Červenec 2011

Na posvátné naše palladium

Tomáš Pecina

"S jakou frivolní surovostí urážejí náš národní cit, kterak namáhají svou duševní impotenci, aby zohyzdili, zlehčili a potupili kulturní práci našich předků… přišli jako cizí minéři, aby podryli naši společnost, aby odcizili ji svému původu, zohavili naše dějiny, zlehčili kulturní naši práci a otrávili, co zbylo z dávné lepší naší minulosti…" napsal kdysi Julius Grégr v Národních listech na adresu pochybovačů o pravosti známého literárního falsa, tzv. Rukopisů.

Učinil jsem podobnou chybu jako zmínění pochybovači a dovolil si napsat několik nevlídných slov na adresu Františka Palackého. Tonem téměř hysterickým se ohradil Guy Peters, tvrdě, že Palacký byl historik "zcela mimořádný". Inu, byl – v míře toho, jak českému národu uškodil, se mu stěží může druhý vyrovnat, leda snad další mimořádný, naštěstí však ne tak plodný historik, Zdeněk Nejedlý, Palackého duchovní dvojče. Problémem Palackého nebyl v tom, že národní dějiny jako někteří jeho jiní po světské slávě toužící vrstevníci glorifikoval, nýbrž že je zčásti fabuloval, zčásti pak vykládal způsobem, pro který není opory v pramenech, který je zcela diskontextuální a který vede – v rovině politické – k závěrům, jež jsou ve svých důsledcích ekvivalentní vyhlášení občanské války, války Čechů proti Němcům.

Ne vše je v Palackém vyjádřeno explicitně, jeho sdělení byla upravována pro censuru asi stejně, jako je rozhlasový FM signál před vysíláním modifikován preemfasí. Po deemfasi, kterou si každý čtenář podle naturelu a temperamentu provedl sám, vychází z Palackého koncepce jasné sdělení: smyslem českých dějin je boj proti Němcům, dědičnému nepříteli českého národa. A kromě toho, zajdeme-li v deemfasi o kousek dál, Němci nemají (autonomní) právo žít na území naší země, toto jejich právo je odvozeno od vůle českých panovníků a může jim být tudíž kdykoli odejmuto.

Podobně nesmyslné jsou Palackého představy o české reformaci. Je nejen zcela mimo kontext postavené, ale vyloženě trapné, máme-li dnes v Praze celou jednu čtvrť a půlku druhé plnou ulic pojmenovaných po náboženských fanaticích a hrdlořezech, jimž nebylo ve své době rovno, a je-li Praha plná domů z počátku století ozdobených husitskou symbolikou. I to je Palackého "zásluha".

Není proto příliš nadnesené říci, že František Palacký byl jedním z duchovních otců poválečné genocidy, s níž by, pokud by žil v oné době, musel nadšeně souhlasit. Tím méně je pochopitelné, proč se jej zastávají dnešní historici, kteří sami jeho koncepci nesdílejí a ve slabé chvíli i přiznají její škodlivost.

(http://slepeckahul.pecina.cz/)