellse a zejména Alberta Einsteina. V prezidentské kanceláři se dochoval dopis Alberta Einsteina a na univerzitě v Princetonu ve Spojených státech Masarykova odpověď. Masaryk dostal Einsteinův dopis až po roce a čtvrt, takže potom sedl a napsal vlastnoruční omluvný dopis bývalému profesoru Německé pražské univerzity, čili vlastně svému kolegovi. Omlouvá se a vysvětluje, že si to nechal prověřit, a napsal, že Pitter byl skutečně impulsem pro jednání celé řady mladých mužů, kteří se na něho odvolávali.

Štěpán: Jeho souputníkem, pokud jde o pacifismus, byl český Němec Heinrich Tutsch, Jindřich Tuč, ze Šumperka, který přivedl Hnutí pro mezinárodní smír sem do Československa. Pitter se potom každý rok zúčastnil mírové letní školy. V roce 1926 byla škola v Oberammergau u Garmisch-Partenkirchenu. Byli to mladí lidé z evropských zemí, hovořilo se tedy německy, anglicky, francouzsky, a jednou z tlumočnic tam byla šestadvacetiletá Švýcarka Olga Fierzová. Jiskry přeskočily, ovšem Pitter jí hned v začátku řekl, že se nehodlá ženit, že chce veškerou svou sílu a svoje myšlenky věnovat službě nejbezbrannějším, tedy dětem. To ji uchvátilo, že se za půldruhého roku přistěhovala do Československa a byla tady až do roku 1950.

Kosatík: Na hnutí pacifistických organizací je fascinující, jak je prokreslené, v jaké drobnokresbě to tehdejší Evropu zasáhlo. Ta ohniska vznikla brzy po válce v Anglii, Německu, ve Francii, u nás, dokonce na Balkáně, v Polsku a komunikovala mezi sebou. Pitter jel třeba na Balkán, projel všechny země jednu za druhou, všude nabral několik desítek spolupracovníků, hned o tom psal domů, rozeslal jim časopisy. Přišlo mi to jako předchůdci dnešních nevládních nebo neformálních organizací. Ne že by pohrdali oficiálním světem. Vlastně existovali nezávisle na něm. A je vlastně velká škoda, že ve 30. letech bylo toto hnutí zdecimováno vlivem známých okolností – Hitler a tak dále.

Existuje však obecné povědomí, že lidé víry a zejména instituce víry se během druhé světové války nechovali tak křesťansky, jak by měli. Je to mýtus? Nebo je to pravda? Nebo je Pitter výjimka? I když on byl laický kazatel, který se hlásil ke křesťanství.

Stříbrný: Nedá se říci, že by to byl mýtus, ale je nutno postupovat zcela diferencovaně. Pitter je velmi radikální pól. Těch, kteří by podobně reagovali na válečný konflikt a na antisemitismus, byla menšina. Jinak v církvích byli napříč konfesemi lidé velmi živé víry, ale i lidé jakéhosi institučního postoje, lidé, kteří nesou zodpovědnost. Každý člověk někomu představený nese zodpovědnost nejen za sebe, ale i za druhé. To pak svým způsobem omezuje možnosti bezprostředního jednání, jakého byl schopen Pitter. Ale pak jsou ti, kteří za štít zodpovědnosti představeného mohou skrývat svou bázlivost, zbabělost. Je ovšem třeba říci, že v křesťanských církvích v Československu je od konce 30. let velká převaha těch, kteří byli otevřeni pomoci ohroženým a kteří vlastenecké pouto cítili velmi silně. Na rozdíl od komunistického období se tak během nacistické okupace s vyloženou kolaborací církevních křesťanských kruhů setkáváme velmi výjimečně.

Štěpán: Uvedl bych několik jmen z toho Pitterova válečného okruhu, ale i okruhu poválečného. Za druhé světové války se pro své pravé křesťanské postoje dostali do německých věznic a koncentračních táborů například Jaroslav Šimsa, sekretář YMCA, Jaroslav Valenta, Rudolf Mareš, doktorka Gertruda Šašková. Všechno to byli "ymkaři" a všichni zahynuli v Mauthausenu, kromě Šimsy, který zemřel čtyři měsíce před koncem války v Dachau. V Dachau byl ostatně zavřený budoucí pražský arcibiskup a kardinál Josef Beran. Beran byl zatčen těsně po heydrichiádě a tři roky vězněn na kněžském bloku. Tam byly desítky českých kněží nejrůznějších církví, nejvíc z církve římskokatolické, ale byli tam i evangeličtí kněží a kněží menších církví. Pitter a kardinál Beran zejména po Beranově odchodu v roce 1965 do Říma vytvořili na dálku korespondenci (Pitter žil ve Švýcarsku) a neopakovatelnou a velmi vzácnou dvojici ekumenického přátelství.

Za to, jak se za okupace Přemysl Pitter choval k židovským dětem a k Židům vůbec, se dočkal v roce 1964 ocenění Spravedlivý mezi národy.

Hovoří ředitel Židovského muzea v Praze Leo Pavlát: „Jad Vašem je označení památníku obětem a hrdinům holocaustu, který vznikl roku 1953 v Jeruzalémě a který od roku 1963 uděluje zvláštní uznání Spravedlivý mezi národy. Židovský stát tím dává najevo svou úctu těm, kteří za cenu riskování vlastního života a života svých rodin pomáhali Židům přežít těžké období druhé světové války. Spravedlivých mezi národy je přibližně 22.000. Z území Čech a Moravy je jich asi 120. Bylo by jich dozajista víc, nebýt komunistického režimu. Tehdy totiž nebylo možno sledovat osudy těchto lidí, řada jich zemřela a drtivá většina těchto uznání byla udělena až po pádu komunismu. O udělení titulu Spravedlivý mezi národy rozhodují tři subkomise, které mají své plénum. Každý jednotlivý případ je třeba přesně dokumentovat prostřednictvím svědků, písemných výpovědí, eventuálně i ústních výpovědí. Čili to je uznání, které má svou váhu.

Pitter se neomezil ve svém životě jenom na Židy, pokud vím. Jeho činnost pokračovala hned po válce, ale ta už asi dodnes tak oblíbená nebude.

Kosatík: Jak se židovské děti z Milíčova domu ztrácely v transportech, Pitter si neuměli představit, co se s nimi stalo. Myslel si, že děti někde žijí, nejspíš v Terezíně, což byla jejich poslední adresa. Takže když byl Terezín osvobozen, začal hned zjišťovat, jak to tam vypadá. Zjistil, že jejich děti tam nejsou, ale že jsou tam jiné, které jsou ohroženy tyfem, a že je třeba se o ně rychle postarat. Jako vždy praktický Pitter zjistil, že se ve středních Čechách uvolnily nějaké zámky patřící donedávna právě vyháněnému baronu Ringhofferovi. Tak rychle zařídil, aby tam byly čisté postele a začalo se tam vařit, aby tam mohli přivézt děti. Prvních čtyřicet dětí přivezli do Holešovic někdy 22. května. Začalo to tedy terezínskými dětmi. Pak Pitter zjistil, že je tady dost bezprizorních dětí, kterým nacisté za pražského povstání zabili rodiče nebo které přišly o rodiče v šílenství posledních měsíců války, kdy se tady stěhovaly masy lidí všemi směry. Dětí, o které se nakonec postaral, bylo něco přes 800 a polovina z nich byly děti německé. Byla to přitom doba, kdy celá česká politická reprezentace říkala, že odsun je to nejrychlejší a nejlepší, že se to musí provést hned a že v českých koncertních síních se nebude hrát nejen Wagner, ale pokud možno ani Bach nebo Beethoven. Ovšem Pitterův postoj zazněl už 27. května 1945 při jeho prvním nedělním projevu v Milíčově domě. Tenkrát sem přišli natěšení lidé a velmi pravděpodobně očekávali, že jim dá zapravdu, jak to Němcům v pražském povstání nandali. Ale Pitter jim řekl, že to, že je tady zabíjeli a upalovali v ulicích, je hanba, která není hodna masarykovského národa, a že je mu z toho zle, že nikdy tak nešťastný nebyl. (Pitter to upalování opravdu zažil a mezi diváky viděl rodiče dětí, o které se staral.) Pitter si ale našel modus vivendi. Akce "Zámky" trvala dva roky, během kterých našel všem dětem rodiny nebo prostředí, kam je umístit. A představte si, jak v letech 1945 až 1947 sháněl rodiny německým dětem, jak asi vypadala korespondence do šíleně rozvráceného Německa a Rakouska a co to dalo práce, aby tam mohl s důvěrou ty děti poslat. Bylo mu také líto, když židovské děti odcházely do Izraele, protože optimisticky doufal, že by se jim tady vedlo dobře. Po roce 1948, kdy musel sám odejít, názor pravděpodobně změnil.

Do jaké společenské pozice se dostal, když se staral o německé děti po válce?

Stříbrný: Byl člověkem, který vzbudil rozpaky v převládajícím názoru mediální a politické scény, ale i u běžných lidí, kteří se v nemalé míře nechali strhnout aspoň k aktivnímu přihlížení represím. Pro velkou část lidí byl v každém případě vykřičníkem a byl v tom velmi důsledný, neustoupil od toho. A kořen toho byl Kristus – byl jím osloven, byl na straně těch, kteří jsou ohroženi, na dně, kterým jde často o život. Velmi s tím souvisí to, že měl v té době jako člen sociální komise zemského národního výboru možnost přístupu do internačních táborů ve Velké Praze. Jeho hlas, který vznesl, byl dalším disonantním tónem v převládajícím mínění, protože se setkal s velmi tvrdými a krutými podmínkami, zvláště na sokolském stadionu na Strahově. Jeho otevřené zprávy, které psal patřičným úřadům, pak samozřejmě vzbudily rozpaky a nelibost, až byl nakonec ministrem Ladislavem Kopřivou na nátlak dalších lidí na prahu podzimu 1945 z této své činnosti odvolán.

Na Pittera byly v podstatě přímé útoky. Institucionální i mediální?

Štěpán: Rudé právo, Právo lidu, možná i Národní osvobození. A zejména na něj byla četná udání z obcí kolem Štiřína, Olešovic, Kamenice a Lojovic. Na zámcích se nejednou stalo, že tam zemřelo německé dítě. Nálada okolních obcí ale byla taková, že asi ve třech případech nemohli to dítě pohřbít na místním hřbitově a spolupracovníci Přemysla Pittera museli rakvičku přenést pohřbít do nějaké sousední obce. Takže takové bylo všeobecné mínění lidí. Já to pamatuji, chodil jsem do nedalekého gymnázia, byl jsem v tercii, kvartě, rodiče byli od mého mládí Pitterovi přátelé, ale ve mně se vařila krev, co to dělá, že takovýmhle způsobem spolupracuje s těmi, kteří nám zde tolik škodili.

Čili když to zlobilo vás, jak to muselo zlobit ty, kteří k němu neměli tak blízko?

Štěpán: Ti dospělejší to chápali. Dokonce na Pitterovy zámky přispíval penězi široký okruh jeho přátel, protože subvence, kterou dostávali pro ta čtyři rekonvalescenční zařízení, to zdaleka nepokrývala.

Kosatík: Na zámcích byly často židovské děti, kterým nacisté vyvraždili celé rodiny. A ty děti měly třeba poprvé povlečenou postel, když dostaly teplé jídlo, nevěděly, co za tím je, protože jim nikdo v jejich životě do té doby nedal jídlo jen tak pro nic za nic. Ony tomu ze začátku nedůvěřovaly. Větší němečtí kluci zas na sobě měli uniformy Hitlerjugend, což byly jediné šaty, které měli. Ale Pitter to zvládl vše koedukovat. A pak jsou to lidé, kteří to dělali s ním. To nebyla jenom Olga Fierzová. Mezi nimi byli lidé jako H. G. Adler, dnes světově nejuznávanější židovský spisovatel o Terezínu. Adler prošel tím táborem, vrátil se a šel se starat mimo jiné o 400 německých dětí. Nebo tam byl židovský lékař Vogel. Také jeho rodina byla vyvražděna, ale přesto udělal totéž. Tím jen upozorňuji na to, že na jednu stranu tady byla masa Čechů, kteří řvali přes plot, jak je možné, že německé děti mají stejně mléka a chleba jako děti české, v lístkovém systému měly mít čtvrtinu. A na druhou stranu tady byli ti, kteří válku opravdu odnesli, kterým zmizely rodiny a kteří se šli přesto starat o německé děti. To jsou velké lidské protiklady.

Štěpán: Děti byly zprvu v těch čtyřech zámcích oddělené. V jednom zámku byly děti židovské, v jiném děti německé. A téměř nepředstavitelné je, že první Vánoce v roce 1945 slavily společně.

Rok 1948. Jak se s ním Pitter porovnal a co potom následovalo?

Kosatík: Pitter si s komunistickým systémem nerozuměl, ale snažil se s ním v dobrém vyjít kvůli dětem. Jenže komunisti mu z Milíčova domu velice rychle začali dělat družinu v sovětském stylu. Původně to bylo vybudováno na určitý počet lidí, který komunisté velmi rychle zdvojnásobili, zakázali mu, aby tam chodil, zapečetili to a z některých lidí, které si vychoval, se snažili udělat policejní zpravodaje a tak dále. Pitter opravdu udělal maximum pro to, aby v tom mohl pokračovat, takže odešel až v roce 1951, v době, kdy byl skutečně ohrožen na životě a nic jiného mu nezbývalo.

Stříbrný: Odešel svým způsobem dobrodružně přes naše severní hranice do Lužice, kde už byla připravena síť, kterou byl dopraven do Berlína a přes Západní Berlín do západního světa. Pomáhala mu i síť pacifistů, mnohé kontakty mezi nimi zajišťovala Olga Fierzová. Nakonec se dostal do Londýna, kde si udělal kazatelské zkoušky a byl delegován jako křesťanský kazatel do uprchlického tábora Valka u Norimberka. Tam přišel koncem roku 1952 a vydržel tam společně s Olgou Fierzovou dalších 10 let.

Štěpán: Dostal pověření od Světové rady církví, aby tam působil jako pastoračně sociální pracovník. V rámci toho v neděli dělal protestantské a katolické bohoslužby. Hned krátce po příchodu do tábora ho kontaktovala Svobodná Evropa, která měla Nedělní promluvy. Tehdy se Pitter sešel jako ekumenický pracovník s otcem Křišťanem, doktorem Alexanderem Heidlerem. Otec Křišťan to měl na starosti za římskokatolické křesťany a Přemysl Pitter za evangelické, i když celý život nebyl členem žádné evangelické církve. V táboře měl Pitter také celou řadu praktických povinností. Představte si rozbité Německo a v něm ještě několik velmi bídných táborů. Pitter o tom psal do Rady svobodného Československa, aby s tím něco udělali, protože dostávali dvě kila uhlí na jednu světnici denně a jídla jenom tolik, aby to nebylo ani k umření, ale ani k pořádnému životu. Navíc v tomto táboře lidé nemohli přijmout žádnou práci, takže kvetly neřesti, drobné krádeže, opilství, prostituce. A Němcům, jako dnes mnoha jiným národům, uprchlické tábory vadily a v Norimberku na to poukazovali. Takže když někde někdo z toho tábora něco ukradl a chytli ho, tak ať byl jakékoli národnosti, byl disciplinárně potrestán, aby to odstrašovalo. A Pitter se odsunutým Čechům, kteří neuměli německy, snažil dělat obhajobu v němčině.

Je zřetelné, že Přemysl Pitter je osoba, která svým životem za sebou rozhodně zanechala hodně, přesto se o něm u nás mnoho neví. Vy jste, pravda, o něm napsal knihu, vycházejí různé sborníky, ale není toho tolik, kolik by se po mém soudu o takovém člověku mělo říkat a co bychom o něm měli vědět?

Kosatík: Je to člověk nevtlačitelný do mediálních sloganů, což je v mediální době problém. Když mu chcete rozumět, musíte být trochu jako on, nedá se to jenom popsat, musí se to zevnitř zažít, je potřeba určitý cit.

Ale úctu mohu mít, i když nejsem jako on?

Kosatík: To jo, ale neměla by to být chladná úcta. Měla by to být vřelá a trošku i ta křesťanská úcta, protože jinak z toho berete jenom jednu část.

Stříbrný: Za okupace při vyšetřování na gestapu, když na něj kdosi donášel, že skrývá a živí židovské děti, řekl, ano, to dělám, ale z lidského hlediska to jistě pochopíte. A stejně tak v roce 1959 na prvním sněmu sudetoněmeckých evangelíků na jejich omluvu z české strany řekl: "Lidská bázlivost byla větší než křesťanská odvaha." Byl tak bezprostřední křesťan, že je svým způsobem šokující a zneklidňující. Mám pocit, že je to jeden z důvodů, proč s ním máme trošku problém, ale také jeden z motivů, pro který by ho bylo dobré uchopit.

Štěpán: Přemysl Pitter si "uškodil" zejména svou poválečnou činností v zámcích. A potom v exilu navázal s našimi bývalými spoluobčany velmi úzké kontakty. Nedaleko Třístoličníku na bavorské straně Šumavy měl v roce 1955 Paulus Sladek (jeden ze zakladatelů Ackermann Gemeinde, organizace křesťanů katolické víry, kteří byli vyhnáni nebo odsunuti) mši na smíření a kázání, kde se omlouval svým bývalým spoluobčanům české národnosti. Pitter na to reagoval tak, že ví, že desítky, možná stovky jeho krajanů za železnou oponou jsou stejného mínění. Takže on tam podal ruku jménem jeho spolupracovníků. A to se táhne do současnosti.

(ČT24)