Červenec 2011

Christine se naučila plavat

Kateřina Šafaříková

Těsně předtím, než Christine Lagardeová vyrazila na turné po Latinské Americe a Asii, kde se snaží získat body pro nadcházející boj o křeslo šéfky Mezinárodního měnového fondu, si ve své pařížské kanceláři prohlížela společně s reportérkou deníku Financial Times zarámované karikatury rozvěšené po zdech. Na jedné z nich je vždy elegantně oblečená francouzská ministryně financí vyobrazená na jehlových podpatcích a v černých síťovaných punčochách, jak roztáčí bič nad hlavou vyděšeného bankéře. „Vezmete si ji do Washingtonu?“ ptá se novinářka. „Tohle jsem tam nikdy nenosila, a přesto mě nevyhodili!“ směje se ministryně a pobaveně dodává: „Na druhou stranu jsem Evropanka a ve fondu bych pracovala v prostředí nejrůznějších mužů z rozličných kultur… tak že by pro jistotu?“

V téhle odpovědi je obsažené všechno, co se teď okolo Christine Lagardeové řeší. Poté, co před dvěma týdny oznámila svoji novou ambici, která je důsledkem rezignace Dominiqua Strauss-Kahna, obviněného ze znásilnění hotelové pokojské, se skloňuje správnost její případné volby na pozadí toho, že by byla nejen první ženou v čele MMF, ale dalším Evropanem a dalším Francouzem – se všemi ekonomickými instinkty této země vzývající silnou roli státu. Zároveň jde o ženu s dlouholetou zkušeností v americké firmě, což obnáší příklon k liberálnímu pojetí byznysu. Nejzábavnější na tom vzruchu je, že právě přes mezníky žena – Francouzka – domestikovaná Američanka se dá popsat její cesta až sem k červnové volbě nového šéfa hlavního věřitele světa.

Životopis Christine Lagardeové je plný superlativů. Je nejdéle sloužícím ministrem financí Francie za posledních skoro čtyřicet let (ve funkci je čtvrtým rokem, což je nebývale dlouho, správci francouzské národní kasy se střídají podobně rychle jako ministři zdravotnictví v Česku). Je první ženou ve Francii na tomto postu a vůbec první ministryní financí mezi osmi nejvyspělejšími státy světa zahrnujícími USA, Velkou Británii, Německo, Japonsko a další. Jako první žena v historii dosáhla na samotný vrchol globální právnické firmy Baker & McKenzie a teď je konstruktérkou mezinárodní dohody, jak dostat euroatlantické ekonomiky z finančního dna. V rámci debaty o malém zastoupení žen v západní politice a byznysu by teď mohli zastánci genderové vyváženosti podlehnout příjemnému pocitu, že změny jsou prostě nevyhnutelné. Příběh Christine Lagardeové je ale mnohem spíš dalším z řady příkladů, že to zase až tak jednoduše nejde – nebo minimálně dlouho nešlo.

Poté, co dnes pětapadesátiletá politička dokončila lyceum v Normandii na severu Francie, odjela v rámci výměnného programu do Ameriky a tam v Marylandu, kousek od metropole Washingtonu, rok studovala na dívčí škole. Pobyt se rozhodla prodloužit, a tak se přihlásila jako stážistka do Kongresu. Čas ve Spojených státech jí dostal Ameriku pod kůži – později řekla, že je to „energičtější a vstřícnější“ země než Francie – a přinesl znalost, na kterou dnes politici v jejím okolí včetně Nicolase Sarkozyho žárlí a je její nepopiratelnou devízou: perfektní angličtinu. Christine Lagardeová se však vrátila domů. Pustila se do studia politologie a práv v Aix-en-Provence a v Paříži a pak na ni čekalo obvyklé kolečko po firmách s diplomem v ruce. Psal se přelom 70. a 80. let a mužský svět francouzských právníků před ní zavíral dveře: všude ji odmítli, navzdory skvělému výsledku u státnic. Lagardeová, jak jednou přiznala, už fyzicky cítila, že ji čeká přinejlepším místo před tabulí. Pak ale zkusila pohovor v tehdy malé pařížské pobočce americké firmy Baker & McKenzie. Monika Nionová, která jej tehdy vedla, na setkání se svou pozdější učednicí vzpomínala v listu Investor’s Business Daily takto: „Vyzařovalo z ní něco ve smyslu ,Zažila jsem peklo, ale já to tomu peklu vrátím, nedám se‘. Hned jsem věděla, že do místnosti vstoupila silná osobnost, kterou jsem potřebovala.“ Psal se rok 1981 a Lagardeová právě stála tváří v tvář životní šanci, kterou rozhodně nepromarnila. Cesta ji nakonec v roce 1999 dovedla až na absolutní vrchol amerického gigantu, poskytujícího právní servis významným firmám na celé planetě, a poté i k jednomu letnímu dni roku 2004. Tehdy zazvonil v její kanceláři za oceánem telefon – to už ji svět korporátní právničiny vyzdvihoval jako zářící hvězdu a ona šestým rokem pracovala v Chicagu. Na druhém konci drátu byl tehdejší francouzský premiér Dominique de Villepin. Řekl, ať se vrátí nejen domů do Francie, ale rovnou do vlády jako ministryně obchodu. Nějakou dobu váhala, ale nakonec kývla. Dva roky byla šéfkou ministerstva obchodu a pak ji prezident Nicolas Sarkozy poslal na ministerstvo financí.

Kolegové Lagardeové o ní většinou mluví jako o výborné vyjednavačce, která umí vést debatu, sumarizovat ji a neholduje zbytečnému řečnění, poměrně typickému pro francouzské politiky. „Hned je poznat, že strávila přes 20 let v soukromém sektoru a navíc v americké firmě. Zná cenu času,“ shrnuje tento pohled po telefonu jeden z armády evropských diplomatů působících v Bruselu. Ve stejném duchu jí vysekl poklonu před dvěma lety český ministr financí Miroslav Kalousek. Tehdy, v době českého předsednictví EU, byl uzavřen mnohaletý spor o to, jaké služby ve státech Unie mohou spadat do snížené sazby DPH, a Češi slavili úspěch. Miroslav Kalousek si nejdříve nechal padat hvězdný poprašek na ramena a pak řekl, že dohoda by nebyla možná bez spolupráce s předcházející předsednickou zemí, což byla Francie a v konkrétní rovině Lagardeová. Francouzi usilovali o to, aby do snížené sazby patřily i restaurační služby, což mnoha ostatním včetně Kalouska vadilo. Lagardeová ho však přesvědčila, že bez této věci Francie na dohodu nekývne a naopak, pokud Češi coby předsedové zařadí restaurace mezi výjimky, pomůže mu zajistit si souhlas všech s celkovým kompromisem. A tak se i stalo. „Je to mimořádná dáma, která prokazuje skutečně efektivní leadership,“ prohlásil tehdy Kalousek na adresu své rezortní kolegyně. Kromě těchto „tvrdých“ schopností se u ní vyzdvihují i „měkké“ vlastnosti, které na první pohled skrývá její přísně působící šedivý účes, konzervativní kostýmy a 183 centimetrů výšky. Stačí ale Lagardeovou chvíli pozorovat a tajemství je venku. Permanentní úsměv, zaujatý rozhovor s kolegou z Bulharska ve chvíli, kdy se politici z jiných velkých států nenamáhají ani zapamatovat si jeho jméno, klidný projev a vtahující otázka na to, jak se vede rodině v Sofii.

Lagardeová sama v jednom interview označila za nejlepší přípravku pro svoji práci dvě věci: sport a sourozence. Když vyrůstala, hodně plavala a později se stala členkou francouzského juniorského týmu akvabel. „Tam jsem pochopila, že je špatně usilovat o perfektní vertikálu, když se předtím nesladím s ostatními.“ Život se třemi mladšími bratry ji zase vycvičil v empatii a výdrži. „Prostě jsem zjistila, že kluky nepřekřičím. Daleko lepší strategie byla říkat jim věci sice bez obalu, ale taky bez nadávek a radši je odzbrojovat úsměvem.“ Schopnost mluvit na rovinu je důvodem, proč ji vyhledávají média, zpočátku po návratu z Ameriky s tím však měla problémy a několikrát se pod ní kývalo vládní křeslo. Nejvážněji ve chvíli, kdy Francouzům už coby šéfka financí vzkázala, aby už konečně nevnímali práci „jako poruchu, ale jako hodnotu“. Co českému uchu může znít nekonfliktně, vyvolalo ve Francii bouři a Lagardeová musela Sarkozyho dlouho přesvědčovat, že se za svá slova prostě neomluví.

Teď má žena, holdující józe, vegetariánskému jídlu a relaxující na kole po boku svých dvou synů, na dosah šéfovské křeslo v MMF. Postavili se za ni evropští lídři, Obamova administrativa, byť zatím jen ústy ministryně zahraničí Hillary Clintonové, Rusko i Čína – a tyto země už dají dohromady solidní většinu. Proti ní se postavil guvernér mexické centrální banky a chudší neevropské země a hraje se o to, kdy skončí nepsaná tradice, že měnový fond vede Evropan. Letos to pravděpodobně nevyjde, ale do budoucna to bude velké téma.

Sofistikovanější kritika Lagardeové, která míří jinam než ke stížnostem na národnost šéfa fondu, pracuje s faktem, že ministryně nemá ekonomické vzdělání. „Provedla jsem Francii finanční krizí, aniž bych měla ten správný diplom, a Francie si nevedla tak špatně,“ řekla k tomu ve své nominační řeči. Na svoji stranu přidala, že pět let řídila mezinárodní firmu s více lidmi a větším rozpětím, než má MMF – Baker & McKenzie dnes působí ve 40 zemích a má 3500 zaměstnanců. A pak stačí se podívat na vystoupení Lagardeové v libovolné debatě o ekonomice a velmi rychle je zřejmé, že ve světě všech toxických derivátů, hedgeových fondů a swapů se pohybuje suverénně. Druhá kritika míří do francouzské reality. Lagardeová doma čelí podezření, že zneužila svého postavení a jako ministryně zasáhla do složitého soudního sporu, který se státem léta vedl „Berlusconi francouzské politiky“, podnikatel a politik Bernard Tapie (ten na základě její intervence vydělal tučné odškodné). Ministryně tvrdí, že její svědomí je čisté, ale pokud bude obviněna, její slibnou kandidaturu to může zlomit. Třetí směr pochyb pochází od části ekonomů zblízka sledujících eurozónu. Těm vadí, že Lagardeová se pevně přidala k těm, kteří odmítají restrukturalizaci Řecka – řízený bankrot –, a trvala na dalším penězovodu pro zemi, který selhává. Bude schopná, ptají se kritici, v roli šéfky MMF vystoupit ze své dosavadní kůže a nařídit pád jedné země eurozóny tím, že fond Řecku už nepůjčí? Nebo bude naslouchat svým bývalým kolegům z politiky, že se jim blíží volby a otřes eura je to poslední, co potřebují?

Na tohle Lagardeová zatím neodpovídá, protože je stále jednou z nich. Teď objíždí svět, mixuje liberální ekonomické přesvědčení s prospěšností sociálního polštáře, slibuje rozvíjejícím se zemím silnější práva ve vedení fondu a pochyby na svou adresu odráží citací oblíbené věty bývalé první dámy USA Eleanor Rooseveltové. „Žena je jako sáček čaje. Dokud ji neponoříte do horké vody, nezjistíte, jak je silná.“

(Respekt, www.respekt.cz)